A nyní poslední slovo k Vašemu nejvnitřnějšímu já. V celé knize jsme uvažovali o společnosti a o sobě jako o členech společnosti. To je naší občanskou povinností, mohlo by nás to však dohnati k šílenství, kdybychom začali přemýšlet o společenských zlech jako o miliononásobných zlech. Nejsou však ničím takovým. Krajní míra Vašeho utrpení je také krajní mírou všeho, co může být na celém světě vytrpěno. Zemřete-li hladem, zakusila jste všechen hlad, který kdy na světě byl nebo bude. Kdyby s Vámi zemřelo hladem deset tisíc jiných žen, nezvětší se tím jejich utrpení ani o jediný záchvěv bolesti, rovněž jejich účast na Vašem utrpení neudělá Vás desettisíckrát hladovější, ani neprodlouží desettisíckrát Vašeho utrpení. Nermuťte se proto nad hrozným souhrnem lidského utrpení. Není takového souhrnu: dvě hubené ženy nejsou dvakrát hubenější, dvě tlusté ženy nejsou dvakrát tlustší než jedna žena. Nouze a bolest se nesčítají; není třeba trápiti se touto klamnou představou. Dovedete-li přežíti utrpení jedné ženy, můžete se posíliti úvahou, že utrpení milionů není o nic horší. Nikdo nemusí plniti více než jeden žaludek a nikomu nemohou natáhnouti více než jedno tělo na skřipec. Nedejte se ochromiti přehnaným soucitem! Pravá socialistka se nebouří proti utrpení, neboť utrpení se nesčítá. Bouří se proti mrhání, neboť mrhání se sčítá. Z tisíce zdravých, šťastných, čestných žen není každá tisíckrát zdravější, šťastnější, čestnější, mohou se však spojiti ku práci, aby rozmnožily bohatství, štěstí a čest každé z nich. Dnes nemůže být nikdo zdráv, šťasten, čestný — úroveň našeho života je tak nízká, že když to o sobě pravíme, chceme tím jen říci, že nechuravíme, nepláčeme, nelžeme a nekrademe (ať dovoleným či nedovoleným způsobem) častěji, než je to za kapitalistického řádu nutno.
Musíme si to přiznati: kapitalistické lidstvo je šmahem ohavné. Třídní nenávist není pouhou otázkou závisti chudých a pohrdání i strachu bohatých. Bohatí i chudí jsou sami o sobě hodni nenávisti. Já alespoň nenávidím chudé a hledím nedočkavě jejich vyhlazení vstříc. S bohatými mám trochu útrpnosti, dychtím však rovněž po jejich vyhlazení. Pracující třída, obchodující třída, třída svobodných povolání, majetná třída, vládnoucí třída — všechny jsou stejně odporné, jedna víc než druhá. Nemají práva na život a zoufal bych si, kdybych nevěděl, že brzy všechny zajdou a že není ani trochu zapotřebí, aby byly nahrazeny lidmi sobě podobnými. Nepřeji žádnému dítěti, aby bylo vychováno jako já, ani jako kterékoli dítě, jež jsem poznal. Vy také ne, že ano?
