V rozsáhlém a nesourodém referátu předního činitele strany, která se nazývá komunistická, je toho málo, s čím lze souhlasit. Projev místopředsedy KSČM možno sotva označit za komunistický či marxistický.
Má však ambice za takový být přijímán. Tváří se tak. A suverénně udílí lekce z pravého, nefalšovaného marxismu.
Je to hra? Je to míněno doopravdy? Nevím, nedokážu na tuto otázku odpovědět. Nechce se však věřit, že by erudovaný Ransdorf, známý "novým čtením" Karla Marxe, nevěděl, o čem mluví.
V jeho pohledu na minulost reálného socialismu a komunistického hnutí je zřejmá krajní zaujatost, neochota přiznat velikost nejvýznamnějších revolučních přeměn, jakými lidstvo dosud prošlo. Zdrojem těchto přeměn, jak víme, je Velký říjen a leninismus. Z Ransdorfa přímo čpí zášť k první zemi socialismu, antisovětismus a pohrdání leninismem. Ve svém vystoupení znovu omílá závěry údajných analýz, jež mají dokazovat, že hlavní příčinou naší prohry, nezdarů a porážky komunistického hnutí je (jak bylo také řečeno na V. sjezdu KSČM) povšechná aplikace tzv. sovětského modelu, ignorování jiných cest a možností, opomíjení národních zvláštností a zájmů jednotlivých zemí nebo oddílů hnutí, což vše je v Ransdorfových ústech vydáváno za "kremelskou uzurpaci".
Pozor však: podle Ransdorfa přes tuto "uzurpaci", přes toto "znásilnění" komunistického hnutí a zejména států socialistického společenství, sjednocených Varšavskou smlouvou, neplatí představa, kterou šíří naši nepřátelé, kteří naše hnutí líčí jako "monolitní a odvozené ze sovětské politické teorie a praxe". Neexistoval přece, dokazuje ve svém vystoupení v Nymburce, pouze sovětský model. Byla řada dalších - podle něho zřejmě takových, kterým bylo třeba dát přednost.
Například západoevropský model. Ransdorf jej vyzvedá už pro jeho "pozoruhodnou politickou kulturu" a takové "zakladatelské osobnosti", jakými byli György Lukács, Ernst Bloch a Antonio Gramsci. Tento model se mu podle všeho zamlouvá obzvláště.
Nebo východoasijský model, rovněž "samostatný" a odlišný od sovětského modelu. Škoda, že tady byl Ransdorf až příliš stručný, bylo by zajisté zajímavé vyslechnout si jeho stanovisko k učení Velkého Maa, zejména k tomu, co se nazývalo "velká proletářská kulturní revoluce". Argumentace proti "sovětskému hegemonismu" a "sovětskému imperialismu", o kterou se opíral maoismus, nepatří zdaleka minulosti. V kritice reálného socialismu, jež vyústila v nenávistný antisovětismus, se oportunisté "zleva" i zprava, stoupenci Mao Ce-tunga a eurokomunisté, náramně shodovali.
Ve výčtu různých modelů, které mají dokazovat pluralismus komunistického hnutí, nezapomněl Ransdorf ani na "jedinečnou cestu jihoafrických komunistů", zvláště však vyzvedl "latinskoamerický model cesty k socialismu", "koncentrovaně", jak řekl, "vyjádřený osudy kubánské revoluce". Tady kupodivu klade vedle Fidela Castra Che Guevaru. Rozdíl mezi nimi vidí v tom, že jeden působí živým slovem, druhý slovem psaným. O tom, za jakých podmínek kubánská revoluce zvítězila a mohla zapustit své kořeny, o marxisticko-leninské platformě kubánských soudruhů, kteří se k této platformě (na rozdíl od Ransdorfa, Grebeníčka a spol.) stále hlásí, ani slovo.
Je to zvláštní - a řekl bych směšné a hloupé - ale Ransdorf to zřejmě s onou "pluralitou" komunistického hnutí, které ovšem (a v tom má pravdu) vůbec nebylo "monolitní", ustavičně bylo vystavováno silám a proudům ohrožujícím jeho jednotu, myslí vážně! Stejně vážně jako s "pluralitou" marxismů. Musí však vědět, že srovnává nesrovnatelné. Vždyť i Gramsci, na kterého si patrně dost potrpí, byl synem ruského Října, oddaným stoupencem Leninovým. Pro tohoto předního politického představitele Italské komunistické strany, odsouzeného dlouhá léta trávit ve fašistických vězeních, byl Sovětský svaz jasným majákem, zemí, k níž upínal své naděje. Úvahy, které v žaláři psal, jsou cenné tím, jak usilovně pátrá po možnostech úspěšného uplatnění marxismu-leninismu ve své zemi, aniž by na chvíli ztrácel víru v platnost jeho základních myšlenek. Ti, co později hledali v těchto pracích, oč by mohli opřít své revizionistické a dokonce protisovětské pozice, postavit proti "primitivnímu", "barbarskému" Východu "kulturní" Západ (a jen v této souvislosti třeba hledat význam termínu "kulturní hegemonie", který použil Ransdorf), zle slouží památce významného italského revolucionáře. V díle, jež po sobě zanechal, aniž měl možnost je zredigovat, je, pravda, i nemálo prvků poplatných "historickému idealismu" jeho učitele Benedetta Croceho. Kupodivu, to je právě to, co revizionisté nejvíce oceňují.
Ransdorf ve svém nymburském vystoupení došel dokonce tak daleko, že v samotném sovětském modelu našel pluralismus. A aby doložil jeho existenci, připomněl Preobraženského (kterého Lenin nazýval "zpřeházenou knihovnou"), Trockého a Bucharina. Seznam mohl snadno rozšířit, odpůrců Leninova odkazu, který proti nim probojoval J. V. Stalin, bylo více. Zapomenout v žádném případě neměl na Chruščova a jeho povedené stoupence, kteří nakonec dílo Října a vše, co z něho vzešlo, zradili a pohřbili.
Je pluralismus a "pluralismus". Ransdorf si nebezpečně zahrává s tímto slovem.
