a Nerostné bohatství, informace, elektromagnetické spektrum, zbraně.

Jestliže jej porovnáme vlastnická práva v sovětském systému s tím, co existuje v kapitalistických zemích jako je Británie, nejnápadnější odlišností sovětského modelu jsou mnohem „slabší” vlastnické vztahy. Uplatňovat buržoasní práva lze jen u malého počtu věcí: užívat, kupovat, prodávat a dědit lze pouze peníze, osobní vlastnictví a domy. S tím kontrastuje množství případů slabých vazeb. Kolektivní zemědělská hospodářství mohou užívat půdu, nemohou ji ale kupovat ani prodávat, protože nominálním vlastníkem půdy je stát. Samo státní vlastnictví půdy je při posuzování měřítkem buržoasních práv velmi omezeným vztahem, protože stát nemůže půdu kupovat ani prodávat. Komu by ji vůbec mohl prodat?

Podobně je tomu u strojní vybavení v průmyslu: výrobní jednotky ho užívají, ale nemají k němu v klasickém sovětském modelu plná vlastnická práva. Za Stalina byly stroje používané kolchozy nominálně státním vlastnictvím a byly v držení státních traktorových stanic; kolchozy dostaly právo kupovat vybavení od státu za Chruščova. Státní podniky podléhaly státu, ale ani v tomto případě stát nemohl podniky kupovat ani prodávat a tedy podle buržoasních měřítek byla jeho vlastnická práva velmi omezená. Podniky mohly používat své výrobní prostředky a musely je účtovat, tj. byly zpoplatňovány státem za ty výrobní prostředky, které dostaly. Přesto nemůžeme říci, že měly na průmyslové zařízení buržoasní práva, protože jim bylo přiděleno státem na základě celostátního plánu. Jestliže vyráběly výrobní prostředky, mohly je prodávat, ovšem opět pouze státu. Ostře bylo omezeno kupování pracovní síly. To mohl dělat pouze stát a státní podniky, přičemž pracovní sílu nebylo možné prodat dál - na rozdíl od kapitalistické společnosti, která může pronajímat jiným subjektům pracovní dobu svých zaměstnanců. Kupování pracovní doby jednotlivými soukromníky bylo přísně zakázáno.

Vlastnická práva sovětských průmyslových podniků se ve Stalinově době lišila od práv kapitalistických firem ve dvou významných ohledech. Za prvé byla omezena jejich práva na nákup komodit; mohly kupovat pracovní dobu individuálních pracovníků, ale další statky mohly získat jen od státu. Stát za tyto přijaté statky podniky zpoplatňoval a v tomto smyslu dodávky surovin a dalších vstupů do podniku vypadaly jako nákup, ale schopnost provést takový nákup byla podmíněna alokováním příslušných statků v plánu. Druhé omezení se týkalo prodeje statků vyprodukovaných závodem. Nelze jej ve skutečnosti považovat za prodej v normálním kapitalistickém smyslu. Výroba statků se řídila úkoly stanovenými plánem a i když stát převáděl na účet podniku rubly za dodané statky, podnik neměl jinou možnost než prodávat je státu.[57] Nicméně všechny převody mezi státem a podniky nabývaly formu prodeje; podobaly se prodeji v tom, že statky se pohybovaly jedním směrem a peníze opačným.

Sovětský podnik tedy byl rozpornou ekonomickou formou. Navenek prováděl stejný typ transakcí jako kapitalistická firma, ale ve skutečnosti byl plně podřízen státu, který ho vlastnil. Vztah mezi státem a jím vlastněnými podniky se velmi lišil od vztahu mezi firmou a jejími akcionáři. Akcionáři firmy obvykle nejsou ani jejími hlavními zákazníky, ani hlavními dodavateli, firmě nedávají podrobné pokyny, co má produkovat; mají zájem o dividendy. Z hlediska účetnictví ovšem sovětský podnik vytvářel pro stát zisk. Zisky firem ve státním vlastnictví tvořily podstatnou část státního rozpočtu.

Sovětský průmyslový podnik se choval jako zaměstnavatel lidí, kteří v něm pracovali, tj. vyplácel jim mzdy ze svého mzdového fondu a pracovníkům také poskytoval různé prémie z dosaženého zisku. V tomto smyslu opět vypadal jako kapitalistický zaměstnavatel. Ovšem na druhé straně socialistické pracovní zákonodárství podnikům velmi ztěžovalo propouštění zaměstnanců, protože jedním z hlavních cílů socialistického státu bylo zajištění plné zaměstnanosti. S tím byla spojena skutečnost, že neexistoval mechanismus pro úpadek podniku; podniky byly ve státním vlastnictví a stát zbankrotovat nemohl. To vedlo k neefektivnímu alokování pracovní síly do jednotlivých odvětví; podniky a odvětví, jejichž význam v národním hospodářství klesal, měly sklon k hromadění pracovní síly, kterou by bylo možné zaměstnat efektivněji někde jinde.[58]

V tom je podle nás podstatný ekonomický problém, na nějž narážejí právní instituty sovětského socialismu. Existují dva protikladné imperativy - zaručení jistoty zaměstnání a potřeba mobility pracovní síly mezi jednotlivými odvětvími v zájmu modernizace ekonomiky. Pracovní sílu by bylo možné uvolnit tak, že by se v odvětvích zaznamenávajících pokles připustily bankroty, ale to by zpochybnilo jeden ze základních cílů socialismu a bylo by to velmi nepopulární. Nechat tyto starší podniky pracovat dál by znamenalo plýtvání pracovní silou a dotlačilo a stát by byl zatažen do vyplácení subvencí ztrátovým podnikům. Tyto podpory, většinou poskytované ve formě úvěrů od státní banky, by rozšířily nabídku peněz a vedly by ke skryté inflaci. Za těchto okolností některé bývalé socialistické země přijaly zákony o úpadku a vyrovnání.

