Z podnětu úřadujícího místopředsedy Celostátního výboru Strany demokratického socialismu, Mgr. Vladimíra Seidla, a ve spolupráci s předsedou Městského výboru Komunistické strany Čech a Moravy v Brně, Doc. PhDr. Josefem Kůtou, CSc., byla 27. října 2001 uspořádána v Brně celodenní konference na téma „Příčiny neúspěchu sovětského modelu“, která navazovala na diskusi publikovanou v přílohách „Bulletinu EIT, AET“ (Mezinárodní dohody pracujících, Evropského sdružení pracujících). Úvodem vystoupil redaktor „Bulletinu“, PhDr. Jan Tesař. Po přivítání zahraničních hostí, Prof. Jürgena Hofmanna z německé PDS (Partei des demokratischen Sozialismus), Luciena Gauthiera z francouzské PT (Parti de Travailleurs), RNDr. Karola Ondriaše, Dr.Sc., z KSS (Komunistická strana Slovenska) a Milana Sidora, Dr. Tesař ohodnotil jako evidentní a již nesporný přínos této konference už sám ten pouhý a prostý fakt, že se zde sešli a budou k sobě mluvit a vzájemně se poslouchat lidé, kteří v naší nové historické situaci sice patří k sobě jako odpůrci kapitalismu, kteří ale zároveň ještě nedávno mohli být (a často i byli) navzájem nepřátelští. Nezbytné přeskupení sil je naším společným historickým úkolem, ale teprve budoucnost ukáže, budeme-li ho právi!
Jistě bychom však situaci nijak neprospěli zakrýváním vzájemných výhrad, stejně jako bychom věci neprospěli ani záměrným jitřením starých ran. K diskusi se zde scházejí lidé, mezi nimiž je mnoho vzájemné hořkosti za mnohé citelné újmy, někdy i za maření celoživotního díla po dlouhá léta v minulosti. A ta minulost je stále ještě živá. Možná jsou na této konferenci i tací, kteří by se měli za své minulé postoje omluvit, což prozatím učinit zapomněli.
Za této situace Dr.Tesař doporučil nejen dodržování samozřejmé slušnosti v diskusi i dodržování samozřejmého respektování principu ideové plurality, ale navíc ještě navrhl věcný přístup k diskutované složité problematice: začněme z opačného konce než jsou ideologie, začněme u jednotlivých exaktně zjistitelných FAKT!
Navážeme tedy na diskusi z Bulletinu, kde bylo konstatováno, že v sovětském komunismu se (bohužel) sela jenom prázdná slova, takže se musela dovážet pšenice, že jim bezpečně a s železnou jistotou i s neochvějnou pravidelností krachovala jedna ekonomická reforma za druhou, od Lenina (s Bucharinem), přes Stalina (s Vozněsenským), přes Chruščova (s Libermanem) i přes Brežněva (s Kosigynem) až po Gorbačova. Tato PRAVIDELNOST a toto OPAKOVÁNÍ svědčí o jisté ZÁKONITOSTI v dané společensko-ekonomické formaci. Svědčí o ZÁKONITOSTI, která se zde uplatňovala zcela nezávislé jak na Stalinovi, tak na Chruščovovi a zřejmě tak stejně nezávisle i na Gorbačovovi; svědčí o evidentní a podstatné ZÁVADĚ v ekonomické základně daného systému. A to je zcela KARDINÁLNÍ a DOMINUJÍCÍ FAKT, který sotva kdo bude popírat, a který sotva kdo vyvrátí; FAKT, s nímž je třeba se dnes vypořádat.
Abychom se však neomezovali jen na ekonomickou základnu, vzpomeneme i na několik FAKT z nadstavby; namátkou si připomeneme politické procesy, souostroví GULAG, Katyň, bestiální vraždu Jerzyho Popieluszka, berlínskou zeď, Afganistan i zákeřnou okupaci Československa atd., tedy některá právě z těch FAKT, jež G. Gerasimov souhrnně označil jako „pěčaľnyje sobytija, k nimž je nutno přistupovat citlivě“.
Citlivě či necitlivě, fakta ovšem zůstávají fakty, i když zajisté nemají nic společného s marxismem a se socialismem.
Sovětismus takto zkonstruoval neuvěřitelně monstrosní a obludnou jednotu protikladů, jako je na jedné straně u nich stále připomínané a opakované heslo, že „člověk, to zní hrdě!“, a na druhé straně otřesná degradace jednoho každého člověka v sovětském bloku téměř až k nule, tj. až k limitě, která se rovná postavení vězňů v těch nejhorších koncentračních táborech nacistických. (Vzpomeňme jen na „Jeden den Ivana Denisoviče“.)
