Sartre na Kubě

A. J. Liehm

Je to nepochybně zvláštní postava současné světové literatury, ten šestapadesátiletý autor díla už více než pětadvacetisvazkového, původem středoškolský profesor, který dvakrát v životě poznal z vlastní zkušenosti fašismus, poprvé, když pracoval v letech 1933-34 ve Francouzském ústavu v Berlíně, podruhé, když nejprve strávil bezmála rok v jednom z jeho zajateckých táborů a pak proti němu po tři roky bojoval jako jeden z nejaktivnějších organizátorů hnutí odporu mezi francouzskou inteligencí; filosof, neustále se rozcházející se svými učiteli i se svými žáky, sbližující se s marxismem a opět se od něho vzdalující; publicista s vášnivým polemickým perem, které s odvahou a zápalem zvedal na obranu vězněných komunistů, pro přátelství a mírovou spolupráci národů, proti imperialismu s nejrůznějšími jmény, proti rasismu a fašismu, proti kolonialismu a tmářství, ale jehož neváhal použít stejně zprudka a se zpěněnou krví, když nepochopil ty, po jejichž boku tak často kráčel, nebo když oni nepochopili jeho; spisovatel a dramatik, považující své literární dílo za tribunu svých filosofických názorů, a přece považovaný především za vynikajícího dramatika, který v řadě svých her (a právě v těch nejlepších) došel dál na cestě k odhalení velkých problémů skutečnosti, jež ho obklopuje, než ve svém díle filosofickém.

Často si Jean-Paul Sartra tak trochu z vlastního pohodlí a pro potřeby vlastní katalogizace zjednodušujeme, lepíme na něj nálepky, výborně se hodící na to či ono, co známe z vlastní zkušenosti, znamenitě charakterizující ten či onen dobře známý typ z politické praxe, z filosofie, z literatury. A pokaždé se znovu přesvědčujeme, že se nám Sartre pod žádnou z těchto nálepek, do žádné z těchto přihrádek nevejde. A tak začínáme stále znovu, chytajíce se tu jedné, tu druhé či dalších stránek jeho složitého díla a pokoušejíce se vyložit jeho autora mimo úplný kontext tohoto díla, mimo úplný kontext jeho života a trvalého úsilí o syntézu tak těžko uskutečnitelnou.

Jeden ze Sartrových životopisců charakterizuje toto úsilí autora Uragánu nad cukrem jako snahu o smíření objektu a subjektu. Je komunista, nebo je buržoa? ptá se. A odpovídá parafrází Sartrových slov: není ani komunista, ani buržoa, ale vší mocí se snaží být obojím najednou. Tady někde leží kořen, jádro té známé sartrovské hádanky, která nás zajímá, především pokud jde o Sartra spisovatele a Sartra publicistu. Vždycky se považoval za člověka odkojeného buržoazní kulturou, lpícího na jejích hodnotách a především na jejím individualismu. Vždycky se však cítil neodolatelně přitahován k těm, jež buržoazie odsuzuje k hladu a k živoření a kteří vedou boj za právo na život důstojný člověka. Hlad je primární, říká ve svých hrách. Ekonomické postavení člověka je základním motivem jeho jednání. Ale není motivem jediným. Objektivní okolnosti působí na subjekt, vyvolávají v něm reakce, které jsou individuální, a člověk se nakonec sám rozhoduje, jak naloží se svou existencí, jak se postaví k objektivní realitě.

Avšak u Sartra se neustále mísí pohled společenský s pohledem na člověka jako jedince, kterého zkoumá z nejrůznějších hledisek a v nejrůznějších situacích, pokoušeje se určit, jaká je míra jeho „svobody“, v čem tkví onen známý problém „volby“, jak může individuum (a tím je pro Sartra převážně právě buržoazní intelektuál) najít své místo ve společnosti zmítané třídními rozpory, v níž není třídního míru a která může dojít k vyššímu stupni vývoje toliko vítězstvím jedné třídy nad druhou. Věc ovšem není tak jednoduchá, abychom mohli říci, že Sartre ve jménu práv individua, nebo lépe individuality hledá cestu k jejímu začlenění do probíhajícího společenského boje na straně vykořisťovaných, na straně pokroku, ale tak, aby tato individualita zůstala nedotčena tímto bojem, svou účastí v něm. Sartre neustále připomíná, že každý má povinnost překonat své malicherné a nicotné vnitřní rozpory, aniž přitom popře sám sebe, zvítězit v sobě nad sklonem k „hnusu“, který „je v každém člověku“, a dosáhnout vítězství vlastního lidství.