Domníváme se, že to byl krok zpět. Zákony o úpadku a tendence k účtování podle nákladů (chozrasčot - poznámka překladatele) znamenají zdůraznění kapitalistických aspektů sovětských podniků, tj. zdůraznění jejich role jako samostatných ekonomických subjektů schopných kupovat a prodávat majetek, na úkol jejich role jako socialistického vlastnictví. Tato kapitalistická forma řešení problému mobility pracovní síly nutně poškodí zájmy pracujících, jak dokazují chaotické ekonomické podmínky v zemích jako je Jugoslávie a Maďarsko, kde se tento kurz sledoval nejdelší dobu.

Jsme přesvědčeni, že existuje jiná alternativa, vycházející ze zdůraznění socializovaných aspektů podniku a odstranění jeho zbytkových kapitalistických aspektů. Při tomto přístupu, který načrtneme v následující části, je třeba řešit tytéž problémy ekonomické efektivity, které vyvolaly zmíněnou „liberalizační” reakci; musí umožnit soustředění zdrojů tam, kde jsou nejvíc zapotřebí, ale musí tak činit beztoho, že by se tím podkopala sociální práva a svobody pracujících.

NAVRHOVANÝ KOMUNALISTICKÝ MODEL

Nyní popíšeme celkovou strukturu vlastnických vztahů, která je podle našeho přesvědčení v souladu s ekonomickým a sociálním systémem načrtnutým v předchozích kapitolách. Podrobně pojednáme o čtyřech aspektech této struktury: individuálních vlastnických právech, právech ústředního plánovacího orgánu a konkrétních ekonomických „projektů”, o vlastnictví půdy a vlastnictví přírodních zdrojů.

Vlastnické vztahy v socialistickém společenství mají umožnit hladké fungování ekonomického systému, chránit oprávněné zájmy jednotlivců a institucí a zabránit vzniku vykořisťování. Uvnitř toho celku požadavků existují určitá napětí. Každý systém vlastnických vztahů je současně systémem omezování a vylučování. Jestliže zákon řekne, že nějaký zdroj je vlastnictvím jednotlivce, odpírá ho tím jiným. Pokud člověk vlastní kus půdy, toto vlastnictví odpírá jiným volné užívání tohoto pozemku. Z historického hlediska právo některých jednotlivců na vlastnění majetku umožnilo těmto jednotlivcům vykořisťovat ostatní. Vlastnictví pozemků umožňuje majitelům vykořisťovat nájemce; vlastnictví kapitálu umožňuje podnikatelům a bankéřům vykořisťovat zaměstnance. Ačkoli je toto vykořisťování z humanitárního hlediska nespravedlivé, v rámci struktury západní společnosti je legitimní a nutné. Bez zajištění vlastnických práv by nemohl vzkvétat kapitalistický průmysl a ekonomika by upadla do chaosu a stagnace. Pokud společnost nenabízí žádné jiné mechanismy k organizování produkce, zájem kapitalistických firem na vykořisťování jejich zaměstnanců je legitimní. Zákon chránící vlastnictví má jak třídní charakter, tak racionální ekonomické zdůvodnění; chrání zájmy lidí s vlastnictvím proti těm, kdo je nemají a vytváří předpoklady ekonomického rozvoje.

Socialistický zákon musí mít analogické funkce, ale chráněnými zájmy v tomto případě budou zájmy výrobců a omezováni musí být potenciální vykořisťovatelé. Zákon musí dávat pozitivní práva pracujícím a chránit v nové ekonomice jejich legitimní zájmy, současně ale musí působit jako zábrana proti jakékoli činnosti jednotlivců, která by buď narušovala socialistickou ekonomiku nebo opětovně zaváděla vykořisťování. Rozhodující pozitivní práva, která by socialistické společenství mělo zaručovat jednotlivcům, jsou následující:

1. právo na výdělek k uspokojení životních potřeb;
2. právo na plnou hodnotu vlastní práce;
3. právo nakládat s hodnotou své práce podle vlastního přání.

Tato vlastnická práva tvoří základní cíl socialistické společnosti. Jsou složkami socialistického „dobrého života”. Právo nebýt vykořisťován a právo rozhodovat, jak vydat svůj příjem jsou účelem sama o sobě. Právo na výdělek k uspokojení životních potřeb dále posiluje sociální racionalitu: pouze tehdy, když se všichni občané budou moci aktivně podílet na ekonomice, bude se maximalizovat bohatství společnosti jako celku.

Žádné z těchto individuálních práv nemůže být absolutní. Občan má právo na to, aby dostal práci, ale pouze takovou, jakou je schopen vykonávat a jaká je zapotřebí. Lidé mají právo na plný výtěžek své práce, ale to je nezbavuje nutnosti platit daně; k individuální dispozici lze dát pouze část výtěžku práce, o použití zbytku se pak rozhoduje demokraticky ve světle společných sociálních cílů. Jednotlivci mohou utratit svůj příjem jak chtějí za předpokladu, že nebudou poškozovat životní prostředí nebo zasahovat do svobod jiných lidí.

Aby společenství mohlo dát svým občanům taková práva, potřebuje vhodnou institucionální a ekonomickou strukturu. Prozkoumáme tři aspekty této struktury: organizaci výroby, povahu zaměstnání a ochranu životního prostředí.