Na konferenci bylo několik účastníků, kteří na vlastní kůži prožívali důsledky uvedené sovětské fatální „jednoty protikladů“, a případným zájemcům by byli jistě mohli poskytnout adekvátní, konkretní a faktické informace. O takováto poučná FAKTA však nebyl žádný zájem!
A na druhé straně tam možná seděli i někteří z těch, kdož se s větší či menší aktivitou (nebo alespoň se zbabělým přitakáváním, kdy „snad“ – jak to alibisticky, eufemisticky a s pozoruhodným mlžením naformuloval Valtr Komárek - akceptovali „dočasný společenský kompromis a různé prvky oportunismu a kolaborace"), tedy s větší či menší aktivitou se podíleli na tzv. normalizaci, a tak volky nevolky pomáhali deptat či v různém stupni likvidovat ty, kdož si svého času dovolili nahlas říci, že to u nás s budováním socialismu není v pořádku, dovolili si nesouhlasit se „vstupem vojsk“ a za nic na světě nebyli ochotni prohlásit a podepsat, že s tímto „vstupem“ souhlasí, atd., atd.. To vše zajisté nespadlo s nebe, to dělali nějací lidé! Ani tento druh faktických a nezanedbatelných zkušeností při ukázněném a bezohledném potlačování jistých kacířských postojů a při horlivém a sveřepém kráglování označených spoluobčanů, ani tento druh FAKTICKÝCH zkušeností si účastníci konference navzájem nesdělili; nesdělili si, jak jim bylo při tomto likvidování a ostouzení bývalých soudruhů.
Takové vzájemné obeznamování se s konkrétními prožitky z politické praxe reálného socialismu by ovšem nebylo záměrným jitřením starých ran, čehož se obává Dr.Tesař, ale stalo by se to poctivým počátečním krokem k vyrovnávání se s fatálními FAKTY z minulosti.To by zároveň umožnilo i lepší pochopení „příčin neúspěchu sovětského modelu“.
Žádná z výše uvedených fakt však na naší konferenci připomenuta nebyla!
Místo toho zde byla (bez ohledu na výzvu Dr. Tesaře) už dříve v Bulletinu uvedená, závažná a nesporná fakta převážně nahrazena různými úvahami stesky a dotazy, zda Gorbačov zrazoval socialismus a Sovětský svaz vědomě a plánovitě, či jenom pod tlakem situace, zda zrada vlastně nezačala už dříve, už u Chruščova, zda to vše suverénně řídily a vyvolávaly nejrůznější imperialistické pletichy či zda se tyto pletichy omezovaly jenom na podporu různých destrukčních a disidentských živlů, atd. A mně se podvědomě vybavily verše Jevgenije Jeftušenka o Stalinových dědicích. Také ti dnešní si zde „tesknivě stýskali“, a přestože převážně patří do řad KSČM, přece nic nedbali na prohlášení svého předsedy Miroslava Grebeníčka, který 23. května 2000 v rozhovoru s redaktorem Národné obrody takto výslovně kritizoval seskupení okolo časopisu Dialóg : „Ich výklad dejín je pre nás neprijateľný, lebo si nepripúšťajú akékoľvek vnútorné, systémové príčiny, vedúce k novembru 1989. Za všetko podľa nich môžu len špióni, zradcovia a zahraničné vplyvy. Takéto videnie sveta je nezmyselné - mimochodom nemarxistické - a mne osobne sa prieči i ako historikovi.“ (Viz: Miroslav Grebeníček, Prameny naděje, Futura, Praha 2001, str. 314.)
