Wisconsinská universita, červenec 2004
V průběhu téměř celého 20. století představoval socialismus ústřední ideologickou živnou půdu pro uvažování o alternativách ke kapitalismu. I v těch situacích, v nichž socialismus jako takový nebyl bezprostředně uskutečnitelným politickým cílem, ukazovala idea socialismu politický směr boje proti kapitalismu.
Došlo ale ke změnám. Na počátku 21. století není již socialistický projekt příliš politicky spolehlivý. Není to tím, že lidé dospěli k názoru, že kapitalismus je dobrotivým společenským uspořádáním, v němž může kvést humanita. Je to spíše proto, že zvláštní uspořádání institucí, k němuž došlo ve spojení se socialismem, je považováno za neschopné učinit zadost jeho příslibům. Triumfující kapitalismus vyhlásil, že „není jiné alternativy“ (There is No Alternative). Odsuzování kapitalismu se mnoha lidem jeví tak trochu jako nadávání na počasí. Před deštěm snad můžeme vyspravit střechu, nemá ale příliš mnoho smyslu spílat dešti samotnému. Namísto toho, aby úvahy o socialismu představovaly pro kapitalismus hrozbu, zdají se dnes být spíše archaickým utopickým sněním, a dokonce snad i odváděním pozornosti od lehce zvladatelných problémů v reálném světě.
Ironií však také je, že současně žijeme v období, v němž se paradoxně mnohé z tradiční socialistické kritiky kapitalismu zdá být namístě více než kdy jindy: nerovnost, ekonomická polarizace a nejistota práce v mnoha rozvinutých společnostech se prohlubuje; kapitál nemá nikde stání, pohybuje se po celé planetě a vážně omezuje aktivity států a společenství; obrovské korporace ovládají média a kulturní produkci; trh se jeví jako přírodní zákonitost nekontrolovatelná lidskými zásahy; politika v mnoha kapitalistických demokraciích je stále více ovládána penězi a zcela bezohledná k zájmům a starostem obyčejných lidí. Potřeba rozhodné alternativy ke kapitalismu je větší než kdykoli dříve.
V této stati bych chtěl navrhnout obecný způsob uvažování o socialismu jako o alternativě kapitalismu. Hodlám začít stručnou charakteristikou jádra socialistické kritiky kapitalismu. Pak bude následovat širší rozpracování koncepčního menu „forem společnosti“, odvozovaného z objasnění makrostrukturní organizace moci. Tato typologie usnadní precizovat to, co je příznačné pro sociální v socialismu. V závěrečné části stati pak využiji této typologie k porovnání s návrhy na institucionální změny v kapitalismu, které mohou být chápány jako změny, jež posouvají mocenské relace v socialistickém směru.
Jádrem tradiční socialistické kritiky kapitalismu je pět hlavních požadavků:
Ve stručnosti: kapitalismus poškozuje mnoho lidí; škodám by bylo možné se vyhnout; kapitál omezuje autonomii individua; je nespravedlivý; v rozhodujících směrech je nevýkonný; a omezuje demokracii. Žádná z těchto kritik neznamená nezbytně, že jediným prostředkem je celková destrukce kapitalismu a jeho nahrazení celkovou alternativou. Institucionální projekty mohou být v zájmu vysoké úrovně neutralizace těchto problémů konstruovány již uvnitř kapitalistické společnosti. To bývalo tradičním přesvědčením sociálních demokratů. Avšak ať je řešením antikapitalismus, který kapitalismus rozvrací nebo reformistický antikapitalismus, instituce, jež neutralizují tyto negativní účinky kapitalismu, vidí svůj smysl v tom, že zavedou do kapitalistické společnosti protikapitalistický mechanismus.
I když si takovou kritiku osvojíme, reálně získá radikální smysl pouze tehdy, jestliže je kombinována se spolehlivou alternativou, která může redukovat či vyloučit zmíněné škody. Marx se brilantně vyhnul tomuto problému tím, že vypracoval teorii dynamiky kapitalismu, v níž je klíčovou ideou, že kapitalismus v dlouhodobém procesu sám rozvrátí podmínky umožňující jeho existenci a stane se tak neudržitelnou společenskou formou. Má-li být přesvědčivě demonstrováno, že kapitalismus je nevyhnutelně odsouzen, pak by se přinejmenším muselo prokázat, že se bude prosazovat nějaká alternativa ke kapitalismu. Jestliže k této Marxově tezi dodáme, že v průběhu kapitalistického vývoje se objevuje mocný kolektivní činitel (dělnická třída), jejíž členové by těžili z alternativy, která by jim umožňovala kontrolovat výrobní systém (jestliže by taková alternativa byla uskutečnitelná), pak není pravděpodobně příliš přitažené za vlasy spoléhat na teorii, že „tam, kde je vůle, je i cesta“, a v zájmu prokazování schůdnosti takové alternativy spoléhat na pragmatický experimentální program v duchu zkoušky a omylu. Jestliže však je jádrem Marxovy argumentace v teorii dějin popření toho, že kapitalismus má budoucnost - tj. jestliže je odmítána teze, že kapitalistické rozpory konec konců zničí samotnou možnost kapitalismu - pak je nezbytné vybudovat mnohem pozitivnější koncepci alternativy socialismu, aby mohla být důvěryhodnou jako normativní vize a cíl politického boje.
Mnohé diskuse o socialismu formulují pojem ve smyslu binárního kontrastu vůči kapitalismu. Standardní strategií je zahájit diskusi o různých způsobech organizace výroby a z tohoto hlediska vymezit kapitalismus jako charakteristický typ „výrobního způsobu“ či „ekonomické struktury“: ekonomické struktury, v níž je výroba orientována na maximální zisk prostřednictvím směny na trhu, výrobní prostředky jsou v soukromém vlastnictví a dělníci nevlastní výrobní prostředky, takže musí prodávat svou pracovní sílu na trhu práce, aby si vydělali na živobytí. Socialismus je pak definován ve smyslu negace jedné či více z těchto podmínek. Vzhledem k tomu, že ústředním bodem pojetí kapitalismu je soukromé vlastnictví výrobních prostředků, znamená to zpravidla, že socialismus je chápán jako veřejné vlastnictví v té či oné formě, vznikající charakteristicky prostřednictvím vytvoření státního vlastnictví.
Na tomto místě chci vypracovat alternativní přístup ke specifikaci pojetí socialismu, v němž jsou stavěny proti sobě dvě alternativní formy organizace: kapitalismus a etatismus (statism = řízení, kontrola hospodářství a politiky státem, MF). Kapitalismus, etatismus a socialismus mohou být chápány jako alternativní způsoby, v nichž jsou vzájemně spojeny tři široké makrodomény sociální interakce - stát, ekonomika a občanská společnost.[5] Můj postup v této trichotomii bude mít tři kroky. Předně, objasním, co rozumím těmito třemi doménami sociální interakce. Dále, budu definovat tři konfigurace makrostrukturální organizace společnosti na základě relativní dominace ekonomické moci, státní moci a moci sdružení. Budu je nazývat ekonomismus, etatismus a asocionalismus. Za třetí, budu definovat kapitalismus jako specifickou formu ekonomismu a socialismus jako specifickou variantu asocionalismu.
Snahy formulovat přesnou, základní definici ekonomiky, státu a občanské společnosti obvykle rychle zabředají do celé řady obtíží. Měla by, například, ekonomie zahrnovat všechny aktivity, v nichž se v každém smyslu produkuje zboží a služby, nebo pouze ty, které jsou zprostředkovány trhem? Měla by příprava jídla v domácnosti být považována za část „ekonomiky“? Měla by být brána péče o vlastní děti jako část ekonomiky, či pouze ty služby v péči o děti, které jsou obstarávány mimo domov? Měla by být ekonomika definována funkcemi, které plní uvnitř „sociálního systému“ (tj. jako maximalizace užitku v podmínkách nedostatku, jako v neoklasické ekonomii), pomocí prostředků, jež využívají aktéři v zájmu toho, aby dosáhli svých cílů (tj. užití peněz a jiných zdrojů k uspokojení zájmů), či něčím dalším? Zřejmě bychom měli odlišit „ekonomickou aktivitu“ od „ekonomie“ (the economy) - to prvé se vyskytuje v jakékoli doméně společenského života, to druhé odkazuje na specializovanější arénu aktivit, mezi nimiž jsou ekonomické aktivity dominantní. Avšak stejně, co reálně znamená „dominantní“?
Máme-li reálně uhodit hřebík na hlavičku, všechny tyto problémy jsou komplikovanou záležitostí a mohly by nás, jak se domnívám, odvádět od hlavního úkolu, který tu sledujeme. Proto pro dané účely chci definovat tyto tři domény sociální interakce relativně konvenčním způsobem, a nepřihlížet k těmto hlubším problémům konceptualizace:
Stát je shlukem institucí, které jsou více či méně vzájemně proorganizovány, a které na území vyhlašují závazná pravidla a regulativy. Max Weber zdůrazňuje způsob, jímž jsou státy definovány jako disponování monopolem na legitimní užití síly nad svým územím. Dávám přednost Michaelu Mannovi a jeho alternativnímu důrazu na stát jako organizaci, která má administrativní schopnost vyhlašovat na území závazná pravidla a regulativy.[6] Užití síly je jeden ze způsobů, jenž tento účel podporuje, ale není nezbytně nejdůležitějším způsobem. Moc státu je pak definována jako jeho efektivní schopnost zavádět na území pravidla a regulovat sociální vztahy; tato schopnost závisí na takových skutečnostech jako jsou informace a komunikační infrastruktura, osvojování ideologie občany tak, aby byli poslušni pravidel a příkazů, úroveň discipliny mezi správními úředníky, praktická účinnost regulativů řešit problémy, stejně jako donucování.
Ekonomika je sféra sociální aktivity, v níž lidé v interakci produkují a distribuují zboží a služby. V kapitalistické ekonomice se největší část této aktivity týká firem v soukromém vlastnictví, v nichž je distribuce většinou zprostředkována tržním výměnou. Ekonomická moc je založena na druzích ekonomicky významných zdrojů, které různé kategorie sociálních aktérů kontrolují a v rámci této interakce rozmisťují výrobu a distribuci.
Občanská společnost je sféra sociální interakce, v níž lidé formují pro různé účely dobrovolná sdružení různého druhu. Některé z těchto sdružení mají charakter formální organizace s jasně definovaným členstvím a cíli. Příkladem mohou být kluby, politické strany, odbory, církve, sousedská společenství. Další jsou volná sdružení, ve vymezených případech spíše zájmová společenství než svazující organizace. Idea „společenství“ (community), má-li znamenat něco více než jednoduchou agregaci individuí žijících v určitém místě, může být také chápána jako druh neformálního sdružení v rámci občanské společnosti. Moc v občanské společnosti závisí na schopnosti prostřednictvím takového dobrovolného sdružení uspořádat kolektivní akci.