Nelze popřít dialektiku dějinného pohybu, jeho antagonismy, rozpory, rozdílnost podmínek determinujících jeho charakter, omezujících jeho reálné možnosti. Z nich třeba vždy vycházet. S tím ovšem, že je kategoricky nezbytné síly sjednocovat, organizovat a v zájmu společné věci, společných cílů, společného programu jednotně postupovat, co nejrozhodněji čelit všem odstředivým tendencím. Jinými slovy: podřizovat zájmy dílčí zájmům celku. "Proletáři všech zemí, spojte se!" Heslo Manifestu komunistické strany zaznělo silně do celého světa již v roce 1848. Nebylo pouhým bojovým heslem hnutí, které teprve mělo vymezovat své cíle v průběhu každodenních třídních zápasů s kapitálem. Opíralo se o strategii určenou vědecky zdůvodněnou teorií - revoluční teorií, jejíž platnost měla obecný, internacionální charakter. To jest: byla závazná pro všechny oddíly hnutí. S vítězstvím Října určil směr těchto zápasů leninismus. Stavět vedle něho nebo dokonce proti němu - jak to činí Miloslav Ransdorf - jiné směry a odvolávat se přitom na nezbytnost "pluralismu" je naprosto scestné, pro skutečného marxistu (který ovšem nemá nic společného s "marxizujícím intelektuálem" či "marxologem", byť sebesečtělejším) nepřijatelné.
Ransdorf si zřejmě plete veletok s přítoky a navíc to, co staví proti hlavnímu proudu, co se mělo tomuto proudu postavit do cesty, vyzvedá jako žádoucí ilustraci "pluralismu" hnutí. Zdá se, že velebí, co hnutí tříštilo, co je oslabovalo nebo svádělo na scestí.
Nevím, zda ti, co otiskli jeho projev, konzultovali s ním titul a mezititulky. Uvádí-li se však celá jedna pasáž mezititulkem "Hlavní cíl: Být vždy pluralitní", vyjadřuje to podle všeho jeho názor: pluralismus je tu samoúčelný, je výsostným znakem demokratismu, na který musí dnes všichni přísahat, všechno ostatní musí stranou. Na takový "pluralismus" však zahynula II. internacionála, stejně jako na něj zle doplatilo komunistické hnutí po XX. sjezdu KSSS, zvláště když prapor tohoto "pluralismu" vysoko nad hlavy všech pozvedla sama Moskva - garnitura renegátů sotva nacházejících precedens.
Pamatuji se dobře, jak nás Michail Gorbačov nutil přijmout jeho pojetí "radikálních reforem" a "perestrojky" s výhrůžkou, že se jedná o "poslední možnost" a "jedinou alternativu", a jak přitom paradoxně prohlašoval, že se tím konečně překoná "stalinský monolitismus", nebezpečí, které strašilo jen v hlavách jeho poblouzněné kliky. Už dávno si totiž dělal každý, co chtěl, nebylo žádných "stmelených řad". Proti integrujícímu se kapitalismu, seřazenému v průběhu studené války podle pokynů Washingtonu, který se po druhé světové válce rychle vžil do role lídra "svobodného a demokratického světa", aby mu vnutil svou "kulturní hegemonii" (mám-li užít záměrně mlhavého výrazu Miloslava Ransdorfa), byl socialismus stále bezmocnější, roztříštěnější, neschopný koordinovat svou politiku, a adekvátně reagovat na nové potřeby doby, na výzvy, jež vyvstaly se zostřováním mezinárodního třídního boje. Mluvím o zostřování, které ovšem bylo rafinovaně kamuflováno: vždyť Západu šlo po helsinské konferenci o evropské bezpečnosti a spolupráci hlavně o to, jak zmařit její závěry. Byly přijaty z iniciativy Brežněvovy a ta byla pochopena jako projev slabosti Sovětského svazu. Závěrečný akt, zvláště jeho neblahý "třetí koš", byl signálem k protiútoku, na který socialistická velmoc, ustupující před různými tlaky zvenčí i zevnitř, nebyla připravena. Dá se říci: přestala se chovat jako velmoc nesoucí historickou odpovědnost, kterou jí svěřil Velký říjen. Působily tu nepochybně rostoucí vnitřní potíže. Dnes však víme, že k jejich překonání byla zvolena ta nejméně vhodná cesta - cesta, jež zaktivizovala nepřátele komunismu, kteří pohotově využili šanci, již jim nabídli renegáti, zrádci, kteří se zmocnili klíčových pozic ve vedení KSSS i dalších stran.
Ano, znovu to musím konstatovat: "pluralismus", pro který horuje Miloslav Ransdorf, nás přišel draho!
A po celé této hořké zkušenosti se z teoretické konference uspořádané k desetiletí založení KSČM dovídáme, že z tohoto "pluralismu" se má zrodit renesance komunistického hnutí! Ne, to není žert, to tam bylo oznámeno s plnou vážností.
A KSČM pretenduje podle všeho na důležitou roli v prosazení této perspektivy. Budoucnost má s příchodem nového tisíciletí patřit levici! Nic proti tomu, naopak, přáli bychom si to. O jakou levici se však jedná? Má být "evropská" a "moderní", tj. taková, která musí spálit všechny mosty s minulostí, zbavit se nežádoucího břemene, jež prý tuto minulost poznamenalo natolik, že z ní prakticky zbylo jen málo: totiž pouze to, co se vyřazovalo z onoho hlavního proudu, jejž určil leninismus. S ním, jak plyne z projevu M. Ransdorfa, nutno skoncovat, jasně a zřetelně se od něho distancovat.
Miloslav Ransdorf je si ovšem vědom toho, že ve straně, v níž zaujímá významnou funkci, je mnoho těch, kteří nebudou ochotni zříci se minulosti, s níž spojili své životy.
Na nymburské konferenci postavil proto nejen otázku diskontinuity, ale také otázku kontinuity s KSČ.
