Dva muži umí dělat jak boty, tak klobouky, a jeden z nich převyšuje druhého v obou zaměstnáních; ovšem ve zhotovování klobouků dokáže překonat svého soupeře pouze o jednu pětinu neboli 20 procent, zatímco ve zhotovování bot jej předstihne o jednu třetinu neboli 33 procent; - nebude v zájmu obou, aby se zručnější člověk zabýval výlučně šitím bot a méně zručný zhotovováním klobouků?
(Ricardo, Principles of Political Economy and Taxation, str. 136.)
Socialistické hnutí nemá jasnou teorii zahraničního obchodu. Marx měl v úmyslu věnovat mezinárodnímu obchodu jeden díl Kapitálu, ale zemřel dříve, než začal na tomto úkolu pracovat. Ve většině otázek řízení socialistické ekonomiky je těžké najít u Marxe konkrétní návody, ale jeho analýza kapitalismu nám přinejmenším poskytuje pojmové nástroje, které lze aplikovat na novou problematiku socialistické ekonomiky. U mezinárodního obchodu nemáme ani to.
Marxistická ekonomická teorie obecně vychází z teorií Ricarda a vzhledem k neexistenci specifické marxistické teorie obchodem je tedy Ricardo zřejmým výchozím bodem. Ricardo přišel s myšlenkou, že obchod mezi národy vzešel z rozdílů v poměrných výhodách, které měly národy při výrobě různých komodit. Je důležité pochopit, co se přitom myslí výrazem poměrná výhoda. Na první pohled se zdá, že pokročilý národ s vysoce produktivními výrobními obory může získat obchodem s méně rozvinutými zeměmi jen málo.
Německý textilní průmysl dokáže pravděpodobně vyrábět ošacení s menším vynaložením práce než čínský textilní průmysl. Německý automobilový průmysl nepochybně dokáže vyrábět automobily s menším množstvím práce než kolik by jí bylo zapotřebí, kdyby se vyráběly v dílnách v postranních uličkách Šanghaje. V obou případech má Německo nad Čínou výhodu vyšší produktivity, ale přesto je ekonomické exportovat do Číny mercedesy a importovat do Německa bavlněné zboží. Je tomu tak vzhledem k větší relativní produktivitě německého automobilového průmyslu. Ve srovnání s ruční montáží mají vysoce automatizované automobilky firmy Mercedes dejme tomu pětkrát vyšší produktivitu; ve výrobě hadříků není prostor pro zdokonalování produktivity tak dramaticky rozsáhlý. I když německá firma bude asi efektivnější, její výhoda nebude tak velká jako u automobilového průmyslu. Německu se proto vyplácí soustřeďovat svou pracovní sílu v těch odvětvích strojírenství, kde je jeho výhoda největší.
Předpokládejme, že mercedes lze v Německu vyrobit s vynaložením 1000 hodin práce a že dámská halenka vyžaduje 1 hodinu. U Číny předpokládejme, že podobný vůz si vyžádá 5000 hodin práce a halenka 2 hodiny. Vycházejíce z jednoduché pracovní teorie hodnoty zjistíme, že relativní směnné hodnoty mercedesů a halenek v Německu by byly
1 mercedes = 1000 halenek,
zatímco v Číně by tyto relativní hodnoty byly
1 čínský luxusní vůz = 2500 halenek.
Kapitalista, který kupuje mercedesy v Německu, dováží je do Číny a zpět vozí halenky, dosáhne za podmínek volného obchodu značný zisk. Bude schopen prodávat levněji než efektivnější němečtí výrobci halenek. Vytváření světového trhu s sebou nese tendenci k vyrovnávání relativních cen komodit, které lze exportovat: import čínského textilu bude na německém vnitřním trhu stláčet cenu oblečení v porovnání s automobily, na čínském trhu se budou zlevňovat luxusní automobily. Specializace spojená s obchodem způsobuje, že je možné zvýšit světovou produkci ošacení i luxusních vozů.
Předpokládejme, že Němci mají 100 milionů hodin pracovní doby, kterou mohou použít buď k výrobě automobilů nebo k výrobě halenek, a že Číňané mají 400 milionů hodin. Obrázek 10.1 ukazuje, že pokud by Německo neobchodovalo s Čínou, mohlo by mít buď 100 000 vozů nebo 100,000 000 halenek nebo jakoukoli kombinaci obojího, která vyhovuje rovnici
Celková pracovní doba = (vozy x německá práce na 1 vůz) +
+ (halenky x německá práce na 1 halenku)
Čína si nezávisle na tom může zvolit jakoukoli kombinaci halenek a vozů vyhovující rovnici
Celková pracovní doba = (vozy x čínská práce na 1 vůz) +
+ (halenky x čínská práce na 1 halenku)
Produkce světa jako celku (pokud by jej tvořily pouze tyto dvě země) musí vyhovovat následujícím dvěma rovnicím: světová produkce vozů = německá + čínská produkce vozů, světová produkce halenek = německá + čínská produkce halenek.
Z těchto omezení pak vyplývá:
Bod MWxy na obrázku představuje produkci 200,000 milionů halenek a 100 000 vozů. To je celková světová výroba v případě, že Německo nevyrábí nic jiného než vozy a Čína nic než halenky. Lze ukázat, že je nemožné vyrobit tak velké množství halenek a vozů, pokud každá ze zemí produkuje určité množství obou komodit. Vyjděme ze situace, kdy jsou obě země naprosto specializovány, a předpokládejme, že se Německo rozhodne vyrobit 90 000 vozů a 10,000 000 halenek, a že Čína se rozhodne vyrobit 10 000 vozů a 175,000 000 halenek. Celková světová produkce vozů bude opět 100 000, ale světová produkce halenek klesne ze 200,000 000 na 185,000 000. Každý posun od naprosté specializace sníží produkci přinejmenším jednoho ze statků. To je smysl Ricardova argumentu obsaženého v jeho podobenství a ševci a kloboučníkovi. Je to specifický případ třídy problémů, které lze řešit matematickou technikou lineárního programování.