Ne tak na naší konferenci! Tam při zahleděném a vytrvalém hledání zrádců, špiónů, škůdců a agentů imperialismu, nikdo se v přívalu planých řečí nepozastavil nad tím, že všichni představitelé sovětismu, tak si navzájem výrazně nepodobní, přičemž většina z nich své předchůdce tvrdě kritisovala, odsuzovala a zamítala, nakonec přece jen měli jeden společný znak: ať už to byli zrádci či nikoliv, přece všichni stejně vykazovali naprostou neschopnost v řízení ekonomiky. Jim všem totiž, jednomu za druhým, bezpečně, spolehlivě a (opakuji) všem stejně, neuspěly jejich pokusy o efektivní řízení ekonomiky, takže potíže růstu se jim pravidelně střídaly s růstem potíží a zdokonalování řízení národního hospodářství uskutečňovali soubory opatření, která jednou utužovala centralizaci v řízení ekonomiky a podruhé ji zase uvolňovala, vše podle primitivního rytmu: oves, proso; proso, oves. A žádný z nich (jeden jako druhý) nevěděl, jak z konopí! A na tom ještě není dosti! To stejné totiž platí i o jejich satelitních epigónech. I my měli reformu Rozsypalovu, Šikovu, Lérovu (o tom bezduchém tartasu s perestrojkou ani nemluvě); všechny hanebně ztroskotaly. A stejně neúspěšné byly i pokusy o ekonomické reformy v Polsku, v Maďarsku a v Jugoslávii. Pokud jde o Třetí svět, tam pak, kam přišli sovětští poradci a experti, tam potom sedm let tráva nerostla. Nestojí především tato FAKTA za zamyšlení? Nevím, neboť na naší konferenci představovala tabu.
Je tedy na místě uvážit, zda se vyplatí důsledně lpět na dodržování zásady neomezené, zcela svobodné a bezbřehé diskuse, a tak připustit, aby se opustilo původně zadané nosné thema a zůstalo se jen u vzájemného přesvědčování se, že v celosvětovém měřítku roste relativní zbídačování, že kapitalismus nic neztratil ze své vykořisťovatelské podstaty a dnes ofensivně, globálně útočí i na ty sociální vymoženosti, jež byly ve vyspělých zemích vybojovány během XX. století, že na čele tohoto bezohledného, reakčního a barbarského tažení stojí USA atd., atd. To je přece strašně málo, to vtíravě připomíná horu, která porodila myš. Cožpak je levicové hnutí tak výrazně na chvostu dějinného vývoje, že si i tyto banality a samozřejmosti musí teprve připomínat a diskutovat o nich? A nejen to!
Ten příval planých řečí zahltil i několik ojedinělých vystoupení, hodných zaznamenání. Uvedu zde jen tři z nich. Prof. Hofmann z německé PDS (Partei des demokratischen Sozialismus) naléhavě upozorňoval konferenci, že trvalou a adekvátní politickou váhu může levice získat jen vědecky propracovaným a konkrétním programem pro řešení dnešních palčivých a nesporně aktuálních sociálních otázek. Tato velmi podnětná výzva zanikla, přestože jejím hlasatelem byl politik z autenticky levicové strany, která právě zaznamenala pozoruhodný volební výsledek v Berlíně.
Stejně zanikla i výzva Dr. Přikryla (svého času vedoucího disidentské „Obrody“ v brněnském kraji), aby se konečně skoncovalo se stálým vzpomínáním. On sám by měl nač vzpomínat! Přes dvacet let byl pracovníkem krajského sekretariátu KSČ v Brně, jako vedoucí oddělení politických informací, a potom (po vyloučení z KSČ) dvacet let v dělnických profesích, zpestřených čtyřletým žalářem. Dnes soudí, že už je na čase bez otálení a bez zbytečného vzpomínání přejít k diskusi o řešení aktuálních a neobyčejně naléhavých společenských problémů.
Třetí (zaznamenání hodný) podnět Ing. Jiřího Dolejše, místopředsedy ÚV KSČM, nemohl být na této konferenci zahlcen planým mlácením prázdné slámy prostě proto, že zazněl až v závěrečném slově. Ing. Dolejš především konstatoval, že neúspěch při budování socialismu v XX. století staví levicová hnutí před zcela nové otázky, jež nám přinese století XXI. V hierarchizaci mnoha problémů, které dnes před námi stojí, Ing. Dolejš dal na přední místo nutnost opětného (druhého) přechodu autenticky levicových hnutí od utopie k vědě a nutnost vědomého budování „znalostní společnosti“, kterou se musí stát, a jistě i stane, společnost XXI. století.
Přiznám se, že tento řečník mně mluvil z duše! Já totiž i po této konferenci stále ještě věřím, že nic není mocnějšího, než myšlenky, jejichž čas nadešel, stále ještě ve svých osmdesáti letech věřím v možnost ustavičně lepšího poznávání zákonitostí společenského vývoje a tím i v možnost postupného řešení společenských problémů pomocí objektivní vědy, rozumně a pevně, byť i s občasnými iracionálními výkyvy. Proto jsem také nikdy nepochyboval o sice jen velmi, velmi pozvolném, sice jen velmi, velmi křivolakém, ale zároveň i nezadržitelném pokroku v ušlechtilém úsilí o zmírňování lidské bídy a utrpení.Pokusím se tedy závěrečné slovo Ing. Dolejše trochu okomentovat a případně i maličko rozvést.
