Mohl bych takhle pokračovati léta. Ale myslím, že jsem Vám již vyložilo socialismu i kapitalismu tolik, že můžete s pochopením sledovati jejich zápas. Nejprve Vás bude rozčilovat, co budete o tomto předmětu číst v novinách a slyšet v běžných hovorech, vědouc od začátku do konce, že tito lidé nevědí, o čem píší a mluví. Budete míti sto chutí dopsat redakci nebo se vmísit do rozhovoru. Ale musíte se ovládnouti, neboť pustíte-li se jednou do toho, nedoberete se konce. Musíte klidně sedět s výrazem jemné zdvořilosti, zatím co Vaši bližní popravují v hovorech o politice lidi sobě nemilé buď jako socialisty, bolševiky, syndikalisty, anarchisty a komunisty — anebo jako kapitalisty, imperialisty, fašisty, reakcionáře a měšťáky. A žádný z hovořících nebude mít o významu těchto slov alespoň takové představy, jakou bychom bez lichocení mohli nazvati matným ponětím. Před sto lety byli by si navzájem přezdívali Jakobínů, radikálů, chartistů, republikánů, nevěrců a — kdyby byli chtěli vyjádřit nejhlubší opovržení — družstevníků, naproti tomu zase toryů, tyranů, nadutých aristokratů a majitelů fondů. Dnes už nezabolí žádná z těchto nadávek. Jakobíni a chartisti jsou zapomenuti, republiky jsou pravidlem a nikoli výjimkou v Evropě jako v Americe, družstevníci jsou dnes stejně ctihodní, jako kvakeři, nadutá aristokracie se stala novými chudáky a proletariát se svými miliony úspor ve spořitelnách a záložnách by vůbec nic nenamítal, kdyby se řeklo, že má peníze ve fondech, kdyby se toho výrazu ještě užívalo. Buď jak buď, přezdívky v ústech politických straníků neznamenají nic. Je to pouhé volební spílání. Ve Francii vyzývají oposiční volební plakáty při každých volbách voliče, aby hlasovali proti vrahům a zlodějům (míníce tím vládu) a vládní plakáty oplývají přesně týmiž epithety, kandidáti pak volají na svého oblíbeného psa bestie, když předstírají, že se naň zlobí. To všechno nic neznamená. Bylo by lépe, kdyby si nadávali oslů a čub (někdy se to stává) — neboť každý ví, že muž není oslem a žena není čubou, a že to znamená pouze sprostou nadávku. Naproti tomu mnoho lidí neví, co znamenají slova bolševik, anarchista, komunista a tak dále, a postrašeni uvěří náramně snadno, že je to označení pro nejkrajnějšího násilníka, zloděje, lupiče a vraha. Ruské slovo bolševik, které má u nás tak strašný zvuk, neznamená doslovně nic více, než člena parlamentní většiny; jeho anglické použití je však pouze politickou formou nadávek, jako otrapa, lump nebo populární sprosťák, a znamená prostě člověka, s nímž hovořící nesouhlasí.
Ale nadávky, jimiž po sobě házíme, matou daleko méně, než, názvy, které si dáváme sami. Na příklad celá řada lidí, většinou velmi milých a mírných, nazývá se anarcho-komunisty (což konservativci překládají jako dvojnásobní lotři). Je to totéž, jakoby se zvali římsko-katolickými protestanty nebo křesťanskými židovkami, trpasličími obry, plavými brunetami, vdanými pannami nebo jiným takovým protikladným názvem. Neboť anarchismus hlásá vyhlazení psaného práva a zrušení vlád i států, kdežto komunismus hlásá, že všechny důležité záležitosti země budou obstarávány veřejnými korporacemi a upraveny veřejnými zákony. Logicky nemůže nikdo hlásiti se současně k oběma těmto směrům. Ale nehledě k tomu, je i v tomto názvu trocha zmateného zdravého rozumu. Anarcho-komunistka chce ve skutečnosti říci, že chce být komunistkou, pokud se týče práce a poslušnosti všeobecných veřejných zákonů, nutných k udržení společnosti při zdraví a hojnosti, dále však chce žíti po svém. Vyjadřuje tak, že žádá volnou chvíli a svobodu právě tak, jako povinnou práci a odpovědnost, zkrátka, jak jsem kdysi slyšel jednu z nich říci: nechce býti takovou blbou včelou. To je sice stanovisko všech schopných žen, označovati je však slovem anarcho-komunismus vede k velkým nedorozuměním a je často opačně uplatňováno oním druhem ztřeštěnců, kteří jsou proti zákonům a veřejným podnikům, protože chtějí svobodu, a proti svobodě, protože svoboda smluv je kapitalistickým výmyslem pro vykořisťování proletariátu. Tito lidé ztráví život tím, že překážejí jak socialismu, tak kapitalismu, a nikdy se nikam nedostanou. Mohu-li Vám radit, neříkal bych si na Vašem místě anarcho-komunistka.