Stát, ekonomika a občanská společnost, to všechno jsou domény pro rozšířenou sociální interakci, kooperaci a konflikt mezi lidmi a každá z nich zahrnuje i zřetelné zdroje moci. Moc je přirozeně další společenskovědní pojem, o němž se neustále vedou spory. Chtěl bych tu zdůraznit ideu moci jako schopnost aktéra dosáhnout svých záměrů. To neznamená nevyhnutelně také „dominaci“ v tom smyslu, že jeden aktér je schopen kontrolovat akce jiných aktérů navzdory jejich záměrům; přesto, vzhledem k povaze sociálních vztahů a konfliktních zájmů, účinná moc příznačně zahrnuje i dominaci. Aktéři v rámci ekonomiky získávají moc na základě svého vlastnictví a díky kontrole nad ekonomicky významnými zdroji. Aktéři ve státě získávají moc díky kontrole nad administrativními výkony na území, včetně schopnosti donucovat. A aktéři v občanské společnosti disponují mocí díky své schopnosti mobilizovat lidi pro dobrovolné kolektivní akce různého druhu. Přirozeně, že mocenské postavení, které mohou aktéři zaujmout v rámci dané domény sociální interakce může být užito k ovlivnění toho, co se stane v dalších doménách. Řečeno snad jasněji, v současném kapitalismu může být ekonomická moc aktérů v ekonomice využita k ovlivnění činnosti státu. Avšak k paralelnímu účinku dochází ve všech vztazích mezi těmito doménami.
Toto není vyčerpávající katalog domén sociální interakce. Rodina a příbuzenské struktury mohou být například považovány za výraznou doménu sociální interakce, ovládanou procesy, které jsou zcela odlišné od občanské společnosti, státu, či ekonomiky (ačkoli, přirozeně, je v interakci s každou z nich). Pro určité účely - zvláště pro analýzu vztahu pohlaví (gender relation) a podmínek jejich reprodukce a přeměny - má rodina jako doména interaktivity fundamentální roli. Avšak pro definování koherentního pojmu socialismu nehraje konstitutivní roli. Musí však být zdůrazněno, že to neznamená, že vztahy pohlaví (gender relations) nehrají roli v kritice kapitalismu a v analýze podmínek pro jeho transformaci. Zaujímám tu mnohem užší hledisko: tj. že vztahy pohlaví a rodina nefigurují v definici socialismu jako zvláštním druhu makrostrukturální konfigurace mocenských vztahů.
Státní moc, ekonomická moc a moc, kterou má sdružení, nejsou tedy jediné formy moci, jež mohou aktéři uplatnit, aby dosáhli svých cílů. Jak zdůrazňuje Michael Mann, zvláště významnými zdroji moci ve všech komplexních společnostech jsou ideologická moc a vojenská moc. Ideologická moc má schopnost ovlivňovat akce prostřednictvím dovolávání se symbolů, víry a souhlasu. Vojenská moc je schopna ovlivnit akce prostřednictvím uplatňování donucování a hrozby donucením. Obě dvě jsou zřejmě mimořádně významné a v určité době a místech se mohou stát ústřední organizační formou moci ve společnosti. Plně rozpracovaná typologie forem společnosti založená na vlastnostech mocenských vztahů by měla právě zahrnout i tyto formy moci; a přirozeně i empirické výzkumy kapitalistických společností a možnosti socialistické transformace budou muset zahrnout mimo jiné i výzkum ideologické moci a vojenské moci. Pro současný účel specifikace pojmu socialismu - jsou však státní moc, ekonomická moc a moc asociací rozhodujícími prvky, které potřebujeme.
Jedním ze způsobů uvažování o variantách typů společností, které existují ve světě nebo mohou v budoucnu existovat, je přemýšlet o variantách ve vztazích mezi těmito třemi doménami.[7] Nyní bych se chtěl zaměřit na způsoby, jakými moc pramenící v každé sféře působí na celkovou alokaci a využití lidských a materiálních zdrojů. Přesněji řečeno, chci definovat tři ideální typy konfigurací mocenských vztahů, které se liší podle relativní dominace moci, která má kořeny v té či oné ze tří sfér sociální interakce. „Dominace“, pro účely této typologie makrosociálních struktur, odkazuje jak na přímé efekty moci, tak na efekty nepřímé.
Při takovémto pochopení relativní mocenské dominance ve vzájemném spojení státu, ekonomiky a občanské společnosti můžeme navrhnout odlišení tří ideálních typů konfigurace: ekonomismus, etatismus a asocionalismus.[8]
Ekonomismus[9] je společenské uspořádání, v němž alokace a užití zdrojů pro různé sociální účely je nejsilněji utvářeno výkonem ekonomické moci (tj. ekonomika je vzhledem ke státu a občanské společnosti dominantní).
Etatismus je společenské uspořádání, v němž alokace a užití zdrojů pro různé společenské účely je nejsilněji utvářeno výkonem státní moci (tj. stát je vzhledem k ekonomice a občanské společnosti dominantní).
Asocionalismus je společenské uspořádání, v němž alokace a užití zdrojů pro různé společenské účely je nejsilněji utvářeno výkonem moci pramenící z občanské společnosti (tj. občanská společnost je vzhledem k ekonomice a státu dominantní).
Mocenská dominance v každé z těchto ideálních konfigurací je založena na určité kombinaci přímé a nepřímé dominance.[10] Tyto tři konfigurace jsou schematicky načrtnuty ve Schématu 1.
Pro každý z těchto tří ideálních typů si lze představit extrémní formu, v níž dominantní doména nebude jednoduše vykonávat suverénní moc ve vztahu k ostatním dvěma sférám, ale zcela vymaže jejich autonomii. V tomto smyslu může být totalitarismus nazírán jako forma hyper-etatismu, v němž stát nejen oprávněně dominuje nad občanskou společností a ekonomikou, ale zcela proniká do obou těchto domén a kontroluje je. Dobrovolná sdružení a autonomní sociální zájmové skupiny prakticky mizí a téměř všechny ekonomické aktivity jsou přímo organizovány prostřednictvím státu. Čistý liberální kapitalismus je forma ekonomismu, v níž stát atrofuje na pouhého „nočního hlídače“, jehož úlohou je pouze posilovat vlastnická práva; komerční aktivity pronikají do všech koutů občanské společnosti, spoluutvářejíce úplně všechno. Alokace a užití zdrojů by mohlo být téměř zcela osvětleno na základě výkonu ekonomické moci. Občané jsou atomizovanými konzumenty, kteří si na trhu individuálně volí, ale nemají nad ekonomikou kolektivní moc prostřednictvím sdružení občanské společnosti. Komunismus, jak je v marxismu klasicky chápán, je společnost, v níž stát mizí a ekonomika je absorbována občanskou společností jako svobodná aktivita sdružených, kooperujících individuí.
Žádná z těchto extrémních forem by nemohla existovat jako stabilní, opakovatelná forma společenské organizace. Totalitarismus nikdy zcela neeliminoval neformální společenské zájmové skupiny jako základnu pro kooperativní společenskou interakci vymykající se přímému řízení státem, a praktické fungování ekonomických institucí nebylo nikdy zcela podřízeno centralizovanému direktivnímu plánování. Kapitalismus, jako forma ekonomismu, by byl nereprodukovatelným a chaotickým společenským řádem, jestliže by stát hrál minimální roli, jak je specifikována v liberálních fantaziích, ale fungoval by také, jak argumentuje Polanyi, mnohem chybněji, jestliže by byla občanská společnost plně pohlcena ekonomikou a stala se plně spoluutvářenou a atomizovanou sférou společenského života. Čistý komunismus je také utopická fantazie, neboť je možné stěží si představit komplexní společnost bez určitého druhu autoritativních prostředků pro utváření a aplikaci závazných pravidel („stát“). Udržitelná forma velkoplošné společenské organizace tudíž pravděpodobně vždy zahrnuje určitý druh recipročních vztahů mezi těmito třemi doménami sociální interakce, v nichž ta či ona doména může v určitém smyslu být “dominantní“, avšak v nichž další domény mají určitou úroveň odlišení a autonomie.
Ve smyslu této koncepční typologie je kapitalismus specifickou formou ekonomismu, co je pochybně označováno jako „komunismus“ (tj. centrálně plánovaný systém státně byrokratického vlastnictví ovládaný autoritářskou komunistickou stranou) je specifická forma etatismu a socialismus je formou asocionalismu.:
Kapitalismus je formou ekonomismu, s níž jsou výrobní prostředky v soukromém vlastnictví, dělníci získávají prostředky k životu prostřednictvím prodeje své pracovní síly na pracovním trhu a ekonomické aktivity jsou organizovány prostřednictvím trhu. Jsou možné jiné druhy ekonomistické společnosti. Například společnost, v níž je ekonomika organizována prostřednictvím velké, otrokářské kolonizace, v níž je ekonomická moc odvozována z vlastnictví země a lidí, může být chápána jako ekonomistická společnost bez trhu práce.[11]
Komunistické státy ve 20. století jsou specifickou formou etatismu, v nichž centralizovaný, byrokratický stát přímo plánuje a organizuje většinu z velkoplošných ekonomických aktivit a prostřednictvím stranického aparátu proniká do sdružení v občanské společnosti. Lze si představit jiné formy etatismu, v nichž je státní moc dominantní, a to bez centrálního plánování či vlády jedné strany. Příkladem by mohla být „kmenová společnost“ v předmoderní Asii.
Socialismus může být chápán jako jedna z forem asocionalismu (tj. mocenské konfigurace, v níž je dominantní moc pramenící z občanské společnosti), v níž je ekonomická moc distribuována egalitárním způsobem a moc sdružení je organizována demokraticky. Jiným termínem pro „socialismus“ by tudíž mohl být rovnostářský demokratický asocionalismus.[12] Jsou možné také jiné druhy asocionalismu. Variantou asocionalismu by mohla být společnost, v níž vykonávají rozhodující moc nad státem a ekonomikou výlučná sdružení založená na formách statusové hierarchie v občanské společnosti; nebyly by však socialistické.