V předchozích kapitolách jsme pojednávali o problému plánování z ekonomického hlediska a nevěnovali jsme přitom mnoho pozornosti právnímu rámci, který je předpokladem efektivního plánování. Je zřejmé, že nelze efektivně plánovat v rámci existujících zákonů o komerčních společnostech; kritice jsme už také podrobili právní rámec výroby v někdejším SSSR. Pokud má socialistické plánovaní znovu získat důvěryhodnost, je třeba zkoumat alternativy.

Orgán nesoucí odpovědnost za plánování budeme označovat prostě jako Plánování. Nebudeme se zde zabývat ústavními mechanismy nutnými k tomu, aby bylo Plánování podrobeno demokratické kontrole,[59] ale pouze jeho vlastnickými právy. Předpokládá se, že Plánování bude vlastnit všechny kolektivně provozované výrobní prostředky s výjimkou prostředků držených místními komunami. Pod kolektivně provozovanými výrobními prostředky rozumíme nástroje nebo soubory nástrojů, které lze efektivně využívat pouze za součinnosti několika osob. Plánování vlastní všechno, co obvykle označujeme jako průmyslové zařízení: železnice, silnice, vybavení továren, počítačové sítě atd. Vlastní také zásoby polotovarů a rozpracovaných výrobků.

Plánování je institucionálním ztělesněním společného vlastnictví výrobních prostředků. Toto vlastnictví je na jedné straně absolutnější, než kapitalistické majetkové vlastnictví, ale současně je v jistém smyslu omezenější. Jestliže je komunita jediným vlastníkem výrobních prostředků, pak neexistuje nikdo, komu by je mohla prodat, nikdo, od koho by je mohla koupit (pro tuto chvíli budeme ignorovat mezinárodní obchod), a nikdo, po kom by je mohla zdědit. Její vlastnická práva se omezují na disponování nebo alokaci. Na základě svých výrobních plánů rozhoduje Plánování o využití každé budovy, kusu strojního zařízení atd.

Konkrétní ekonomické aktivity budeme označovat výrazem „projekty”. Pod projektem rozumíme koordinovaný soubor činností utvářený tak, aby produkoval určitý užitečný výsledek. Projekt může být velmi rozsáhlý, jako např. výstavba třetího tunelu pod kanálem La Manche nebo sluneční elektrárna na oběžné dráze kolem Země. Může to být průběžný produkční proces jako je stáčení mléka do lahví pro Peterburgh nebo zajišťování zdravotní péče v Dumbartonu. Může jít o krátkodobý produkční proces jako je vydání knihy nebo natočení filmu, ale může trvat i několik let jako je vývoj nové typové řady počítačů. Ať má jakoukoli povahu, projekt užívá zdroje - práci, budovy a strojní zařízení, které mu přiděluje Plánování. Každý projekt je registrován a veden v síti počítačů Plánování včetně jeho zamýšlených výstupů a spotřeby zdrojů.

Tyto produkční projekty jsou organizačními pracovními jednotkami, nikoli právnickými osobami. V tomto ohledu je mezi Plánováním a projekty stejný vztah, jako mezi kapitalistickým podnikem a jeho jednotlivými aktivitami. Podnik na výrobu automobilů může mít v chodu několik projektů na vývoj nových vozů; každý z nich se pak rozčleňuje na projekty vývoje karosérie, elektroniky, motoru, podvozku atd. Na tyto projekty pak podnik přiděluje zaměstnance, pracovní prostory a zařízení, přičemž očekává, že přinesou výsledky v souladu s harmonogramem schváleným vedením společnosti. Projekty nevlastní kanceláře nebo továrenské prostory, které využívají, ani nezaměstnávají lidi, kteří na nich pracují - to dělá podnik. Projekty jsou nikoli právní, ale manažerské a administrativní entity.

Obhájci tržního socialismu mohou argumentovat tím, že marxistická idea plánování ekonomiky jako jednoho obrovského podniku je ohrožením demokracie. My naopak tvrdíme, že efektivní kontrola ekonomiky občany vyžaduje, aby byly výrobní prostředky kolektivním veřejným vlastnictvím občanů. Nevěříme, že adekvátní formou veřejného vlastnictví mohou být státní podniky jako takové a tím méně samostatná družstva pracujících.

V případě podniků ve státním vlastnictví jsou výrobní prostředky v přímém vlastnictví podniku a podnik je vlastněn státem. Státní vlastnictví podniku může mít různou sílu. V některých případech je stát pouhým podílníkem veřejné společnosti s ručením omezeným (Public Limited Company) s právem na podíl zisku podniku. Příkladem je britské státní vlastnictví ropné společnosti BP, která se svou činností nijak neodlišuje od ostatních kapitalistických podniků.

O stupeň výš jsou znárodněné koncerny jako byly dřívější uhelné, plynárenské a elektrárenské správy. V tomto případě se státní podniky řídily speciálními statuty, které jim ukládaly určité povinnosti a stanovily, že jejich řídící orgány jsou jmenovány státem. To je krok kupředu ve srovnání s prostou státní účastí v podniku, protože statutární povinnosti koncernů přesahovaly pouhou maximalizaci zisku, určující chování BP. Přesto na jejich adresu zaznělo množství kritických výtek, z nichž vybíráme některé z nejdůležitějších:

1. Stát si zachoval kapitalistický třídní charakter, takže vláda mohla podle své úvahy využívat vedení koncernů k útoku na zájmy pracujících daného oboru. Takový postup byl použit za stávek horníků v 70. a 80. letech 20. století.
2. Uvnitř koncernu nebyla zajištěna účast pracujících na řízení.
3. Jednotlivé koncerny jednaly jako relativně soukromé instituce, což znemožnilo souhrnné plánování energetiky. Každý z nich vedl kampaně zaměřené na maximalizaci prodeje vlastního produktu a tím i svých příjmů. To bylo v přímém rozporu se žádoucím společenským cílem minimalizace celkové spotřeby energie a s ní spojeného znečišťování životního prostředí.