S minulostí bývalé KSČ, je nutné, jak zdůrazňuje při různých příležitostech, vypořádat se principiálně. Bylo v ní, upozorňuje však, i mnohé, co nabádá k návaznosti. "KSČM je stranou, kde se slučuje kontinuita s diskontinuitou." A k potvrzení tohoto vysoce morálního přístupu dodává: "Je nepochybně věcí cti a odpovědného přístupu k politice přiznat se ke kontinuitě se složitou a rozpornou zkušeností KSČ. Ta občas zapomínala na tvořivou výzvu svých zakladatelů a nechávala si zvnějšku předepisovat, co je správné či marxistické. Často se neubránila chybám a omylům a nerozpoznala včas nebezpečí plynoucí z instrumentálního chápání práva, jež mělo i pro mnoho našich spoluobčanů tragické následky."
Je to zvláštní, ale člověk se nemůže ubránit dojmu, že opět slyší výtky, jež svého času tak dojemně adresoval KSČ Ferdinand Peroutka. Včetně onoho "instrumentálního chápání práva", které protřelý pragmatik ve skutečnosti nikdy jinak chápat ani nemohl. Všechno posuzoval z hlediska boje za "demokracii a svobodu", boje, který Prozřetelnost svěřila do rukou amerických imperialistů. Ale vraťme se k našemu Ransdorfovi. Navzdory všem "tragickým zákrutům dějin", připomněl v Nymburku, udělali komunisté v této zemi i něco dobrého. Například dokázali, že jsme jako první země na světě zlikvidovali dětskou obrnu. A hned také dodává, že se vůbec v sociální a kulturní sféře komunisté o mnohé zasloužili. Ransdorf si cení zejména toho, co se udělalo "pro kultivaci vědomí sebevědomých a odpovědných občanů". To jsou hodnoty, na nichž podle něho KSČM dnes staví.
Kde však vidí "nutnost diskontinuitního řezu"?
Pozorně si přečtěte příslušné pasáže Ransdorfova projevu. Tento "diskontinuitní řez", toto rozhodné a důrazné NE, se totiž týká toho, co je základní, podstatné, co bytostně souvisí s vědeckým, marxisticko-leninským pojetím socialismu. "S čím ale nemůžeme souhlasit," říká M. Ransdorf, "je ochuzení socialismu o dimenzi politického pluralismu."
Strašný zločin! Zřejmě podle místopředsedy KSČM si těžko představit něco horšího - pravda, s výjimkou onoho již zmíněného "instrumentálního chápání práva" (k němuž se ještě vrátíme). KSČM - zapřísahá se M. Ransdorf, považovaný na rozdíl od administrátorů Balínova typu právem za ideologa této strany - se při proklamaci této diskontinuity s KSČ "otevřeně hlásí k tomu, že bude tvrdě a neústupně hájit politickou, ekonomickou i kulturní pluralitu. Bude prosazovat možnost volby ze skutečných alternativ a otevřený horizont".
A aby nebylo sebemenších pochyb, co toto rádoby smělé tvrzení, jež vyústilo v banální frázi, znamená právě v souvislosti s distancováním od minulosti reálného socialismu, Ransdorf ihned dodává: "Bylo chybou opustit volební program z roku 1946, počítající s rozvojem občanské společnosti, i když v partnerských zemích tato tradice občanské společnosti chyběla." Ještě v osmdesátých letech (s "perestrojkou" podle všeho) bylo možné věc napravit, objevil se prý potřebný "manévrovací prostor". Jenže tehdejší politikové podle Ransdorfa selhali, svou "nekompetentností a neodpovědností" (neschopnost se tedy spojila s amoralitou) poslední šanci promarnili. Na sebe ovšem - a v té době již začal "budovat" svou politickou kariéru velmi cílevědomě - zapomněl. Zarytě také mlčí o zradě, o tom, co všechno pro ni dělali ti, kteří se řadí k páté koloně "perestrojky".
Klíč k tajence máme tedy po ruce. Je jím občanská společnost.
Podle falzifikátorů dějin byla prý jádrem volebního programu KSČ v roce 1946. Když však strana ve volbách zvítězila, zapomněla na ni. A v tom třeba vidět, jak se nám dnes tvrdí, počátek konce.
Víme tedy už konečně, wo der Hund begraben ist, jak říkají Němci. Zásluhou dnešního vedení KSČM je, že tohoto psa exhumovalo. Není zajisté náhodné, že hlavní titul Ransdorfova projevu, jak byl 12. června t.r. publikován v Haló novinách, zní: "Rozvíjet občanskou společnost a upevnit náš vliv v ní..."
Už při jiné příležitosti jsem se touto otázkou zabýval a řekl jsem, že kdyby Karel Marx mohl vstát z hrobu, velmi by se udivil, jak se s jeho učením nakládá. Celý svůj program založil na tom, aby "občanská společnost" ("bürgerliche Gesellschaft") byla jednou překonána společností komunistickou, založenou na rozdíl od prvé nikoli na soukromém kapitalistickém vlastnictví, ale na vlastnictví společenském. Budoucí společnost má být společností sociální rovnosti, s ideologií a kulturou odpovídající sociálně-ekonomické základně komunismu, s novým člověkem osvobozeným od tmářství a předsudků, jež udržovaly třídní antagonismy a sociální porobu při životě po celá tisíciletí. S jakým opovržením pohlížel Marx na "apoštoly ušlechtilého demokratismu budoucnosti"! Žádný "pluralismus", jak s ním hauzírují naši odpůrci, otevření nepřátelé komunismu i revizionisté všeho druhu, ale "ekonomické osvobození pracující třídy dobytím politické moci" - takový je podle Karla Marxe prvořadý cíl komunistů. (Viz. Spisy, sv. 17, str. 678 a 680.)
Divil by se, velmi by se divil zakladatel vědeckého socialismu. A co by ho zejména muselo překvapit, byla by skutečnost, že uchování (a dokonce "rozvíjení"!) občanské, tj. buržoazní, kapitalistické společnosti je považováno za nejdůležitější úkol strany, která o sobě tvrdí, že "vychází z marxistické teorie" (podle článku 3 Stanov KSČM schválených na V. sjezdu v minulém roce).
