Vůbec mě nepřekvapovaly nechutné výpady proti VI. sjezdu KSČM v Českých Budějovicích, které se objevovaly jak již dopředu, tak i po jeho skončení ve sdělovacích prostředcích. Žijeme totiž v této republice i patnáct let po převratu pořád ještě v jakési podivně zakrnělé demokracii a dlužno také podotknout, že autoři komentářů ke sjezdovému průběhu a očekávaným výsledkům se rekrutovali většinou buď ze zapšklých obracečů kabátů, bývalých disidentů anebo úplně mladých novinářů, kteří mezitím vědí s určitostí pouze to, že jejich postoje k minulosti a nynější KSČM musí být prostě negativní, aby si neponičili případné pozdější kariéry. A tak jsme se mohli dočíst, že na předsedu strany kandidující Václav Exner je konzervativcem a stalinistou (vždyť přece J. V. Stalin, bez něhož bychom dnes jako národ už skoro šedesát let neexistovali, není pro nás kladnou historickou osobností), nebo že Vojtěch Filip je totéž co despotický Miroslav Grebeníček, jenom v poněkud jiném balení.
Nejveseleji však na mě opět zase jednou zapůsobili ti sžíravou nenávistí zmítaní škrábalové, o jejichž předlistopadové bojovnosti a odvaze vím dlouho své: patří sem Ondřej Neff, jenž ještě na jaře 1989 při oficiálním výjezdu za tehdejší Svaz spisovatelů do Německa doporučoval jednat s exilovými autory velmi obezřetně a podle slov jeho kolegy Petra Prouzy chtěl raději vyčkávat, jak doma všechno dopadne, stejně jako třeba Jiří Černý, hudební publicista, k smrti vyjukaný téhož roku v létě ze setkání se mnou a s Krylem v Mnichově. Černému teď (v LN, 17. 5. 2004) nejde do hlavy, jak je možné, že demokraty obávaný Grebeníček mohl být již odjakživa obdivovatelem Krylových písniček a vadí mu i připravenost KSČM naplňovat energicky obsáhlý program, vyjádřený heslem S lidmi pro lidi (myslí tím pravděpodobně dokument Naděje pro Českou republiku - pozn. aut.), jemuž prý nedůvěřuje.
Ve výčtu poněkud zpožděných hrdinů revoluce bych mohl pokračovat kupříkladu Jiřím Dědečkem, vyčítajícím ve sloupku LN veřejnoprávní televizi neprávem, že informaci o sjezdu KSČM přinesla ve zpravodajství na prvním místě. Ani on se kdysi v politice kriticky neprojevoval do chvíle, než bylo po všem ; ohrozilo by to nejspíš jeho každoroční předpřevratové studijní vyjížďky s manželkou do Francie. Právě v této zemi žil naopak dlouhodobě spisovatel Ivan Kraus, o něco starší bratr nynějšího antikomunistického křiklouna Jana Krause, který v úspěšném zakončení sjezdového jednání KSČM spatřuje (Blesk, 18. 5. 2004) nebezpečí návratu ostnatých opatření na hranicích a nějakou tu ránu obuškem při politické neochotě. Škoda, že v demokratických poměrech zběhlému Ivanovi po návratu do Čech zatím asi nezbyl čas, aby Jana poučil o západoevropských praktikách, kde si při masových demonstracích na mrtvého zaručeně doposud nikdo hrát nemusel. S obdobným svědectvím by mohl přijít i Jaroslav Hutka a přidat k němu navrch též cosi o sladkosti bytí ze sociální pomoci v unijním ráji: namísto toho je ale jedním z četných signatářů mezi demokraticky smýšlejícími lidmi neobhajitelného pamfletu S komunisty se nemluví. Jeho iniciátoři dokonce u příležitosti sjezdu KSČM přišli s návrhem vládě, aby Nejvyšší správní soud tuto stranu se stoupajícími preferencemi voličstva zrušil. Konkrétně to tak na zvlášť svolané tiskové konferenci požadoval spisovatel Ivan Klíma, v padesátých letech komunista zostra prosazující likvidaci skautské organizace i údajných brakových tvůrců (např. Jaroslava Foglara) a royalismem posedlý Petr Placák, jenž by naši republiku nejraději přeměnil v království.
Veškeré tyto snůšky nepravd a pomluv dohromady nevyzní ovšem tak hanebně, jako když Miloslav Ransdorf v Právu (20. 5. 2004) prohlásí, že volbu předsedy KSČM na sjezdu rozhodl komplot dvou klíčových hráčů - Miroslava Grebeníčka a Vojtěcha Filipa , a je schopen k tomu dodat, že tam šlo jenom o papalášské pupky, o jejich usazení ve vedení strany. Kdybych Ransdorfa v Českých Budějovicích nepotkal osobně, připadalo by mi, že se sjezdu nezúčastnil a dělá si z nás všech hloupou legraci.
Haló noviny, 22. května 2004