Konfigurace ve Schématu 1. jsou ideální typy. O těchto konfiguracích můžeme také uvažovat jako o proměnných. Čím více rozhodnutí, jež činí aktéři, kteří vykonávají ekonomickou moc určuje rozmístění a užití zdrojů vzhledem k rozhodnutím aktérů vykonávajících moc v jiných sférách a čím větší ekonomická moc proniká stát a občanskou společnost, tím spíše může být taková společnost považována za „ekonomistickou“. Čím více dominuje moc vykonávaná prostřednictvím státu a čím více proniká do ekonomiky a občanské společnosti, tím více je společnost etatistickou. Čím dominantnější je moc, která koření v občanské společnosti a proniká do státu a ekonomiky, tím více je společnost asocionalistickou. To znamená, že i když je obtížné stanovit nezpochybnitelné metodologické kriterium pro dominanci, je přece jen možné hovořit o rostoucím či snižujícím se ekonomistickém, etatistickém či asocionalistickém charakteru společnosti. Otevírá to také možnost komplexních smíšených případů - případů, v nichž v určitém ohledu je například společnost kapitalistická a v jiném etatistická či dokonce socialistická. Etatistický kapitalismus by například byl společností,. v níž užití státní moci k alokaci a užití lidských a materiálových zdrojů modifikuje efekt kapitalistické ekonomické moci; kapitalistický etatismus by byl případem, kdy kapitalistická ekonomická moc významně modifikuje účinky státní alokace. Ne všechny logicky možné kombinace a permutace mohou být, přirozeně, socio-logicky možné: některé konfigurace, jestliže vzniknou, mohou být vysoce nestabilní a jiné by nemusely být vůbec zkonstruovány. „Kapitalistický socialismus“, například, nemůže být stabilní a vyvážený: přítomnost kapitalistické moci, která postačuje k tomu, aby významně modifikovala účinky moci, která pramení z občanské společnosti, může mít vnitřní tendenci erodovat moc občanské společnosti až do té míry, že se kapitalismus stává jednoznačně dominantní.[13] Je však důležité nemít přílišnou víru v to, že víme kupředu vše, co je možné „mezi nebem a zemí“, neboť vždy existují věci, které se stávají a jež si „ani naše filozofie nevysnila“.
Ústředním kritériem k odlišení konfigurací ve Schématu 1. je dominance moci jedné sféry ve vztahu k jiným při objasňování alokace a užití lidských a materiálních zdrojů ve společnosti. V objasňování jsou nutná dvě kritéria, abychom se vyhnuli zbytnění této ideje. Předně, i když alokace a užití zdrojů je pro výkon moci absolutně širokým polem, nezahrnuje některé velice otevřené nároky na oblasti účinků každé dané formy moci. Tak například požadavek, aby ekonomika byla v kapitalismu dominantní ve vztahu k občanské společnosti a ke státu nepředpokládá, že moc pramenící v ekonomice je primární determinantou v genderových identitách a u sexuálních norem, či v religiózních praktikách a etnických konfliktech. Ekonomická moc na ně přirozeně může mít rovněž významný vliv, avšak při požadavku na ekonomickou dominanci se nelze pokoušet specifikovat stupeň takového efektu.
Za druhé, i v rámci problematiky alokace a užití zdrojů, „dominantní“ neznamená, „zcela determinující“. Tak v kapitalistické společnosti, říci, že ekonomika je ve specifickém smyslu slova dominantní, neznamená, že moc uvnitř státu a občanské společnosti nemá žádný vliv na alokaci zdrojů. Ve všech rozvinutých kapitalistických společnostech je něco mezi 25% a 50% z hodnoty celkového společenského produktu zdaňováno státem a prostřednictvím výkonu státní moci alokováno pro různé účely.. I když významná část výdajů je utvářena nepřímou mocí kapitálu a je zaměřena k účelům, které činí kapitalistické funkce efektivnějšími - vytváření určitého druhu infrastruktury, například - není rozmístění a užití zdrojů organizováno kapitalistickým způsobem přímo a významné alokace nejsou nepřímo podřízeny kapitalistické ekonomické moci.
Pochyby o dominanci specifické formy moci pravděpodobně vyvolávají méně sporů v tom, co nazýváme etatismus, neboť máme historické příklady jako byl Sovětský svaz, v němž byla dominantní role státu ve strukturování občanské společnosti a v ekonomice nepochybná. Hyperbolický popis Sovětského svazu jako vskutku totalitárního, skutečně předpokládá, že stát zcela smazává jakoukoli autonomii občanské společnosti a ekonomiky, plně reguluje a kontroluje veškeré aktivity obou těchto domén. Ale i když odmítneme jeho popis jako totality, dominace státu ve společenskému systému jakým byl Sovětský svaz, je poměrně zřetelná.
Prosadit ideu, že v kapitalismu dominuje moc pramenící z ekonomiky, je obtížnější. V současné kapitalistické společnosti jsou státy institucionálně odlišeny od ekonomiky a využívají významných forem moci, které se liší od moci ekonomické. Příznačné pro kapitalistickou společnost je, že má dosti robustní občanskou společnost, v níž probíhá velká část aktivit sdružení, která není přímo podřízena ekonomickým imperativům či státní kontrole. Dále, jak stát tak občanská společnost nemají v současném kapitalismu jednoduše jen významnou úroveň autonomie, ale mají také velký vliv na ekonomiku. Nicméně existují tři silné tendence v kapitalistické společnosti, které prokazují uplatňování nároku na dominaci ekonomické moci: předně, velká většina investic je činěna soukromými vlastníky kapitálu či jejich agenty; za druhé, převážná část výnosů státu je získávána zdaněním té či oné formy zisků, jichž je dosahováno prostřednictvím těchto kapitálových investic a tím odsuzují stát k relativní závislosti na kapitalistické produkci; a za třetí vlastníci kapitalistického bohatství mají enormní kapacitu ovlivňovat politickou moc různými nepřímými cestami.
Přestože nemusí být tyto argumenty dostatečné k tomu, aby ukázaly nepochybnou dominanci kapitalistické ekonomické moci v tom smyslu, jak tento výraz užíváme, nikdo nepochybuje o tom, že ekonomika v kapitalismu vykonává významný tlak na stát a na občanskou společnost, či že ekonomická moc má pozoruhodný vliv v konfliktech kolem alokace a užití materiálních a lidských zdrojů. Kapitalismus je tak, přinejmenším, relativně „ekonomistický“ společenský řád, i když je pochybnější, že ekonomická moc je v kapitalismu dominantní formou moci. Případ socialismu je problematičtější, neboť je méně jasné, co pro občanskou společnost vůbec znamená být dominantní, a už vůbec není jasné, jaké institucionální uspořádání by to mohlo usnadnit.
Pro kapitalismus a etatismus vzhledem k bohatství příkladů historicky existujících společností, máme pěknou a dobrou ideu o institucionálním uspořádání, které podtrhuje konfigurace ve Schématu 1. Ekonomická struktura, vybudovaná na základě soukromého vlastnictví výrobních prostředků a kombinovaná s relativně vyčerpávajícími trhy je jednou z těch, které skýtají kapitalistům pozoruhodnou moc a podporují konfiguraci mezi všem přístupnými ekonomikami/státem/občanskou společností, v niž je ekonomika dominantní. Centralizovaný byrokratický stát, který direktivně plánuje a organizuje většinu celoplošné ekonomické aktivity a který prostřednictvím aparátu politické strany proniká do sdružení v občanské společnosti, je dobrý vzorek etatismu. Co však socialismus? Jaké druhy institucionálních projektů by usnadnily, aby moc prýštící z dobrovolných asociací v občanské společnosti byla efektivně dominantní ve vztahu ke státu a ekonomice?
I když socialisté tradičně nepřemýšleli o socialismu přesně v takovýchto pojmech, je možné vyložit určité ideje v socialistické tradici jako nástin odpovědi na tyto otázky. Jeden náhled na socialismus viděl rozhodujícího činitele organizace socialistické přeměny v politické straně. Politické strany jsou sdružení formovaná v občanské společnosti, s cílem ovlivňovat státy. Lidé se k nim připojují ve snaze dosáhnout určitých cílů, a jejich moc závisí významným způsobem na schopnosti mobilizovat k účasti na kolektivních akcích různého druhu.[14] Takže, jestliže máme případ, kdy je socialistická strana hluboce spojena s dělnickou třídou prostřednictvím jejího zakotvení v zájmových skupinách dělnictva a ve společenstvích, a mohla by tudíž politicky reprezentovat dělnickou třídu - či nějakou širší koalici - , pak jestliže socialistická strana kontroluje stát a stát kontroluje ekonomiku, lze argumentovat na základě principu přechodu mimo kontrolu (transitivity-of-control), že občanská společnost dominuje nad ekonomikou. Tyto vize jsou vyjádřeny ve Schématu 2 a mohly by být označeny jako model etatistického socialismu (druh hybridu etatismu a asocionalismu).
Aspekty etatistického socialismu by mohly být vhodným způsobem, jak charakterizovat některé epizody z dějin sociálně demokratické politiky v kapitalistických demokraciích. Tj. sociálně demokratické strany byly členské organizace, které jasně fungovaly jako dobrovolná sdružení v občanské společnosti. Obecně byly velice úzce propojeny s odbory, které je ještě pevněji zasazovaly do občanské společnosti. A v určité době a v určitých místech držely státní moc a byly schopny významným způsobem utvářet politiku státu, který modifikoval dominanci kapitalistické ekonomiky. Významné sociální služby byly zbaveny charakteru zboží (tj. odděleny od trhu), trh práce byl silně regulován a moc pramenící z kapitalistické ekonomiky byla nejrůznějšími dalšími cestami vyvažována souhlasem státu. To v žádném případě neznamená, že se sociálně demokratický stát zcela vyprostil z dominantních omezení kapitalistické ekonomiky, tato omezení však byla oslabena a v tomto smyslu mocenská konfigurace v místech jako Švédsko, když byla sociální demokracie ještě na vrcholu svého působení, byla méně kapitalistická než kdekoli jinde. V tom rozsahu, v jakém pak sociálně demokratická strana zůstala zakořeněna v občanské společnosti, bylo možné říci, že občanská společnost získala v určité míře prostřednictvím sociálně demokratického, kladně reagujícího státu, nepřímou moc nad ekonomikou.[15]
Sovětský svaz představuje v tomto smyslu velice odlišný případ. Předrevoluční vize o tom, jak se bude revoluční strana vztahovat k občanské společnosti, ke státu a k ekonomice, mohou být ve velmi obecném smyslu nazírány jako ztělesnění určité verze etatistického socialismu ve Schématu 2. Vize - přinejmenším na papíře - spočívala v tom, že by strana byla organicky spojena s dělnickou třídou a že by byla konec konců zodpovědná sdruženým dělníkům, a že by tato kontrola nad státem byla mechanismem, jímž by občanská společnost kontrolovala stát. Dále, ideologie slibovala radikální reorganizaci institucí státu a ekonomiky - prostřednictvím organizační formy účasti v radách, jimž se říkalo „sověty“ - a to způsobem, který by měl přímo vtahovat dělnická sdružení do výkonu moci jak ve státě tak ve výrobě. Tyto rady, jestliže by byly demokratickou cestou plně nadány mocí a byly by zakořeněny v relativně autonomní občanské společnosti, mohly být chápány jako mechanismus pro institucionalizaci forem dominance, předpokládaných pro socialismus ve Schématu 1. Strana byla chápána opět jako pro tento proces klíčová, pokud by zajišťovala vedení („avantgardní“ role strany) takové společenstevní přeměny občanské společnosti v efektivní moc.