M. Ransdorf tvrdí, že reálný socialismus byl "karikaturou skutečného marxismu". Za co však považovat jeho horování pro "občanskou společnost"? Vedení KSČM na ni dokonce zredukovalo pojetí socialismu - zřejmě v naději, že se mu dostane přijetí v "politickém spektru" společnosti, jež vzešla z kontrarevoluce. Máme prý číst Marxe "nově". Radí nám k tomu místopředseda KSČM. K čemu tato komedie? Stačilo by vrátit se k pracím K. Marxe a číst je, neopomíjet to, co je v nich podstatné. M. Ransdorf se jednou přiznal, že obdivuje zejména Marxovy Grundrisse (Ekonomické rukopisy z let 1857-1858, v českém překladu vyšly poprvé v počátcích "normalizace" s výtečnou předmluvou Radovana Richty). Mám své pochybnosti, listoval-li v nich někdy. Musel by na různých místech narazit na "občanskou společnost". Připomenu jen to, co kupříkladu je řečeno na str. 211 v 1. svazku. Marx se tu zle vysmívá "pošetilosti socialistů" (zejména francouzských), kteří chtěli dokázat, že "socialismus je uskutečněním idejí občanské společnosti vyslovených francouzskou revolucí". V čem především viděl tuto jejich pošetilost? V tom, že "nechápou nutný rozdíl mezi reálnou a ideální podobou občanské společnosti". V tom se zračil jejich utopismus, jejich ignorování skutečnosti, že "základnou občanské společnosti je kapitál". Ten totiž svou dějinnou expanzi (stačí nahlédnout do Kapitálu, kde se líčí proces původní akumulace kapitálu a objasňuje jeho rozšířená reprodukce) mohl zahájit jen díky tomu, že vševládný peněžní systém založil na říši buržoazní rovnosti a svobody.
Bude užitečné najít si někdy čas a objasnit tuto problematiku blíže. Nebylo náhodné, že tvůrci vědeckého socialismu již v prvních svých pracích věnovali mimořádnou pozornost kritice utopického socialismu. Mezi jeho představiteli má pozoruhodné místo Proudhon, typický ideolog maloměšťáctví. Kritický rozbor jeho názorů v Bídě filosofie z roku 1847 lze právem považovat za první velké dílo marxismu. Proudhonem se, jak známo, datuje zrod ultraradikálního směru oplývajícího frázemi o rovnosti, svobodě a demokracii s nevraživým postojem k politice a státu jako takovým, s proklamováním "samosprávy", jež ve skutečnosti znamenala anarchii. Bakunin a ultralevicoví provokatéři všeho druhu, nejednou chytře využití proti organizovanému dělnickému hnutí, tady čerpali své podněty pro své herostratovství. Svůj novodobý výraz nalezl tento proud v trockismu, v podezřelé činnosti IV. internacionály, stejně jako v maoismu a jeho avanturistických odnožích různých guerill.
Stoupenci Proudhonovi se vždy utápěli v revolučních frázích. O to, jak organizovat každodenní boj s kapitalismem, jakou cestou přetvořit jeho sociálně-ekonomické základy, jak vytvořit materiální předpoklady pro vítězství idejí komunismu, se nestarali. Zvlášť nevraživě pohlíželi na státní moc. Jakékoli pokusy o její uchopení a využití jednak k potlačení kontrarevoluce, jednak k organizování a sjednocení společnosti k socialistické výstavbě pranýřovali jako zneuctění velkých "ideálů" socialismu. Zdá se, že dnešní horlitelé "občanské společnosti" křísí ideový odkaz tohoto maloburžoazního směru, který svého času velmi poškodil I. internacionálu, a jak ukázal Marx ve svých rozborech Pařížské komuny, byl jednou z vážných příčin porážky tohoto prvního "šturmu nebes". Z těchto rozborů vyvodil závěry Lenin. Přísně se jimi řídil v průběhu Říjnové revoluce a při kladení základů sovětské moci. Tím, že Stalin šel v tomto směru v jeho šlépějích, dosáhl Sovětský svaz historických úspěchů, vybudoval a uhájil ve své době socialismus. Tak byl také schopen sehrát nezastupitelnou roli v boji s hitlerovským fašismem a zachránit lidstvo před nejstrašnější porobou.
Za jakou cenu? A v jakých formách?
Za cenu, kterou vymezily historické podmínky. Ty také určily formy, v nichž se nový řád mohl rozvíjet.
Kdo tuto konkrétně-historickou podmíněnost vývoje, jenž vtiskl charakter XX. století, nechce vidět, nemá sebemenší právo hlásit se k marxismu či se dokonce vydávat za jeho "autentického" vyznavače.
Jsme-li jen trochu objektivní, musíme naopak to, co KSSS v dobách, kdy byla vedena Leninem a Stalinem, vykonala, obdivovat - ne pomlouvat a špinit, jak se dnes téměř univerzálně děje. Zmiňuje-li se M. Ransdorf (který ovšem v této věci je opatrný) o břemenu minulosti carského Ruska, měl by o to více ocenit, že přes jeho obrovskou tíhu, přes strašnou inerci, která tu působila, přes neuvěřitelné těžkosti, které znásobovalo "kapitalistické obklíčení", vystřídané po druhé světové válce tzv. válkou studenou, se Rusko změnilo od základů. A byla to právě tato změna, jež vedla k zásadní přeměně v celém světě: osvobozenecký proces, který poznamenal XX. století, je dílem Velkého Října a jeho uhájení a rozvinutí zásluhou J. V. Stalina.
Taková je historická skutečnost - dějinná pravda. Ne, lidstvo na ni nezapomene, i kdyby se o to sebevíce snažili historikové a ideologové sloužící imperialismu. Přijde čas, kdy dojde k rehabilitaci Stalina a s tím i k náležité opravě pohledu na dějiny století, v němž jsme žili a působili.
To neznamená, že se zapomene na to, co bylo stínem této velké epochy. Grandióznost zápasů provázely i jejich mizérie. Proč by se také mělo mlčet o chybách a přehmatech? Nebo dokonce o zradách? Jen bude zapotřebí přesně je kvalifikovat a vymezit, a ukázat prstem na skutečné viníky strašné tragédie, k níž porážkou reálného socialismu došlo.
