V sobotu 14. února 2004 otisklo Právo zprávu o vystoupení Lubomíra Zaorálka ze zasedání předsednictva ÚVV ČSSD. "Ani u Karla Marxe neplatilo," řekl podle textu zprávy předseda Sněmovny, "že program levicové strany lze redukovat na to, že je stranou pro chudé, že je pouze pro ty nejpotřebnější".
Informaci přineslo Právo s titulkem: Zaorálek: ČSSD není pro chudé. Autor titulku tak proměnil Zaorálkovu programovou tezi v heslo "asociála". Jenže z hlediska moderního levicového myšlení je Zaorálkova teze zcela korektní: principy sociální spravedlnosti a solidarity nelze zredukovat na jakékoli náboženství či ideologii "chudých", nemluvě o tom, že zkušenost s diktaturami dvacátého století radikálně zvýraznila demokratický rozměr levice, která se chce považovat za "autentickou", a v západním kontextu podstatně přispěla k proměně sociální demokracie ze strany "proletářské" ve stranu "lidovou".
Chytlavá hesla se snadno mění v politický kapitál. V tomto případě se díla ujal Martin Hekrdla. Nejen to. Svůj poslední kopanec do "vzdělaného", ale "asociálního" sociálního demokrata Zaorálka, jenž prý zřejmě neví, co je to být sociálním demokratem, vyšperkoval výpadem proti předsedovi ČSSD a vlády. V závěru svého článku s názvem Cynismus není program (Právo 24. 2.) klade Vladimíru Špidlovi řečnickou otázku: Odkdy přesně je cynismus programem sociálních demokracií a tmelem sociálních států?
Hekrdla si totiž po svém přečetl vývody Vladimíra Špidly na tiskové konferenci v Německu. Odehrála se v polovině února ve znamení otázek po příčinách a okolnostech vnitřní situace v ČSSD (viz Otevřená vzpoura FAZ 16. 2. 2004). A podle Hekrdly na ní český premiér litoval, že jeho straně "chybí cynismus reformované komunistické strany, který mají Maďaři". A tak si posteskl, že "možná proto je nová orientace ČSSD tak těžká".
Jenže Špidla ani v nejmenším nelitoval, že české sociální demokracii se nedostává cynismu reformovaných komunistických stran. V inkriminovaném textu se zamýšlí nad údělem ČSSD jako strany, která se "ještě od pádu komunismu zcela nevzpamatovala", což spojil s její genezí. Pobaveně ji popsal leninským schématem "tří zdrojů a tří součástí" české sociální demokracie: první součást pozůstává z "klasických sociálních demokratů" (většinou těch, kteří se vrátili z exilu a chtěli stranu vybudovat znovu), druhou představují komunističtí disidenti z roku 1968, ke kterým se připojili přeběhlí komunisté, třetí skupina ("lidé jako já", poznamenává Špidla), nikdy členy komunistické strany nebyli.
Následuje úvaha, podle níž sice ČSSD z komunistické strany nevznikla (a "v regionu představuje v tomto ohledu výjimku"), ale její způsob myšlení je "prostředím komunismu" silně ovlivněn. Politická tradice ČSSD se proto dá v jistém smyslu opsat jako tradice "pravičáků Pražského jara". A následuje inkriminovaná věta: chybí jí (ovšem) cynismus reformované komunistické strany, která je na moc zvyklá, jako v Maďarsku: "Možná proto," uzavírá Špidla s lehkou ironií, "se tak těžce nově orientuje."
Jaké slzy tedy mohl Špidla ronit kvůli hendikepu ČSSD, který za hendikep nepovažuje? To, že ČSSD nevznikla z reformované komunistické strany, "zvyklé na moc" (v nedemokratických podmínkách), považuje přece za hrdost české sociální demokracie!
Špidlovy úvahy šly vůbec opačným směrem. Nekonvenčně a spontánně se zamyslel nad dějinnými osudy své strany, která se, jak zdůraznil, ještě od své obnovy v roce 1989 nestačila zcela zkonsolidovat, a tudíž má problémy i s konsolidací svého vedení. A z jeho obezřetné odpovědi na otázku, zda "myšlenka vzpoury" pochází z kruhů exkomunistických disidentů, lze vyčíst, že si je dobře vědom složitosti otázky.
Dodejme, že tato kultura vždy byla a zůstala souběhem radikálně demokratického smýšlení a reálpolitického pragmatismu. Otevřený svár mezi oběma jejími rozměry propukl na půdě KSČ už v okamžiku, kdy byl potlačen "pravičácký" Vysočanský sjezd - sjezd úderné formace všenárodní revolty proti intervenci. Intervent byl samozřejmě u toho, ale reformně komunistické vedení (nominálně ještě Dubčekovo) mělo na tomto aktu podíl bezprostřední a rozhodující.
Obrazně řečeno, v lůně KSČ byl krátkozrace a cynicky utracen plod, jenž už dokonce dostal jméno (Komunistická strana českých zemí - KSČZ). Pro daný okamžik byl zmařen "krieglovský" rozchod s českou kominternovskou tradicí; a radikálně demokratická kritika KSČ, a tedy i kritika sociálně-demokratická, přišla zkrátka k mohutné škodě demokracie a levice nejen v Československu.
Předseda ČSSD má pravdu v tom, že dědictví tohoto konfliktu je živější, než se zdá. Ovlivňuje ideové dění v celém poli nalevo od středu, a prochází přirozeně i redakcí Práva, původně Rudého a levicového, a nyní nezávislého. Nejmocněji se však ozývá v chování KSČM, zahrnující českou sociální demokracii kominternovskými urážkami.
Ve své neutuchající zášti k exdisidentskému "pravičákovi" Havlovi se KSČM propracovává spíše k adoraci ultrapravicového prezidenta, než k pochopení smyslu zápasu levicových demokratů z roku 1968. Ostatně: Hekrdlovo Zaplaťpámbu za Klause! (Právo 28. 2. 2004) z tohoto obrazu příliš nevypadává...
Konflikt mezi obhájci oficiálního kursu ČSSD a protagonisty víceméně zemanovského proudu na půdě ČSSD je jistě jiného řádu. Není pouhou obdobou konfliktu mezi ČSSD a KSČM. Má vlastní logiku, vlastní obsah, vlastní racionální jádro (nikde nestojí psáno, že každý krok reformy je neomylný a každý reformátor dokonalý), ale funguje i jako ozvěna útoků zvenčí: především v řadě paušálních tvrzení o špidlovském přezírání zájmů "chudých a potřebných", o ustupování pravicovým koaličním partnerům a servilním podlézání Bushovi.
Lubomír Zaorálek proto právem zdůraznil, že mezi sociálnědemokratickým programem modernizace země (neboli programem rekonstrukce sociálního státu v evropském kontextu) a sentimentálním plánem "pro chudé" (který nikdy neodpovídal jen poněkud zralé levicové teorii) není možný žádný kompromis. Tomu odpovídá rozhodnutí posledního ÚVV ČSSD, které Martin Hekrdla prezentuje jako "zákaz veřejné diskuse".
Nejde o zákaz diskuse. Jde o oprávněnou obranu proti tendenci přirozené názorové rozdíly a rozpory v sociální demokracii ideologizovat v neprospěch diskuse a ve prospěch cynických mocenských her, jejichž zisk prokázaně inkasuje - ať už přímo nebo nepřímo - pravicový protivník.
(Autor je politolog)
Právo, 31. 3. 2004