Mezinárodní obchod umožňuje zvýšení celkové světové výroby v důsledku specializace. Tento přírůstek produkce vytváří zdroj zisku, který nezávisí na přímém vykořisťování pracujících. Obchodní kapitál dokázal čerpat z tohoto zdroje v antickém a středověkém světě, kdy přímou výrobu ovládaly třídy zemědělských otrokářů nebo majitelů půdy. Schopnost obchodníka přivlastnit si část tohoto přebytku byla základem bohatství obchodních států jako Rhodos nebo Benátky.
Pracovní teorie hodnoty, kterou rozvinuli Smith, Ricardo a Marx předpokládá, že rovnovážné ceny zboží v dané zemi budou úměrné množství práce v něm obsažené.[38] Co tato teorie může předpovědět o světových cenách? Uvažujme nejdřív o situaci, kdy se zmíněné země ještě plně nespecializovaly. V tomto případě se budou relativní ceny obou zboží pohybovat v hranicích daných jejich národními pracovními hodnotami. V předchozím případě bude cena vozů vyjádřená v halenkách někde mezi 1 000 halenek (jako v Německu) a 2 500 halenek (jako v Číně). Nemůže klesnout pod 1 000 ani vzrůst nad 2 500. Protože se v obou zemích vyrábějí obě komodity, méně ekonomický domácí produkt bude soutěžit s levnějším importem, takže v Číně bude klesat relativní ceny vozů a v Německu klesat relativní cena halenek. Právě existence dvou rozdílných poměrů cen je zdrojem zisku mezinárodních obchodníků.
Je nepravděpodobné, že by se obě země zcela specializovaly a že by tak celková výroba odpovídala bodu MWxy na obrázku 10.1. Bylo by zcela náhodné, jestliže by tento poměr výroby obou zboží odpovídal poměru poptávky po nich. Z toho plyne, že rovnovážného stavu bude pravděpodobně dosaženo tehdy, když se jedna země zcela specializuje, ale druhá bude nadále produkovat obě komodity. Za těchto okolností teorie pracovní hodnoty předpovídá, že poměry, ve kterých se zboží směňují na obou národních trzích budou určeny poměrem jejich pracovních hodnot v zemi, která není plně specializována. Z toho plyne, že pokud agregátní poptávka po vozech je větší než 100 000 a agregátní poptávka po halenkách je menší než dvě stě milionů, Německo se bude úplně specializovat na výrobu automobilů a Čína bude vyrábět něco automobilů a určité množství halenek. V tomto případe bude světový poměr cen určen domácím poměrem cen v Číně. Němečtí výrobci automobilů pak dosáhnou mimořádných zisků, protože budou moci prodávat své vozy za vyšší čínskou cenu.
V Ricardově teorii sehrávaly rozhodující úlohu při udržování obchodní rovnováhy mezi zeměmi peněžní pohyby. Předpokládejme, že Německo bude mít s Čínou obchodní deficit. Při úhradách za importy budou muset němečtí obchodníci provádět platby svým čínským dodavatelům v čínské měně. Tuto měnu lze získat exportem německého zboží, ale pokud se ho neexportuje dostatečné množství, bude třeba čínskou měnu kupovat za zlato nebo stříbro. Aby se zaplatily importy, bude třeba exportovat část německých zásob zlatých a stříbrných mincí. To způsobí nedostatek peněz na domácím trhu a povede ke snížení cen. Domácí deflace relativně zdraží importy a vrátí obchod zpět do rovnovážného stavu.
Tuto argumentaci je možné vhodným způsobem zobecnit tak, aby neplatila jen pro mezinárodní obchod, ale také pro obchod mezi regiony uvnitř státu. Pokud bude mít Skotsko přebytek v obchodu s Anglií, vytvoří se netto tok peněz přes hranice směrem na sever. To povede k lokální inflaci (vyšší ceny bydlení atd.), ale také zvýší úroveň spotřeby, která bude mít tendenci k vyrovnávání vnitřní obchodní nerovnováhy. Jestliže platí pro zboží přicházející na celostátní trh jednotné ceny, pak ze stejných důvodů, jaké jsme rozebírali u mezinárodního obchodu, lze očekávat, že se regiony soustředí na produkování těch komodit, u nichž mají největší relativní výhodu.
Klasická teorie zahraničního obchoduje velmi abstraktní a nebere v úvahu řadu detailů moderního světového trhu. Tak například světové měnové systémy už nejsou založeny na zlatém standardu, jak tomu bylo v Ricardově době. V důsledku toho už není možné odstraňovat obchodní deficity pomocí přesunů zlata a stříbra. Peníze z úvěru a spekulativní operace reagující na změny úrokových měr nyní umožňují existenci chronických obchodních deficitů a nerovnováhy. Když Ricardo psal svá díla, mezinárodní zadlužení se svým systematickým deformováním obchodních toků bylo neznámou věcí. Je také pravdou, že samotná myšlenka poměrné výhody nám moc neřekne, pokud nemáme určitou představu, jak tyto poměrné výhody vznikají.
I když nám ricardovská teorie poskytuje některé užitečné informace o obchodních tocích, abstrahuje od původu poměrné výhody. Proč jsou některé země lepší v produkci určitých konkrétních statků? Značnou část obchodních toků lze zřejmě vysvětlit rozdíly v podnebí a rozdělením nerostného bohatství. Že Saudská Arábie exportuje ropu a Řecko olivový olej, je způsobeno štědrostí přírody. Japonský export křemíkových mikroprocesorů ale nemůžeme vysvětlovat snadnou dostupností písku v této zemi.
