Během většiny XX století, socializmus představoval základní ideologickou matici pro úvahy o alternativách kapitalizmu. Dokonce i v takovém prostředí kde socializmus nebyl bezprostředním reálným cílem, myšlenka socializmu pomáhala dávat směr boji proti kapitalizmu.
Věci se změnily. Nyní na počátku XXI. století, socialistický projekt nemá mnoho politické důvěryhodnosti. To není proto, že lidé se začali dívat na kapitalizmus jako na blahodárný společenský systém, ve kterém lidstvo může rozkvétat. Je to spíše proto, že příslušné institucionální úpravy, které se dostaly do spojení se socializmem, jsou shledávány jako neschopné dostát toho, co slíbily. Triumfující kapitalizmus hlásá „není jiné alternativy“. Kritizovat kapitalizmus se stalo pro mnohé jako kritizovat počasí. Snad můžeme udělat něco se střechou, abychom nezmokli, ale nemůžeme nic udělat proti dešti jako takovému. Místo toho, aby se pokládaly za hrozbu kapitalizmu, řeči o socializmu se nyní zdají jako archaické utopické snění nebo ještě horší: odlákaní pozornosti od problémů reálného světa.
A přesto, ironicky, žijeme v období kdy tradiční socialistická kritika kapitalismu je na místě více než kdykoliv předtím: nerovnost, ekonomická polarizace a nejistota pracovních míst v rozvinutých zemích se prohlubuje; kapitál se stal toulavějším, pohybujícím se po zeměkouli a hluboce omezujíc činnost států a regionů, velké společnosti dominují média a kulturní produkci; trh se jeví jako přírodní zákon neřiditelný lidskými nástroji, politika v mnohých kapitalistických demokraciích je stále více ovládána penězi a nereaguje na starosti a obavy obyčejných lidí. Potřeba zvučné alternativy kapitalizmu je tak velká jako nikdy.
Kapitalistické třídní vztahy prodlužují odstranitelné lidské utrpení.
I když kapitalizmus
je motorem ekonomického růstu, současně inherentně vytváří marginalizaci, bídu a nouzi. V principu ovšem
by bylo možno rozdělit ovoce růstu tak, že by se zlepšila materiální situace všech, což je neustále
opakovaná teze těch, kteří obhajují kapitalizmus pod heslem „příliv zvedá všechny lodě“. Ovšem neexistuje
mechanizmus vnitřní kapitalizmu který by generoval přerozdělení, které by vytvořilo tento efekt.
Navíc i když odhlédneme od opovržení hodné bídy a materiální nouze, silné konkurenční tlaky kapitalismu,
zejména když vytvoří konkurenci typu „vítěz bere vše“, která má za následek nerovnosti silně převyšující
úsilí a „zásluhy“, vytváří pronikavý a zbytečný deficit v lidském rozkvětu (chápáno jako realizace
lidského potenciálu) pro velkou část populace.
Kapitalismus prodlužuje odstranitelný deficit ve svobodě a demokracii jednotlivce.
Když
existuje nějaká hodnota, o které kapitalizmus hlásá, že jí docílil v maximální míře, tak je to individuální
svoboda a autonomie. „Svoboda volby“, zakotvená v silných individuálních vlastnických právech,
argumentuje Milton Friedman, je centrální morální ctností dle obránců kapitalismu. Existují však dva
principiální důvody, proč vnitřně selhává v dodržení tohoto ideálu: za prvé, vztahy dominance na kapitalistických
pracovištích tvoří pronikavé omezení individuální autonomie a samo-řízení. Zdánlivá svoboda opustit
svá pracoviště poskytuje jen iluzorní únik před takovou dominancí, protože bez vlastnictví výrobních
prostředků dělník musí hledat práci u kapitalistických firem. Za druhé, velké rozdíly v bohatství které
generuje kapitalizmus vytváří, jak argumentuje Philipe van Parijs, velkou nerovnost ve „skutečné svobodě“,
protože někteří lidé mají mnohem větší možnosti ovlivnit své životní plány než jiní. I když je zajisté
pravda, že vzhledem k dřívějším společnostem kapitalizmus zvýšil individuální autonomii a svobodu, současně
vytvořil bariery pro plnou realizaci této hodnoty.