A to je také důvod, proč nelze souhlasit s tím, jak v Nymburku vystoupil M. Ransdorf. Je slepý, pokud jde o základní reality doby. Nic nechce vědět o světové třídní konfrontaci, o boji na život a na smrt mezi kapitalismem a socialismem (reálným, ne zkonstruovaným v hlavách maloměšťáckých ideologů a vydávaným v rozporu s historickou realitou za jakési "paradigma"). Je naprosto nevšímavý k boji, který zákonitě utvářel konkrétní podobu nového společenského zřízení. Ta za daných dějinných podmínek nemohla být žádným ideálním ztělesněním myšlenek komunismu, jež ostatně mohou být uskutečněny jen jako výsledek tohoto světodějného zápasu se všemi jeho peripetiemi. Nic není trapnějšího než moralizátorský, intelektuálsky nadřazený a samolibý (exhibicionisticky samolibý, dodal bych ještě) postoj k historii a zvláště ke snahám o revoluční společenské změny, jež - jakmile se přechází od řečí k činům - nemohou netrpět omezeností doby, nebýt jí poznamenány v dobrém i ve zlém.
M. Ransdorf sám připomíná okřídlený výrok o tom, že mrtvý drží živého. Pomocí této metafory (kterou si půjčil od Hegela) Marx vysvětlil, proč musela nakonec francouzská revoluce, jež započala v únoru 1848 v Paříži, skončit tím, čím skončila - císařstvím Napoleona III. Kdy se v dějinách odehrála revoluce, která by byla schopná setřást ze sebe celou předchozí minulost? Což Lenin kupříkladu nevěděl o hrozbě, kterou pro sovětské zřízení znamenala minulost carismu a zejména to, co nazýval "maloburžoazním živlem"? Což nejsou známy jeho reakce na Kronštadt nebo jeho vášnivé polemiky s Gorkým? Varoval nejednou před lehkomyslností a neodpovědností těch, kteří zapomněli, že mnohem obtížnější než zvítězit v revoluci je zvítězit v budování nové společnosti. Právě proto dbal tolik o to, aby bolševická strana byla nezlomnou organizací, předvojem s uvědomělou železnou kázní a země řízena v souladu se závěry vědy a důsledně centralizovaně. Žvásty o "demokracii" považoval za jeden z nejnebezpečnějších nástrojů kontrarevoluce.
Občanská společnost?
Co zajišťuje její konzistentnost, její pevnost, byť relativní, nejistou? Co je v jejím základě? Již jsem připomněl, co o tom říká K. Marx v Grundrissech: je to panství kapitálu s jeho "ekonomickým přinucením", s jeho despocií peněz. Odsud "samozřejmost" výsadního postavení majetných, jimž musí sloužit držitelé politické moci, chtějí-li vládnout a těšit se z výsluní svého postavení a výhod kapitalistického systému. A odsud také možnost hry na svobodu!
Socialistická společnost?
Má vlastní logiku vývoje a nesmí dovolit nikomu, aby ji rozrušovala. Musí si vytvořit pevný, spolehlivě fungující stát - stát "nového typu" (jako byly sověty nebo systém Národní fronty s národními výbory, aniž by jakkoli byly zpochybněny či oslabeny centrální řídící instituce pracující pod kontrolou příslušných stranických orgánů). A řídit se - přísně a důsledně - tím, co Lenin v polemice s Bucharinem nazval "abecedou marxismu": zásadou prvenství politiky před ekonomikou. Tedy žádný "politický pluralismus", žádná "demokratická kulisa", za kterou v buržoazní společnosti vládne kapitál, ale státní ingerence. A nejen do ekonomiky, ale do všech sfér života společnosti, nemá-li zájem celku (společnosti, pracujících) být obětován zájmu partikulárnímu (skupin a jednotlivců). Bylo o tom napsáno dost, i o hrozbách, jež pro takový systém v praxi představoval byrokratismus, pokřiveniny socialistického demokratismu, nedostatky v řízení apod. Nemíním tu školit, připomínám jen to, co mělo nesmírný význam a co je dnes paušálně zlehčováno, včetně principu vedoucí úlohy strany, plánování hospodářství, racionálního řízení školství, vědy, kultury. Kritikové tohoto systému se dnes tváří velmi vznešeně a každou ingerenci stranických a státních orgánů vydávají za něco, co je v naprostém rozporu s demokratismem, co podle nich samosebou představuje subjektivismus a voluntarismus. Jako bychom dnes žili ve společnosti hájené snad před těmito "deformacemi"! Byly-li v minulosti problémy (a rozhodně nemalé) s prosazováním socialistické demokracie, s jejím rozvíjením a prohlubováním v souladu s leninským učením, pak dnes nezbyl z této stavby kámen na kameni, a současná buržoazní demokracie, zplozená kontrarevolucí, je cynickým výsměchem demokracie, chápeme-li ji tak, jak ji každý marxista musí chápat - jakožto moc pracujících osvobozených od panství buržoazie a jejích posluhovačů.
Podle Ransdorfa jsme na cestu do pekel vstoupili, když jsme se zřekli občanské společnosti - už tedy před Únorem. A k tragédiím došlo, jak aspoň tvrdí, když jsme včas nerozpoznali "nebezpečí plynoucí z instrumentálního chápání práva".
Co se tím rozumí?