V důsledku nerovnoměrného vývoje technologií má pouze malý počet pokročilých zemí schopnost vyrábět určité druhy zboží. Nemá příliš mnoho smyslu srovnávat poměrné výhody Indonésie ve výrobě obřích dopravních letadel a koženého zboží, když USA má na tato letadla faktický světový monopol. Analýzu tohoto faktu sice lze vtěsnat do ricardovské koncepce (tím, že bychom se nějak dopracovali toho, kolik práce by musela vynaložit Indonésie na výrobu vlastních obřích letadel), ale to by zamlžilo jiný, významnější faktor - velký rozdíl v úrovni technologického vývoje. Struktura obchodu mezi průmyslovými zeměmi je do značné míry ovlivňována tím v jakých oblastech jsou technologicky na výši. Pokročilá technologie pomáhá zemi dvěma způsoby:
Obchod plynoucí z technických pokroků je nestabilní. Výhody jsou dočasné, protože technologie budou za nějakou dobu všeobecně známy. Vedoucí průmyslové země si neustále vytvářejí nové poměrné výhody tím, že zavádějí nové výrobní obory založené na výsledcích vědeckého výzkumu. V tomto smyslu představují produkty, které prodávají, ztělesněnou hodnotu jejich vědeckého a technického výzkumu. Konkrétní exportované produkty se z roku na rok mění, takže to, čím se „specializují” ve vztahu k méně průmyslovým zemím, je vlastně jejich schopnost vyvíjet nové věci.
Aktuální otázkou v rozvinutých kapitalistických zemích je úpadek tradičních průmyslových oborů v soutěži s nově industrializovanými zeměmi. Úpadek průmyslu zasáhl v průběhu posledních deseti nebo dvaceti let pracující třídy USA a Západní Evropy a vyvolal rozsáhlou nezaměstnanost. V politické rovině to vedlo k volání po protekcionismu, který by zabránil ztrátě pracovních míst. Na rozdíl od situace, která převládala před druhou světovou válkou, kdy se vedoucí průmyslové mocnosti snažily chránit své domácí trhy, buržoasní vlády odolaly těmto tlakům a dokonce prosazovaly ještě větší uvolňování obchodu. Dodnes používají klasický argument, že volný obchod povede ke zvýšení produkce a zvýšení celkové životní úrovně, což protekcionismus nedokáže. Obhajoba protekcionismu zůstala na odborech a politických stranách, které se opírají o voliče z pracujících tříd. Argumentovaly a dodnes argumentují tím, že nezaměstnanost v rozvinutém světě je důsledkem konkurence s ekonomikami třetího světa, kde jsou nízké mzdy. I když se tato otázka přímo netýká našeho tématu - zahraničně obchodní politiky v socialistických ekonomikách -, souvisí s ním nepřímo, protože se s ní musí vypořádat socialistické strany ucházející se o moc v kapitalistických zemích.
V její nejoproštěnější podobě jde o to, zda volný obchod mezi ekonomikou s nízkými mzdami a ekonomikou s vysokými mzdami nepodrývá průmyslová odvětví druhé z nich. Intuitivně se zdá být zřejmé, že levné zboží ze země s nízkými mzdami poteče do druhé země a vyvolá tam nezaměstnanost, ale ricardovská teorie tvrdí, že tento intuitivní názor je falešný. Aby se projevil účinek nízkých mezd, je nutno odstranit řadu dalších odlišností mezi oběma zeměmi. Musíme předpokládat, že mají stejnou produktivitu práce a že ani jedna z nich nemá nějakou přirozenou výhodu plynoucí ze zásob nerostných surovin apod. Za těchto podmínek budou relativní ceny komodit v obou zemích stejné. Pokud je množství práce potřebné pro výrobu automobilů a množství práce potřebné pro výrobu praček v obou zemích stejné, pak budou stejné i relativní ceny automobilů a praček v každé z národních měn. V takovém případě ale z mezinárodního obchodu nepoplyne žádný zisk a namísto importů zaplavujících zemi s vysokými mzdami nebude mezinárodní obchod vůbec existovat.
K výjimce z této situace dojde, když bude některá vláda systematicky nadhodnocovat vlastní měnu, v důsledku čehož se všechny importy budou zdát levné: pak zemi zaplaví a vyvolají nezaměstnanost. Ale mezi nadhodnocenou měnou a mzdovými sazbami neexistuje nutná souvislost. Na kratší dobu mohou nadhodnotit svoji měnu země s vysokými i nízkými mzdami. Podle pracovní teorie hodnoty se pak kapitalisté v zemi s nižšími mzdami budou těšit vyšším ziskům, ale pracující v ekonomice s vysokými mzdami to neohrozí.
Jedním z důvodů, proč tento vývoj odporuje intuitivnímu názoru i zkušenosti je, že ekonomiky s nízkými a vysokými mzdami mají často odlišné technologie. Obory jako je textilní výroba a těžké strojírenství bývají první, s nimiž nově industrializované země začínají. Proto v nich mívají největší poměrnou výhodu, a právě ta a nikoli nízké mzdy je vysvětlením jejich exportů. Zatím se ještě nestalo, že by nízké mzdy vyplácené v indickém leteckém průmyslu ohrozily pracovní místa v leteckém a kosmickém průmyslu v Seattle (kde sídlí společnost Boeing).
Jinou příčinou, proč se ricardovské předpovědi zdají být nerealistické je, že jsme se soustředili pouze na volný pohyb komodit.. Pokud vezmeme v úvahu pohyby kapitálu, ztrácejí předchozí závěry platnost. Dnes kapitalisté v ekonomikách s vysokými mzdami přesouvají svůj kapitál tam, kde vytvoří více zisku. Tento pohyb kapitálu z ekonomiky s vysokými mzdami do ekonomiky s nízkými mzdami pak vyvolá nezaměstnanost v průmyslu ekonomiky s vysokými mzdami.
Následně kapitalisté, kteří exportovali svůj kapitál, začnou žít ze svých výnosů v zahraničí. Přítok navrácených zisků posílí měnu metropolitní země a umožní jí financovat převis importů nad exporty. Spojení převisu importů s úpadkem zaměstnanosti v průmyslu pak způsobuje, že si lidé myslí, že první je příčinou druhého. Z této argumentace vyplývá, že pro socialistickou vládu je mnohem důležitější zavést kontrolu pohybu kapitálu, než kontrolu importu. Pouze tehdy, když může kapitál utéci do ciziny, mohou nízké mzdy vyplácené v nově industrializovaných zemích ohrozit celkovou životní úroveň pracujících v rozvinutém světě. Volný pohyb zboží sám o sobě neovlivňuje strukturu vnitřních příjmů v zemi, i když může vyvolat strukturální přesuny mezi výrobními odvětvími.