Kapitalizmus porušuje liberální egalitární principy sociální spravedlnosti.
Soukromá akumulace
bohatství poskytuje některým lidem, inherentní, neférové výhody oproti jiným. Zejména vůči dětem toto
porušuje princip rovných příležitostí. Ovšem i mimo otázek mezigeneračního přenosu výhod, protože soukromá
zisk-maximalizující logika kapitalizmu znamená, že kapitalistické firmy mají vnitřní tendenci pokoušet
se o převod nákladů na jiné, kapitalizmus vnucuje nevyžádané přítěže na mnohé ve formě záporných externalit.
Záporné externality nejsou jen otázkou neúčinnosti, i když to jsou také, ale otázkou nespravedlnosti.
Kapitalismus produkuje méně veřejných statků než by bylo možné.
Pro dobře známé důvody,
uznávané jak zastánci kapitalismu tak jeho kritiky, kapitalizmus vnitřně generuje značný deficit v produkci
veřejných statků a v tomto smyslu je neefektivní (tj. nedostatek veřejných statků snižuje efektivnost).
Kapitalizmus omezuje demokracii.
Zde fungují dva principiální mechanizmy. Za prvé vysoká
koncentrace bohatství a ekonomické moci vytvořena dynamikou kapitalismu podrývá principy demokratické
politické rovnosti. Lidé s penězi mají neúměrný vliv na politické výsledky pomocí různých mechanizmů:
přispívat na politickou kampaň, vliv na média, kapacita lobovat politické činitele, atd. Za druhé, neschopnost
demokratických institucí kontrolovat pohyb kapitálu podrývá schopnost demokracie stanovovat kolektivní
priority.
Zkrátka kapitalismus škodí životu mnoha lidí; omezuje individuální autonomii; je nespravedlivý; v rozhodujícím ohledu je neefektivní; a omezuje demokracii. Žádná z těchto kritik však neznamená nutně, že jediným účinným lékem je celková destrukce kapitalismu a jeho nahrazení celkovou alternativou. Je možné, že lze konstruovat institucionální nástroje uvnitř kapitalistické společnosti, které by mohly do značné míry neutralizovat tyto problémy. To byl tradiční názor sociálních demokratů. Ale ať je řešením destruktivní anti-kapitalizmus nebo reformní antikapitalizmus, efekt těchto institucí, které neutralizují negativní vlivy kapitalizmu, je dosazení proti-kapitalistických mechanizmů do života kapitalistické společnosti.
Tyto kritiky mají jeden aspekt - mají radikální kousavý efekt, jen když jsou kombinovány s popisem důvěryhodné alternativy, která by snížila nebo odstranila tyto škodlivé jevy. Marx brilantně zjemnil tento problém navržením teorie dynamiky kapitalismu, jehož základní myšlenkou bylo, že kapitalismus dlouhodobě zničí podmínky pro své možnosti, a tak se stane neudržitelnou formou společnosti. Když lze přesvědčivě prokázat, že kapitalizmus je nutně odsouzen k zániku, tak jako minimum se dokázalo, že nějaká alternativa kapitalizmu musí přijít. Když se k tomu přidá Marxova teze, že v průběhu rozvoje kapitalismu se objeví mocný kolektivní aktér (dělnická třída), která bude využívat novou alternativu, ve které by řídila výrobu (jestli taková alternativa je uskutečnitelná), pak není přehnané se spolehnout na teorii „když je vůle, je také cesta“ pragmatického experimentálního programu pokusů a omylů, jako způsobu obhajoby této alternativy. Když však centrální tezi Marxe odmítneme, tj. omítneme názor, že kapitalistické protiklady nakonec zničí samotnou možnost kapitalismu - pak je nutno vybudovat pozitivnější konceptualizaci socialistické alternativy, pokud má dostat důvěryhodnost jako normativní vize a cíl politického boje. (zdůraznil T.V.)
Úvod přednášky amerického marxisty E. O. Wrighta, kterou přednesl v červnu 2004 na Sdružení
pro pokrok Socio-ekonomiky v USA. Přeložil Tibor Vaško. Bez jazykové úpravy.
Celá přednáška zde.