Vše se však odehrálo jinak. Ať už díky vnitřním tendencím revoluční stranické organizace soustřeďovat moc ve špičkách či vzhledem k úděsným omezením v historických okolnostech ruské revoluce a jejich důsledkům, ať už byla schopnost komunistické strany podřídit se občanské společnosti jakákoli, byla zničena v průběhu prvých let revoluce. Během doby, kdy nový Sovětský stát konsolidoval moc a zaměřil své soustředěné úsilí na přeměnu ekonomiky, se strana stala mechanismem pro dominaci státu, nástrojem pro pronikáni do občanské společnosti a pro kontrolu ekonomických organizací. Sovětský svaz se tudíž pod ideologickým praporem socialismu stal archetypem uspořádání etatistického, nikoli však socialismu jako takového. Následně úspěšné revoluční socialistické strany, navzdory všem odlišnostem, šly v podstatě podobnou cestou a vytvářely různé formy etatismu, nikoli však socialismus s posilovanou občanskou společností.
Zůstává tak otázka: Jaká sociální struktura a institucionální uspořádání by bylo nezbytné v zájmu toho, aby byla posílena občanská společnost takovým způsobem, aby mohla dominovat jak nad státem, tak nad ekonomikou? Říci, že občanská společnost je „dominantní“ znamená říkat, že základní směr ekonomické aktivity a politiky státu je určován kolektivními akcemi organizovanými prostřednictvím sdružení v občanské společnosti. Jiný způsob, jak říci totéž je, že socialismus představuje radikální rozšíření a prohloubení demokracie. „Demokracie“ je systém vlády, v němž stát zůstává odpovědný „lidu“ - tj. lidé v určitém významném smyslu kontrolují stát. To je ekvivalent k tomu, kdy říkáme, že stát je podřízen občanské společnosti, neboť mechanismus odpovědnosti, jestliže má být robustní a účinný, nezbytně zahrnuje formy kolektivního sdružování a kolektivní akce. Jestliže dojde k tomu, že velká část moci státu se z takové odpovědnosti vůči občanské společnosti vymaní, pak můžeme říci, že je stát méně demokratický. Socialismus tudíž znamená v tomto smyslu rozšíření demokracie tak, aby byly ovládány ekonomické aktivity a demokracie prohloubena způsobem, který činí jak stát tak ekonomiku zodpovědným vůči občanům sdruženým v občanské společnosti.
Tato koncepce socialismu, jak musí být zdůrazněno, nezahrnuje, že občanská společnost jednoduše nahrazuje stát jako místo, ve kterém je efektivně vykonávána moc. Tato vize není anarchistická; stát by nadále hrál velmi důležitou roli. V ideálním typu kapitalismu, i když je ekonomika dominantní, stále zůstává stát podstatným pro posilování pravidel hry, pro ochranu práv vlastníků a pro poskytování řady komplexních regulačních rámců, v nichž je vykonávána kapitalistická moc. Podobně by i každý uskutečnitelný socialismus (za předpokladu, že socialismus je uskutečnitelný) vyžadoval stát v zájmu posilování pravidel hry a k regulaci podmínek pro výkon moci kořenící v občanské společnosti.
Zdůvodnění pro návrh přeformulovat pojem socialismu spočívá v tom, že věřím, že socialismus má potenciál k významné nápravě těch selhání, k nimž v kapitalismu dochází. Základní teze socialistické kritiky kapitalismu je následující: pět normativních selhání kapitalismu, které byly načrtnuty dříve - kapitalistické třídní vztahy zvěčňují formy lidského utrpení, které lze překonat, kapitalismus zvěčňuje deficit ve svobodě a v autonomii individua, kapitalismus ohrožuje liberální rovnostářské principy sociální spravedlnosti, kapitalismus neprodukuje v dostatečné míře veřejné blaho a kapitalismus omezuje demokracii - má mnohem větší šanci být významně redukováno za socialistických podmínek než za podmínek kapitalistických. Nebo, řečeno poněkud odlišným způsobem: institucionální změny, které tlačí kapitalismus socialistickým směrem, usnadňují překonání těchto běžných selhání v sociálních bojích. To neznamená, že socialismus zdokonaluje poměry automaticky. Co tu prohlašujeme je, že mocenské vztahy v socialismu napomáhají redukovat tato běžná selhání více než mocenské vztahy v kapitalismu.
Existují ovšem dobré důvody pro určitou skepsi vůči tomuto požadavku, vzhledem k nepřesvědčivosti definice socialismu jako demokratického rovnostářského asocionalismu a také díky tomu, že chybí jakákoli systematická specifikace institučních mechanismů. Dvojí problém je zvláště význačný: předně, obava, že posilnění občanské společnosti by mohlo vyprodukovat nové formy útlaku, které by kořenily v temných stránkách občanské společnosti, a za druhé možnost, že ztráty na efektivitě v důsledku posílení občanské společnosti by byly tak velké, že by překryly jakýkoli pozitivní účinek takového posílení.
Problém nových forem útlaku, které by vycházely z občanské společnosti, nelze přehlížet. „Občanská společnost“ není tvořena pouze dobrotivými sdruženími pramenícími v solidaristických společenstvích. Podřadná sdružení mohou být utlačovatelská a výlučná a jejich kolektivní akce mohou směřovat k dominanci. Posílení občanské společnosti tudíž může znamenat posílení Ku Klux Klanu či fundamentalistických náboženských sdružení a nejenom dělnického hnutí či ekologických sdružení a jiných relativně universalistických občanských sdružení. Jedno čtení iránské islámské revoluce spočívá například v tom, že zahrnuje úkol posílit v občanské společnosti vliv náboženských sdružení nad státem a ekonomikou. Posílení občanské společnosti ve vztahu k ekonomice a státu může být tudíž potenciálně velice nepříjemnou skutečností.
Tyto záležitosti jsou v podstatě tytéž, na jaké neustále poukazují konzervativci jako na hrozbu, kterou představuje demokracie pro individuální svobody. Radikální demokracie, jak argumentují, disponuje potenciálem „tyranie většiny“. Aby se jí vyhnula, musí být demokracie silně oklestěna různými ústavními obranami práv individuí, zvláště - v očích konzervativců - těch práv, které chrání soukromé vlastnictví před většinovým vyvlastněním, neboť v tomto náhledu je soukromé vlastnictví zárukou všech ostatních individuálních svobod.
Existují dvě odpovědi na tyto obavy. Předně, socialismus, chápaný jako specifická varianta asocionalismu - demokratického rovnostářského asocionalismu - by se měl také řídit pravidly chránícími práva. Přirozeně, stejně jako v zastupitelské demokracii není v rámci kapitalismu garance, že formální pravidla zabraňující tyranii většiny, budou uplatňována efektivně, není ani důvodu věřit, že by byl tento úkol obtížnější v kontextu, v němž by dobrovolná sdružení občanské společnosti byla posilována spíše více než méně. Zadruhé, protože posílení občanské společnosti by vtáhlo mnohem širší spektrum aktivních občanů do politického života a veřejných debat, prostřednictvím participace ve sdruženích, procesy formování konsensu by byly pravděpodobně mnohem robustnější než v kapitalistické demokracii a to by také vytvářelo brzdu potenciálu k růstu exklusivity.
Druhým zdrojem skepse vůči socialismu jako formě posilování občanské společnosti je, že by vedla ke značným ztrátám na efektivitě prostřednictvím sebeomezujících se forem zasahování do fungování trhu a do procesů „racionálních“ kapitálových investic. Argumenty jsou tu podobné: ať je socialismus chápán jako státně centralistické byrokratické plánování ekonomiky či jako demokratické posilování občanské společnosti vůči ekonomice a státu, takové zbavování aktérů moci přicházet s osobními ekonomickými podněty vzhledem k volbě v širších kolektivech, by nevyhnutelně vyvolalo všechny druhy zvrácených nezamýšlených důsledků: vyhledávání roztržek, selhávání v motivacích, nedostatečné technologické volby, rozkrádání, odumírání tvořivosti, informační přetížení apod. Výsledkem by byla stagnace, v lepším případě slabší ekonomické výkony a v pravděpodobnějším horším případě vážný ekonomický pokles.
I když empirické důkazy, které by podporovaly takovou předpověď jsou dvojznačné, neměl by tento zřetel také uniknout pozornosti. Dodatkem k tomu, že „kde je vůle tam je i cesta“ máme poznatek, že „cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly“.[16] Mělo by tudíž být předmětem vážného zájmu všech druhů radikálních kritiků kapitalismu, aby jejich institucionální projekty poskytovaly aktérům schopnost chápat negativní nezamýšlené efekty a schopnost proti takovým efektům pružně volit protiopatření. Není jistě dostatečné poukázat na mnohé způsoby, jimiž kapitalismus sám oslabuje kritéria efektivity (což je poměrně snadné, jestliže zahrneme do negativního výčtu rozsáhlou sféru negativních důsledků pro život lidí), neboť byť by byl kapitalismus jakkoli v těchto ohledech zlý, je vždy možné, aby alternativa byla horší.
Mám dvě námitky proti tomuto zdroji skepse. Předně, mnohé ze standardní kritiky socialismu se točí kolem ztotožňování socialismu s centrálním, byrokratickým plánováním a víry, že socialismus a trhy jsou neslučitelné. Nic z toho, co je tu v pojmu socialismu předpokládáno nezahrnuje mizení trhů. Základním problémem je zpřístupnění ekonomické moci a její podřízení dalších zdrojům sociální moci. I když zahrnuje regulaci trhů prostřednictvím kolektivních agencií toho či onoho druhu, existuje množství možností jak tržní mechanismy v socialismu chápat jako demokratický egalitární asocionalismus. Zadruhé, i když jsem pevně přesvědčen, obecně vzato, že citlivý egalitarismus, demokraticky posilovaná občanská společnost, by mohla mnohem lépe obstát než kapitalismus i v těch kriteriích, v nichž se zdá být talismus mimořádně zdatným - úzce definovaná ekonomická efektivita - může to být dokázáno pouze v praxi. Nedomnívám se, že jakýkoli existující společenskovědní model je natolik vlivný a přesvědčivý, aby nám mohl dopředu ukázat, jaká bude bilance mezi efektivitou, která se ztrácí v důsledku oklešťování kapitalistické moci a novou efektivitou, která je získávána demokratickým posilováním občanské společnosti.
Můj návrh je tudíž následující: socialismus by měl být zvažován jako forma společnosti, v níž moc, která vzniká vstupem lidí do sdružených kolektivních akcí, se stává dominantní formou sociální moci. To znamená, že posilovaná občanská společnost představuje základní směřování při alokaci a užití lidských a materiálních zdrojů ve společnosti a významně proniká jak do státu tak do ekonomiky.