Tak nějak - a přitom stále ještě velmi zjednodušujeme - vypadá složitý zápas, který vede ten, jenž „není ani komunista, ani buržoa, ale vší mocí se snaží být obojím najednou“. Sám nazývá tento vztah bastardací a ne náhodou je hrdina jeho hry Ďábel a pánbůh, středověký vojevůdce Goetz, bastardem vzešlým z lože šlechtické matky a otce - příslušníka bezprávného lidu. A jestliže nakonec Goetz nachází utvrzení své individuality, překonání svého komplexu bastarda právě v přimknutí k lidu, v jehož řadách jedině může být tím, čím je, pak je v tom zcela nepochybně mnohem obecnější odpovědí na problém, který si Sartre nepřestává klást na té sartrovsky složité a klikaté cestě za jeho řešením.

Pokusil jsem se tu alespoň velmi zhruba načrtnout složitost této cesty a mezníky, mezi nimiž vede, nejenom proto, že je třeba pochopit, že Sartre není a nikdy nebyl komunista nebo skoro komunista, jak si mnozí často v jistých okamžicích mysleli, ani antikomunista či renegát, jak si často právě tíž mysleli v okamžicích jiných. Domnívám se totiž, že takto falešně kladené otázky by mohla znovu vyvolat i reportáž o Kubě a její revoluci, k jejímuž plnému pochopení naopak pomůže i lepší pochopení Sartra a naopak.

Sartre přijel na Kubu jako jeden z prvních západoevropských intelektuálů a skutečnost, že k ní zaujal jednoznačně kladné stanovisko, měla daleko větší význam, než je hodnota postoje jednoho intelektuála, jednoho spisovatele. Nezapomínejme, že Sartre je, ne-li dnes už mluvčím, tedy alespoň autoritou pro velkou část západní inteligence, která čekávala na jeho stanoviska jako na kánon, a i když se převážně se Sartrem rozešla právě proto, že nesdílel její antikomunismus, jeho slovo u ní stále platí. Navíc pak vyšly Sartrovy reportáže z Kuby v listě France-Soir, to jest v největším francouzském bulvárním večerníku, vycházejícím v miliónových nákladech. Není bez zajímavosti, že France-Soir je právě tím listem, který se především stal terčem Sartrova satirického jevištního pamfletu Někrasov (Holá pravda). A čtenář Uragánu nad cukrem jistě potvrdí, že Sartre neučinil redakci žádné ústupky, i když nepochybně při psaní své reportáže někdy až příliš myslel na čtenáře tohoto listu.

To, co Sartre o kubánské revoluci napsal, je jediným velkým vyznáním lásky k této revoluci, víry v ni a v její cíle, v ty, kteří ji uskutečnili, a v jejich metody. (Je ovšem zároveň i něčím jiným, ale o tom později.) Zájem o Kubu je u nás obrovský, a tak je jen pochopitelné, že i literatury o této zemi přibývá každým měsícem. Lze se proto právem ptát, proč vydávat na sklonku roku 1961 reportáž francouzského spisovatele, který navštívil ostrov před více než půldruhým rokem, tedy ještě předtím, než došlo k událostem, k nimž signálem byl v jistém smyslu právě onen výbuch na lodi La Coubre, jímž Sartrova reportáž končí.

Snad by stačil sám fakt, že jde o reportáž Sartrovu, o reportáž právě z takového pera (která byla na Kubě vysoko oceněna a vydána velkým nákladem). Ale bez ohledu na autora jde tu o publicistickou prózu tak znamenitých kvalit, že právě tyto kvality jsou rozhodující. Zamysleme se jen nad tím, kolik se už napsalo o problému „cukr-Kuba-Spojené státy“. Ale málokdo vylíčil tento problém tak jako Sartre: s takovým publicistickým mistrovstvím, s takovou pamfletistickou ostrostí, na takové literární úrovni, s takovou emotivní silou, jaké je schopno právě jen umění. To, co Sartre v těchto pasážích napsal, je tak zároveň příklad autorům publicistické prózy. Příklad, který připomíná svou hodnotou příklady erenburgovské.