Svůj pokus o navázání na závěrečné slovo Dolejše z naší konference začnu připomenutím zajímavého článku „THE NEXT THINKER, The return of Karl Marx“, který byl otištěn v prestižním a vlivném newyorkském týdeníku The New Yorker (October 1997, str. 248-259. Zkrácený český překlad od Štěpána Steigra byl otištěn v Listech č.2, roč.1998, pod názvem „Návrat Karla Marxe“). Zde významný ekonomický spolupracovník týdeníku The New Yorker, John CASSIDY, líčí, jak byl překvapen neuvěřitelným hodnocením Karla Marxe, jež vyslovil jeho dávný přítel z universitních studií. Kariéra tohoto bývalého Cassidyho kolegy „vedla přes vysokou funkci v britské státní správě a finanční firmu v londýnské City do velké investiční banky na newyorkském Wall Streetu. Teď už několik let organizuje vydávání akcií a napomáhá firmě vysávat nejsilnější trh, jaký kdo pamatuje“. Tento inteligentní a chladně uvažující Angličan suše konstatoval: „Čím déle jsem na Wall Streetu, tím víc jsem si jistý, že Marx měl pravdu.“
Cassidyho veliký údiv nad tímto zarážejícím závěrem u tak zkušeného odborníka z oboru globálních financí vyústil v jeho osobní zájem podívat se na Marxův vědecký odkaz trochu důkladněji. Prokázal při tom pozoruhodně kritické myšlení a nic nedbal na to, že „citáty z jeho (Marxova) díla neprospívají kariéře ekonoma“. Citlivě vyhledal strhující pasáže, v nichž Marx už v době viktoriánského kapitalismu psal „o globalizaci, nerovnosti, politické korupci, monopolizaci, technickém pokroku, úpadku kultury a podobně - tedy o problémech, s nimiž jsou dnes ekonomové znovu konfrontováni, aniž si uvědomují, že kráčejí v Marxových šlépějích“. Dále Cassidy připomíná, že Marxův základní názor, tj. „materialistické pojetí dějin“, nedávno znovu formuloval jako bonmot James Carville: „Je to ekonomie, hlupáci!“ Dnes totiž už málokdo odmítá objevnou Marxovu thesi, že hnací sílou lidského rozvoje je ekonomika. Podpůrně je zde ještě uvedena i poznámka Sira Johna Hickse, britského nositele Nobelovy ceny: „Pokud jde o teorii dějin, Karel Marx téměř nemá konkurenci. Je pozoruhodné, že sto let po Kapitálu se objevilo tak málo nového.“
V uvedené studii však obsáhlá a poutavá aktualizace Marxova intelektuálního úspěchu (tzn.jeho vysvětlení, jak kapitalismus funguje) má přesto jednu vážnou vadu na kráse. Když totiž Cassidy připomíná, že heslem konce 20. století je „globalizace“, tak zároveň konstatuje, že „Marx většinu jejich důsledků předpověděl už před sto padesáti lety“. Po tomto konstatování nás však překvapí, že Cassidy se vzápětí neptá, v čem je tajemství Marxových pozoruhodných závěrů, neptá se, KDE JE KLÍČ k tak perfektní a už ověřené analyze kapitalismu. To je zajisté jeden veliký otazník!
A nejen to! Poznámku o některých Marxových nezdarech dokládá Cassidy příkladem, že „Jeho (Marxův) matematický model společnosti, spočívající na myšlence, že práce je zdrojem veškeré hodnoty, je znehodnocen vnitřní nesoudržností, a málokdo jej dnes studuje“.
U tohoto Cassidyho kategorického ODMÍTNUTÍ Marxova „matematického modelu společnosti“ se nyní pozastavíme. Zřejmě zde má na mysli tzv. modifikační schémata z 9. kapitoly III. dílu Kapitálu. Zajisté v jeho kritické a odmítavé poznámce nejde o něco tak arogantně ignorantského jako je srovnávání Marxova Manifestu s Hitlerovým Mein Kampfem, jak to ve veřejném televisním vystoupení učinil poslanec JUDr. M. Kalousek. Naopak, v případě Cassidyho jde o velmi seriózní pátrání po poznání a po pravdě. Uvedená Marxova schémata (jeho „matematický model společnosti“) jsou totiž opravdu a mimo jakoukoliv pochybnost vnitřně nekonsistentní. Na to ostatně ihned v uvedené kapitole upozorňuje už sám Marx; stačí ho jen pozorně číst!