Zřetelně existují dvě cesty, jimiž můžeme přistoupit k problému, jak chápat převedení tohoto abstraktního ideálu do praxe. Předně, a to je nejnáročnější cesta, by bylo třeba se pokusit specifikovat dopředu nejvýznačnější institucionální rysy cíle cesty - rozvinout v důsledku toho vyčerpávající institucionální program socialismu - a pak načrtnout kroky vedoucí ke změnám od kapitalismu k tomuto cíli. Druhou cestou je stanovit principy přeměny kapitalistického uspořádání, které směřují k posílení občanské společnosti, aniž bychom dopředu specifikovali institucionální projekt samotného cíle cesty (či aniž víme, zda cíl cesty, v němž by byla občanská společnost plně dominantní, je reálně možný). Takový přístup je jako pouštět se na výlet bez mapy či popisu cíle, s pouhými navigačními pravidly, která nás informují, jestli jdeme správným směrem a jak daleko jsme došli. To je pochopitelně méně uspokojivé než vyčerpávající mapa cest, ale je to lepší než mapa, v níž je cíl je konstruován na základě přání a která dává falešný pocit jistoty o tom, kam se máme obrátit. Při nedostatku takové vyčerpávající teorie socialistického institucionálního uspořádání je druhá strategie pravděpodobně ta nejlepší, kterou můžeme užít.
Jestliže přijmeme tyto argumenty a charakteristiky socialismu ve Schématu 1., pak jsou nezbytné čtyři druhy změn k tomu, abychom postoupili od kapitalistické konfigurace ke konfiguraci socialistické, jak je naznačeno ve Schématu 3:
Reformní návrhy v rámci kapitalismu mohou být považovány za socialistické v té míře, v níž ztělesňují jednu či více z těchto logik transformace. Chci ilustrovat tuto ideu čtyřmi návrhy na radikální institucionální změnu:[17] Nepodmiňovaný základní příjem; model tržního socialismu Johna Roemera; posílené participační vládnutí; socialistické důchodové fondy.
Základní idea nepodmiňovaného základního příjmu (UBI) je jednoduchá: všichni občané dostávají měsíční pevný příjem, nepodmíněný vykonáváním jakékoli práce či jiného sociálního příspěvku, dostatečný k tomu, aby mohl žít nad úrovní sociálně definované chudoby. Příjem je universální, je poskytovaný bohatým stejně jako chudým; je nepodmiňovaný; a zajišťuje adekvátní životní standard bez nějakých kudrlinek.
Argumenty zdůvodňující UBI se nejčastěji točí kolem běžné teze, že potenciál pro UBI umožňuje pohybovat se ve směru k liberálně egalitárnímu pojetí spravedlnosti, či kolem praktické otázky, že vyhlídka na UBI řeší řadu sociálních problémů, které souží současnou kapitalistickou společnost, jako je např. past chudoby. Mnohem méně diskusí se dotýká potenciálního vlivu UBI na mocenské vztahy, které charakterizují danou makroinstitucionální konfiguraci v kapitalismu a které by mohly představovat transformaci ve směru k socialismu.
Ve smyslu typologie socialistické transformace ve Schématu 3., má nepodmiňovaný základní příjem potenciální vliv na první a čtvrtý typ transformace. První transformace směřuje ke změnám, které zvyšují autonomii občanské společnosti vzhledem k ekonomice. Jedním z ústředních problémů je tu rozsah, v němž trh proniká do občanské společnosti a spoluutváří všechny aspekty společenského života. UBI může být zčásti chápán jako mechanismus pro přesun části společenského přebytku z tržně orientované akumulace kapitálu na to, co by mohlo být označeno jako „společenská akumulace“. Mnoho z toho co bere od aktérů v občanské společnosti v zájmu organizace nezbožních aktivit různého druhu, představuje pracovní čas.[18] To je zvlášť příznačné pro široký okruh pečovatelských aktivit, ale také pro mnohou společenskou produkci v umění a také pro politickou a společenstevní aktivitu. Při nepodmíněném garantování každému adekvátního, i když minimálního životního standardu, UBI osvobozuje pracovní čas z nezbytnosti být vyměňován za mzdu na pracovním trhu. Pracovní síla je tak zčásti zbavena charakteru zboží a to zvyšuje autonomii aktérů v občanské společnosti při rozšiřování pole pro občanskou aktivitu.
Podobné účinky má UBI také na posilování občanské společnosti vzhledem k ekonomice a možná i ke státu. Pokud jde o ekonomiku, díky tomu, že se pracovní síla zčásti zbavuje charakteru zboží, získává pravděpodobně při jednání s kapitalistickými firmami větší dohadovací sílu. UBI v důsledku toho funguje jako nevyčerpatelný stávkový fond. Přirozeně, že by toto zvýšení moci odborů mohlo potenciálně napomoci udržitelnosti UBI, jestliže by odbory užily svou rostoucí dohadovací moc na pracovním trhu především ke zvýšení mezd. Jestliže však odbory dospějí k názoru, že udržitelnost UBI - a moci, kterou poskytuje odborům - závisí na omezení mezd, pak je možné, že by mohla být takto zvýšená moc využita k dosažení nových forem třídního kompromisu, při němž by odbory souhlasily s umírněným růstem mezd výměnou za aktivnější participaci při řízení výroby a akumulaci kapitálu. Takovou cestou by UBI mohla přispět ke čtvrtému typu socialistické transformace ve Schématu 2.[19](Větu doplnil M.N.) UBI by také mohla mít vliv na posílení občanské společnosti vzhledem ke státu, při nejmenším v té míře, nakolik by částečné omezení charakteru zboží u pracovní síly umožňovalo dosáhnout vyšší úrovně občanské politické aktivity ve všech jejích formách. Jestliže klíčovým zdrojem moci v občanské společnosti je moc vyvozovaná ze schopností občanských sdružení ke kolektivní akci, a jestliže závisí tato schopnost zčásti na kapacitě jednotlivců věnovat svůj čas a energii na aktivity, které jsou nezbytné k podněcování takovýchto kolektivních akcí,. pak UBI představuje potenciál ke zvýšení takové kapacity.
John Roemer navrhl účelné institucionální uspořádání toho, co nazývá „tržní socialismus“, jež přímo odpovídá transformaci mocenského schématu ve Schématu 3. Základní složky návrhu jsou následující:
Představme si tržní ekonomiku, v niž jsou dva druhy peněz - běžné peníze, které jsou užívány k nákupu zboží a další druh peněz ke speciálním účelům, které jsou používány pouze k nákupu vlastnických práv v korporacích. Nazývejme prvé dolary a ty další kupóny. Je nelegální vyměňovat kupóny za dolary či užívat dolary přímo k nákupu podílů v korporacích. Je také nelegální darovat podíl (to je fakticky totéž, jako kdyby byl někomu prodán za nulovou cenu). Firmy vydávají podíly na trhu se zásobou kupónů a získávají kupóny od investorů. Mohou pak vkládat tyto kupóny do veřejných bank a vyměňovat je za dolary za určitou specifikovanou míru směny, v zájmu toho, aby nakoupili kapitál.[20] (Pouze firmy jsou schopny vyměňovat kupóny za dolary.) Firmy tudíž pečují o hodnotu kupónů získávaných z jejich podílu, protože ovlivňuje jejich schopnost zvyšovat kapitál na různé účely.
Kupónová hodnota ekonomiky je na počátku rozdělována rovně mezi všechny dospělé - každý dostává svůj podíl na hlavu.[21] Následně každý, kdo dosáhne dospělého věku, dostává grant kupónů rovný kupónové hodnotě per capita ze všech podílů v ekonomice. Lidé používají tyto kupóny k nákupu podílů, a takové vlastnictví jim umožňuje vznášet nárok na pravidelný přísun příjmu - dividend - ze zisků firem, v nichž jsou vlastníky a v nichž mají právo volit správní radu. Nejčastěji budou lidé investovat své kupóny via společné fondy, ale mohou je také investovat v jednotlivých firmách, jestliže se tak rozhodnou. Během života dojde k určité akumulaci kupónových hodnot, neboť některé korporace budou úspěšnější než jiné, protože však podíly nemohou být děděny, darovány či prodány za dolary - a tudíž lidé, kteří jsou chudí ve smyslu důchodů získaných na pracovním trhu, jsou blokováni při prodeji svých podílů za hotové a lidé, kteří jsou bohatí na základě důchodů z pracovního trhu nemohou ze svého příjmu podíl nakoupit. - nerovnost ve vlastnictví bohatství zůstane nevyjádřena. Bude tudíž časem reprodukován radikální egalitarismus v distribuci vlastnictví kapitálu.
V tomto modelu tržního socialismu existují pochopitelně mnohé potenciální problémy. Například je tu problém „cash-cow“ (lákání hotovými penězi), při němž se některé korporace specializují na nabídku neudržitelně vysokých dividend jako způsobu, jak usnadnit lidem efektivně přeměnit své kupóny na dolary. To by byla cesta pro chudé lidi, jak se zbavit svého kapitálového vlastnictví - což by mohlo být pro jednotlivce žádoucí, ale mělo by to nežádoucí sociální efekt, protože by to přispívalo k nerovnosti v bohatství. I starší lidé by mohli preferovat hotové peníze za podíly, zvláště jestliže by nemohli přenášet tyto podíly na své děti a tudíž by mohli přesouvat investice na cash-cows. Takovým machinacím by se muselo čelit odpovídající regulací a monitoringem. Existuje také komplex problémů, který se týká toho, jak bude fungovat začínající společnost a mechanismus, jehož prostřednictvím by úspěšný malý soukromý podnik mohl konvertovat ve společenské vlastnictví založené na kupónech, jestliže dosáhne určité velikosti, aniž je nucen vytvářet řadu druhů protipřirozených podnětů.
Jestliže předpokládáme, že takové problémy jsou řešitelné, měl by tržní socialismus založený na kupónech masivní vliv na některé z transformací ve Schématu 3. Dvě se zdají být zvláště významné. Předně, egalitární distribuce vlastnických podílů by redukovala ten druh koncentrace ekonomické moci, který podmiňuje nepřímou dominanci ekonomiky nad státem. To je otázka, na kterou klade ve své analýze důraz Roemer. V kapitalismu, jak argumentuje, mají držitelé velkého bohatství pozitivní, koncentrovaný zájem na mnohém veřejném zlu, takovém jako jsou emise - tj. získávají přímo ve velkém prospěch z negativních skutečností - a díky svému bohatství mají rozhodně také moc významně ovlivňovat politiku státu vzhledem k tomuto společenskému zlu. Egalitární distribuce kapitálu, přednost tržního socialismu, by redukovala produkci „veřejného zla“, protože by už neexistovala koncentrace bohatství, pomocí níž by bylo možné blokovat účinnou regulaci. Stát by se stával vůči pronikání ekonomické moci více autonomním.
Zadruhé, egalitarismus ve sdílení vlastnictví má potenciál umožňovat občanské společnosti uplatňovat koncentrovanou moc nad ekonomikou. Roemer tento problém nezkoumá, avšak pravidla v kupónovém socialismu by mohla poskytnout dobrovolným sdružením v občanské společnosti aktivní roli, tj. aby při organizaci společného fondu působila jako zprostředkovatel mezi individuálními nositeli kupónů a podílovým investováním. Odbory by například mohly představovat pro takové fondy základnu sdružování a mohly by tudíž využívat fondy nejen jako způsob orchestrace toku dividend k individuím, ale jako způsob zvyšování moci sdružení nad ekonomikou.