A ještě něco mne v Uragánu nad cukrem mimořádně zaujalo a nijak neztrácí svou hodnotu mezi množstvím vycházející literatury o kubánské revoluci. Tato literatura většinou totiž s časovým odstupem líčí události tak, jako bychom je byli odjakživa viděli a chápali stejně jako dnes, a ubírá jim tím na plastičnosti. Sartre nás však pojednou na mnoha stránkách své reportáže vrací do doby, kdy věci vypadaly trochu jinak, kdy z Kuby docházely zprávy o vousatých povstalcích v horách Sierry Maestry a nikdo na světě pořádně nevěděl, co je to za povstání, jaký je jeho program, jeho základna, kdo jsou jeho vůdci a jací budou, co přinesou Kubě, až zvítězí, zvítězí-li vůbec. Mnohokrát jsem nad Sartrovými stránkami vzpomínal na ty ne tak vzdálené měsíce a zdálo se mi, že mnohé chápu lépe, mnohému lépe rozumím, protože je to líčeno jako přítomnost, a ne jako minulost přítomností už vysvětlená. I v tom je kus mistrovství spisovatelova a kus poučení, jak psát o historii, ať už pokryté prachem nebo docela nedávné.

To jsou pro mne hlavní hodnoty Uragánu nad cukrem. Ne že by nebylo dalších. Ale ty se už více nebo méně stýkají či překrývají s tím, co bylo o Kubě, jejím lidu, jeho vůdcích, jejich programu a jeho uskutečňování napsáno jinými a jinde. Zbývá tedy, co bychom ze svého hlediska nazvali nedostatky Sartrovy reportáže. I o nich se už uvažovalo, psalo se o tom, co Sartre neviděl, nechtěl vidět, nepochopil nebo nechtěl pochopit, a já bych k tomu ještě přidal: co nenapsal a o čem nenapsal možná proto, že mu šlo právě o čtenáře France-Soiru. Jenomže základem se mi zdá právě problém, o němž jsem hovořil na začátku. Sartre ve chvíli, kdy píši tyto řádky, dosud nevydal definitivní knižní verzi Uragánu nad cukrem, ale myslím, že nebudu daleko od pravdy, řeknu-li, že v tom, co viděl a slyšel na Kubě, hledal a chtěl nalézt mimo jiné i odpověď na otázky, které si kladl a klade. A nebyla snad právě kubánská revoluce, tak zcela nesporně hluboce protiimperialistická, hluboce lidová, hluboce demokratická, tak vyhraněně chápající demokracii ekonomicky, a nikoli formálně, nebyla tato revoluce ve chvíli, kdy ji spatřil, pro Sartra zároveň ideálním příkladem onoho splynutí nejlepších představitelů buržoazií formované a tisíci intelektuálními pouty s ní spjaté inteligence s lidem, nedomníval se snad, že právě tady došlo k onomu pohlcení této inteligence lidovými masami v situaci, kdy už není rozdílu mezi ní a jimi a kdy se její představitelé zákonitě stávají vůdci lidových mas, aniž přestali být sami sebou? A kdy revoluce je především nádherným, spravedlivým a ničím nespoutaným živlem? A tak Sartrova výpověď o Kubě, tak nadšená a tak spravedlivě zaujatá, je ve svých omezeních, v ohraničenosti svého pohledu i ve svých opomenutích zároveň jednou z nejlepších výpovědi o Sartrovi a jeho stanoviscích a názorech, jaké kdy byly napsány. Dílo je zrcadlem i kritikem svého tvůrce. Dobrým či špatným? Věrným.

Od doby, kdy vznikal Uragán nad cukrem, ušla Kuba další velký kus cesty, která má svou nutnou, historickou zákonitost a logiku. V tomto procesu se mění třídní obsah kubánské revoluce a zároveň se ukazuje, jak příslušnost k ní nutně formuje a mění intelektuála, který už nezůstává a nemůže zůstat tím, čím byl. Kéž tuto zákonitost a logiku objeví i umělec pokrokový a upřímný, intelektuál tak úporně hledající východisko nebo smíření rozporů, v nichž a do nichž se narodil - Jean-Paul Sartre.

(Vyšlo jako doslov ke knize Jean-Paul Sartra Uragán nad cukrem, 1961)