Opravdu, žijeme v babylonské věži, kde zmatení jazyků nám brání v dokončení společenské stavby. Římská katolička, která nezná učení své církve, členka anglikánské církve, která by zamítla celou řadu z 39 článků anglikánského vyznání víry, kdyby jí byly předloženy bez označení původu, liberálka, která jaktěživa neslyšela o zásadách Manchesterské školy, a kdyby o nich byla slyšela, nerozuměla by jim, konservativka, která nemá ani; tušení o De Quinceyově Logice národního hospodářství — tedy ohromná většina katoliček, protestantek, liberálek a konservativek — jsou obdobou socialistek, komunistek, syndikalistek, anarchistek a členek dělnické strany, které odsuzují kapitalismus a středostavovskou morálku a současně jsou jí úplně prosyceny. To musí mít inteligentní žena při čtení novin co nejlépe na paměti. Musí si uvědomit, že přesvědčená socialistka nemusí býti nutně také odborářkou, a že logicky nemůže být anarchistkou. Ale nesmí zapomenout, že některá socialistka je tak málo přesvědčenou, že je-li pověřena nějakou veřejnou funkcí a stýká-li se s konservativními a liberálními vůdci, které předtím pranýřovala, bude jí lichotiti, sezná-li, že tito výtečníci smýšlejí vlastně docela stejně jako ona — a bude s nimi po každé nadšeně hlasovati.
Názvu komunista se dnes (1927) mívá specielně (a jest od nich samých přijat) pro ty, kdož věří, že kapitalismus nebude nikdy odstraněn ústavními parlamentními metodami po fabiánském způsobu, nýbrž musí býti svržen brannou revolucí a nahrazen moskevskou marxistickou církví. Zdvořile se tomu říká politika přímé akce. Skalní konservativci, kteří propagují násilné uchvácení vlády kapitalisty, nazývají to coup d´état. Avšak proletářka může být přivrženkou přímé akce a nemusí být při tom ani trochu komunistkou. Může propagovat názor, že doly by měly náležet horníkům, železnice železničářům, armáda vojákům, církve duchovním a lodi posádkám. Ba, může být i toho názoru, že domy by měly patřiti služkám, zvláště je-li sama služkou. O něčem podobném socialismus nechce ani slyšet. Socialismus trvá na tom, že průmysl má patřiti celé společností a má být řízen se zřetelem ku prospěchu spotřebitelky (čili zákaznice); musí jí být umožněno nakupovat zboží za výrobní cenu bez jakékoli přirážky pro něčí zisk. Tak na příklad krám nemá patřit prodavačkám, ani jimi být vykořisťován k docílení vlastních zisků; musí býti veden ve prospěch zákaznic. Při tom je pro prodavačku zárukou, že nebude obětována zájmům zákaznic, okolnost, že je sama zákaznicí v jiných krámech, a zákaznice naopak dělnicí v jiných závodech. Až budou důchody stejné a každý bude výrobcem i spotřebitelem zároveň, je možno se spolehnouti na to, že výrobci i spotřebitelé budou navzájem jednati slušně — ne-li z ušlechtilejšího důvodu, tedy ze sebelásky. Ale až do té doby by převedení kteréhokoli průmyslového oboru do vlastnictví dělníků mělo za následek pouze to, že by dnešní zahálčiví akcionáři byli nahrazeni pracujícími akcionáři, kteří by shrabovali daleko větší zisky, neboť by si přivlastnili pozemkovou rentu svého pracovního místa a neodváděli by ve prospěch národa ústřední pokladně žádný z těch příspěvků, které jsou odváděny dnes za parlamentní vlády. Byla by na příklad úžasná nerovnost důchodů mezi horníky nejbohatších dolů a sedláky na nejchudší půdě. Není však třeba, abych Vás trápil dokazováním toho, neboť tato metoda je naprosto nemožná. Jest jí však zabarveno nebo prosyceno mnoho proletářských návrhů a hesel — jako hesla: vláda odborovým organisacím nebo výrobním družstvům, dělnická kontrola nad výrobou, selské vlastnictví půdy, jakož i některé další a hrubší omyly o syndikalismu a socialismu — v takové míře, že to po válce v Italii rozbilo proletářské hnutí a vedlo k diktatuře signora Mussoliniho. A protože tato metoda bývá považována za socialistickou, dejte si na ni dobrý pozor, neboť vystupuje v četných lákavých pseudo-socialistických přestrojeních! Doopravdy je to však jen kapitalismus chudého člověka, stejně jako existuje pakostnice chudého člověka.