Abstraktní definice demokracie jako „vlády lidu“ pokrývá velice široký okruh institucionálních možností. Z nich jsou tři zvláště významné: zastupitelská demokracie, asociační demokracie a přímá demokracie.
Zastupitelská demokracie. První z nich je nejznámější. V zastupitelské demokracii lidé vládnou prostřednictvím volených zastupitelů, typicky volených uvnitř teritoriálních obvodů. V mnoha demokratických zemích je zdaleka nejvýznamnějším způsobem, jímž mohou obyčejní lidé hrát určitou roli při výkonu politické moci.
Asociační demokracie. Druhá obecná forma demokratického vládnutí, asociační demokracie, je pro řadu lidi mnohem méně známá, ale je stále významnou. V asociační demokracii jsou různé druhy kolektivních organizací - jako odbory či obchodní sdružení - přímo angažovány v různých aspektech politického rozhodování. To se může dít mnoha způsoby - prostřednictvím začleňování do vládních komisí, prostřednictvím toho, co je občas nazýváno „korporativismem“ a prostřednictvím reprezentace organizací v různých druzích regulačních agentur.[22]
Přímá demokracie. V přímé demokracii se obyčejný občan aktivního politického vládnutí přímo účastní. Jednou z těchto forem je to, co je občas nazýváno „plebiscitní demokracie“, v níž se občané přímo vyslovují k různým zákonům a politickým postupům. Jinou formou by mohly být mnohé způsoby, jimiž občané participují na veřejném slyšení a na výpovědích o legislativě ve městech, v méně častých případech pak při přímém rozhodování na městských shromážděních. Mimořádně zajímavým příkladem přímé demokracie je proces, jehož prostřednictvím kanadská provincie Britská Kolumbie změnila svůj volební systém. Téměř 200 občanů bylo náhodně vybráno, aby se účastnilo rokování v Občanském shromáždění o tomto problému a aby přicházelo se specifickými návrhy na nový volební zákon. Návrh byl pak podroben volbě, jíž se zúčastnili všichni občané provincie.
Každá z těchto forem demokratického vládnutí může být organizována způsoby, které buď prohlubují kvalitu účasti lidu, nebo „vládu lidu“ podemílají. Když například zastupitelská demokracie spoléhá hlavně na soukromé financování volebních kampaní, zvláště při existenci dvoustranického systému, dává to enormní moc bohatým a mocným aktérům, kteří jsou schopni silně ovlivňovat výběr schopných kandidátů. Širší lidové iniciativě ve volebním zápasu otevírají na druhé straně prostor určité druhy veřejného financování voleb, kombinované se systémem proporcionálního zastoupení. Pokud jde o asociační demokracii, když jsou organizace, které jsou zahrnuty do demokratického vládnutí, samy vnitřně hierarchické a byrokratické a když jsou různými způsoby podřizovány zájmům elit, může centralizovaný korporativismus působit velice nedemokraticky. Na druhé straně, když jsou sdružení výrazně demokratická a když jejich účast na vládnutí posiluje formy smlouvání a řešení problémů, pak může asociační demokracie prohlubovat v procesu vládnutí demokratickou zodpovědnost. A konečně, přímá demokracie může být velice slabá, jako v případě, kdy je občanům jednoduše dána volba ano/ne v referendu, přičemž politická volba je diktována elitami, ale může se stát formou vedoucí k významnému posílení moci lidu, jestliže zahrnuje přenesení reálného autoritativního rozhodování a zdrojů na různé druhy lidových výborů.
Třetí socialistická transformace ve Schématu 3 - posílení občanské společnosti vzhledem ke státu - se točí kolem různých způsobů, jimiž mohou být prohloubeny všechny tři formy demokracie; neboť hlubší demokracie je tam, kde je stát účinněji podřízen občanské společnosti. Smyslem je tudíž dosáhnout toho, aby citlivá, efektivní, posilovaná demokracie měla vnitřní socialistickou kvalitu, pak je v ní výkon moci záležitostí kolektivní akce v občanské společnosti.[23]
Předmětem zvláštního zájmu při prohlubování demokracie jsou příklady toho, co Archon Fung a já nazýváme „posilované participační vládnutí“ (empowered participatory governance - EPG).[24] Charakteristickým znakem EPG je institucionální projekt, v němž jsou obyčejní občané přímo angažováni v politickém rozhodování a neposkytují tudíž pouze rady či nevybírají pouze zastupitele. Nejzajímavějším příkladem je participační rozpočtová instituce ve městě Porto Alegre v Brazílii. Jestliže jednoduše vyjádříme to, co je dosti komplikovaným systémem, spočívá institucionální projekt v následujícím: město Porto Alegro v Brazílii (s populací kolem jednoho a půl miliónu) je rozděleno na 17 regionů; v každém z nich se schází občanské shromáždění, které má každoroční úkol vyprodukovat pro daný region návrh městského rozpočtu. Tohoto regionálního shromáždění se může účastnit každý obyvatel a vybírat z předložených návrhů. Tato shromáždění volí v městském regionu komisi, která se setkává pravidelně během tříměsíční periody, aby zformulovala své návrhy a vybrala delegáty do celoměstského rozpočtového výboru, který slučuje a integruje všechny návrhy z různých regionů. Konečný integrovaný rozpočet je pak předložen městskému výboru - běžné zastupitelské instituci - která pak volí rozpočet.
Tento systém participačního rozpočtování začal v roce 1989 a od té doby se postupně dále vyvíjel. Vedl k dramatickým výsledkům: městská vydání bylo přesměrováno z bohatých částí města na chudší regiony; účast občanů byla obecně dosti vysoká, dosahovala kolem 50.000 lidí ročně; korupce byla prakticky z městských výdajů eliminována; a na místní úrovni, jak se zdá, došlo také ke zlepšení, pokud jde o shodu o daních.[25] Zvláštní význam v současném kontextu má, že proces participačního rozpočtování vedl k podstatnému zvětšení počtu občanských sdružení všeho druhu a k jejich zapojení do života města. Podle vyjádření Gianpaolo Baiocchi, došlo tak k „zahuštění občanské společnosti“. Tato sdružení se přímo aktivně účastnila debat a aktivit v procesu participačního rozpočtování samotného, ale zvýšila i svou schopnost kolektivních akcí v širším okruhu sociálních a politických problémů. EPG na místní úrovni je tudíž institucionální projekt, který znamená pohyb ve směru posilování občanské společnosti ve vztahu ke státu.
Nejproblematičtějším z transformací načrtnutých ve Schématu 3 je čtvrtá transformace, posilující občanskou společnost vůči ekonomice. Při této dimenzi se socialisté vždy setkávali s největším počtem odstrašujících námitek proti institucionálním projektům.
Tradičně hledali socialisté řešení problému sociální kontroly nad ekonomikou primárně pomocí přímého výkonu státní moci, ať již ve formě státního vlastnictví základních výrobních prostředků či dalekosáhlých forem státně byrokratické regulace ekonomické aktivity shora. Jestliže by tyto formy státní kontroly byly samy efektivně podřízeny posilované občanské společnosti, a jestliže by efektivně kontrolovaly obecné užití a alokaci ekonomických zdrojů, pak by tato řešení mohla být rozumně charakterizována jako příklady socialismu s centrálně řízenou ekonomikou (v originálu statist socialism = etatistický socialismus, pozn. M.N.) či jako socialistický etatismus.[26] To jistě nebyl případ autoritativních komunistických režimů ve 20. století. Když nic jiného, pak stát v nich účinně dominoval nad občanskou společností a celková konfigurace makromocenských vztahů tak byla mnohem blíže k ideálnímu typu etatismu ve Schématu 1. V případě sociálně demokratických režimů nebylo problémem, že stát dominoval nad občanskou společností; tyto společnosti měly robustní občanské společnosti s fungující demokracií, v níž zvláště odbory měly pozoruhodnou kolektivní moc. Problémem bylo spíše to, že schopnost sociálně demokratického státu čelit nejvýraznějším formám moci kapitalistů byla omezená. Stát měl zvláště velice omezenou schopnost kontrolovat celkové modely investování a akumulace. Zatímco tudíž v určitých ohledech sociálně demokratické státy skutečně obsahovaly socialistické prvky, zvláště vzhledem ke způsobu, jakým se odbory významně podílely na ekonomické regulaci, vycházely tyto systémy velice zkrátka ve srovnání s etatistickým socialismem (připusťme, že samotnému socialismu vlastním), neboť moc soustředěná v ekonomice (moc odvozovaná z vlastnictví kapitálu) zůstávala mimořádnou.
Model tržního socialismu Johna Roemera je jedním ze způsobů, jak si představit konec ekonomické moci odvozované z koncentrovaného vlastnictví kapitálu, ale setkává se s obtížemi, má-li představit transformační proces od kapitalistického vlastnictví ke kupónovému vlastnictví korporací. Alternativní ideou je využít určitých institučních projektů, které již v kapitalismu existují a modifikují jej způsobem, který se postupně ubírá ve směru k většímu společenskému vlastnictví kapitálu.
Právě v tomto kontextu se zdá být atraktivní idea využití důchodů jako projektu ke zvyšování schopnosti občanské společnosti kontroloval kapitál. Penzijní fondy jsou primárním příkladem širší kategorie institucí: velkých rezerv kapitálu, aktiv, která jsou v držení veřejnosti, kvaziveřejnosti a občanských sdružení. Jiným příkladem mohou být univerzitní nadace. Otázkou pak je, jestli důchody a jiné takové rezervy kapitálu by mohly (či zda nemohou) hrát roli ve čtvrtém typu socializační transformace kapitalismu - při posilování občanské společnosti ve vztahu k ekonomice?