Když všechno zvážíte, domníváte ze, že jste vůbec něco získali svou politikou, při níž neustále prodáváte cizincům beztoho, že byste od nich někdy něco koupili? Získali jste tímto procesem nějaké peníze? Nedokážete si je ale podržet. Prošly vašima rukama bez nejmenšího užitku. Čím jich je víc, tím víc klesá jejich hodnota, zatímco hodnota jiných věcí úměrně vzrůstá.
(Mercier de la Rivière, L´Ordre Naturel et Essentiel des Sociétés Politiques, 1767)
Klasičtí ekonomové vyvinuli pracovní teorii hodnoty v úsilí o pochopení skrytého fungování ekonomiky. Chtěli vědět, co se děje v reálné ekonomice za „závojem” peněz. Jedním z jejich cílů bylo vypracovat argumenty proti vládnoucím merkantilistickým teoriím, které zastávaly omezování importů jako zábranu proti tomu, aby peníze odtékaly ze země. Klasičtí ekonomové namítali, že tato starost o peněžní toky je falešná a že přebytek obchodní bilance neznamená pro zemi žádný přínos. Protože co jiného znamená obchodní přebytek než to, že země směnila užitečné komodity za zlato, které není vůbec k ničemu? Země, která trvale hospodaří s obchodním přebytkem předává zbytku světa část svého ročního produktu, za který náhradou nic nedostává. Obchodní přebytek tedy vůbec není žádoucí, protože ve skutečnosti ochuzuje zemi.
Na tento poznatek pozapomněly labouristické vlády v Británii, které podle všeho připisují přebytku obchodní bilance nějakou merkantilistickou ctnost. Nejsou ale samy. Po celém světě prohlašují kapitalistické vlády, že obchodní přebytek je dobrá věc. Jako mnoho jiných dobrých věcí jej lze získat zbožnou nadějí a obětováním se. Oběti přicházejí v tomto případě v podobě úsporných balíčků, které omezují životní úroveň pracující třídy, aby se tak uvolnily zdroje pro exporty.
Podle klasických ekonomů se to vše dělá v honbě za iluzorními výnosy, ale takto vytrvalou a zatvrzelou iluzi nelze vysvětlovat hloupostí těch, kdo jsou podváděni; musí mít svůj původ v reálných společenských tlacích.
V případě dlužnických zemí je tento tlak zcela srozumitelný. Uvedené země jsou nuceny usilovat o obchodní přebytek, aby mohly splácet své dluhy. Tam, kde je zadluženost obzvlášť vysoká, může jít celý obchodní přebytek na splácení úroků ze závazků v zahraničí. V těchto případech jsou škodlivé účinky obchodních přebytků zvláště nápadné: proletariát dlužnických států je dohnán až k vyhladovění, zatímco bohatství proudí ze země ve prospěch Wall Streetu a londýnské City.
U věřitelských států takový vnější tlak neexistuje, ale i ty mohou dosahovat obchodní přebytky jen na úkor domácí spotřeby, takže tlak na obchodní přebytek musí vyjadřovat zájmy určitých vnitřních skupin, které z něj mají prospěch. Hlavními skupinami, kterým obchodní přebytek prospívá, jsou výrobní kapitalisté a finanční instituce. Není těžké dokázat, že obchodní přebytky zvyšují peněžní zisky domácích výrobců.[39] Celkový příjem (I) vytvořený v kapitalistickém sektoru se skládá z mezd (W) a různých majetkových příjmů, kterým dáme společný název zisk (P). Platí tedy:
I = W + P
Tento příjem je však odvozen od tržeb z prodeje (S), a tyto tržby lze rozdělit na tři části: tržby s prodeje pracujícím (Sw), tržby z prodeje vlastníkům (Sp) a čisté tržby z prodeje cizincům (obchodní přebytek, Sf). Platí tedy:
I = S = Sw + Sp + Sf
Pokud předpokládáme, že tržby z prodeje pracujícím nepřesahují mzdy, W < Sw,plyne z toho, že
P < Sp + Sf
Vyjádřeno slovy, zisky jsou omezeny součtem nákupů vlastníků a obchodního přebytku. Tento peněžní zisk je zbytek, který zůstane vlastníkům po jejich výdajích na spotřebu a investice (Sp) a který se prostřednictvím finančního systému akumuluje jako jejich majetek v zahraničních aktivech.
Hovořit o socialistickém mezinárodním obchodu ve smyslu mezinárodního obchodu mezi socialistickými státy předpokládá existenci oddělených národních států. V současnosti je tento předpoklad zčásti oprávněný, i když je vhodné připomenout, že některé socialistické státy jako SSSR, Jugoslávie a Čína nebyly národními státy, ale federacemi několika národů. Může být vhodnější uvažovat v pojmech mezistátního místo mezinárodního obchodu. Mezistátní obchodování se vyskytuje ve třech formách: mezi kapitalistickými státy tak jak je analyzuje klasická politická ekonomie, mezi socialistickými státy a mezi státy s odlišnými sociálními systémy.
Nejdřív se podíváme na socialistické obchodování s kapitalistickými státy. Jelikož ricardovské zdůvodnění mezinárodního obchodu se opírá o rozdíly v produktivitě práce mezi jednotlivými státy, zůstává platným motivem mezinárodního obchodování poměrná výhoda. Jestliže existují rozdíly v produktivitě práce mezi kapitalistickými státy, pak z toho vyplývá, že žádný socialistický stát nemůže mít takový soubor relativních produktivit, který by byl totožný s produktivitami všech kapitalistických zemí. Budou tedy existovat kapitalistické země, s nimiž bude výhodné obchodovat.
Má-li dojít k obchodování s kapitalistickým světem, vzniká tím řada problémů obchodní politiky. Má socialistický stát usilovat o přebytek obchodní bilance s kapitalistickým světem, o deficit nebo o obchodní rovnováhu? Má se snažit vyvažovat obchod na bilaterálním nebo multilaterálním základě? Jaká by měla být jeho devizová politika? Jaký vlastně mají smysl devizy a směnné kurzy, když probíhá proces rušení peněz?
