Krize. Rebelie. Chaos. Rozklad. Revoluce. Všechny tyto výrazy se v minulých dnech objevily ve většině médií při popisu situace v ČSSD. Dramatizace dosáhla vrcholu ve zprávě, že včerejší předsednictvo soc. dem. a dnešní ústřední výkonný výbor byly svolány kvůli tomu, aby se na nich hovořilo o dopisu původně šestnácti, nakonec více než dvaceti poslanců, v němž kritizovali vývoj ve straně a žádali diskusi s jejím vedením. Přitom obě stranická grémia byla naplánována dávno před vznikem dopisu.
V kontrastu s vypjatou mediální atmosférou se sami signatáři dopisu chovají rozvážně. Po revolučnosti není v jejich počínání ani stopy. Sice se jim líbila reakce televizních štábů na zprávu v Právu o jejich dopise, kdy kamery, světla a mikrofony honily po foyeru Sněmovny každého, kdo vypadal jako signatář. Takový zájem někteří nikdy nezažili. Ale další den se už na čele levicových iniciátorů dopisu objevily vrásky. Dělá se z toho vzpoura, a o tu nám nejde, říkali.
Klasický levicový popis revoluční situace se skládá ze tří komponent. Nahoře musí být neschopnost řídit postaru, dole nemožnost žít postaru, a navíc musí být k dispozici revoluční třída schopná revolučních činů, které zlomí či nalomí staré mocenské elity. Ani jeden ze tří prvků pro současnou ČSSD v plné šíři neplatí.
Nahoře není jen Vladimír Špidla, který notabene nehodlá zásadně měnit způsoby řízení strany a vlády. Je tam i Stanislav Gross, který dospěl k dočasné alianci se Špidlou, jejíž smysl je v tom, že okamžik prohlášení, že takhle se dál ve straně žít nedá, se odkládá na řádný sjezd zhruba za rok.
Dole sice jsou stovky sociálních demokratů ne vždy chápajících nebo vždy nechápajících, kam se vlastně jejich strana, kterou považovali za levicovou, ubírá reformními kroky. Ale zároveň jde o stranickou vrstvu lpící na vládním postavení ČSSD. Není to žádná "revoluční třída" a k jejímu rozhýbání by mohlo dojít snad až v momentě, kdy by soc. dem. hrozilo, že ztratí vše, čeho nabyla u vlády. Jenže podchytit náladu takového okamžiku je připraven nejen Gross, ale i Špidla. Levicoví soc. demokraté stejně silného kandidáta nemají a těžko ho najdou.
Jsme proto svědky dělostřelecké přípravy před tušenou bitvou. Levicoví soc. demokraté, jejichž strategii a taktiku určují dva matadoři Jan Kavan a Vladimír Laštůvka, potřebovali vypálit ránu, aby si je jiná uskupení v ČSSD i voliči vzali na vědomí. Z nepochopení se ale tento čin začal interpretovat jako výstřel z Aurory. Za ním by logicky měl následovat útok na Zimní palác, tedy na Lidový dům, ale chybí vojsko.
Během dění kolem dopisu 16 se ukázalo, že další varianta - zaútočit bezhlavě, použít munici poslaneckých hlasů k vyhození vládní stavby do povětří a zůstat vítězi na kouřících ruinách - není pro levici v ČSSD na pořadu dne, neboť v ní nepřevládají kamikadze.
Co ale je pro tuto skupinu reálné, je postupné posilování svého vlivu ve straně ať už dobře cílenými mediálními akcemi, nebo přesvědčováním stále většího počtu spolustraníků právě v chystaném Diskusním kruhu, že pravdu mají oni. Není to revoluce, leda plíživá.
Na cestě k řádnému sjezdu strany se tuší nemálo jam a příkopů, do nichž může ČSSD například po evropských volbách zapadnout. Trvalé, tu jemnější, tu důraznější připomenutí, že by vše mohlo být jinak, kdyby se nejelo s tímto mašinfírou a podle téhle trasy, může nakonec vykonat své. Před sjezdem pak zhodnotí rytíři Diskusního kruhu sílu svých šiků a pak se rozhodnou, kterou z variant popsaných včera na této stránce v článku jejich člena Zdeňka Koudelky začnou rozpracovávat.
Připomenu, že podle Koudelky jde buď o pokračování se Špidlou ve stranické i vládní funkci, nebo o rozdělení postů šéfa ČSSD, kam by přišla nová tvář, a premiéra - anebo o naprosté střídání stráží.
Do té doby lze předpokládat, že i přes spory bude se každé seskupení v ČSSD snažit nezajít až příliš daleko ve svém obrazoborectví. Vypadá to na shodu, že největším kapitálem pro všechny je samotná strana s jejím nynějším mocenským postavením. A že okamžité bourání nevyhovujících struktur považují za dětskou nemoc levičáctví i sami levičáci.
Právo, 14. 2. 2004