Ve své negativní stránce jsou všechny proletářské -ismy jeden jako druhý. Všechny vykřikují tytéž obžaloby kapitalismu a kapitalismus mezi nimi nedělá rozdílu, protože se shodují ve svém odporu k němu. Ale mezi jejich positivními opatřeními je nekonečný rozdíl, a každá žena, která by v domnění, že hlasuje pro socialismus, hlasovala nevybírajíc pro syndikalismus, anarchismus nebo přímou akci přestrojenou za komunismus, zmýlila by se stejně, jako žena, která by v povšechném domnění, že hlasuje proti socialismu, hlasovala nevybírajíc pro konservatismus, liberalismus, imperialismus, národní vlajku, krále, vlast, církev nebo stát.
A tak se před Vámi rozvíjí zvláštní podívaná: naše parlamentní dělnická strana je vedena socialisty, kteří v zásadě jsou všichni nutně komunisty, přimlouvají se za nejdalekosáhlejší rozšíření komunismu a vylučují současně tak zvanou komunistickou stranu ze svých řad, nechtějíce se ukázati na tomtéž řečnickém podiu s jejími členy, a jsouce od ní napadáni jako buržoasní reakcionáři. Dokud tomu nerozumíte, budete tím úplně zmatena. Potom však shledáte, že nynější spor mezi soupeřícími proletářskými stranami v Anglii není sporem komunismu se socialismem, nýbrž: sporem parlamentní akce čili fabiánismus (jak to bývalo nazýváno) s přímou akcí, směřující k diktatuře. A poněvadž radikální kapitalismus na rozdíl od liberálního konstitučního kapitalismu má nyní sto chutí pokusiti se o britský fašistický coup d´état následovaný diktaturou, není zmatek a nesvár nikterak jen v dělnickém táboře. Praví i leví extremisté svorně šíří netrpělivé opovržení vůči instituci parlamentarismu. Pravice má pravé křídlo, stejně jako levice má levé křídlo, kdežto konstituční střed je rozdělen mezi kapitalismus a socialismus. Musíte sebrat všechen rozum do hrsti, abyste si za nadcházejících převratů uvědomila, kde je Vaše místo, a na něm také vytrvala.
Proletářská strana zdědila po odborovém hnutí myšlenku, že stávka je klasickou zbraní a jedinou ochranou proletářské práce. Je proto nebezpečně přístupna rozšířenému klamu, že kdyby místo jednotlivých stávek — horníků zde a železničářů onde, bleskové stávky číšnic v některém hostinci dnes a bleskové stávky dělnic v továrně na sirky zítra — zastavili všichni dělníci všech oborů práci rázem a solidárně, byl by kapitalismus donucen ke vzdání. Tomu se říká generální stávka. Je to totéž, jako kdyby posádka lodí, utlačovaná důstojníky, přijala radu hloupě chytrého plavčíka, aby nechala loď tak dlouho se potápět, až všichni důstojníci a s nimi sympatisující cestující utonou, a pak se jí vítězně zmocnila. Námitka, že posádka by nedovedla říditi loď bez námořních důstojníků, je zbytečná, protože ji předchází přesvědčivější námitka, že s důstojníky utone také posádka i s plavčíkem. V generální stávce na pevné půdě byl by produktivní proletariát vyhladověn dříve než podnikatelé, kapitalisté a příživnický proletariát, protože tito mají zásoby přebytečných potravin v rukou. Byla by to národní sebevražda.