Později, ještě v dobách starého Rakousko-Uherska se tuto otázku pokoušel dořešit a dotáhnout L. von Bortkiewicz a v carském Rusku Tugan Baranovskij. V naší době byla tato problematika velmi seriózně vyšetřována i s použitím maticového počtu jako tzv. „transformační problém“, a to v Americe, v Japonsku, v Anglii, ve Švédsku (Sweezy, Meek, Morishima, Seton aj.). Jenom v Sovětském Svazu nic! Pokrokový americký ekonom, P. M. Sweezy, vyslovil názor, že od té doby, co Engels uveřejnil III. svazek Kapitálu (1894), zaujímá „transformační problém“ ústřední postavení v diskusích o marxistické politické ekonomii. Jenom v SSSR ne! Tam byl tento velmi závažný „transformační problém“ brán jako přísné tabu, tam se příslušné vědecké bádání a každý pokus o řešení této dosti složité otázky kategoricky zarazily. Při otevření uvedené problematiky by totiž bylo nutno přiznat, že Marx při svém řešení „přeměny hodnot ve výrobní ceny“ tuto otázku mohutně zjednodušil. Navíc by zde bylo nutno použít matematiky a Lenin přece - podle stranických ideologů - buržoasní matematickou školu odmítal.
A tak se dostáváme k prvému, pro nás dnes aktuálnímu závěru, k němuž nás inspirovala kritická poznámka z Cassidyho článku „Návrat Karla Marxe“:
Při připravování jak podmínek pro vznik „znalostní společnosti“, tak i podmínek pro nový přechod levicových hnutí od utopie k vědě, nesmíme zapomínat, že sovětismus cca sedmdesát let brzdil a deformoval bádání ve společenských vědách, brzdil je a deformoval „k slávě ideologické čistoty“, a to alespoň tak úspěšně a s takovou horlivostí, jak se o to kdysi „Ad Maiorem Dei Gloriam“ snažila Svatá inkvisice.
Jestliže svého času stranické sekretariáty KSSS (ve své ideologické tuposti, zrůdnosti a historicky dané omezenosti) oklasifikovaly pokusy takového Řehoře Mendela (a s ním i celou genetiku) jako kněžourské tmářství, kybernetiku označily za buržoasní pavědu atd., tož ničevó by! V jiných zemích se s těmito problémy a s novými poznatky patřičně vyrovnají, respektive už vyrovnali. Ale u politické ekonomie to je jinak! Representanti vládnoucí třídy nemají nejmenšího zájmu o objasňování podstaty kapitalistického výrobního způsobu, ani o jeho případné nahrazení systémem dokonalejším. Těm vyhovuje právě takový HAYEK nebo manželé FRIEDMANovi a jiní jim podobní „pochlebničtí žvanilové“. Jen v dobách tzv. recesí (což je eufemistické označení krizové situace) začne je teprve zajímat, jak zajistit, aby kapitalismus fungoval pokud možno bezporuchově.
Z uvedeného pak plyne jako snadný důsledek, že splnění a dotažení Dolejšem formulovaných požadavků musí (a asi také budou) připravovat jen a jen ekonomové levicoví, a ti by si zase měli patřičně uvědomit, že ze sovětské epochy zdědili na poli politické ekonomie jen ohromnou stagnaci a obrovské MEZERY V POZNÁVACÍM PROCESU společenských zákonitostí, že mají před sebou pole velmi dlouho neorané a zanedbané.
Může být namítnuto, že z jednoho případu, byť by i šlo o velmi závažný problém, nelze vyvozovat tak zobecňující závěr. Připomenem tedy pro ilustraci ještě ruského ekonoma W. Leontiefa, který musel ilegálně a krkolomně prchnout z SSSR do Ameriky, aby mohl uplatnit svou tzv. „leontiefskou matici“ a svou „input-output“ analýzu (analýzu vstup-výstup). Paradoxní na této situaci je ten fakt, že základy politické ekonomie W. Leontief získal na sovětských školách. Já sám jsem přesvědčen, že na svůj objev přišel při studiu Marxových reprodukčních schémat z II. dílu Kapitálu. Jelikož však - jak říká Cassidy - „citáty z jeho (Marxova) díla neprospívají kariéře ekonoma“, tož Leontief tvrdí, že k jeho objevu jej inspirovala Quesnayho „Ekonomická tabulka“ (Tableau économique), ačkoliv ta má k „leontiefské matici“ mnohem dál než Marxova reprodukční schémata. Pro nás však tato otázka nyní není důležitá. Dnes je aktuální, že pro Leontiefovu mimořádnou vědeckou erudici nebylo v SSSR uplatnění.
