Krize PDS není způsobena hlavně osobními střety a nesnášenlivostí. Její hlavní příčinou je vzepření se skutečnosti, že i v socialistické straně existuje vedle většiny jak levé, tak pravé křídlo, a že to nemusí být nevýhoda či slabina, nýbrž také zisk, možnost vzájemné stimulace a demokratické kontroly. Základním předpokladem je, že platí demokratická pravidla hry.
Na levici je takové rozlišování na tři proudy obzvláště důležité, nelze se ho zříci. Protože jsou zde vytvořeny výrazněji, střet mezi nimi je trvalý a prudší než v jiných stranách. Vysvětluje se to objektivně "schizofrenní" pozicí socialistické strany v občansko-kapitalistické společnosti; její "trvalou pózou" je špagát, setrvalá a vysilující pozice. V socialistické straně, která je hodna tohoto jména, budou vždy existovat členové, kteří považují reformní schopnost společnosti za malou, kteří považují za možné zásadní sociální a politické zlepšení pro pracující a sociálně znevýhodněné pouze tehdy, když se dnes panující mocenské a vlastnické vztahy přemění ("levice"). Jiní považují tuto společnost za v zásadě zdokonalení schopnou a vize o společnosti po kapitalismu za zbytečné, popř. dokonce klamavé ("pravice"). Vůbec je už nenapadá slovo "kapitalismus", když jde o příčiny dnešního stavu.
Naproti tomu jiní, "střed", většina, jsou toho názoru, že kapitalismus objektivně vytváří tendenci přepjatého zhodnocení peněz, a tím pádem sociální polarizaci, podřízení všech oblastí života logice kapitálu a trhu; že se ale lze těmto tendencím úspěšně bránit. Kapitalismus však nemůže být koncem dějin; cesty ke společnostem překonávajícím kapitalismus však musí být po socialistické nehodě teprve ještě nalezeny. To je i můj názor.
Odkud přichází vleklá krize PDS? Podle mého názoru jednoznačně z toho, že pravice PDS podniká neustále aktivity odporující programu a stanovám, aby stranu postrčila a zatáhla doprava, aby vyautovala levici, aby ji vyhnala.
Pravice nese hlavní odpovědnost za porážku PDS ve spolkových volbách 2002. Podle mne se dají rozlišit tři příčiny této porážky:
Vzpoura ve spolkovém předsednictvu, jak byla 26. dubna 2003 zinscenována pravicí PDS proti většině, by se nemohla v demokratické straně stát (překladatel doporučuje čtenáři doplnit si subjektivní pohled autora zápisem z jednání). Byl to pokus anulovat výsledky gerského sjezdu strany, poté co se to nepodařilo v "aféře s aktovkou" (čti stanovisko poslanců EP - pozn. překladatele). Spočíval přitom na nepravdivém tvrzení: že si právě toto předsednictvo odepře projednání aktuálních, akutních sociálních problémů, střetnutí se Schröderovou "Agendou 2010". Je mi jasné rozhodnutí většiny předsednictva strany z 26. dubna přeložit na další schůzi diskusi k referátu Dietera Kleina o reformních alternativách - jeho základem byl materiál o 35 stranách, vysvětlující stejnojmenný oddíl III návrhu programu strany, protože na dalším zasedání předsednictva měl být právě tento oddíl na programu jednání a protože nebyl přítomen Harald Werner (dovolená), odpovědný právě za tyto otázky. Ale i kdyby to člověk viděl jinak, jako odůvodnění puče je toto rozhodnutí úplně nezpůsobilé.
Procesům v PDS se dá porozumět, pouze když se uváží, že pozice tří základních proudů ve společnosti, stejně jako v PDS jsou velmi rozdílné. PDS se stala docela normální stranou také v tom ohledu, že v ní, stejně jako ve společnosti vane duch času zprava doleva a shora dolů. Pro levici je to protivítr, pro pravici vítr v zádech. To má závažné důsledky: pravice v PDS má nejen větší možnosti působení ve společnosti, větší šance mediální prezentace a artikulace; má i sympatie a praktickou podporu politické třídy, ducha času, podporu médií ve vnitrostranických potyčkách. A pravice PDS toho také masivně využívá. Zvlášť patrné je to v debatě o historii.
Říká se, že by se PDS měla ve společnosti "více zviditelnit". Je s tím spojena výzva "oběma" křídlům (míní se jen levé), aby se chovala zdrženlivě. PDS neztratila svůj profil kvůli údajné spleti hlasů, kvůli "nepolitické" mnohosti názorů. Pozbyla totiž např. svou "kompetentnost vůči NDR", protože jednoduše převzala obraz NDR od konzervativců až po CDU/CSU a maskované antikomunisty.
Pravice je zvyklá na to, že má slovo; normálně je ve vedoucích grémiích či vládních úřadech více než dobře reprezentovaná. Proto byla vítězstvím středu na gerském sjezdu strany tak mimořádně iritována, tak hluboce uražena. Z toho pochází také arogance pravice. Je si vědoma moci a je náchylná k tomu, aby nedodržovala demokratická pravidla hry. Používá svou dispoziční moc v aparátu k prosazení své linie a riskuje roztržku se základnou. S podezíráním to nemá co dělat, přehlížet se to ale nesmí: životní plány mnoha příslušníků pravého křídla PDS, jejich příjmy, jsou přímo spojeny s mocenskou pozicí PDS v této společnosti. Tento případ nastává u "levice" jen zřídka. Ať už byla pozvání vyslovená politiky SPD na adresu vybraných politiků PDS k přestupu do SPD přijata nebo ne, co zůstává a má svůj účinek na pozadí, je reálná možnost takového kroku.
Vyhlídky jsou špatné. Jde to dál nedemokraticky. Byli sesazeni i mnou na gerském sjezdu zvolení místopředseda Diether Dehm a spolkový jednatel Uwe Hiksch. Kým vlastně? Protesty Hanse-Henninga Adlera, předsedy komise pro stanovy, byly odmítnuty Wolfgangem Gehrckem odpovědí, která v žádném bodě nepřesvědčila. V ohlášené "obnově" jde zase jen o paušální totální odsouzení NDR; proti těm, kteří mají socialistické vize, proti údajným "starým bolševikům" v PDS, kteří by se chtěli dotknout vlastnických vztahů. Pravice PDS se zdá být nahněvaně rozhodnuta: buď budeme mít slovo, nebo - vše ostatní je jedno. Riskuje konec PDS. Pokud to slovo skutečně získají, bude PDS, kterou tato země politicky nutně potřebuje, nadbytečná. Východisko z krize je možné pouze demokratickou cestou. A zrovna ne "jednotou a semknutostí" pod praporem pravice.
Originál vyšel
ve víkendové příloze Junge Welt, 28. 6. 2003
přeložil Milan Neubert 29. 6. 2003