Ačkoli je tohle tak očividné, přece byly opět a opět činěny pokusy o generální stávku, zejména jednou ve Švédsku, kde byla provedena velmi důkladně. A ačkoli se vždy, jak také jinak nebylo možno, zhroutila, je stále doporučována lidmi, kteří si představuji, že nejlepším prostředkem proti kapitalismu je zacházeti s prací jako s kapitálem proletariátu (jinak řečeno: jako s přebytečnými penězi lidi, kteří nemají vůbec peněz!) — a přepadati kapitalisty hrozbou vyhladověni, zrovna jako to až dosud činili kapitalisté proletariátu. Zapomínají však, že kapitalisté se ještě nikdy nedopustili toho nesmyslu, aby se pokusili o generální výluku. Daleko rozumnější by bylo podporovati určitou stávku odvoláním všech ostatních stávek, isolovati tak dotyčné podnikatele a umožniti současně ostatním dělníkům, aby přispívali na stávkový fond. Avšak my jsme si již vyložili, že při definitivním uspořádáni je nemožno trpěti třebas jen jednotlivé stávky nebo výluky — natož generální! Stávky vyjdou z módy jako souboje. Zatím se mějte na pozoru před propagátory generální stávky, současně však nezapomeňte, že se dnes v risku používá tohoto výrazu tak nesmyslně, že se jim označuje každá stávka, na níž je zúčastněn více než jeden obor.
Oblíbeným důvodem propagátorů generální stávky je tvrzeni, že generální stávka zabráni válce. Nuže, je možno přiznati, že strach před generální stávkou zdržuje vlády do jisté míry před vypovídáním nepopulárních válek. Na neštěstí však, jakmile je prvý spoluobčan zabit nebo prvé dítě roztrháno bombou, je každá válka populární. Ba naopak, našim kapitalistickým vládám je stejně dobře známo, jako bylo známo oné chytré dámě, carevně Kateřině II., že stávají-li se lidé vzpurnými, není nad takovou hezkou malou válku, aby se opěr postavili do pozoru ve výbuchu patriotické oddanosti k trůnu. Ostatně základní námitka proti generální stávce — nechá-li každý práce, národ brzy zahyne — platí právě tak osudně o stávce proti válce, jako o stávce proti snížení mezd. Ovšem, kdyby převážná většina dvou válčících národů, mezi vojáky i ostatními, stala se rázem odpůrcem války z důvodů svědomí, a kdyby všichni dělníci odmítli konáni jakékoli vojenské služby — ať v polí nebo při zásobováni, výrobě střeliva a dopravě vojsk — nemohlo by žádné vypovězení války být provedeno. Takové světové vítězství pacifismu zdá se mnohému z nás tak žádoucím, jako ráj na zemi. Ale pouhé vyslovení oněch podmínek stačí, aby bylo zřejmo, že z nich nevzejde generální stávka a že jsou příliš nepravděpodobny, než aby kterýkoli příčetný člověk počítal s jejich uskutečněním. Jediný žák vojenské školy, který shodl s aeroplánu bombu do skupiny dětí, udělá okamžitě konec veškerému místnímu pacifismu na tak dlouho, dokud nebude zaručeno, že útočník i jeho zaměstnavatelé budou povoláni k odpovědnosti před nějaký směrodatný a obávaný tribunál. Naproti tomu strach před tak zvanou protiválečnou generální stávkou neodvrátí nikdy bojechtivé vlády od přijímáni a vyzbrojování takových mladých dobrodruhů. Žádná vláda by se však neodvážila vysílati je s takovým úkolem, kdyby věděla, že bude bojkotována koalici jiných států, koalicí tak silnou, že by zastrašila i ten nejbojechtivější stát.
Utvoření takové koalice jest uznaným účelem dnešního Svazu národů. A ačkoli až dosud není známek, svědčících o tom, že vedoucí vojenské mocnosti vezmou ho kdy v potaz, a ještě méně, že ho uposlechnou a budou podporovat, půjde-li o nějaké závažné vojenské zájmy, přece i jejich vojenské zájmy samy je dříve nebo později donutí, aby braly Svaz vážně a zavedly nadnárodní morálku, právo i řízení, místo dnešního mezinárodního anarchismu, podle něhož jedná národ správně, vraždí-li a olupuje-li — se zachováním určitých formalit — cizí národy, ačkoli mezi občany jednoho stáru je to zločinem. Až dosud nebyla proti válce objevena žádná jiná metoda, která by stála za zmínku. Je dokonce velmi nepravděpodobno, že se bude znovu opakovati naše podivná a nelogická snášelivost, jakou jsme za poslední války projevovali vůči lidem odmítajícím válku z důvodů svědomí. Ostatně tento pokus překaziti válku se ukázal neúčinným. Voják na frontě se bude vždy ptát, proč má být zastřelen za to, že nechtěl vyběhnouti při povelu ven ze zákopů, kdežto jeho bratr doma není znepokojován, ačkoli nechtěl do zákopů ani nohou vkročit. Generální stávka je ještě bezúčinnější. Válce nemůže býti zabráněno tím, že jednotlivci nebo i celé obory odmítnou se jí zúčastniti. Pouze koalice národů, z nichž každý podřídil svou tak zvanou suverenitu světovému dobru — nebo aspoň dobru koalice — může proti ní něco poříditi.