První námitce lze vyhovět jedině změnou charakteru státu. Druhá a třetí spolu navzájem souvisejí způsobem, v němž je skryt možný rozpor. Zájmy pracující třídy jako celku totiž nemusí být ve všech bodech zcela totožné se zájmy pracujících v konkrétních oborech. Problém by nevznikal v záležitostech obecného třídního charakteru, potenciálně souvisejících s účastí pracujících na řízení: v otázkách bezpečnosti práce, zlepšování pracovních podmínek, možnosti podávání a zkoušení zlepšovacích návrhů, odstranění třídní hierarchie na pracovišti. Problémy však mohou vyvstat při nastolování jiných otázek jako je celková spravedlnost, ekonomické využívání pracovní síly nebo snižování emisí kysličníku uhličitého. Může se stát, že obecnému veřejnému zájmu by spíše prospělo omezování těžby uhlí ve prospěch širšího využívání plynu za současného spoření energií.

V této fázi je důležité, aby se se zmíněnými třemi koncerny - Uhelnou správou, Plynárenskou správou a Elektrárenskou správou - nezacházelo jako se třemi samostatnými podniky s odlišnými vlastními zájmy (zahrnujícími zájmy jejich zaměstnanců), ale jako s jednotným koordinovaným procesem produkce energie. Z toho plyne, že musí existovat veřejný orgán s potřebnou autoritou a schopností regulovat tato odvětví koordinovaným způsobem ve veřejném zájmu.

Jako příklad ilustrující vnitřní nadřazenost této centralizované formy vlastnictví lze uvést Národní zdravotní službu (NHS). V ní jsou nemocnice ve vlastnictví zdravotních správ, které měly v dobách před toryovskou reorganizací povinnost organizovat své zdroje tak, aby co nejlépe sloužily zdraví příslušné komunity. Podle našeho názoru byla zdravotní služba jedinou opravdu komunistickou institucí, kterou zavedla Labour Party. Sama o sobě představuje vyšší formu socializace, než socializace, kterou doporučujeme pro průmysl jako celek, ale tuto vyšší formu lze využít jako měřítko pro námi navrhované socialistické formy v průmyslu.

NHS se řídí komunistickým principem „každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb”. Lékařská péče je bezplatná a vychází z nestranného profesionálního posouzení potřeb pacienta. Části jsou podřízeny zájmu celku: nemocnice není podnik; smyslem její existence není zisk, ale služba komunitě pod vedením zdravotní správy.

Nedávné toryovské reformy tlačí systém směrem k souhrnu oddělených podniků - vyčleněné nemocnice si mají dojednávat dodávky služeb jako soukromé instituce. Podle všeobecného názoru lidí pracujících v NHS tyto změny povedou ke zhoršování služeb, úpadku morálky a rostoucí sociální stratifikaci ve zdravotnictví, a také ke ztrátě odpovědnosti vůči místním orgánům.

Tyto zkušenosti z Británie ukazují, že centralizované vlastnictví a plánování jsou nutnými předpoklady pro demokratickou kontrolu vykonávanou pracující třídou: bez nich je pracující třída rozštěpena na navzájem soupeřící koncernové skupiny prosazující specifické zájmy. Jak v případě kapitalistické firmy, tak v případě NHS má vrcholný orgán možnost ukončit konkrétní projekt nebo činnost, pokud dojde k závěru, že už není nákladově efektivní, a realokovat příslušné zdroje na jiné účely. Uvědomme si, jak to kontrastuje se situací v SSSR, kde do podobné věci byly zapojeny tři typy orgánů: Gosplan, rezortní ministerstva a jednotlivé podniky. Gosplan stanovil plánované objemy výroby, které pak byly předány konkrétním státním úředníkům v rezortních ministerstvech. Ministerstva pak rozepisovala úkoly na jimi řízené závody. Při takovém uspořádání byla skutečná moc disponovat majetkem rozdělena na tři úrovně. Souběžně s touto dělbou státního majetku existovaly tři různé formy kalkulace - výpočty materiálových bilancí, bilancí pracovní síly, a na úrovni podniků účtování nákladů v rublech. I když byl závod v minulosti účinně řízen pomocí norem stanovených plánem v materiálních objemech, předpokládalo se současně, že pokryje své náklady ve finančním vyjádření. Je to podnik, kdo zaměstnává lidi a vyplácí jim mzdy. Ovšem vzhledem k pevným centrálně stanoveným cenám je možné, že se kritérium účtování nákladů dostane do rozporu s plněním plánu ve fyzických jednotkách; může se stát, že při dané struktuře cen je pro podnik vlastně „nevýhodné” plnit plán.