A přece nejsem ani trochu misantropem. Jsem člověk normálních sympatií, jako jste jím pravděpodobně Vy. Ale právě proto nemohu snésti, abych byl obklopen lidmi, jejichž zájmem je dostati ze mne co nejvíce a dáti mně za to co nejméně (jestli vůbec co). Jsem rád mezí lidmi, jichž zájmy jsou tytéž jako moje: ublížím-li jim, ublížím tím sobě, a ublíží-li oni mně, ublíží tím sobě. Kdybych byl chud, musili by mne moji příbuzní nyní v stáří podporovati, aby mne zachránili před chudobincem, což znamená, že by měli silný zájem na mě smrtí. Poněvadž jsem tak bohat, že po sobě zanechám trochu majetku, čekaly by moje děti (kdybych měl jaké) netrpělivě na můj pohřeb a čtení mě závětí. Celá majetná třída je jediným netrpělivým dědicem. Onemocním-li a pošlu-li pro doktora, vím, že utrhuje chléb svým dětem od úst, neprotáhne-li mou nemoc do nejkrajnější míry a nepošle-li mne do drahého sanatoria k ještě dražší operaci. Můj právník je všemi svými sklony hnán k to. mu, aby mně dodával chutí ke sporům a vedl je co nejdéle a nejnákladněji. Dokonce i můj duchovní rádce, přes to že je částečně vydržován státem, neodváží se, náležím-li k anglikánské církvi, vytýkati mně utiskování chudých, zrovna jako by se neodvážil hájiti mne proti útisku boháčů, kdybych byl chud. Učitelka školy, ve které se vychovávají k mravnosti děti mých sousedů, octla by se na dlažbě, kdyby učila některé dítě, že žíti z tak zvaného neodvislého důchodu, prací nezaslouženého, znamená žíti životem zloděje, který však nepodstupuje oněch nebezpečí, pro něž se piráti a lupiči zdají hochům hrdiny. Úkolem mých dodavatelů jest prodati mně zboží co nejdráže, pokud mohou bez nebezpečí, že je konkurence porazí nižšími cenami. Úkolem mého domácího pána je vymačkati ze mne ten nejposlednější čtvrtpenny mého výdělku za to, že mí dovoluje žíti na kousku země. Kdybych nebyl ženat, byl bych pronásledován hordami žen, potřebujících tak zoufale naléhavě manželova důchodu a společenského postavení, že jejich nejkrajnější pokusy vdáti se za mne by svědčily jen o tom, jak málo stojí o mou osobu. Nemohu si dopřáti přátelství lidí podstatně bohatších mne, a lidé podstatně chudší mne si nemohou dopřáti mého přátelství. Mezi mnou a lidmi, kteří denně obstarávají domácí práce v mém domě, zeje třídní propast, která není ničím jiným, než propastí mezi nerovně rozdělenými důchody. Je na sta takových zbytečností, které činí můj život osamělým a trudným. Bystrých, taktních, rozumných a ukázněných lidí, kteří si najdou cestu životem, aniž by vyvolávali nebo si brali příčinu ke sporům, je tak málo, že je nutno prohlásiti svárlivost za nejpřednější vlastnost kapitalistického lidstva. Naše ulice jsou nabity spory více než Skotská vysočina nebo Arabská poušť. Sociální třenice, vyvolané nerovností důchodů, jsou pronikavé; společnost se podobá stroji, jenž byl konstruován k hladkému chodu pomocí oleje rovnosti, do jehož ložisek však jakýsi rarach ustavičně sype písek nerovnosti. Kdyby nebylo velkých nádržek rovnosti na různé úrovní, nepracoval by stroj vůbec. Ale i tak není konce zachycování, rozbíjení, zastavování a výbuchům. Velikost těchto poruch kolísá mezi rozdrcením železničního dělníka na seřaďovacím nádraží a světovou válkou, v níž miliony lidí, majících nejpádnější přirozené důvody pro to, aby si navzájem chránili život, ničí jej naopak nejukrutnějším způsobem — mezi hádkou o jeden penny v nájemním pokojí a dvacetiletým právním sporem, jenž přivede všechny zúčastněné strany na mizinu. A abychom tento žalostný stav zalhali, vytrubujeme jednou za rok: »Na zemi pokoj, lidem dobrá vůle« To jest, dobrá vůle mezi lidmi, jimž jsme rozdělili důchody ve výměrách od bídné podpory v nezaměstnanosti až k několika tisícům liber denně, nábožně při tom příjemce napomínajíce, aby se milovali navzájem. Nedochází Vám trpělivost? Mně ano!