Socialistické země tradičně dělaly všechno možné, aby získaly kapitalistickou měnu. Jejich motivací bylo přání získat fondy k zaplacení importu výrobních statků i spotřebního zboží. Součástí státního plánu byl obvykle rozpočet pro import investičního zařízení a předmětů určených k finální spotřebě. Jedním z problémů, který stál před plánovači bylo, že nedokázali předpovědět ceny importů v okamžiku. kdy se budou nakupovat. V každém plánování existuje prvek nejistoty, avšak přinejmenším u domácího plánu je v zásadě možné předem vypočítat požadavky a výstupy jednotlivých odvětví, protože tato odvětví jsou řízena centrálně. Zahraniční dodavatelé však stojí mimo systém plánování a ceny, které budou požadovat za 3 roky nelze nijak předem zjistit. V některých případech sice bude možné dojednat zakázky s dlouhodobě stanovenými cenami, ale půjde jen o výjimky. Pokud obchodování s kapitalistickými zeměmi nabude příliš velký rozsah, mohou nejistoty, které vnáší do plánovacího procesu, začít podkopávat ekonomickou stabilitu. To se stává zejména v případech, když je plán závislý na importech výrobního zařízení, které později nebude možné uskutečnit pro nedostatek deviz.
Každá země může získat devizy prostřednictvím exportu zboží a služeb, turistiky, nebo půjček od jiných vlád a bank. Hlavní odlišností u socialistických zemí je, že všechny tyto činnosti jsou řízeny veřejnými orgány a ne soukromými činiteli. To dává veřejným orgánům v zásadě větší možnosti řízení obchodní bilance, než je tomu v kapitalismu. Protože má stát monopol na import, může ho omezit, pokud dojde k propadu v plánovaných příjmech z exportu. Podobně může kontrolovat finanční toky. Jestliže si například pouze centrální banka může brát půjčky v zahraničí, pak nedojde k nekontrolovaným obchodním deficitům způsobeným soukromými půjčkami, jak k tomu došlo v posledních letech v USA a Velké Británii.
Zásahy do importů prováděné ad hoc však mohou mít vážné negativní dopady na domácí ekonomiku. Jestliže některé továrny závisí na importovaných součástkách, omezování importu může způsobit zpomalení výroby. I když bude případně možné sestavit priority tak, aby vstupy do průmyslu dostaly přednost před spotřebním zbožím, zhoršené obchodní podmínky povedou nevyhnutelně ke snižování životní úrovně. Nepopulárnost podobného omezování spotřeby ve spojení s obavami z hospodářských poruch způsobených chybějícím strojním vybavením vedla některé socialistické vlády[40] (zejména Polsko a Maďarsko) k tomu, že se koncem 70. let 20. století začaly silně spoléhat na půjčky. Tyto půjčky byly vyjednány v době, kdy západní banky byly ochotny poskytovat úvěry, protože se snažily recyklovat peníze z tržeb za ropu. Následný vzestup úrokových sazeb a všeobecné zhoršení obchodních podmínek zemí RVHP způsobilo, že se půjčky proměnily na ochromující břemeno, ležící na bedrech obyvatel těchto zemí. Aby byl schopen platit úroky, údajně socialistický stát byl proměněn v agenturu světového kapitálu, která vysávala ze svých občanů nadhodnotu snižováním reálných mezd a odváděním produktů na exportní trhy.
Ve světle této skličující zkušenosti se zdá být pro socialistické země rozumnější, aby následovaly Mao Ce-tungovu politiku udržování obchodní rovnováhy a odmítání peněžních výpůjček u kapitalistických bank. Dlouhodobě může země importovat pouze tehdy, když bude exportovat produkty své vlastní práce. Buď je exportuje nyní, nebo bude nucena v budoucnu exportovat ještě víc, aby splatila půjčky i úroky z nich. Mezinárodní banky nejsou charitativní instituce: půjčují s vědomím, že se jim peníze znovuzrodí a že dluhy budou zaplaceny mnohokrát.
Sovětský model socialismu měl nekonvertibilní měnu, která necirkulovala do zahraničí, přičemž se za importy platilo v dolarech nebo markách. My navrhujeme vnitřní ekonomický systém, v němž jsou peníze jako platební prostředek odstraněny ve prospěch necirkulujících pracovních kreditů. Tyto pracovní kredity nejsou penězi v normálním smyslu, protože je občané mohou používat pouze k zaplacení veřejně produkovaných statků a služeb; nemohou obíhat, ani je nelze používat jako kapitál. Když se tento přístup aplikuje na problematiku zahraničního obchodu, vede k systému, který je v některých ohledech diametrálně protikladný devizové politice u sovětského modelu. Tyto země platily ve svém zahraničním obchodě tvrdou měnou a často omezovaly export své vlastní měny cestou kontroly směnných operací. Britská vláda prováděla podobnou politiku od 40. do 60. let dvacátého století.
To, co navrhujeme, je stručně řečeno opakem zmíněné politiky: platby za importy z kapitalistického světa se provádějí v pracovních kreditech; pracovní kredity lze exportovat a mohou obíhat v zahraničí, ovšem ne doma; import cizí měny je zakázán zákonem. Chceme v domácí ekonomice zabránit vytváření peněžního kapitálu jako sociálního vztahu a proto pracovní kredity nesmí obíhat uvnitř země. V kapitalismu světový peněžní kapitál už existuje, takže není námitek proti tomu, aby pracovní kredity socialistického společenství[41] cirkulovaly mezi zahraničními kapitalisty. Kapitalistický podnik, který dodává společenství importované zboží, dostane účet na ministerstvu zahraničního obchodu a na něj bude převedeno určité množství pracovních hodin. Podnik pak může obdržet od ministerstva obchodu převoditelný kreditní certifikát.