Ztrátový podnik může být v systému sovětského typu koneckonců ekonomickým přínosem, ale také nemusí; zda je tomu tak, či onak, nelze poznat z jeho finančního účetnictví. Avšak vzhledem k tomu, že podniky jsou v určitých mezích právnickými osobami (mohou nakupovat práci, prodávat své produkty, uzavírat smlouvy atd.), vzniká problém co dělat s těmi, které jsou z jakýchkoli příčin považovány za „neekonomické”. Rozhodnutí přijímaná v posledních letech existence někdejších socialistických zemí, kterými se pro ztrátové podniky zavádělo řízení o úpadku a vyrovnání, ukazují, že se v těchto zemích stalo účtování nákladů na úrovni podniků dominantním mechanismem ekonomické kalkulace a že podnik přestal být považován v první řadě za součást státního vlastnictví. Namísto toho působil jako vlastněná a současně vlastnící entita podobná akciové společnosti se státní účastí. Tento konkrétní vývoj vlastnický vztahů je naprostým protikladem toho, co navrhujeme my.

V našem modelu mají jednotlivé projekty rozpočty pracovní doby stanovené Plánováním; ty určují množství zdrojů, které lze pro projekt použít. Ačkoli projekt nedostane přiděleny zdroje nad svůj rozpočet, tento typ alokace se z funkčního hlediska liší od peněžního rozpočtu. Nepoužívá se na nákup zdrojů. Lze to ilustrovat úvahou o pracovních vstupech.

Vezměme si jako příklad projekt provozu místního střediska pro volný čas. To má přiděleno roční rozpočet o objemu 20 člověkoroků a možnost užívat vhodnou budovu. Rozpočet centra působí jak nástroj, jehož pomocí se řídí využívání zdrojů střediska. Projekt ohlásí plánovacím orgánům, že polovina rozpočtu půjde na pracovníky a zbytek na energie, vybavení a údržbu. Samo středisko neplatí lidi, kteří na projektu pracují. Jejich práce se odčítá od rozpočtu střediska, ale na rozdíl od peněz se nepřevádí na žádný jiný účet, prostě se škrtá. Podobně jakékoli použití materiálních zdrojů jako např. sportovního vybavení bude mít za důsledek odpis z rozpočtu, ale nikdo nedostane za vybavení „zaplaceno”, protože jak všechny zdroje, tak sám projekt jsou majetkem komunity. Pracovníci centra dostávají za odvedenou práci kredity od plánovacího orgánu, nikoli od samotného centra. Protože projekt není v žádném smyslu ekonomickým subjektem (tj. subjektem vlastnického práva), nemůže vzniknout problém bankrotu. Plánování musí však mít svobodu rozhodnout o ukončení konkrétních projektů, pokud nejsou považovány za nákladově efektivní, podobně jako místní školský úřad může zavřít školu, pokud už nemá dostatek žáků.

Pokud se nemá o ukončení projektů rozhodovat podle libovůle, musí existovat racionální systém ekonomické kalkulace. Jak jsme ukázali v předcházejících kapitolách, taková kalkulace nenaráží na zásadní problémy, ani když se neopírá o trh. Současně ukončení projektů nesmí způsobit nezaměstnanost. V měřítku celé ekonomiky je prevencí nezaměstnanosti vyváženost národního rozpočtu vyjádřeného v pracovní době. Jak jsme vysvětlili v kapitole 7, marketingový orgán vyvažuje každý významný pokles agregátní poptávky tím, že snižuje ceny všeho spotřebního zboží.. Tím je vyloučena možnost, že by pokles poptávky uvedl po pohybu recesní spirálu, která je hlavní příčinou nezaměstnanosti v kapitalistických ekonomikách. Ale i když je vyloučena všeobecná nezaměstnanost způsobená nedostatečnou poptávkou, zůstává problém nového rozmístění zdrojů. Pokud je váš projekt zrušen, činnost, na které jste se podíleli, se stala nadbytečnou. To neznamená, že jste se sami stali nadbytečnými; od společnosti máte právo očekávat, že ochrání vaše příjmy a poskytne vám jinou práci - ale jak má být konkrétně toto právo zajištěno?

Počítáme se systémem, v němž by lidé byli přímo zaměstnáváni komunitami a ne komečními společnostmi nebo nezávislými „podniky”. Je vždy v zájmu společnosti, aby přemisťování pracovníků proběhlo co nejrychleji a nejefektivněji, jestliže jejich dosavadní práce už přestala být užitečná; pokud se skutečným zaměstnavatelem stane „společnost”, je tento zájem zajištěn.

Dejme tomu, že Mary hledá nový projekt, na němž by mohla pracovat. Zajde do agentury pro zprostředkování zaměstnání, kde uvede svou kvalifikaci, jak tvrdě chce pracovat, kolik hodin týdně atd. Agentura se připojí na datovou síť Plánování, aby zjistila požadavky projektů ve své oblasti a vybrala ty, které nejlépe odpovídají nabídce Mary. To znamená, že plánovací orgány budou muset průběžně aktualizovat údaje o množství a typech práce, která je k dispozici, což jim umožní vypracovávat souhrnné pracovní rozpočty pro ekonomiku jako celek. Na rozdíl od dnešních agentur tohoto druhu budou volná místa vcelku odpovídat poptávce pracovníků po projektech co do celkových počtů a přibližně také typů. Jakmile se Mary rozhodne pro určitý projekt a přesvědčí jeho současné pracovníky, že se jim bude hodit, podepíše s agenturou smlouvu stanovící, kolik hodin týdně bude na tomto konkrétním projektu pracovat. Tyto údaje se pak zaregistrují v plánovacím systému, který začne připisovat na její účet odpracované hodiny.