Nuže, možná, že jste břitké, cynické stvoření, možná, že hodné, měkké, milé, dobromyslné stvoření. Jste-li tímto, řeknete mi, že lidé nejsou tolik v zajetí peněžních zájmů, jak to líčím já. Váš doktor Vás vidí nerad nemocnu a dělá, seč je, aby Vás uzdravil. Váš právní zástupce Vás zdržuje od procesů, když se v rozčilení chcete do nich pustiti. Váš duchovní rádce si říká křesťanský socialista a je v čele lidové agitace proti utiskování chudých boháči. Vaše dětí byly zdrceny zármutkem nad smrtí otcovou, a Vy jste si s ním neřekla ani jednoho příkrého slova o jeho nebo svém jmění. Vaše služky sloužily u Vás 40 let a vychovaly Vás od dětství oddaněji a laskavěji, než Vaše vlastní rodiče, a zůstaly v rodině i když děti vyletěly z domova, aby si vystavěly vlastní hnízda. Vaši dodavatelé Vás nikdy nenapálili a pomohli Vám ve zlých časech dlouhým a shovívavým úvěrem. Zkrátka, řeknete, že přese vše, co snad povídám, je tento kapitalistický svět pln dobroty, lásky, věrného kamarádství a opravdové zbožnosti. Dr. Johnson, jenž nazýval svůj život bědou, Anatole France, jenž pravil, že nepoznal okamžiku štěstí, děkan Swift, jenž viděl v sobě a ve svých bližních Jahúy, tvory nižší koní, a Shakespeare, jemuž se každá úřední osoba zdála rozzlobenou opicí — ti všichni, jak víme, byli obdivováni, milováni, hýčkáni, podporováni, ba i zbožňováni, žijíce životem plným čestné a jejich duchu sourodé činnosti, jaký osud dopřeje sotva jednomu člověku z bilionu. A přece tyto neznámé biliony lidských tvorů dovedou projít životem bez nesnesitelné nespokojenosti. William Morris, jehož odpor ke kapitalismu byl daleko hlubší, než lidí pouze průměrných duševních schopností a citlivostí, pravil, když mu bylo řečeno, že je na smrt nemocen: »Dobrá, nemohu sí stěžovat. Měl jsem se na světě dobře.«
Ke všem těmto útěchám mohl jsem v této knize ještě připojiti: Ačkoli kapitalismus vrchovatě zasluhuje to nejhorší, co o něm řekl Karel Marx, nebo dokonce John Ruskin, a ještě mnoho jiného, co jim nikdy nenapadlo, měl ve svých začátcích nejlepší úmysly. Měl opravdu mnohem lepší úmysly, než prvotní křesťanství, které zacházelo s tímto světem jako s trestnicí, v níž se pyká za prvotní hřích, a jíž bude na štěstí brzy konec. Turgot a Adam Smith byli nesrovnatelně upřímnějšími vůdci k pozemskému blahobytu, než svatý Pavel. Kdyby byli mohli předvídati historií praktického použití svých zásad v XIX. století v Anglii, byli by hrůzou ustrnuli, stejně jako by ustrnul Karel Marx, kdyby mu někdo ukázal, co se bude díti v Rusku v letech 1917-1921 přičíněním zdatných a zbožných mužů, kteří jeho spisy udělali svou biblí. Dobří lidé jsou někdy vtělenými ďábli; neboť dostane-li se jejich dobrá vůle na scestí, jdou po něm mnohem dále a jsou mnohem bezohlednější než zlí lidé. Ale v okolnosti, že to myslí dobře a že jejich zlé skutky jsou jejich omyly a nikoli jejich úspěchy, skrývá se vždy kus naděje, kdežto zlé skutky zlých lidí nejsou omyly, nýbrž triumfy špatnosti. A ježto ke všem morálním úspěchům, stejně jako k úspěchům hmotným, dochází po zkušenostech a chybách, můžeme sice zoufati nad demokracií a kapitalismem, aniž bychom však zoufali nad lidstvem. Ba věru, kdybychom nad nimi — jak jsou nám známy — nezoufali, ukázali bychom se tak bezcennými, že by světu nezbylo, než čekati na stvoření nového druhu tvorů, schopných zvítěziti tam, kde my jsme byli poraženi.
Nicméně musím laskavé čtenářky — pokud jsou optimistkami a reformátorkami — upozorniti na jednu věc. Všechny ty ctnosti, jimiž se utěšují, působí na vzdory kapitalismu a nikoli jako jeho součást. Ale nejen to; jejich působení je kapitalismem mařeno cestami, jež nejsou zjevny lidem, kteří nestudovali poměrů se značnou technickou znalostí a trochou ostrovtipu. Vezměte na příklad svého poctivého a laskavého lékaře a svého anděla strážce, právního zástupce! Připouštím úplně, že je dost takových. Lékař, jenž je ziskuchtivým lotrem, a právník, jenž je zlomyslným a necitelným lumpem, je stejnou výjimkou, jako každý jiný druh zločince. Já sám jsem na žádného takového nepřišel a Vy nejspíše asi také ne. Ale setkal jsem se s poctivými lékaři, jichž léčení bylo osudné, a poctivými právníky, jichž rada byla zkázonosná. Možná, že Vy též.