Toto podřízení nacionalismu se nazývá supernacionalismem a mohlo by se nazývat katolicismem, kdyby toto slovo mohlo být oproštěno od matoucích historických vzpomínek. Existuje již ve Spojených státech amerických, které se spojily k jistým účelům, mezi jiným k zavedení společné měny a k zachování pacis Americanae, vykoupeného zuřivou válkou. Není důvodu — kromě čistočisté ničemnosti — proč by neměly evropské státy, nebo pro začátek aspoň rozhodný jejich počet, spojiti se podobně k podobným účelům. Říše se proměňují ve spolky svobodných států nebo dobrovolné federace ke společenským lidským cílům. Zde — a nikoli v místních protivlasteneckých stávkách — jsou skutečné naděje na mír.
Seznáte, že ústavní změny jsou zvláště obtížné pro stálé srážky mezi zostřením sociální kázně, žádaným socialisty, a žárlivostí vládnoucí moci na jedné straně a přáním dělati, co chceme (kterému říkáme demokracie), na druhé straně. Demokracie má velmi značnou moc nad organisovaným proletariátem. V odborových svazech se používá všech prostředků, aby rozhodnutí dosažené hlasováním se stalo svrchovaným. Při hlasování na sjezdech odborových svazů smějí delegáti jednotlivých svazů hlasovati za všechny své členy. A pokud je to možno, jsou otázky, o nichž delegáti rozhodují svými statisíci hlasů, rozhodnuty předem hlasováním členstva v jednotlivých svazech, takže delegáti na odborovém sjezdu nejsou zástupci, nýbrž pouhými mluvčími, již přednášejí rozhodnutí svých svazů. Ale tato hrubá demokratická zajišťovací opatření porážejí svůj vlastní cíl. Prakticky jest odborový tajemník velmi podoben nesesaditelnému samovládci. K hlasování podle počtu členů svazů se sáhne jen při rozhodnutích, kterých by nebylo lze provésti, kdyby delegáti velmocí odborového hnutí (to jest svazů, čítajících členy na miliony) nemohli přehlasovati delegátů malých mocností. A poněvadž v dělnickém hnutí je nejen kariéra otevřena pouze talentům, ale i naprosto uzavřena nulám, jsou vůdcové daleko většími samovládci, než by byli v sněmovně lordů, kde se mezi dědičnými pairy najdou osoby průmětných nebo i podprůměrných schopností. I ten nejpodřízenější odborový tajemník musí míti výjimečnou obchodní zdatnost a dovednost při jednání s lidmi; a stane-li se delegátem k odborovému sjezdu někdo, kdo není tajemníkem, musí mít aspoň nadání k sebeuplatnění. Může býti hlupákem, pokud jde o jakoukoli veřejnou funkci, musí však být již důkladně výmluvným a do jisté míry representativním hlupákem, jinak by nikdy nepřiměl velkých shromážděni sobě rovných lidí, aby ho povznesly z jeho bezejmennosti.