Filosofové se často domnívají, že původcem zla (či dobra) jsou ideje. Albert Camus napsal v pamfletu Revoltující člověk (za který dostal v padesátých letech Nobelovu cenu), že největším zločincem tohoto století je filosofie hlásající vzpoury. Lidé se zřejmě pozvedají proti tyranům, přečtou-li si nějakou filosofickou knížku, která je navádí k násilnostem proti utiskovatelům, nebo stanou-li se obětí demagogů, kteří podlehli svodům autorů takových knih. Může-li za politické procesy "instrumentální pojetí práva", bylo by ovšem namístě aspoň dodatečně volat k odpovědnosti hlasatele takové právní doktríny - tedy nikoli ty, co rozpoutali studenou válku a podněcovali kontrarevoluční akce provázené různými provokacemi. Je udivující, s jakou vytrvalostí sami komunisté (přesněji lidé, kteří o sobě tvrdí, že jsou komunisty a přitom se ostentativně zříkají samotné perspektivy komunismu) tady přizvukují smečkám antikomunistů, někteří dokonce vyjí s vlky. A téměř všichni se zaříkávají, že s "deformacemi" neměli nic společného, že je odsuzují, aniž by se postavili proti vyloženým lžím a ukázali, jak se tehdy věci skutečně měly. Nebyla jen jedna strana barikády. Nehájíme, co obhájit nelze a netřeba. Ptáme se však: To se naše revoluce neměly právo bránit? Měly snad přihlížet k řádění kontrarevolučních živlů? Měla strana před nimi kapitulovat v samých počátcích výstavby socialismu?
Takové otázky snad není dnes v KSČM dovoleno klást. V Haló novinách se jim úzkostlivě vyhýbají. Když Grebeníček mluví o tom, že jeho strana (a on se o straně často vyjadřuje, jako by byla jeho), klade důraz na "právní stát", a to prý na rozdíl od minulosti(!), pak sotva může někdo, kdo se účastnil revolučních přeměn naší společnosti, kdo pro ně pracoval a hájil je, zůstat k podobným výrokům lhostejný. Je to hrubá pomluva našeho státního zřízení, jež se opíralo o spolehlivý a pevný právní řád. Revoluce ovšem musela nahradit buržoazní právo právem socialistickým a v souladu s novými zákony hájit vymoženosti pracujícího lidu, zasahovat proti každému, kdo je ohrožoval. Právo - a to by snad měl vzdělaný M. Ransdorf vědět - není samoúčelem, je nástrojem politické moci. Jeho hodnota je dána charakterem této moci, tím, co tato moc představuje, čí zájmy vyjadřuje a hájí, komu a čemu slouží, proti komu musí zasahovat. Svévoli a nezákonnost třeba vždy odsuzovat. V revolučních obdobích, kdy je nesnadné se jim vyhnout, třeba zvlášť dbát o to, aby zákony platily - ty zákony, které chrání novou moc.
Víte, jakou demagogii nám svého času předvedli ti, co své panství v celých zónách světa vydobyli v bezohledných krvavých agresích nebo na základě nejcyničtějšího machiavelismu. Mám tu na mysli známé kampaně na obhajobu tzv. lidských práv, zahájené poté, co se v Bílém domě usadil Jimmy Carter s Brzezinskim. Neslyšel jsem, že by někdo z vedení KSČM proti těmto kampaním vystoupil, že by je odsoudil jako hanebný a podvodný pokus o destabilizaci vnitřních poměrů v zemích socialistického společenství, které v otázkách reálného uplatnění lidských práv daleko předčily i nejvyspělejší státy kapitalismu. Tady šlo o instrument zákeřného boje, který byl součástí studené války. A stále se tohoto instrumentu v zájmu dalšího rozšíření a upevnění hegemonie USA používá! Je to klacek na všechny, kdo by měli odvahu proti této hegemonii mít nějaké námitky, kdo by se jí chtěli stavět do cesty. Názorně to ukázal útok na Jugoslávii, válka vyhlášená s bezprecedentní drzostí prý v zájmu toho, aby bylo "zabráněno humanitární katastrofě".
Je neuvěřitelné, co všechno se ještě dnes - s přechodem k třetímu tisíciletí - děje v USA. Nedávno jsme mohli číst například o tom, že se tam v hromadném měřítku vykořisťuje dětská práce! Ale Kuba, země, kde lidská práva jsou příkladně respektována, je pod nátlakem USA každoročně na pranýři dokonce i na půdě OSN. Naposled se o to postarala k naší hanbě spolu s Polskem také naše republika.
Jistě, v jednotlivých případech, zvláště jsou-li křiklavé, se z vedení KSČM někdo ozve. V principu však celou problematiku toto vedení obchází a v kritice reálného socialismu dává vlastně našim nepřátelům za pravdu.
Soudružky a soudruzi,
ve svém vystoupení jsem si všiml jen některých pasáží referátu Miloslava Ransdorfa. Mnohé z toho, co pronesl, by stálo za podrobnější rozbor. Jeho konfrontace leninismu s různými proudy, jichž jsme byli v našem hnutí svědky, nebo které dosud existují, je zvláště provokující, budí nesouhlas, a dokonce i odpor, vyzývá tak k důkladné analýze.
Tento úkol je před námi. A řekl bych, je neodkladný. Zmatky a nejasnosti, proti nimž se nevystupuje, se nebezpečně fixují v předsudky.
Je tu například otázka "levice". M. Ransdorf neskrývá své sympatie k "moderní evropské levici". Vítá, jak se ukazuje i v jeho projevu v Nymburku, vývoj, který se v posledních letech odehrává ve Francouzské komunistické straně. Vrána k vráně sedá. Formuje se fronta proti leninismu. A vedení KSČM chce i zde vyniknout. M. Ransdorf má k tomu, aby KSČM zjednal v "moderní evropské levici" čestné místo, zdá se, všechny předpoklady. Zná terén, je sečtělý, ovládá jazyky, všechna čest. Má i další potřebné vlastnosti. Rozhodující je tu jeho politická a ideová pozice - pozice maloměšťáckého intelektuála, který s nekritickým, až servilním obdivem cituje kdejakého buržoazního filosofa, v jehož díle se snaží najít, v čem je nebo může být blízký marxismu. Důrazně však vyhání z tohoto pole každého, kdo požaduje, aby marxismus byl v souladu s jeho zakladateli chápán jako revoluční teorie, která je nástrojem (zase ten "instrumentalismus"!) třídního boje, tj. důsledného zúčtování s kapitalismem, jeho překonání socialismem, společenským systémem v jehož základu není žádný "pluralismus", ale zespolečenštěné vlastnictví.