Znáte přece velmi pravdivé přísloví: »Kde je vůle, tam se najde i cesta.« Na neštěstí dobrá vůle nenachází vždy nejlepší cesty. Je vždy tucet cest, špatných, dobrých a prostředních. Jistě znáte některé špatné ženy, které dělají dobrou věc ze špatných důvodů, a vedle nich dobré ženy, které dělají špatnou věc z nejlepšího důvodu na světě. Na příklad: počet dětí, zvláště prvorozenců, které umrou na hýčkání, převinování, užívání medicin a doktorování, kterého se jim dostává péčí jejich nevědomých, vášnivě je milujících rodičů, je jistě větší, než dětí, které zemrou následkem zanedbání a nedostatku mateřské péče. Když Vám hloupí lidé (mezi nimi, bohužel, mnoho spisovatelů) řeknou, že stačí milující srdce, upozorněte je na to, že hlupáci jsou nebezpečnější než darebáci, a že ženy s milujícím srdcem jsou často žalostně hloupé. Nalezení správné cesty není otázkou citu, je to vědecká práce, vyžadující pozorování, přemýšlení a intelektuální svědomitosti.
Právě v tomto bodě — intelektuální svědomitostí — podléháme všichni hmotnému pokušení. Nemůžeme si pomoci, protože jsme tak stvořeni, že vždycky věříme naprosto tomu, čemu si přejeme věřiti. Jakmile potřebujeme něčemu věřiti, vidíme náhle všechny důvody, mluvící pro to, a stáváme se hluchými k důvodům, mluvícím proti tomu. Jakmile potřebujeme něčemu nevěřiti, čemu jsme dříve věřili, objevíme náhle — nejenže je spousta důkazů proti tomu, nýbrž také, že tyto důkazy jsme měli po celou dobu na očích. Čtete-li známé vypravování o stvoření světa v knize Genesis očima víry, nezpozorujete v něm ani jediného protikladu. Čtete-li je nepřátelským okem kritické vědy, uvidíte, že se skládá ze dvou po sobě sledujících vypravování, tak odlišných, že nemohou být obě pravdivá. V moderních knihách si s Vámi Vaše stranictví zahraje stejně. Máte-li ráda zvířata a hrozíte-li se nespravedlivosti a ukrutnosti, budete čísti knihy o podivuhodných objevech a léčbách vivisektorů s pocitem ošklivosti nad jejich zatvrzelou ukrutností a s úžasem, že někdo může na základě takové špatné argumentace uvěřit lžím, které jsou však za několik let silou holých skutečností vyvráceny jako nesmysly, aby byly ovšem nahrazeny novou úrodou lží. Bojíte-li se však pouze nemoci pro sebe nebo svou rodinu, a máte-li dojem, že ve srovnáni s úlevou od této hrůzy nestojí utrpení několika psů a morčat za řeč, najdete v těchže knihách takové věrohodné a přesvědčivé zázraky, takové podivuhodné léky proti všem nemocem, hotové evangelium, pomník vědy a neomylné zjevení nejhlubších jejích pravd, že Vaše rozhořčení nad posměšným skepticismem humanitářů může se proměniti v nepřátelství (upřímně opětované), jež může skončiti pronásledováními a válkami o vědu, jako byly pronásledování a války o náboženství, které nastaly po reformaci, nejsouce ani tehdy novinkou.
Zeptáte se však, co má socialismus a kapitalismus společného se skutečností, že víra je většinou předpojatost. Odpověď je velmi jednoduchá. Dáte-li nerovností důchodů svým lékařům, právníkům, duchovním, majitelům půdy nebo svým vládcům nadměrný hospodářský zájem na nějakém druhu víry nebo zvyklosti, vstoupí jim okamžitě před oči všechny důkazy pro tento druh víry nebo zvyklosti, a oni ohluchnou vůči všem opačným důkazům. Každé učení, které obohatí lékaře, právníky, majitele půdy, duchovní a vládce, bude jimi horlivě a nadějeplně vítáno, a každé učení, které jim hrozí ochuzením, bude nemilosrdně kritisováno a zavrženo. Povstane nevyhnutelně systém předpojatých nauk i prakse v lékařství, právu, náboženství i ve vládě, jenž bude ustálen a normalisován jako vědecky, právně, nábožensky, ústavně a mravně zdravý, jemuž se budou učiti všichni mladí lidé, věnující se těmto povoláním, a jenž poznamená všechny, kdož se opováží nesouhlasiti, jako vyvrhele, dryáčníky, kacíře, buřiče a velezrádce. Váš lékař budiž