Existují tří základní způsoby, jimiž by mohly finanční fondy vnucovat společenská omezení investicím. Předně, jestliže vyjdeme z rozdílu, který existuje mezi odchodem a názorem, existuje podle Alberta Hirschmana „strategie odchodu“ od „společensky odpovědného investování“. V této strategii využívají penzijní fondy moci odchodů z trhu k ovlivnění chování korporace prostřednictvím volby. Filtry, které jsou při takovém rozhodování užity, mohou být relativně slabé, jednoduše vylučovat „zlé“ firny, jako když fond rozhodne vyloučit investice v korporacích, které produkují zbraně či tabákové výrobky. Příkladem sociálně odpovědných fondů mohou být hnutí z 80. let požadující zbavit práv (divestiture), tj. získat univerzitní nadaci k zabavování zásob ve firmách, které investovaly v Jižní Africe. Nebo mohou sociálně odpovědné firmy vytvořit velice přísnou evidenci, přičemž potenciální investice by musely vyhovovat řadě pozitivních kriterií, podle kterých by se vybíraly „dobré firmy“. Dělají to některé zelené investiční fondy, když směřují investice pouze do firem, které vyznávají silnou environmentální politiku. V obou případech, silné i slabé evidence, je však moc přísně vykonávána na základě schopnosti vstupovat do investičních fondů a vystupovat z nich a v mnoha situacích to pravděpodobně vede ke slabému tlaku na firmy, které porušují daná kritéria.[27]
Strategie „hlasu“ vyžaduje mnohem více. Ideou tu je investovat dostatečný kapitál do jednotlivých korporací tak, aby penzijní fond mohl aktivně působit na jejich politiku. Například v případě penzijního fondu odborů by to znamenalo, že odbory by měly investovat svůj důchodový kapitál v těch firmách, které jsou k odborům nepřátelské a jestliže by tak činily, byly by potenciálně schopny tuto protiodborovou politiku změnit. V případě environmentálních důchodů by penzijní fondy jednoduše investovaly do korporací s chudým environmentálním rejstříkem. Taková pozitivní činorodá investiční politika vyžaduje mnohem větší objem informací a mnohem energičtější angažování, při využití aktuálních manažerských praktik korporací, než jednoduché filtrační formy společensky odpovědného investování. Jestliže by byla pozitivní činorodá strategie uplatněna, požadovala by na ekonomické moci vyšší míru společenské odpovědnosti, než by to bylo možné jednoduše prostřednictvím strategie založené na odchodu.
Robin Blackburn navrhl zvláště významný projekt pro financování takových pozitivních činorodých důchodových schémat: podílet se na ukládání. Idea vychází z ambiciózního návrhu Rudolfa Meidnera na částečnou socializaci kapitálu ve Švédsku v 70.letech, nazývaného The Wage-Erners Fund (Fond těch, kteří pobírají mzdu).). Základní ideou je vyžadovat od všech korporací, které překračují určitou velikost, aby vkládaly určité množství podílů ročně - určitý zlomek z úhrnu podílů ve společnosti .- do tohoto fondu. Tato uložená část podílů by fungovala jako druh daně z bohatství korporace. Tyto podíly by byly vlastněny fondem, ale nemohly by být po určitý větší časový úsek prodány. Poskytovaly by fondu pravidelně volební právo založené na podílech a také by produkovaly růst dividend jako každé jiné podíly. Toto uložení části podílů by mělo druhotný efekt v pomalém rozřeďování podílu vlastnictví vlastníků soukromého kapitálu, a tak přesouvat moc z vlastníků soukromého kapitálu na sdružení (např. na odbory), které by tyto fondy kontrolovaly.
Třetí obecná strategie na užití penzijních fondů k e společenské kontrole kapitálu je to, co Randy Barber nazývá iniciativní strategie (Initiative Strategy).[28] Namísto toho, aby byl penzijní fond užit výlučně k investování v zavedených korporacích - ať již formou odchodu či pomocí hlasu - by takové fondy byly užity jako rizikový kapitál (venture capital) a jako soukromé kapitálové investice ve firmách, které nejsou veřejně obchodovány na burzách.[29] Taková investice by byla využita různými způsoby. Mohla by být užita k usnadnění konverze malé a střední firmy ve firmu vlastněnou zaměstnanci nebo firmu jimi řízenou. Mohla by poskytovat investice do začínajících firem, které by souhlasily s proodborovou politikou nebo by sdílely pravidla vládnutí. Mohla by být užita způsoby, které by z odborů samotných činily součást vládnoucí struktury ve firmě, o kterou jde. Obecněji, mohly by být komponentou v procesu, jímž by odbory získávaly nástroj pro větší přímý vliv na ekonomiku samotnou.
Jestliže uvažujeme o socialismu spíše jako o makrokonfiguraci mocenských vztahů mezi státem, ekonomikou a občanskou společností, než jako o specifickém druhu ekonomické struktury, usnadňuje nám to uvažování o „nereformistických reformách“ („nonreformist reforms“), které nás směrují k socialismu, aniž bychom věděli, kde skončíme.[30] Je přirozeně jednou věcí načrtnout institucionální změny, jež představují emancipační ideály, které by přispěly k posunu v mocenských vztazích a něco jiného je znázornit strategie budování koalic sil nezbytných k reálnému prosazení takových změn. Klasický marxismus vycházel z toho, že rozhodujícím způsobem budou tento problém řešit dějiny: jestliže dynamika trajektorie kapitalismu znamená, že je stále více zasahován krizemi a že se obtížně obnovuje, a jestliže se současně daná třídní struktura stále více progresivně polarizuje, pak se úkol mobilizovat kolektivní síly, které by kapitalismu čelily, stává během doby podstatně snadnější. Jestliže tento předpoklad padá, pak je mnohem méně jasné, nakolik je reálné formovat stabilní antikapitalistickou koalici, která by měla jakýkoli výhled získat reálnou moc.
Je však možné formovat koalice pro posilování občanské společnosti bez vize celkové metamorfózy kapitalismu. Jestliže by došlo k redukci moci ekonomiky pronikat do občanské společnosti a do státu a ke zvyšování moci občanské společnosti vůči ekonomice a státu, znamenalo by to pokrok ve velkém rozsahu sociálních zájmů. A pravděpodobnost takových koalic se zvyšuje, jestliže máme přesvědčivé modely nereformistických reforem, které posunují tyto mocenské relace a současně řeší praktické problémy.
Přednáška amerického marxisty E. O. Wrighta, kterou přednesl v červnu 2004 na Sdružení pro pokrok Socio-ekonomiky v USA.
Překlad Miloslav Formánek, CSc, Teoreticko-analytické pracoviště ÚV KSČM
Pro potřeby SDS doplnil (popř. jiný překlad navrhl) a obrázky připravil Milan Neubert.
Originál textu je zde: Taking the 'Social' in Socialism
Seriously
Nezávisle přeložil úvod přednášky Tibor Vaško (zde).
Obecná poznámka k překladu:
K velmi dobrému překladu mám jen jednu připomínku. Celým textem se táhnou slova empower a empowerment, týkající se občanské společnosti, překládaná M.F. většinou jako posilovat
a posílení. Osobně si myslím, že Wrightův smysl tohoto slova je mírně užší, ve smyslu zmocnit/zplnomocnit a zmocnění - tedy
posílit zmocněním. Podle mého názoru se tímto překladem mění částečně smysl Wrightovy myšlenky. Řešení se přitom objevuje
při překladu názvu jednoho odstavce, který zní v angličtině: „Why should socialism defined as the empowerment of civil society
be desirable?“. Tady už skutečně slovo „posílení“ nestačí. M.F. překládá název takto: „Proč je žádoucí socialismus definovaný
jako zplnomocněný občanskou společností?“. Správnější by byl podle mne překlad: „Proč je žádoucí socialismus definovaný
jako zplnomocnění občanské společnosti?“ Pro Erika Olina Wrighta není podle mého názoru socialismus společensko-ekonomickou
formací, spíše právě procesem přebírání moci občanskou společností.
Milan Neubert
[1] Stížnosti na to, že kapitalismus systematicky vytváří propast mezi potenciálem pro rozvoj člověka a jeho skutečným rozvojem, jsou obdobné jako kritika kapitalismu u G.A.Cohena, ve smyslu omezování racionálního využití výrobních sil. (viz Cohen KMTOH).
[2] Viz Milton Friedman, Free to Choose.
[3] Viz citáty z Marxe o svobodě, vlastnictví, Benthamovi aj. Viz také poznámky o vztahu mezi tradiční koncepcí „odcizení“ a touto představou o nedostatku autonomie.
[4] Viz Real Freedom for All. Také odkaz na Ackermana a Alstotta, Stakeholder Society.
[5] Pokusy formulovat širší rámec pro výstavbu makrosociologické teorie jsou nejčastěji odezvou na vyhýbavé kategorie jako „domény“, „sféry“, „arény“ či „subsystémy“ sociální interakce. Žádná z těchto kategorií není dostatečně uspokojivá. Nejčastěji vzbuzují prostorové metafory, které jsou zavádějící. Hovoříme- li o ekonomice a občanské společnosti jako o sférách sociální interakce, nehodláme předpokládat, že občanská společnost končí před vraty továren a ekonomika začíná, jakmile tato vrata otevřeme. Občanská společnost je utvářena z dobrovolných sdružení (včetně volných sdružení jako jsou zájmové skupiny) a ty se objevují uvnitř organizací ekonomiky stejně jako ve „společnosti“. Všechny tyto termíny jsou založeny na nepřesné ideji, že společnosti mohou v určitém smyslu být vnímány jako „systémy“ s odlišitelnými „částmi“ či „dimenzemi“, a že ústředním úkolem v sociální analýze je zjistit, jaké jsou charakteristické části a jak jsou spolu spojeny. Tyto tři domény sociální interakce, jimiž se tu zabýváme - stát, ekonomika a občanská společnost - nejsou určitě vyčerpávající. Jako výrazná doména sociální interakce by mohla být například přidána rodina a intimní interpersonální vztahy. Nesnažím se rozvinout vyčerpávající rámec, který by se zabýval všemi problémy, které zajímají sociology, ale pouze rámec, který by umožnil přepracovat projekt emancipační kritiky kapitalismu, a pro tento účel, jak se domnívám, je klíčovou doménou stát, ekonomika a občanská společnost.
[6] Citace Webera a Manna (Doplnil M.N.)
[7] Druh výkonu při formulování pojmu, který tu budeme sledovat, může být označen jako „kombinatorický strukturalismus“. V této strategii je postulován určitý počet základních strukturálních prvků a poté je analyzováno více komplexních forem jako specifických forem kombinace těchto podstatných prvků. Archetypem tohoto druhu strategie je pochopitelně chemie, se svou mimořádnou periodickou řadou prvků a analýzou sloučenin jako komplexních forem kombinace těchto prvků. To, co se tu předkládá, je mnohem primitivnější než periodická tabulka prvků, asi spíše podobné alchymii s jejími čtyřmi prvky: zemí, vzduchem, ohněm a vodou, než vědecké chemii. Předkládám pouze tři základní prvky - stát, ekonomiku a občanskou společnost - a několik omezených způsobů, v nichž se vnitřně proměňují a jsou vzájemně propojeny.
[8] Nejde o standardní termíny pro odlišení širokých makrostrukturálních forem společnosti, a já je užívám s určitým váháním, neboť neologismy se obvykle zdají být prostě vymýšlené a často spíše zatemňují než objasňují, tj. nepředstavují nic jiného než užití nových slov na známé ideje. Nicméně se domnívám, že nové termíny jsou pro naše účely potřebné. Při počátečních veřejných prezentacích jsem ideje užité v této stati uváděl, při diskusi těchto tří konfigurací mocenských vztahů jsem užil termín kapitalismus pro ekonomiku a socialismus pro asocionalismus. Téměř pravidelně někteří odmítali to či ono užití těchto obvyklých formulí, obviňujíce mne z chybné kategorizace. Zdá se proto lepší zavést jasné termíny k identifikaci obecné konfigurace mocenských vztahů a pak pojímat kapitalismus jako specifickou formu ekonomismu a socialismus jako specifickou formu asocionalismu.
