Opakovaně vysoké preference KSČM v průzkumech veřejného mínění připravují už po dlouhé měsíce bezesné noci pravicovým žurnalistům. Starosti si dělá i pravicové křídlo sociálních demokratů. Celostátní deníky, s výjimkou Haló novin, vzácně jednotně, jako by je řídila jedna redakce, přemýšlejí, co dělat. Panice propadá i Lidový dům. Objevují se nové léčebné recepty a odehrávají nečekané obraty.
Povolaní antikomunisté překypují už od loňského podzimu ochotou pomoci komunistům co nejlépe připravit květnový VI. sjezd. Nezištně pátrají po vhodných kádrových rezervách a upřímně se zamýšlejí nad tím, jak vytvořit z vedení KSČM dobrý sociálnědemokratický kolektiv. Všechny redakce včetně veřejnoprávní televize, rozhlasu a ČTK se shodují bezvýhradně na dvojím.
Členy KSČM se dosud nepodařilo transformovat k obrazu kapitalistickému. Jednou z největších překážek řádného transformačního spuštění a rozpuštění radikální levicové strany je její předseda. A tak se žurnalističtí demokraté činí. Úspěšně filtrují i cenzurují čtenářům, posluchačům a divákům nepohodlný programový obsah činnosti KSČM. Zkoušejí, co by mohlo komunisty po vzoru ČSSD rozhádat, znevěrohodnit a srazit z vysokých preferencí.
Tvořivý Bohumil Pečínka, komentátor Reflexu, líčí na stránkách MF Dnes českou pravicí vysněný transformační postup. Jeho provedení svěřuje lidem, které označuje za pokračovatele strany Levý blok a přisuzuje jim: Za klíčový průlom považují odstranění dnešního předsedy Miroslava Grebeníčka na sjezdu v květnu 2004. Z jeho popela se hodlají očistit a vstoupit do měšťanských salonů, přesněji do vlády se sociální demokracií. A svůj nápad logicky uzavírá: Pokud KSČM chce skutečně přistoupit na historický kompromis a přijmout vládní odpovědnost, musí udělat přinejmenším to, co její sesterské organizace v západní Evropě. Pro ČSSD bude mít tento krok symbolický i praktický smysl: komunisté se svou sociáldemokratizací uznají vítězství reformních stran na levici a současně tím otupí svůj protestní potenciál.
Co by si nejen Pečínka, Steigerwald, ale i dnešní vládní strany a ODS pro letošek přáli, není těžké hádat. Jde o poslanecké mandáty do Evropského parlamentu, ale taky o volby do krajských zastupitelstev a do Senátu. Oslabit důvěru levicových voličů v KSČM, rozhádat ji, a dokonce i rozštěpit, z toho by profitovali všichni. Naopak silná a stabilizovaná KSČM, která dosáhne úspěchu v evropských i krajských volbách, je pro všechny noční můrou. Sociální demokraté, kteří zahodili levicový program, by měli při slabých komunistech vždycky na výběr. Jednou s lidovci, podruhé s ODS, a když to nevyjde, přečkat volební období v opozici, až podvedený volič zapomene a obojetní lidovci se vrátí.
Na co sázejí žurnalisté i Lidový dům, zoufale žadonící o transformaci KSČM? O blaho stotisícové členské základny KSČM jim nejde. Tisíce komunistických funkcionářů a zastupitelů jsou jim překážkou toho, aby v parlamentu a zastupitelstvech zasedlo více spolehlivých, politicky prolustrovaných a asociálně orientovaných budovatelů tržní demokratury. Jak dopadla sociáldemokratizující Strana demokratické levice Petera Weisse na Slovensku, je známo.
Co kdyby ale přece jen pečínkovská hesla o transformaci KSČM, o nutnosti programového přiblížení se k militarizující a sociální stát ořezávající ČSSD zabrala? Alespoň na dezorientované a vedle nich i na po pochvalách médií toužící, ambicemi vybavené jednotlivce? Dělat z volby předsedy KSČM a personálních i programových témat VI. sjezdu KSČM pouhý folklor, to je to, co by česká pravice potřebovala. Dosavadní průběh okresních konferencí KSČM prokazuje, že rozhodně by nebylo pro komunisty neštěstím, jak kdosi publikoval, kdyby byl zvolen předsedou ústředního výboru Miroslav Grebeníček. Skutečným neštěstím pro radikální levicovou stranu, pro KSČM, by byla politika sociáldemokratizace, politika splynutí se současnými politickými stranami v současném režimu.
Každé procento hlasů, o které KSČM oberou starostlivá média a všichni pravicoví příznivci její transformace , se přetaví v mandáty tržně prověřených, euroatlanticky uvědomělých. Takových, kteří poslušně zvednou ruku, když je třeba omezit nemocenské dávky, zdražit základní životní potřeby. Kteří pochopí, že je humanitárně nutné bombardovat Bělehrad, vyslat válečníky do Kuvajtu, Iráku, Afghánistánu.
Haló noviny, 6. února 2004