Nyní se vrátíme ku Cassidyho ODMÍTNUTÍ Marxova „matematického modelu společnosti“, čili k jeho odmítnutí modifikačních schémat z III. dílu Kapitálu. Uvědomujeme si, že ač zde jde o velmi důležitou ekonomickou kategorii, s níž stojí a padá celý III. díl Kapitálu, přece Marxovo vyvození této kategorie je bezesporu nekonsistentní a příliš intuitivní.
Jak se k této skutečnosti postavit, to ukazuje postřeh mého nebohého přítele, Doc. RNDr. Václava Kudláčka, CSc., který mně jako matematik často pomáhal odbornou radou. Při naší diskusi nad článkem Johna Cassidyho pravil, že kdyby Leibniz nebo Newton dělali zkoušku z derivace funkcí u významného francouzského matematika Cauchyho, tak by asi byli reprobováni, ačkoliv by byli zkoušeni ze svého vlastního, slavného, velikého a nesporného objevu. Časem byl totiž vyvozen pojem limity, se kterým ani Leibniz, ani Newton nepracovali, a proto by se jejich zdůvodňování derivace funkcí nyní Cauchymu jevilo jako nedostatečné, jako nekonsistentní a příliš intuitivní. Stává se tedy v nejrůznějších vědních oborech, že důkaz jistého objevu se opírá také o velkou intuici objevitele, takže později, podle přísnějších kritérií, se tento DŮKAZ jeví jako nekonsistentní.
Z této nekonzistence však automaticky neplyne chybnost takto intuitivně zdůvodněného OBJEVu!
Abych tuto skutečnost neilustroval ihned na poměrně náročném „transformačním problému“, použiji nejprve snadnějšího příkladu, kde vystačíme s matematickými znalostmi z 9. třídy základní školy. (Nezapomínám totiž na onoho svého přítele, kterého tak moc trápily moje „vzorečky“ v pojednání „Marxismus BEZ“.) Nyní vystačíme jen s elementárními základy z matematiky.
Marxův vzorec c + v + m (ilustrující hodnotovou strukturu každého výrobku) nevzbuzuje žádných, ani těch nejmenších pochybností: c odpovídá hodnotě přenesené z těch výrobních prostředků, jež byly na zhotovení daného výrobku vynaloženy, a (v + m) je hodnota nově vytvořená tou prací, která byla vynaložena na zhotovení tohoto výrobku.
Avšak ten, kdo si zvykl svoje myšlenkové postupy matematicky modelovat, ten se zeptá, k čemu dojdeme, když si podle uvedeného Marxova vzorce zobrazíme hodnotovou strukturu dvou výrobních prostředků P1 a P2?
Nechť platí:
a11P1,
a12P2, (v1+ m1) » P1
a21P1, a22P2, (v2+ m2) » P2
Tento zápis čteme: na výrobu jedné jednotky výrobku P1 je třeba a11 jednotek výrobního prostředku P1 , a12 jednotek výrobního prostředku P2.a (v1 + m1) je hodnota vytvořená tou prací, která hotoví výrobek P1 v jeho konečné podobě. Obdobně čteme i zápis o výrobní spotřebě na zhotovení výrobku P2. Nechť velikost hodnoty jedné jednotky výrobku P1 se rovná w1 a u výrobku P2 se rovná w2. Hodnotovou strukturu výrobků P1 a P2 pak zobrazuje tato soustava dvou lineárních rovnic o dvou neznámých w1 a w2:
a11w1 + a12 w2 + (v1 + m1) = w1
a21w1 + a22 w2 + (v2
+ m2) = w2 (1)
(1)
Z 9. třídy základní školy víme, že soustava (l) může mít nekonečně mnoho řešení, nebo žádné řešení a nebo řešení jednoznačné, přičemž ovšem obě neznámé w1 a w2 ještě nemusí být čísla kladná, jak by to mělo odpovídat smyslu naší úlohy. Veliký otazník, který takto před nás staví soustava (1), je zcela evidentní a nepopiratelný, doufáme ale, že je zároveň pochopitelný i žáčkovi z 9. třídy základní školy. Máme-li se s tímto otazníkem vyrovnat, pak musíme objevit takové EKONOMICKÉ RELACE mezi koeficienty soustavy (1), z nichž plyne, že tato soustava má opravdu JEDNOZNAČNÉ a KLADNÉ řešení. A to je poměrně snadno dokazatelné!
Zajisté se tento problém už na prvý pohled jeví jen jako pouhá akademická hříčka, neboť i bez matematického důkazu je intuitivně zřejmé, že neznámé w1 a w2 jsou zde kladné veličiny, téměř jistě i jednoznačné.