[9] „Ekonomismus“ je lingvisticky neobratný výraz, ale v sociální a politické teorii již má řadu specifických významů (tendence politických stran a odborů formulovat pouze úzké ekonomické požadavky, a tendence teoretiků snažit se vyložit cokoliv s pomocí ekonomických proměnných) a tudíž si myslím, že by mohlo vyvolat zmatek, kdybychom toto slovo použili pro současné pojmové účely.
[10] Odlišná váha přímé a nepřímé dominance jako formy moci je jedním z rozhodujících zdrojů variací v rámci zvláštní makro-konfigurace. Jedna dimenze z „odchylek kapitalismu“ je tudíž odchylka v relativním významu přímé moci kapitálu při rozmístění zdrojů a jejich nepřímá moc vzhledem k moci státu. Co je občas označováno jako „organizovaný kapitalismus“, je formou kapitalismu, v níž taková nepřímá moc má mnohem větší význam než v kapitalismu, v němž stát hraje spíše okrajovou roli.
[11] Existují ovšem způsoby definování slova „kapitalismus“, v nichž by byla otrokářská ekonomika jednoduše variantní formou kapitalismu. Zvláště v tom případě, kdy je termín „kapitalismus“ jednoduše zaměněn za „trhy“, mohlo by být otroctví formou tržní společnosti a tudíž kapitalismu.
[12] Toto je záměrně slabá specifikace socialismu. Zvláště jsem nespecifikoval, že sdružení dělnické třídy - odbory či strany dělnické třídy - jsou prvotní formou sdružení, která v socialistické společnosti vykonávají moc občanské společnosti. Ve skutečnosti si nyní myslím, že k tomu, aby moc asociací byla ve vztahu ke státu a ekonomice dominantní a aby ekonomická moc byla trvale distribuována rovnostářským způsobem, je pravděpodobně nezbytné, aby sdružení dělnické třídy hrála v posilované občanské společnosti ústřední roli. To však je spíše hypotéza pro institucionální projekt prosperujícího socialismu než část definice socialismu samotného.
[13] Tržní ekonomika, v níž všechny firmy jsou družstvy ve vlastnictví výrobců, by mohla být hybridním typem kapitalismu a socialismu, jestliže tato vlastnická struktura rozřeďuje ekonomickou moc natolik, že by se moc sdružení v občanské společnosti založených na dělnické třídě stávala dominantní. V každém případě, firmy vlastněné dělníky představují pohyb ve směru k socialismu do té míry, v jaké vytvářejí významně egalitární distribuci ekonomické moci.
[14] Perspektiva moci sdružení, která je tu rozvíjena, vděčí za mnohé vlivné stati Clause Offe a Helmuta Wiesenthala (197x), „Two logic of collective action“, která objasňuje způsoby, jimiž dělnická třída závisí na formaci solidaristických sdružení.
[15] V souladu s užitím navrženým Joelem Rogersem (viz) dávám k popisu tohoto shluku státních zásahů přednost termínu „stát souhlasu“ (affirmative state) před termínem „stát blahobytu“, neboť zahrnují velký rozsah regulačních a redistribučních akcí, které jdou za paletu politik, které jsou pod označení „blahobyt“ často zahrnovány.
[16] Marx se přirozeně pokoušel předjímat tento problém svou argumentací, že kapitalismus dlouhodobě sám destruuje podmínky, které mu umožňují existovat, a že by tudíž měl být zkonstruován určitý druh vyčerpávající alternativy. I když se tak nemohla bezprostředně prokazovat uskutečnitelnost socialismu (ať je definován jakkoli), znamená to nicméně, že problém nezamýšlených důsledků by neměl být stavěn proti modelu předpokládané efektivity kapitalismu.
[17] Každý z těchto návrhů byl vyložen v Real Utopias Project.
1.
Základní příjem je jedním z návrhů v Bruce Ackerman, Anne Allstott a Philippe van Parijs, Redesigning Distribution: basic
income and stakeholder grants as cornerstones of a more egalitarian capitalism (Volume V v knize The Real Utopias Project,
Verso: 2005). Předpublikační verze rukopisu je dostupná na
http://www.ssc.wisc.edu/~wright/Redesigning%20v1.pdf.
2. Tržní socialismus je ve středu pozornosti Johna Roemera, Equal Shares: making market socialism work (Volume II
in The Real Utopias Project, Verso, 1995).
3. Posílené participační vládnutí je předmětem zájmu Archona Fung a Erika
Olina Wrighta, Deepening Democracy: institutional innovations in empowered participatory governance (Volume IV in
The Real Utopias Project, Verso 2003).
4. Užití penzijních fondů jako základu pro společenskou kontrolu kapitálu
je diskutováno v Socializing Capital: using pension funds for the social control of capital (nepublikovaný rukopis.
Publikace je projektovaná jako díl VI v Real Utopias Project, 2006). Počáteční studie pro tuto diskusi jsou dostupné na
http://www.havenscenter.org/real_utopias/rup2004.htm#papers.
[18] „Decommodified activities“ (nezbožní aktivity) odkazují na aktivity, které nejsou orientovány na produkci zboží či služeb určených pro trh a nejsou tudíž podřízeny požadavkům tvorby zisku.
[19] Diskusi k potenciálnímu vlivu UBI na moc dělnické třídy viz Erik Olin Wright, „Basic Income, Stakeholder Grants, and Class Analysis“, in Bruce Ackerman, Anne Allstott, and Philippe van Parijs, Redesigning Distribution: basic income and stakeholder grants as cornerstones of a more egalitarian capitalism (Verso: 2005). O diskusi k možnosti nových forem třídního kompromisu opírajícího se o zvýšenou moc dělnické třídy, viz Erik Olin Wright, „Working Class Power, Capitalist Class Interests, and Class Compromise,“ American Journal of Sociology Volume 105, Number 4 (January 2000): 957-1002.
[20] Určování úrovně výměny mezi kupóny a dolary poskytuje centrální bance specifický druh plánovací kapacity, neboť tyto úrovně mohou být stanoveny různě pro rozličné sektory jako způsob usměrňování investic ve specifických směrech.
[21] Lze si představit varietu cest pro přeměnu neegalitárního, s dolarem spojovaného podílu vlastnictví v kapitalismu ke kupónově vyjádřenému podílovému vlastnictví v tržním socialismu. Roemer původně navrhoval svůj model v kontextu přeměny od státního vlastnictví v dříve komunistických zemích k tržní ekonomice, a tak vznikl návrh na vytvoření kupónového trhu s podíly. Bylo by zřejmě obtížnější zkonstruovat hladký tranzitní mechanismus v dobře fungující kapitalistické ekonomice, nejenom díky moci, kterou mají kapitalističtí vlastníci zablokovat takovou přeměnu, ale také vzhledem k potenciální patologii smíšených forem vlastnictví v procesu transformace.
[22] Asociační demokracie je podrobně diskutována v Joshua Cohen a Joel Rogers, Associations and Democracy, Volume I v The Real Utopias Project (Verso, 1995).
[23] Alternativní koncepce demokracie spočívá v tom, že vytváří mechanismus pro agregování preferencí odloučených, atomizovaných jednotlivců. Demokracie v tomto smyslu by nevytvořila reálnou formu kolektivní akce a určitě by nebyla závislá na kolektivních schopnostech občanské společnosti. Je to jednoduše způsob agregování individuálních voleb, které doléhají na kolektivně závazná rozhodnutí. Právě z toho důvodu někteří komentátoři pohlížejí na „svobodný trh“ ovládaný „suverenitou spotřebitele“ jako na druh „ekonomické demokracie“, protože výstupy do takového trhu skutečně vytvářejí agregace jednotlivých výběrů. Vize demokracie, kterou navrhuji, vidí demokracii jako kolektivní aktivitu, jíž se lidé účastní ve sdruženích k úvahám o věcech kolektivního zájmu. Politické strany jsou jedním klíčovým prostředkem takové kolektivní aktivity, ale řada jiných druhů občanských sdružení také hraje svou úlohu v demokraticky posílené občanské společnosti. (Doplnil M.N.)
[24] Archon Fung a Erik Olin Wright, Deepening Democracy: institutional innovations in empowered participatory governance (Verso: 2003). (Doplnil M.N.)
[25] Existuje rostoucí a zajímavá literatura o zkušenostech z participačního rozpočtování. Viz zvláště Bonanventura Santos, P&S reference; Gianpaolo Baiocchi, kapitola v Deepening Democracy a Radicals in Power: Experiments in Urban Democracy in Brazil (Zed Press); Rebecca Abers, Inventing Local Democracy: Grassroots politics in Brazil (Boulder, CO: Lynne Rider Publishers, 2001).
[26] Etatistický socialismus by měl být společností, v níž by moc pramenící z občanské společnosti při určování alokace a užití lidských a materiálních zdrojů byla nejvýznamnější, avšak mechanismus tohoto posilování by fungoval prostřednictvím státu. Socialistický etatismus by byl společností, v níž by státní moc byla dominantní, ale omezovaná účinnými formami kolektivní akce v občanské společnosti. (V překladu M.F. oba termíny zaměněny - pozn. M.N.)
[27] Jestliže je výstupová strategie spojována s mobilizací veřejnosti a publicitou, poukazující na potenciální negativní účinky na firemní pověst - zvláště v případě firem, které jsou na pověst citlivé a jejichž jméno je široce známé - pak může získat výstupová strategie větší potenciál.
[28] Viz Randy Barber, „Random Notes for Real Utopian Conference: nechť kvetou tisíce projektů: červen 2004, dostupné na: http:/www.havenscenter.org/real_utopias/2004documents/Barber%20paper.pdf
[29] Rizikový kapitál se týká v prvé řadě investic v nových, začínajících společnostech. U soukromých kapitálových investic jde o investice v zavedených firmách, které nevydávají veřejně informace o kmenovém jmění (akciovém kapitálu). Jsou to obvykle malé nebo středně velké firmy, často firmy rodinné.
[30] Výraz „nereformistický reformismus“ byl zaveden v 70. letech k popisu institucionálních
změn, jež by mohly být zaváděny v reálném světě a které mají potenciál otevřít větší prostor pro další reformy v budoucnu.
Efektem běžných reforem je, že se společenské systémy řešením určitých problémů stabilizují, současně ale zvyšují limity
vůči budoucím možnostem.
(Osobně dávám přednost následujícímu překladu poslední věty:
Efektem běžných sociálních reforem
je taková stabilizace společenského systému, která snižuje příležitost pro další změnu; nereformistické reformy mohou rovněž
stabilizovat společenské systémy řešením určitých problémů, ale rozšiřují hranice možností do budoucna - pozn. M.N.)