Tyto certifikáty pracovních kreditů pak budou sloužit jako neúročené obchodovatelné cenné papíry, které mohou držitelé prodávat na finančních trzích za jakoukoli měnu. Poptávku po těchto cenných papírech budou vytvářet společnosti, které mají zájem o dovoz ze společenství. Bude zbytečné, aby ministerstvo obchodu stanovovalo směnný kurs, to bude soukromou záležitostí kapitalistických finančních trhů. Vzhledem k tomu, že hodnota exportů i importů bude udávána v pracovních poukázkách (a v nich budou prováděny také mezinárodní transakce), bude možné ignorovat jejich ceny v dolarech nebo jenech na světovém trhu při rozhodování o tom, co exportovat nebo importovat. Jediné, na čem socialistické ekonomice záleží, je cena zboží v cizí měně vynásobená směnným kursem.
Z tohoto pohledu je zahraniční obchod pouhým specializovaným výrobním odvětvím, které produkuje importované statky a spotřebovává exportované statky. Potom jej lze integrovat do celkového modelu plánování. Z toho vyplývá, že rozhodování o tom, jaké statky je třeba dovést a které se mají vyvážet, musí být v rukou plánovacích orgánů, protože ty mají databáze údajů o relativních pracovních nákladech různých produkčních technik. Na základě plánovaného objemu výroby určité komodity jsou schopny určit, zdali bude optimální jejich import nebo výroba doma. Zboží se navrhuje na export pouze tehdy, jestliže jeho výsledná cena (v pracovních poukázkách) přesahuje množství pracovní doby potřebné na jeho výrobu. Importy se kupují pouze tehdy, jestliže jejich cena v pracovních poukázkách je menší než množství práce, které by bylo potřebné pro jejich výrobu ve vlastní zemi. Pokud jsou tyto podmínky splněny, z pracovní teorie hodnoty je zcela zřejmé, že zahraniční obchod přinese zemi celkové úspory úsilí.
Tabulka 10.1: Platební bilance vyjádřená v pracovní době
|
Zboží |
Domácí náklady |
Nabízená cena |
Rozhodnutí |
|
ropa |
1 milion hod. |
1,5 milionu hod. |
exportovat |
|
automobily |
2 miliony hod. |
1,5 milionu hod. |
importovat |
|
Hodnota exportu |
1 milion hod. v domácích jednotkách |
|
Hodnota importu |
2 miliony hod. v domácích jednotkách |
|
Obchodní deficit vyjádřený v pracovní době |
1 milion hod. v domácích jednotkách |
Zajímavým důsledkem tohoto způsobu obchodování je, že při účtování v domácích pracovních jednotkách bude mít socialistické společenství neustále obchodní deficit. Vezměme příklad Norského socialistického společenství, které exportuje ropu a importuje automobily (viz tabulka 10.1). Norové exportují ropu, jejíž vyprodukování si vyžádalo 1 milion hodin a dostávají za to automobily, které by si vyžádaly 2 miliony hodin, pokud by byly vyrobeny v Norsku. V domácím vyjádření tedy importují dvakrát víc, než exportují, i když při vyjádření ve skutečně zaplacených cenách je jejich zahraniční obchod vyrovnaný. Jestliže se výpočty provádějí ve vynaložené pracovní době, je zřejmé, že země dosáhne čistého zisku pouze tehdy, když hospodaří s obchodním deficitem. To je výrazem obchodního zisku předpovídaného ricardovskou teorií v podmínkách socialistických majetkových vztahů.
Zahraničně-obchodní odvětví výroby se odlišuje od domácích odvětví tím, že jeho koeficienty poměrů vstupu a výstupu jsou velmi nestálé. Může se stát, že frekvence oscilací mezinárodních cen bude příliš vysoká na to, aby je domácí ekonomika dokázala efektivně sledovat. Taková situace je vlastně skoro nevyhnutelná, protože výkyvy cen komodit jsou výrazem rozdílů v časových konstantách nabídky a poptávky. Tak například ceny počítačových čipů na světovém trhu kolísají v rytmu dvou až tří let. Na vrcholu cenového cyklu se společenství může setkat s cenami, které při vyjádření v pracovní době budou vyšší, než cena výstavby nové domácí továrny na výrobu paměťových čipů. Vybudovat tuto výrobní linku a uvést ji do provozu by ale trvalo jeden nebo dva roky, a v té době by už cena čipů na světovém trhu klesla na spodní hodnotu, při níž by byl import levnější než domácí produkt. Tyto fluktuace cen na světovém trhu závisí na dvou časových konstantách - době potřebné na výstavbu a spuštění nového výrobního zařízení, a době potřebné k nalezení nového způsobu využití počítačů v období nízkých cen. K fluktuacím dochází tehdy, když jsou obě časové konstanty přibližně stejné. Kdyby se polovodičové čipy daly vyrábět stejně snadno jako hamburgery, potom by časová konstanta jejich produkce byla řádu týdnů; jejich ceny by pak nekolísaly, ale stejnoměrně by stoupaly souběžně s inflací, nebo by klesaly s tím, jak by se zdokonalovala výrobní technologie.
Aby si plánovací agentura poradila s těmito fluktuacemi, bude muset přistoupit k vážení cen, které bude tlumit krátkodobé výkyvy. Rozhodování o importech a exportech se pak bude zakládat na dlouhodobých cenových trendech a ne na okamžitých cenách,
Návštěvník z kapitalistického světa se v některých socialistických zemích setkával s jevem, který nemohl nic jiného než údiv: s převahou černého trhu s devizami. Tento dojem byl možná přehnaný v důsledku jejich postavení jako cizinců, ale přesto se zdá, že šlo o sociální zlo, které přinejmenším politicky poškozovalo pověst socialismu. Černý obchod s devizami tak jako každý černý obchod nahlodává společenské hodnoty. Vytváří subkulturu polokriminálních drobných kapitalistů, jejichž postoje jsou v rozporu se socialistickou etikou. Do černého trhu jsou vtahováni jinak čestní občané, kteří tak porušují zákon. Když se to stává často, utrpí prestiž socialistické zákonnosti. Lidé si zvykají na podvody a pokrytectví, vznikají u nich cynické postoje.