Sociální funkce pracovních kreditů se překrývají s funkcemi peněz, ale nejsou s nimi totožné. Pracovník dostane od komunity přesně tolik, kolik jí odevzdá své práce. Po zaplacení daní tyto pracovní kredity dávají pracovníkovi právo vzít si od komunity statky obsahující totéž množství práce. Podobnost s penězi je zřejmá: kredity lze „utratit” za spotřební statky. Liší se v tom, že neobíhají: když si člověk něco koupí, poukázka se zruší. V tom se poukázka podobá jízdence na vlak, kterou lze směnit za cestu a kterou poté znehodnotí výběrčí jízdenek. Důvodem tohoto omezení je zabránit opětovnému vzniku kapitalistického vykořisťování; peníze jsou totiž předpokladem jakékoli kapitalistické činnosti.

Za takového systému budou mít jednotlivci právo vlastnit svůj osobní majetek, spotřební statky a domy. Nebudou moci vlastnit cenné papíry a akcie (ty samozřejmě nebudou existovat) a ani žádnou jinou formu kapitálu, pozemky nebo výrobní zařízení, které lze provozovat pouze kolektivně. Jednotlivci si nebudou moci najímat jiné jednotlivce, aby pro ně pracovali v důsledku k nepřenosnosti pracovních kreditů. [60]

Pro společenství bude patrně výhodné povolit samostatnou výdělečnou činnost. Některé činnosti se nejlépe provádějí na individuální úrovni. Příkladem jsou řemesla jako je instalatérství a různé opravy. Nechvalně známá je jejich tendence vytvářet „černou ekonomiku” v někdejších socialistických zemích. Podle klasické ekonomiky samostatná ekonomická činnost nevytváří ekonomické nerovnosti. Když jednotlivci směňují produkty své práce, relativní ceny mají tendenci řídit se pracovními hodnotami. Pokud není přístup k samostatně výdělečným řemeslům uměle omezován, řemeslník bude mít zhruba stejný hodinový výdělek jako zaměstnanec v socialistickém sektoru.

Pokud mají být lidé samostatně výdělečně činní, musí mít možnost otevřít si u státní banky podnikatelský účet, na který se budou vyplácet pracovní kredity. To vyvolává nebezpečí skrytého vykořisťování. Navenek samostatně výdělečně činná osoba může ve skutečnosti zadávat svou práci jiné samostatně výdělečně činné osobě. Asi nejlepším způsobem, jak zabránit vzniku skrytého vykořisťování, je stavět na sobectví vykořisťovaných. Pokud by byla práva pracovníků na plný výtěžek jejich práce byla zaručena ústavou a vynutitelná řízením u lidového soudu,[61] a pokud by zákon stanovil jako sankci vysoké odškodné obětem vykořisťování, bylo by nemožné najímat lidi za vykořisťovatelskou mzdu.

V dnešní Británii je půda předmětem soukromého vlastnictví jako cokoli jiného. Lze ji užívat, kupovat, prodávat, dědit nebo pronajímat. Ve všech socialistických revolucích byla půda vyňata ze soukromého vlastnictví a znárodněna. Znárodnění vedlo ve všech případech ke vzniku slabé formy veřejného vlastnického práva k půdě. Tak např. v SSSR měl stát právo disponovat s půdou. Plánovací orgány mohly rozhodnout, že se na určitém pozemku postaví továrna nebo vyhloubí důl beztoho, že by potřebovaly souhlas nějakého majitele. Když ale šlo o zemědělskou půdu nebo stavební pozemky pro bytovou výstavbu, toto právo se v praxi oslabovalo, protože právo na používání půdy mohlo být postoupeno jednotlivým soukromníkům (soukromé záhumenky nebo domy postavené soukromníky) nebo organizacím (zemědělská družstva). Tyto entity měly faktické dispoziční právo k pozemkům. V kapitalistické zemi je běžnou praxí, že majitelé udělují právo užívat půdu jiným jednotlivcům, ale jako protihodnotu požadují nájemné. Z určitých důvodů - pravděpodobně to bylo spojování pronájmu s hrubým vykořisťováním majiteli půdy v minulosti - socialistické vlády nechtěly zavádět nájem za užívání půdy ve veřejném vlastnictví. Ovšem pokud neexistuje nájemné, veřejné pozemkové vlastnictví má tendenci degenerovat v soukromé vlastnictví těch, kdo půdou disponují.

Situace, kdy stát vlastní půdu, ale nepožaduje žádné nájemné, je jak nespravedlivá, tak ekonomicky neefektivní. Abychom to pochopili, musíme něco vědět o klasické teorii renty.

ODBOČKA O RICARDOVĚ TEORII RENTY

Za teorii pozemkové renty vděčíme anglickému ekonomovi z počátku 19. století Davidu Ricardovi. Podle něj renta vzniká spojením dvou faktorů: vzácnosti půdy a rozdílů v produktivitě různých pozemků.

Aby dokázal, že první podmínkou existence renty je nedostatek půdy, zdůrazňoval, že v nových koloniích, kde měl každý tolik půdy, kolik si vzal, nebylo možné požadovat rentu. Pak připojil zjištění, že se lidé nejdříve usazovali na nejúrodnější půdě. S růstem obyvatelstva se osidlování a zemědělství rozšířilo i na méně produktivní půdy, jejichž obdělávání bylo obtížnější. Předpokládejme, že existovaly tři bonity půdy, uvedené v tabulce 14.4.