Nuže; ježto je tato oligarchie byrokratů a demagogů důsledkem nanejvýš řevnivé demokracie, jsou oligarchové dělnického hnutí odhodláni udržeti systém, který jim dal moc. Jistě jste si povšimla toho, že některé z nejpanovačnějších a nejsvévolnějších žen, které nesnesou ani nejmenší odmluvy a tyranisují své manžely, dcery a služky tak, že nikdo v celém domě se neodváží sám ani hnout, jsou nejrozhodnějšími odpůrci hnutí za práva žen. Vědí totiž, že dokud vládnou muži, budou ony jimi vládnouti. Docela podobně mnozí z nejschopnějších a nejsamovládnějších odborových vůdců jsou rozhodnými stoupenci demokracie v dělnickém hnutí, protože dobře vědí, že dokud dělníci smějí hlasovat, dovedou je přiměti, aby hlasovali, jak se vůdcům líbí. Jsou demokraty nikoli z přesvědčení o úsudku, znalosti a iniciativě mas, nýbrž následkem svých zkušeností o nevědomosti, lehkověrnosti a ovčí poslušnosti mas. Pořekadlu: Hlas lidu je hlas boží — věří pouze idealisté z majetné a vzdělané střední třídy; typický proletářský vůdce je v tomto ohledu cynikem, jenž je v skrytu přesvědčen, že pracující lid bude se musiti naroditi znovu a lépe, než mu může být bezpečně dovoleno, aby šel ve veřejných záležitostech svou vlastní, pošetilou cestou. Právě proto, aby umožnili toto znovuzrození, jsou vůdcové socialisty. Často byli silně protisocialistickými. A tak jak cynikové, tak idealisté hájí horlivě demokracii a pokládají řadu aktů, rozšiřujících politická práva lidu — počínaje konservativním zákonem z toku 1867 a vyvrcholuje zákonem o volebním právu žen — za slavnou stránku v dějinách osvobození lidstva od tyranie a útisku. Ve skutečnosti však to jen dokázalo, že dáti otrokům na obranu jejich politických svobod a k odstranění na nich páchaných křivd volební právo, není moudřejší, než dáti k témuž účelu malému dítěti do rukou břitvu.
Je prostou pravdou, že demokracie čili lidovláda všeobecným hlasovacím právem nebyla nikdy úplně uskutečněna. A v onom velmi omezeném rozsahu, v němž uskutečněna byla, nebyla úspěchem. Přehnané naděje, které byly upírány ke každému jejímu rozšíření, byly zklamány. Velká liberální volební reforma byla před sto lety propagována, jako kdyby její uzákonění znamenalo ráj na zemi. A docela nedávno se očekávalo, že zavedení volebního práva žen, za něž ženy bojovaly a umíraly, povznese politiku na ušlechtilejší úroveň a obrodí veřejný život. Ale v nejbližších volbách hlasovaly ženy pro oběšení německého císaře, shlukovaly se hystericky okolo nejhorších mužských kandidátů, nechaly propadnouti všechny kandidáty osvědčených schopností, čistých rukou a oddané věci, a zvolily zrovna jednu bohatou dámu s predikátem a mimořádným demagogickým kouzlem, která, ačkoli dodatečně jejich volbu ospravedlnila, byla tehdy začátečnici. Zkrátka, představa, že volička je politicky inteligentnější nebo ušlechtilejší mužského voliče, ukázala se býti právě tak velkou ilusí, jako iluse staršího data, že totiž praktický obchodník je politicky moudřejší než venkovský šlechtic, nebo manuelní dělník moudřejší než člen střední třídy. Kdyby byla ještě nějaká politicky bezprávná třída, k níž by mohli naší demokraté upínati své opětovně zklamané naděje, volali by bezpochyby po dalším rozšíření volebního práva, jež by jim umožnilo přeskočiti poslední příkop na cestě k jejich utopii, a demokratická móda by mohla ještě chvilku trvati. Snad se tu a tam vyskytují šílenci, kteří se nedočkavě těší na hlasovací právo dětí nebo zvířat jako na dovršení budovy demokracie. Ale ukazují se již příznaky, že většina lidí má demokracie už po krk. Ve Španělsku a Italii je dnes módou kázeň pro všechny a volební právo nikomu, a po několik minulých let si ruská proletářská vláda všímala hlasů odpůrců asi stejně, jako britský radža[i] výroku indické poroty, leda že po vzoru Bismarcka a Cromwella vyhazovala většinu za dveře.
Tento zpětný odraz ošklivosti nad demokracií je docela přirozený tam, kde kapitalismus vytvoří napřed ohromnou většinu proletářů bez jakéhokoli cviku ve správě, bez odpovědnosti nebo zacházení s velkými finančními prostředky, jakož i bez ponětí o existenci takových věcí, jako je politické umění — a potom dá této většině volební právo proto, aby podporou mas získal stranické výhody. I v starém Řecku, kde místo našich proletářů zaujímali otroci a kde hlasovaly pouze vrstvy, které my nazýváme střední a vyšší třídou, došlo k podobné reakci, což sotva může překvapovati, uvážíme-li, že jedním ze slavných výkonů athenské demokracie bylo popravení Sokrata za to, že používal své vyšší inteligence k odhalování jejích pošetilostí.