Socialistická stát tedy bude jednat moudře, když vzniku černého trhu s devizami zabrání. Vekslák nemůže dosáhnout zisk, pokud není domácí měna oficiálně nadhodnocována; existence černého trhu předpokládá, že občané jsou ochotni zaplatit za cizí měnu víc než stát. Proč ji chtějí? V mnoha socialistických zemích jsou speciální obchody, které prodávají zboží jen za cizí měnu. Zčásti se v nich prodávají suvenýry a přepychové zboží zaměřené na turisty. Ruská berjozka třebas prodává výrobky uměleckých řemesel a kožichy. Toto zboží může být k dostání i v běžných obchodech, ale v berjozce je levnější. To vybízí turisty, aby více utráceli, přičemž výnos plyne do státní pokladny. Kromě toho se ale v těchto obchodech prodává nesourodá směsice nekvalitního zboží importovaného z kapitalistických zemí a různé spotřební zboží domácí výroby jako pračky, automobily atd. Není pravděpodobné, že by toto zboží kupovali turisté, takže musí být určeno k prodeji ruským občanům, kteří si mohou opatřit cizí měnu. Vzhledem k nadhodnocenému směnnému kurzu tak jednak vytvářejí motivaci pro veksláky, jednak umožňují státu odčerpávat dolary a marky nacházející se na černém trhu. Aby mohl obírat turisty, stát se spiknul s veksláky a přitom podvrací svou vlastní měnu.
Tato politika není zcela neracionální. Abychom jí porozuměli, musíme se podívat na křivky poptávky turistů po luxusním zboží a po základních potřebách jako je strava a ubytování. Tyto křivky jsou znázorněny na obrázku 10.2. Poptávka po základních potřebách je poměrně nepružná: například počet zkonzumovaných jídel na směnném kurzu nezávisí. V důsledku toho vysoký oficiální směnný kurz rublu (řekněme 1 libra za rubl namísto 0,5 libry) zvýší celkový příjem v librách z prodeje ubytování a stravy turistům. Na druhé straně poptávka po luxusním zboží bude asi pružnější, takže více zahraniční měny přinese levnější rubl. Při směnném kurzu 1 rubl za libru turista utratí třebas 100 liber, zatímco při směnném kurzu rubl za půl libry utratí 200 liber. Tím, že fakticky nabízí dva směnné kurzy pro odlišné třídy produktů, stát maximalizuje své příjmy v cizí měně. Současně ale také způsobuje, že černý trh vynáší.
Tato cena, kterou je nutné zaplatit, může být přijatelná, pokud jsou návštěvníci z ciziny zřídkavým jevem. Dnes, kdy je cestování do zahraničí běžnější, korumpující dopady černého trhu jsou stále vážnější a vzniká otázka, zda je lze vůbec ospravedlnit zvýšenými zisky z turistiky. Stačí říci, že by se rozsah černého trhu podstatně zmenšil, jestliže by státní obchody přijímaly pouze domácí měnu (nebo domácí pracovní poukázky).
Dalším motivem pro to, aby občané získávali cizí měnu, je nákup soukromě importovaného zboží. Mohou to být komodity, které stát odmítá importovat - kokain, pornografické videokazety atd. -, nebo je to prostě zboží, na které je uvaleno velké dovozní clo. Zde se dotýkáme obecnějšího problému pašování, který se projevuje jak v socialistických, tak v kapitalistických zemích. Je všeobecně známo, že tam, kde lze pašováním přijít k velkým ziskům, je úsilí represivních orgánů většinou neefektivní bez ohledu na to, jaký sociální systém se snaží chránit. Důkazem je ubohé selhání západních celních orgánů v boji proti obchodování s heroinem a kokainem. Mezinárodní drogové kartely zatím ještě do někdejších socialistických zemí ve větší míře nepronikly, ale to se může změnit, jakmile tam bude zavedena plně konvertibilní měna.
Socialistická vláda, která přijde k moci v kterékoli dnešní kapitalistické zemi, bude muset řešit situaci, v níž deprivace a zoufalství přivedlo značnou část obyvatelstva do závislosti na drogách. V chudých čtvrtích velkých kapitalistických měst je už dnes drogová závislost běžným jevem a pevně se v nich zakořenila subkultura černého obchodu s drogami. Drogové kartely požadují platby v tvrdé měně. Na ulici se ovšem platí hotovými. Vždy se ale najdou fiktivní společnosti, které budou prát peníze z nezákonného prodeje a ukládat je do bank. Konvertibilní měnový systém, při němž mohou soukromí občané nebo společnosti převádět fondy z jedné země do druhé pomocí bankovních platebních příkazů, je ideální pro převody peněz do zemí, kde se drogy zpracovávají.
Systém nepřevoditelných pracovních účtů, který navrhujeme jako náhradu peněz, by tento druh černého obchodu velmi ztížil. Pokud by neexistovaly hotové peníze, čím by se platilo při koupi drog na ulici? Schopnost zločinců a drobných kapitalistů nacházet nové způsoby placení bychom neměli podceňovat. Jako náhrada za peněžní hotovost se okamžitě nabízejí dvě alternativy: cizí měna a zlato. Značná část peněz, kterými se platí za drogy, už nyní pochází z krádeží, a přednostním cílem krádeží byly odjakživa klenoty; ovšem pokud by kradené zlato bylo jediným prostředkem, jak získat importované drogy, objem obchodu s drogami by se podstatně zmenšil. Zůstává problém, jak zabránit vnitřnímu oběhu cizích bankovek. Aby to bylo možné, socialistická republika by měla prostě zakázat import hotových peněz. Při všech nákupech uvnitř země by se používaly plastikové karty. S kapitalistickými bankami by se dala dohodnout opatření umožňující zahraničním turistům, aby při návštěvě republiky používali své vlastní kreditní karty.