Mluvím o pozici maloměšťáka. Termín, který používám, není míněn jako invektiva. Konstatuji prostě skutečnost. S tím, že poukazuji zároveň na to, že je to právě tato pozice, která určuje Ransdorfův vztah k reálnému socialismu - totiž jeho nevraživost k němu, zejména v té jeho historické podobě, jak ji vymezily podmínky carského Ruska. M. Ransdorf se mýlí, domnívá-li se, že tyto podmínky nakonec určily povahu toho, co nazývá "sovětským modelem" a co jsme prý, podle něho, mechanicky převzali i u nás. V této záležitosti se stal obětí propagandy antikomunistických center, jež se soustředila na špinění Sovětského svazu a své útoky zaměřovala hlavně proti leninismu a Stalinovi. K specialitám jejich ideologické kuchyně patřilo strašení "sovětským modelem". Maloměšťákům měly být určeny především. A jak se ukazuje, krmil se jimi také M. Ransdorf. Socializace, cesta revolučních přeměn od malovýroby k velkovýrobě, celý tento proces mimořádně obtížného zápasu je pro něho řetězem křivd a bezpráví, znásilnění velkých ideálů socialismu. Maléry nastaly, jak se od něho dovídáme, sotva začala revoluce přecházet ze svého demokratického stadia k socialistické výstavbě, jakmile se přešlo od slov k činům, k realizaci dosud deklarovaných myšlenek. Tu najednou bylo vše špatné. Celá socializace, jakmile se dotkla maloměšťáka, se náhle jevila jako úpadek společnosti: s komunály a zemědělskými družstvy jsme ze svátečního dne přešli k surové a nudné "každodennosti". Bylo, jak jsme v 60. letech mohli číst v Literárních novinách, po "revolučním elánu", éru "historické iniciativy" mas vystřídala éra byrokracie, vlády institucí státu a aparátu strany nad "člověkem". Se stále hrozivějším omezováním svobod a práv "člověka"!
Jen pro ilustraci:
Nepředpokládám, že někdo z vás našel dost sil a odvahu k tomu, aby se prokousal objemnou a nezáživnou knihou M. Ransdorfa doporučujícího číst Karla Marxe nově. Pokud jste přečetli aspoň její úvodní část, jistě jste si povšimli autorovy zmínky o jeho otci. S lítostí konstatuje, že nemohl v reálném socialismu rozvinout své schopnosti. Dostalo se mu sice státního vyznamenání Za vynikající práci, ale neměl žel možnosti uplatnit svůj talent v podnikatelské sféře. To se totiž v té době nenosilo. Občané - a patřil k nim nejen Ransdorfův otec, ale tisíce a tisíce dalších - byli tak odsouzeni ke "každodennosti". Nebo - jak napsal někdy v šedesátých letech filosof Karel Kosík, byli do ní "zazděni", "revoluční praxi" bylo byrokraty strany a socialistického státu odzvoněno.
Ve svém nymburském projevu si M. Ransdorf - jistě také na důkaz své erudovanosti - neopomněl pohrát s pojmem "každodennosti". Nejprve připomněl zásluhy Henriho Lefebvra, profesora jedné z pařížských univerzit, který brzy po válce vydal dvousvazkové dílo, jež věnoval analýze pojmu "každodennosti". Ransdorf ovšem neříká nic o tom, že celá tato práce byla ostrou kritikou poměrů v kapitalistických společnostech. Lefebvre v něm vyšel hlavně z Marxova Kapitálu, z jeho pojetí fetišismu zboží a odcizení. Teprve později obrátil ostří své kritické analýzy proti SSSR a zemím socialismu, když využil pomluv Trockého na Stalina, který údajně "zradil revoluci" tím, že zamítl avanturistický projekt "světové revoluce" a rozhodl se přejít k výstavbě socialismu v kapitalistickém obklíčení, v zaostalém carském Rusku, jinými slovy: zpronevěřil se (podle Trockého) myšlence "permanentní revoluce" a upadl do "každodennosti". Lefebvre musel opustit řady Francouzské komunistické strany, což ovšem silně rozhořčilo naše tehdejší revizionisty, stoupence "revoluční praxe" a odpůrce "každodennosti". Mimochodem "revolučnost" byla pro ně jen maskou, kterou později, když ji nepotřebovali, ochotně odhodili.
M. Ransdorf z těchto ideologických bojů minulosti nic nepřipomíná a počíná si chytře. Mohl by se prozradit. Navíc hra s pojmem "každodennosti" se mu hodí k jinému účelu. Nešlo přece jen o "odcizení", jež doléhalo na svobodomyslné intelektuály, šlo hlavně o pohrdání "prostým člověkem", o nadřazenost "privilegovaných" nad "neprivilegovanými", což se podle něho projevovalo zejména v opomíjení samosprávy. To byl největší hřích reálného socialismu, hřích smrtelný. "Byrokratická koncepce socialismu," volá vzrušeně M. Ransdorf, "potlačovala koncepci samosprávnou"!
Musela být proto zatracena a reálný socialismus, jakmile propadl do nížin stalinské "každodennosti", musel jít k čertu. A k velkému uspokojení jeho protivníků - jakmile se do jejich čela postavili zrádci v Kremlu - také šel.