Nicméně Vám radím, abyste lpěla na svém volebním právu co nejhouževnatěji. Neboť ačkoli jeho positivní účinky Vám mohou spíše uškoditi než prospěti, jeho negativní účinky mohou pro Vás míti velkou cenu. Kandidují-li dvě osoby, jedna, která je podobna Sokratovi, a druhá, která je hlupákem, jenž si Vás získává opakováním Vašich vlastních pošetilostí ve vlastenecké a ctnostně rozhořčené formě, budete snad voliti hlupáka, což je asi tak to nejhorší, čím můžete přispěti k popravě Sokrata. Až potud je Vaše volební právo zlem. Ale skutečnost, že Váš hlas — třebaže jen hlas jedné ženy z tisíců — může být při volbě jazýčkem na váze, zajišťuje Vám vliv v parlamentě. A dokud nerovnost důchodů znemožňuje Vaše opravdové zastoupení ve vládě, bylo by nerozumem a zbabělostí, zříci se tohoto vlivu. Proto se ho držte zuby nehty, byť byste byla sebe neschopnější k jeho rozumnému uplatnění.
Dělnická strana je v této otázce stále na rozcestí. Ve volbách roku 1918 věděl vůdce dělnické strany, vytrvalý propagátor volebního práva žen, docela dobře, že bude ve svém starém volebním okresu poražen hlasy předměstských paniček. A to se také stalo. Když byla dělnická strana postavena před návrh, podle něhož zajištěním příslušného zastoupení menšinám (zvaného poměrné volební právo) se měl parlament státi přesnějším výrazem veřejného mínění, byla nucena postaviti se proti němu, neboť jeho uskutečněním by byl parlament roztříštěn v hromadu svářících se skupin, a parlamentní vláda by se stala nemožnou. Všichni reformátoři, kteří používají demokracie jako žebříku k moci, shledají, jakmile se tam jednou dostanou, že jest na obtíž. Čím více moci lidé získávají, tím naléhavější se stává potřeba nějaké rozumné a dobře informované nadřízené moci, která by je ovládala a zlomila onen zakořeněný obdiv pro mezinárodní vraždu i národní sebevraždu. Voltaire řekl, že je jedna osoba, moudřejší než paní Leckterá, a to paní Každá. Ale Voltaire neviděl moderní demokracie při práci; demokracie, kterou obdivoval na Anglii, byla velmi výlučnou oligarchií, a směs theokracie a dědičné autokracie, která se mu zošklivila ve Francii, nebyla vzorným příkladem aristokracie nebo vlády nejschopnějších. Dnes víme tolik: ačkoli paní Každá ví, kde ji střevíc tlačí a musí se jí dovoliti, aby do věci mluvila, nedovede si střevíce sama udělati a z řečnických výkonů v dusném vzduchu voličských schůzí nepozná, který švec je dobrý a který špatný. K vládnutí je zapotřebí vládních schopností. Vládnutí není záležitostí paní Každé ani paní Leckteré, nýbrž paní Některé. Paní Některá nebude nikdy zvolena, nebude-li chráněna proti dámám paní Hloupé, Omezené a Prázdné-hlavě, Za-krále-a-vlast a Třídní-válce, Za-rodinný-krb a Dobročinné, Ruce-pryč-od-církve a Co-je-mi-po-vás. Nemá-li nás demokracie zničiti, musíme stůj co stůj najíti nějakou spolehlivou metodu ke zkoumání kvalifikace kandidátů, než jim dovolíme kandidovati. Až ji najdeme, budeme možná míti velkou potíž s přemluvením vhodných lidí, aby vystoupili do popředí. Možná, že bude dokonce nutno je k tomu donutiti. Neboť lidé, kteří plně chápou, jak těžká je odpovědnost vlády a jak vyčerpávající její činnost, budou se právě nejvíce zdráhati vzíti ji na sebe. Jak to řekl Plato: Nejideálnějším kandidátem je ten, který se zdráhá. Objevíme-li onu zkušební metodu, budete mít ještě pořád volební výběr mezí několika pí Některými, což Vám u nich všech dodá úcty, nebudete však napálena paní Hloupou a spol., poněvadž nebudou připuštěny ke kandidatuře. A zatím — Bůh nám pomoz! — musíme to dělat, jak dovedeme nejlépe.
[i] Míněna britská vláda nad Indií. (Pozn. překl.)