Zbývá jediný legitimní důvod, proč by mohli občané socialistické republiky chtít kapitalistickou měnu - cestování do kapitalistických států. Tuto poptávku by bylo možné uspokojit tak, že by se občanům povolilo, aby při cestách do kapitalistického světa používali své vlastní pracovní kreditní karty. Občan republiky, který přijede do Tokia, bude moci jít do japonské banky a na svou pracovní kartu obdržet jeny. Celá procedura by mohla vypadat přibližně takto:
Všimněme si, že ačkoli může občan mimo svou zemi volně použít svou pracovní kartu k nákupu jenů, nemůže dovézt jeny zpět do země nebo je zpětně vyměnit za pracovní kredity. Obdobně platí, že ačkoli občané mohou převádět pracovní kredity na účet kapitalistické banky, banka nemůže převádět pracovní kredity zpět na účty občanů. Toto opatření je nutno přijmout, aby se zabránilo obíhání cizí měny jako vnitřního směnného prostředku.
Jak lze pomocí politiky směnných kurzů, kterou jsme právě načrtli, zajistit rovnováhu zahraničního obchodu? Socialistická republika, která provádí všechny platby spojené se svým mezinárodním obchodem v domácích pracovních kreditech, nebude akumulovat aktiva ani pasiva v cizí měně. Svým způsobem se bude chovat jako Spojené státy, které byly schopny po druhé světové válce využít zvláštní postavení dolaru k tomu, aby prováděly mezinárodní platby ve své domácí měně. To USA nezajistilo vyrovnanou obchodní bilanci - zahraniční obchod USA měl často deficit -, ale znamenalo to, že tento deficit bylo možné financovat bez toho, že by se braly explicitní zahraniční půjčky. Obchodní deficit v dolarech vedl k nárůstu dolarových aktiv zahraničních vlád a společností, což v jistém smyslu představovalo závazky v bilanci státní pokladny USA. Z účetního hlediska to bylo ekvivalentní půjčkám, které USA poskytl zbytek světa, ale v politické rovině byly tyto dluhy mnohem méně tíživé, než přímé půjčky u MMF.
Nadměrná emise dolarů vedla k dlouhodobému poklesu hodnoty dolaru vůči marce a jenu.To mohlo vést k vytlačování německých a japonských importů z trhů USA v důsledku jejich vyšší ceny a k opětovnému nastolení rovnováhy, pokud by do procesu nezasáhly kapitálové pohyby. Vysoká úroková míra v USA ale vedla zahraniční držitele dolarů k tomu, aby proměnili jejich část na státní dluhopisy USA a jiné dolarové cenné papíry. Přítok kapitálu znemožnil, aby směnný kurz dolaru klesl natolik, že by uvedl obchod opět do rovnovážného stavu.
Jestliže socialistická země vydává k financování zahraničního obchodu pracovní kredity, které nepřinášejí žádný úrok, na kapitalistických měnových trzích se vytvoří efektivní směnný kurs její práce vůči hlavním měnám. Vzhledem k tomu, že nebude docházet ke komplikacím spojeným s kapitálovými toky, tento směnný kurs bude mít tendenci k velmi rychlým změnám uvádějícím zahraniční obchod do rovnováhy. Prozkoumejme, jak bude tento proces probíhat. Předpokládejme, že stát určí pro zahraniční obchod pět rozpočtových cílů:
Všechny tyto položky jsou samozřejmě vedeny v domácích pracovních jednotkách. Za předpokladu neměnnosti směnného kurzu budou moci plánovači předpovědět, kolik budou moci nakoupit surovin a investičního zařízení z rozpočtové kapitoly 1 a podle toho pak zpracovat plány výroby. Podobný postup bude uplatněn také u spotřebního zboží. Rozpočtové kapitoly 3 a 4 jsou naopak založeny pouze na předpokladech - nelze nijak dopředu zjistit, jak velký objem produkce dokáže země vyvézt, ani kolik přijede zahraničních turistů. Na druhé straně musí plánovači vytvořit v plánu předpoklady pro výrobu zboží určeného na export i pro případ, že zůstane neprodáno, a zajistit hotelové pokoje pro návštěvníky i když část z nich zůstane neobsazena. Rozpočtovou kapitolu 5 lze v zásadě regulovat zavedením omezené výše prostředků, které občané smí vyvézt ze země.
Uvažujme o dvou způsobech, jakými by se tento plán mohl narušit.
Propad exportu povede ke snížení směnného kurzu a v důsledku toho nebude rozpočtová kapitola dovozu stačit na zaplacení všech plánovaných importů. Plánovači budou muset seškrtat importy nebo se pokusit odradit lidi od dovolené v zahraničí. To předpokládá sestavení priorit pro škrty importů a nějaký obchodně-politický nástroj na kontrolu výdajů lidí za dovolené v cizině.[42]
Pokud se zvýší ceny ropy, socialistická země exportující ropu zjistí, že se zvýšil i její směnný kurz. Rozpočtová kapitola importu by zůstala nevyčerpána. To znamená, že se země sama ochuzuje zbytečnými exporty. Dlouhodobě by na to plán mohl reagovat tak, že by snížil plán exportu a/nebo zvýšil plán importu. Krátkodobě lze přebytek v rozpočtové kapitole importu využít k mimořádnému nákupu spotřebních statků, které lze prodávat na domácím trhu za snížené ceny.
K tomu existuje alternativní politika. Pokud se původně plánovaný objem importu v krátkodobém výhledu zachová, takže se nabídka pracovních kreditů cizincům nezvýší, omezí se odpovídajícím způsobem nákupy exportního zboží dané země cizinci. Socialistická ekonomika může v tomto případě jako dočasné opatření akceptovat část plateb za své exporty v cizí měně. Stát tak bude akumulovat aktiva, dejme tomu v dolarech, a může je využít ke zvýšení importu v budoucnu. Za určitých okolností to může být rozumnější než vybízet ke zvýšení běžných nákupů importovaného spotřebního zboží. Díky odložení výdajů umožněných „smrští”, která byla způsobena změnou obchodních podmínek, dostává stát možnost vybrat importy lépe odpovídající celkovým cílům plánu. (To neznamená, že by občané dostali na účet nějaké dolary - ty by zůstaly v držení státní banky).