Tabulka 14.4: Půdy s různou produktivitou

Pokud bylo možné v prvních fázích růstu obyvatelstva uspokojit potřeby lidí pouze hospodařením na nejlepší půdě, cena obilí byla 10 GBP. Ovšem s růstem počtu obyvatel bylo třeba obdělávat stále horší půdu a cena zrní musela stoupat, aby bylo možné na těchto stále méně úrodných půdách pokrýt výrobní náklady. Když se začne obdělávat půda bonity 3, cena obilí stoupne až na 20 GBP. I za této situace ovšem výrobní náklady zrní na nejlepší půdě zůstávají rovny 10 GBP, což přinese zisk 10 GBP z každého bušlu. V důsledku toho budou moci pozemkoví vlastníci požadovat rentu rovnou polovině výnosu z nejlepší půdy beztoho, že by tím přiměli nájemce k opuštění hospodářství. Rolník, který si pronajal nejlepší půdu a platí majiteli polovinu svého výnosu, na tom není ani lépe, ani hůře, než rolník hospodařící na marginální půdě bonity 3, který neplatí žádnou rentu. Tuto situaci znázorňuje tabulka 14.5.

Tabulka 14.5. Renty při obdělávání půdy bonity 3

Pokud náhodou rolník vlastní půdu, kterou obdělává, získává sám příjem ekvivalentní rentě („připsanou rentu”). V našem příkladě rolník hospodařící na vlastní půdě bonity 1 vydělá na bušlu obilí o 10 GBP více, než činí jeho výrobní náklady prostě v důsledku skutečnosti, že se obdělává půda bonity 3 a že se cena obilí stanoví podle „marginálních podmínek”, kde jsou nejvyšší náklady. Můžeme nazvat tento přebytek slovem „renta”, i když není vyplácen žádné konkrétní osobě.

Je důležité uvědomit si, že v Ricardově teorii půda nijak nepřispívá k hodnotě produktu (Ricardo používal pracovní teorii hodnoty). Obilí není drahé proto, že půda dává rentu, ale naopak půda dává rentu, protože obilí je drahé.

Klasická teorie říká, že renta je nevyhnutelným důsledkem rozdílů v produktivitě půdy. To je pravda bez ohledu na to, zda chápeme produktivitu jen v úzkém kontextu zemědělství, nebo v širším smyslu, kdy má vyšší produktivitu také půda blízká místům s velkou koncentrací obyvatelstva. V tomto případě produktivita vzrůstá díky úsporám na dopravních nákladech: „vzdálenost je ekvivalent neplodnosti” (Jean-Baptiste Say). Tam, kde socialistická společnost sice znárodní půdu, ale předá právo jejího užívání soukromým organizacím nebo jednotlivcům (rodinná hospodářství, komuny), je veřejné vlastnictví půdy fakticky popřeno tím, že se jejímu uživateli umožní, aby si přivlastňoval rentu. Výrazná diferenciace v bohatství jednotlivých komun související s rozdíly produktivity zemědělské výroby, které jsme svědky v Číně, je právě způsobena tím, že si komuny na úrodnější půdě přivlastňují rentu. Spravedlnost vyžaduje, aby byla od soukromých jednotlivců a sdružení vybírána renta za užívání půdy. Tuto rentu pak lze použít na hrazení části veřejných výdajů a tak snížit úroveň zdanění, přičemž se fakticky část příjmů převede těm, kdo nesou břemeno práce na méně produktivní půdě.

Jedním z výrazných rysů socialistických zemí, které připustily obnovu individuálního zemědělství, byla relativní prosperita rolníků ve srovnání s veřejnými zaměstnanci. To je do značné míry důsledek faktického přivlastnění příjmů z renty rolnictvem. Vzhledem k proměnlivé úrodnosti půdy většina rolníků obdělává nemarginální půdu a má tedy příjem nepodložený prací.

V pokročilé průmyslové společnosti plyne renta především ze stavebních pozemků. Ačkoli socialistické společenství může připustit soukromé vlastnictví domů, nemělo by dovolit soukromé vlastnění pozemků, na kterých domy stojí. Majitelé domů by měli být z těchto pozemků povinni platit rentu odpovídající běžné úrovni nájemného z půdy. V takovém případě ten, kdo si kupuje dům, získává pouze samotnou konstrukci domu, ale kromě kupní ceny musí platit komunitě rentu nebo pozemkovou daň, která bude zohledňovat rozdíly ve výhodnosti a vybavenosti pozemku, na kterém stojí dům stojí.

V minulosti byla otázka vlastnictví půdy spojena především se zájmovými rozpory. Zájem majitele půdy byl protikladný zájmu nájemce, politické iniciativy týkající se pozemkového vlastnictví byly výrazem navzájem rozporných třídních zájmů těchto skupin. Dnes už ale nestačí dívat se na věci tímto způsobem. Otázku vlastnění a užívání půdy musíme vidět v širším kontextu využívání přírodních zdrojů Země lidstvem. Rozsah a závažnost destrukce životního prostředí způsobené lidskou činností jsme si začali uvědomovat teprve nedávno.

Nyní je jasné, že lidská činnost proměňuje životní prostředí stále rychlejším tempem už po několik tisíciletí. Je zcela dobře možné, že minulé proměny našeho způsobu výroby byly našim předkům vnuceny ekologickými změnami, které sami způsobili. Tak například impulsem k vývoji zemědělství na americkém kontinentu se pravděpodobně stalo vyhubení velké americké fauny lovem (viz Harner, M. „The ecological basis for Aztec sacrifice”, American Ethnologist, vol. 4, 1977, 117-35). Faktorem, který přispěl ke zhroucení otrokářských civilizací starověkého Středomoří byla ztráta značné části zemědělské půdy v důsledku odlesňování a vzniku pustin. Genovese dokazuje, že jednou z příčin osudového střetu mezi otrokářskými Jižany a průmyslovým kapitalismem Yankeeů v USA bylo vyčerpání půdy způsobené intenzivním pěstováním bavlny (Genovese, Eugene D. The Political Economy of Slavery, New York: Pantheon Books, 1965). To vyvolávalo tlak k další expanzi směrem na západ, která zavedla otrokářský systém do konfliktu se svobodnými státy.