Samy dějiny prý o tom rozhodly. A aby o tom nebylo pochyb, bere si tu přední ideolog KSČM na pomoc dokonce i německého sociologa Maxe Webera. Jde o významnou kapacitu, přiznám, cosi o něm vím, napsal jsem o jeho sociologii kandidátskou práci. Jen bylo třeba hned říci, že nic nebylo tomuto "Marxu buržoazie" (jak jej pro jeho místo v sociologickém táboře překřtili) nepříjemné a protivné jako revoluce. Vynášel Západ právě proto, že od revolucí přešel se svým racionalistickým kapitalistickým podnikáním ke "každodennosti". K ní ovšem patří - podle německého sociologa, známého zejména dílem "Protestantská etika a 'duch' kapitalismu" (z roku 1905) - odborně zdatná a spolehlivá byrokracie, manažéři a řídící aparáty spravující nejen stát, ale i všechny další oblasti s věcností a neosobností vtiskující "okcidentálnímu" státu charakter skutečného "právního státu". Brzy po Weberově smrti (stal se jednou z obětí poválečné španělské chřipky) vyšlo jeho hlavní dílo: Wirtschaft und Gesellschaft (Hospodářství a společnost). V něm se mj. dovídáme, že každé "charismatické panství" - jak prý dokazuje historie - musí dříve nebo později "zevšednět" (po nedělích přicházejí šedé pondělky), také socialistická revoluce v Rusku, nemá-li doplatit na neodpovědné fráze Trockého a spol., musí racionalizovat řízení země a státu. Zřejmě podobné úvahy přiměly M. Ransdorfa k následujícímu tvrzení: "Německý filosof a sociolog Max Weber kdysi napsal tezi, že podrobení každodennosti, Veralltäglichung bylo tím, nač zašly všechny revoluce. I opačně lze ale říci, že předchozí režimy také zašly na podrobení každodennosti, která se ostře lišila od ideologického zastřešení společnosti. V této chvíli musíme hledat právě ve struktuře každodennosti ty prvky, které každodenně přesahují, které jsou bodem návaznosti k našemu projektu svobodné a solidární společnosti."
Šídlo v pytli neutajíš. Řeč hlubokomyslná, vpravdě filosofická, tj. nejednoznačná, náznaková a uhýbavá. Ale lze přísahat na to, že "strukturou každodennosti" se tu nerozumí nic jiného než ona posvátná a nedotknutelná "občanská společnost", kterou, jak nám již bylo řečeno, je nutné "rozvíjet", tj. "hledat" v ní "ty prvky, které každodenně přesahují". Z celého kontextu projevu by to mělo znamenat jednoznačnou orientaci na samosprávu, v níž by se měly jako v lučavce rozplynout "byrokratické struktury".
Utopie? V žádném případě, odpoví nám Ransdorfové. Pouze "každodenní" úmorná a vytrvalá práce směřující k překonání "každodennosti". Chcete-li, můžete ji také srovnat s prací "starého krtka", jenž neúnavně podrývá základy panství soudobého kapitalismu tím, že formy jeho moci nutí k demokracii, k níž se vlastně původní "občanská společnost" při svém zrodu manifestačně přihlásila. To, co zdegenerovalo, je zapotřebí oživit. A k tomu vyburcovat "lidi dobré vůle" všech kontinentů - zformovat novou, tentokráte už skutečně "moderní" levici. Tak se, použijeme-li jazyk M. Ransdorfa, komunistické strany mohou "posunout od paradigmatu staticky pojatého vědomí k paradigmatu komunikace" a prokázat tak "schopnost dát k dispozici širším hnutím svůj intelektuální a organizační potenciál"!
Náš kritik "vulgárního marxismu", představovaného v jeho výkladu leninismem, dospěl tak po namáhavém výstupu na vrchol hory. Z té ovšem, nechce-li ztratit kontakt se "strukturou každodennosti" (aby v ní našel body návaznosti k projektu svobodné a solidární společnosti), musí zase sestoupit. Pravda, s nepříjemnými riziky, že bude "nostalgiky", kteří nemohou zapomenout na minulost reálného socialismu, osočován jako "oportunista", a to dokonce s hanebným přívlastkem "pravicový", přizpůsobující se "politickému spektru" dané společnosti, společnosti zrestaurovaného kapitalismu, začleněné do imperiální říše, jíž se dostalo názvu Pax americana.
Co ještě dodat? Po tom, co jsme právě citovali, snad si jen povzdechnout, kam až věci došly, co všechno může "autentický", tj. antileninský "marxismus" představovat. Jednu poznámku si však nemohu odpustit. Budu ji formulovat jako dotaz: Nepřipomíná argumentace a styl místopředsedy KSČM mluvu Eugena Dühringa, s nímž, jak známo, vedl ostré polemiky před sto dvaceti lety Bedřich Engels? Začtěte se znovu do Anti-Dühringa, najdete tam mnohé, co je dnes velmi aktuální. Mám na mysli zejména to, jak staví na pranýř utopické maloměšťácké představy o socialismu. Chvílemi budete mít pocit, že nejbližší spolupracovník Marxův tu hájí vědecký socialismus právě proti dnešním protivníkům leninismu.
Na konferenci v Nymburku vystoupil také německý filosof a marxista Heinz Holz. Poukázal na to, že stále platí Leninova charakteristika imperialismu. A také závěry, které z tohoto mimořádně cenného díla vyplývají. Škoda, že šlo o ojedinělý hlas (podle toho, co bylo zveřejněno). Také projev představitele Komunistické strany Slovenska (Št. Murín) musel být zajímavý, byl však příliš zkrácen. Z obou příspěvků je zřejmé jedno: kritika minulosti nesmí postavit hráz návaznosti na to, co bylo skutečně velké a hodnotné, co však bylo nakonec zrazeno. Augiášovy chlévy neradno zanášet další mrvou - zvláště ne v teorii, jež musí hnutí správně orientovat a nezavádět do bažin.
Ústřední výbor Komunistické strany Čech a Moravy uspořádal 27. května 2000 mezinárodní konferenci u příležitosti 10. výročí založení KSČM za účasti významných zahraničních hostů - zástupců komunistických a demokratických stran.
Hlavní referát, který přednesl místopředseda ÚV KSČM M. Ransdorf, uveřejnily HaNo 12. června spolu se stručnými výňatky z vystoupení zahraničních hostů. Zaslouží si velkou pozornost všech členů strany a jejich příznivců, neboť vyjadřuje zásadní stanovisko vedení KSČM nejen k 10. výročí založení strany, ale i k její současné politice a příští činnosti. Některé názory vyjádřené M. Ransdorfem mají vysloveně revizionistický charakter.
Republiková redakční rada (RRR) časopisu DIALOG - OTÁZKY - ODPOVĚDI se obsahem zmíněného referátu zevrubně zabývala dne 24. června 2000. Z jednání RRR uveřejňujeme referát Jana Fojtíka.
Dialog, č. 155, 16. 8. 2000