Abychom však nezůstávali jen u jednotlivostí, připomenem globální a zobecňující popsání situace, jak je učinil 15. června 1983 na plénu ÚV KSSS J. V. Andropov, když konstatoval tento zarážející FAKT: „Věda dosud bohužel neposkytla praxi potřebné řešení řady závažných problémů. ... Především mám na mysli volbu nejspolehlivějších způsobů zvyšování efektivnosti výroby a její kvality a ZÁSADY VĚDECKY ZDŮVODNĚNÉ TVORBY CEN“. Tím je implicite řečeno, že v tzv. reálném socialismu neměli (alespoň do r. 1983) vědeckou politickou ekonomii socialismu. A za několik roků na to, Gorbačov kárá sovětské ekonomy, že neřeší „klíčové otázky ekonomické teorie“, že rozvíjejí Marxovo ekonomické učení „jen pomalu a nesměle“. To už jsme v období „glasnosti“, ale přesto se nikdo ze sovětských ekonomů neodvážil namítnout, že přece právě oni sami (KSSS) je k té nesmělosti, opatrnictví a oportunismu vydrezírovali, že přece právě oni sami je degradovali na pouhé „pochlebnické žvanily“. K uvedeným nesporným FAKTŮM si ještě jednou připomenem Jevtušenkovy verše:
a Turksibu a Magnitky,
Ne, tato minulost, ta navždy žije ve mně.
Já na mysli mám nevinné a vězení a prohlídky,
zapomenutí na štěstí mé země.“
Takto i my chceme vnímat dnešní realitu! Některá z připomenutých FAKT jsou epochálně grandiózní, jiná jsou zase hrůzně otřesná a některá neuvěřitelně stupidní až zrůdná, ale mezi sebou jsou (bohužel) nesouměřitelná, a proto se nemohou navzájem rušit jako plus a minus. Vlajka nad Berlínem nevymazává zločiny, stupidnosti a zrůdnosti sovětismu, stejně jako nevymazává závažné zaostávání v rozvíjení Marxova vědeckého odkazu. To neorané pole marxistické politické ekonomie, to je smutný a závažný FAKT!
Sumou tedy můžeme a musíme konstatovat, že odstrašující příklad sovětismu VRÁTIL levicová hnutí hluboko pod úroveň utopického socialismu. Ten totiž svého času znamenal pro rodící se dělnické hnutí podnětnou visi do budoucna. Naproti tomu sovětismus představuje v současném vědomí většiny světové populace jen pouhý STÍN komunismu, jen traumatizující a nepřitažlivou vzpomínku na sovětský obraz bezvýchodnosti, beznaděje a morálního marasmu.
Proto pád berlínské zdi a 17. Listopad neosvobodily jen nekomunisty, ale i opravdové komunisty a tak vytvořily podmínky pro obrodu levicových a skutečně marxistických hnutí a stran. Autenticky levicová hnutí, ať už se budou jmenovat jakkoliv, musí si uvědomit svou situaci, a to jak vzhledem k budoucím úkolům, tak i vzhledem k minulosti. Tam, kde se autentická levice dovedla od sovětismu radikálně, zřetelně a jednoznačně distancovat, tam jde kupředu: v Polsku, v Berlíně, v Bulharsku. Tam, kde to nedovedli, kde zůstávají jen u mlhavých, formálních a nejednoznačných prohlášení, plných „wenn und aber“, tam přešlapují na místě. Prostě jim ještě nedošlo, že přes svou levicovou rétoriku, sovětismus levici všestranně a ve světovém měřítku poškodil, čímž přispěl k dnešní silné posici kapitalismu. A tak místo účasti na vládě, zůstávají ti pomalejší a přešlapující (bohužel) jen u takového jakéhosi podnětu k trestnímu stíhání faráře, který jim sovětskou minulost připomněl. A na víc, jak se zdá, prozatím nestačí!