nejčestnějším, nejlaskavějším lékařem na světě, Váš právní zástupce budiž Vám druhým otcem a matkou, Váš duchovní budiž světcem, Váš poslanec novým Mojžíšem nebo Solonem! Nechť se i hrdinsky snaží dáti přednost Vašemu zdraví, prospěchu, spáse a ochraně Vašich práv před svým zájmem, totiž dostat z Vás o nějakou libru více! Ale co Vám to pomůže, je-li teorie i prakse jejich oboru, nutný to předpoklad výkonu jejich povolání, korumpována do kořene hmotnými zájmy? Nemohou postupovati jinak, než jak je naučili v nemocnicích a na fakultě a jak jim to tyto nařizují, nebo jak postupuji soudy, církev, parlament. To je jejich orthodoxie. A působila-li při budování této orthodoxie bez ustání touha po penězích a výsadách, mohou jejich nejlepší úmysly a snahy vésti k tomu, že Vaše zdraví bude podryto, Vaše kapsa prázdna, Vaše duše zatracena a Vaše politická práva zrušena Vašimi nejlepšími přáteli ve jménu vědy, zákona, náboženství a britské ústavy. Učená povolání a političtí činitelé Vám naoko slouží a chrání Vás; jejich povinností jest, aby zachraňovali život, zmenšovali utrpení, udržovali veřejné zdravotnictví, kontrolované statistikami o úmrtnosti, na nejvyšší dosažitelné úrovni, poučovali Vás o Vašich zákonných povinnostech, chránili Vás před zkracováním Vašich zákonných nároků, poskytovali Vám duchovní útěchy a nezištného vedení, je-li Vaše svědomí znepokojeno, a aby bez zřetele na osoby a třídy vydávali a prováděli zákony, ochraňující Vás a upravující Váš život. Jakmile však potřebujete jejich služeb přímo pro sebe, objevíte, že jsou všichni ovládáni přestrojenými odborovými organisacemi a že vysoká osobní čestnost a laskavost jednotlivců je podřízena odborářské morálce; jejich první povinností je věrnost k odborové organisaci — která je v podstatě spiknutím proti obecenstvu — a teprve potom věrnost k Vám jakožto k pacientovi, klientovi, podnikateli, farníku, zákazníkovi nebo občanu. Jediným prostředkem, jímž můžete uvolniti jejich vrozené ctnosti od této všudypřítomné odborové organisace, vládnoucí třídní korupce a tyranie, jest: zajistiti jim všem stejné důchody, kterých by nikdo z nich nemohl rozmnožiti, aniž by tím nerozmnožil důchodu také všech ostatních o přesně stejnou částku, takže čím účinněji a hospodárněji by pracovali, tím snadnější by se stávala jejich práce a tím více by rostla jejich čest.
Za takových podmínek byste shledala, že lidská povaha je dosti dobrá pro všecky rozumné účely. A kdybyste pak otevřela takové knihy, jako Gulliverovy cesty nebo Candide, které za kapitalismu jsou neotřesitelnými obžalobami lidstva jakožto nejhoršího ze všech známých živočichů, viděla byste v nich pouze hrůzně živoucí klinické přednášky o vymizelých mravních chorobách, které byly kdysi vyvolány nerovností důchodů, zrovna jako neštovice a tyfus jsou vyvolávány nečistotou. Takové knihy se píši teprve tehdy, kdy je lidstvo do základů zkaženo — nikoli prvotním hříchem, nýbrž nerovností důchodů.
Vytoužené vyznamenání názvem dámy nebo gentlemana nebude pak již hnusnou příživnickou ambicí, jako je jí dnes, kdy označuje lidi, kteří se nikdy nesnížili k nějaké práci, mohli-li ji — bez rovnocenné služby — přesunouti na jiné, a kteří své náboženství založili vskutku na takové hanebnosti, jako je vložení viny a trestu za všecky jimi napáchané hříchy na bedra nevinné oběti (která opravdová dáma by udělala tak podlou věc?). Bude míti konečně prostý a ušlechtilý význam a bude v dosahu každé schopně osoby. Neboť potom bude nízkou ženou ta, jež bere od své země více, než jí dává. Obyčejnou osobou bude ta, která pouze vrací, co vzala. A dámou bude ta, jež dobrovolně pracuje více, než činí její příjem a zůstavuje národ svým dlužníkem, svět pak lepším místem, než jej našla.
Jedině tyto dámy a jejich synové mohou spasiti lidský rod.
Ayot St. Lawrence 16. března 1927.