Po dlouhé věky probíhající hubení živočišných a rostlinných druhů, odlesňování a vytváření pustin pokračuje i dnes, navíc stále větší rychlostí, K tomu je třeba nyní přidat také znečišťování moří a atmosféry. Dopady změn životního prostředí už nejsou místní záležitostí jedné společnosti, národa nebo státu, jejich vliv na vzduch a oceány má naopak globální důsledky. Je pravděpodobné, že změny ve složení atmosféry vyvolané rozmanitými hospodářskými aktivitami způsobí v budoucnu významné zvýšení průměrných teplot na Zemi. Možné důsledky tohoto procesu jsou dobře známy: zaplavení pobřežních oblastí, posuny klimatických pásem směrem k pólům, ztráta hlavních světových zemědělských oblastí, proměna většiny Afriky a částí Jižní Ameriky na pouště, hladomor dosud nepoznaných rozměrů.

Tyto katastrofy jsou nepřímým důsledkem nevhodného systému vlastnických vztahů. Rozhodnutí o využívání přírodních zdrojů činí soukromí jednotlivci, firmy nebo dokonce i státy na základě svých bezprostředních zájmů. Dlouhodobé globální důsledky těchto rozhodnutí do jejich kalkulací nevstupují. Zdá se, že konečným řešením musí být nikoli znárodnění půdy a přírodních zdrojů, ale jejich zmezinárodnění. Průmyslová společnost bude dlouhodobě schopna přežít pouze tehdy, jestliže vlastnictví těchto zdrojů bude svěřeno nějakému globálnímu orgánu. Ten by vydával na využívání přírodních zdrojů licence stanovené tak, aby bylo zaručeno zachování a postupné zlepšování životního prostředí. Pravomoci podobného orgánu by byly mnohem větší než pravomoci obvyklého pozemkového vlastníka, které se týkají pouze samotného užívání půdy. Zmíněný globální majitel by měl regulovat nejen využívání půdy pro zemědělství, lesnictví a těžbu nerostných surovin, ale také emise všech znečišťujících látek do atmosféry a oceánů.

Dnes jsme svědky prvních předběžných kroků v tomto směru, které představuje v OSN přijatá smlouva o zákonech o mořském dnu, zavádějící koncepci, podle níž jsou pomořské zdroje společným dědictvím lidstva. Dalším krokem v tomto směru byla Montrealská konvence o regulaci emisí chlorofluorokarbonů (CFC), ale je obtížné představit si, že by mohlo dojít k internacionalizaci přírodních zdrojů , pokud největší světové mocnosti zůstanou kapitalistické. USA a Velká Británie odmítly ratifikovat zákon o mořském dnu, protože podle nich zpochybňuje právo na soukromé vlastnictví - což je nepochybně pravda. Zavedení globální svěřenecké správy přírodních zdrojů bude muset pravděpodobně počkat až do doby, kdy v několika vedoucích průmyslových centrech světa zvítězí socialismus.

Do té doby bude pořád platit tentýž principiální argument - že přírodní zdroje mají být pod kontrolou co možná nejširšího veřejného orgánu. Měl by to být přinejmenším orgán celostátní úrovně, ovšem lepší by byl orgán kontinentální.

Přírodní zdroje se zneužívají, protože je to v něčím zájmu. Veřejné vlastnictví samo o sobě tomu nedokáže zabránit. V SSSR existovalo veřejné vlastnictví země a přírodních zdrojů, ale došlo tam k rozsáhlému poškození životního prostředí. Kaspické moře je vážně znečištěno, Aralské moře vysychá, protože se voda z řek, které do něj vtékají, odebírá na závlahy. V těchto případech neznamenalo veřejné vlastnictví žádnou ochranu. Možná, že k tomu došlo proto, že neexistovaly žádné silné instituce, které by regulovaly činnost státních orgánů. Úkolem odvětvových ministerstev, jejichž továrny znečišťují řeky, je maximalizace výroby, nikoli ochrany životního prostředí. Úkolem vlád svazových republik kolem Aralského jezera bylo maximalizovat produkci svých pěstitelů bavlny - kteří požadovali vodu a nikoli zachování rybářství na Aralu. Pro ochranu proti podobným tlakům je podstatné, aby přírodní zdroje daného státu a později celého světa byly ve vlastnictví a pod kontrolou orgánu nezávislého na těch, kdo mají z jejich využívání užitek.

Pro účely naší diskuse nazvěme tento orgán Trust Životního Prostředí. Bude vlastnit všechny přírodní zdroje. Podle svého uvážení bude Trust moci udělovat Plánování licence k využívání různých zdrojů. Bude moci stanovit podmínky pro emisní limity a další parametry, které budou muset splňovat průmyslové projekty využívající tyto zdroje. Bude moci stanovit nájemné za užívání půdy jednotlivci nebo komunami. Bude moci zavádět přirážky k cenám produktů, jejichž výroba nebo užívání poškozuje životní prostředí. Příjmy z nájemného nebo přirážek nebudou připisovány na účet samotného Trustu Životního Prostředí, ale budou z nich hrazeny náklady na jiné veřejné služby. To je důležitý princip zaručující, že samotný regulační orgán nebude mít zájem na tom, aby povoloval využívání přírodních zdrojů kvůli případným příjmům, které by povolení mohlo přinést. Vybírání nájemného a přirážek Trustem Životního Prostředí by mělo být tak prosto postranních zájmů, jako vybírání pokut soudem.