Není to ovšem tak zcela samozřejmé tím okamžikem, kdy si uvědomíme, že od soustavy rovnic o dvou neznámých je třeba přejít k libovolnému počtu výrobních odvětví, tedy k n-tici rovnic o n neznámých, kdy n je mnohamístné číslo. I když také v tomto případě je možno podat potřebný důkaz bez omezení obecnosti, přece se zde tak daleko pouštět nebudeme, a spokojíme se jen se zjištěním, že podstatnou stránkou této zdánlivě zbytečné a zdánlivě vykonstruované problematiky je ta skutečnost, že vyšetřováním relací mezi koeficienty soustavy (1) a později i vyšetřováním mnohem bohatších a složitějších relací mezi koeficienty obdobné soustavy o n-tici rovnic, doplňujeme a rozvíjíme svoje znalosti o Marxově základním hodnotovém vzorci h = c + v + m, rozvíjíme poznatky o těch skutečnostech, o které se Marx v dané etapě svého bádání ještě zajímat nemusel a ani nezajímal. A tak je možné, že kdybychom si ho dnes mohli přivolat a zeptali se ho na tuto stránku jeho stěžejního a nesporného hodnotového vzorce, tak by tím byl asi uveden do jistých rozpaků (jako by asi byl v rozpacích Leibniz u pojmu limity).
A tyto zdánlivě zbytečné znalosti, toto objasnění a zpřehlednění relací mezi koeficienty dané n-tice rovnic, to vše v budoucnu (ve „znalostní společnosti") může mít svou váhu a snad se i patřičně uplatní!
Vrátíme-li se k přirovnání Doc.Kudláčka, pak si uvědomíme, že matematik, který
derivuje jistou funkci, zpravidla se vůbec nestará o to, zda odvození této derivace
bylo či nebylo konsistentní také i z hlediska Cauchyho náročných kritérií. Pro správnost
jím prováděných výpočtů to zpravidla není důležité. Ovšem pro objevování a rozvíjení
dalších nových poznatků to důležité je. Pro další poznávání je osudově důležité,
zda jisté závěry jsou dokázány exaktně či jenom intuitivně. A to je skutečnost,
která neplatí jenom v matematice, ale i v politické ekonomii! Význam této skutečnosti
není tak zcela samozřejmý a snadný k pochopení a proto tuto svou myšlenku doložím
příkladem z „transformačního problému“.
Kdysi, v těch dobách, kdy jsem ještě nic nevěděl o tom, že ve světě probíhá řešení uvedeného „problému“, v oněch dobách jsem ve své isolovanosti za „železnou oponou“ označoval tuto problematiku podle jednoho Marxova výroku z „Kapitálu“ jako „otázku modifikovaného významu ceny nákladů“. Nešlo mně tehdy o nic více, než jen o takové vylepšení Marxových modifikačních schémat, aby jak vstupy, tak i výstupy byly stejně ohodnoceny ve výrobních cenách (tzn. v HODNOTÁCH MODIFIKOVANÝCH). Teprve pronikání do problematiky ukázalo, že jde o mnohem více, než jen o to, nač poukazoval Marxův výrok o „modifikovaném významu ceny nákladů“. Ukázalo se, že jeho mohutně zjednodušené ZOBRAZENÍ modifikace hodnot v sobě tají závažný skrytý problém, že jde o více než jen o odstranění evidentního ZJEDNODUŠENÍ V MODELOVÁNÍ „přeměny hodnot ve výrobní ceny“. Jde totiž o samu podstatu teorie pracovní hodnoty. A to se nyní pokusím alespoň trochu naznačit, a tím zároveň ukázat, jak důležité je přecházet od intuitivně zdůvodněných poznatků k jejich zdůvodnění exaktnímu.
Když navážeme na Marxovu „reprodukci konkrétna myšlením“ a zobrazíme společenské ekonomické hodnocení za existence dvou tříd (kapitalistů a proletářů), pak kapitalistickou kalkulaci v tom onom i-tém odvětví zobrazují následující rovnice:
ai1w1x1+ ai2w2x2+...+ ainwnxn+ z°(bi1w1x1+ bi2w2x2+...+ bimwmxm) =1wixi (2)
pro i = 1,2,...,n; aijż 0 je to množství jednotek výrobku Pj, který byl vynaložen na výrobu jedné jednotky výrobku Pi; wi>0 je jeho hodnota.
V daném reprodukčním celku je vyráběno m druhů zboží. Pojmenované množství, sloužící za měrnou jednotku toho onoho druhu zboží, značíme jako P1,P2,...,Pm. Za kapitalismu však mimo uvedené výrobky existuje ještě specifické zboží, které se sice v žádném výrobním odvětví nevyrábí, ale přesto se denně reprodukuje: je to pracovní síla, jejíž hodnota je určena oklikou; ne přímo vynaloženou abstraktní prací, ale součtem hodnot obvykle nutných životních prostředků průměrného dělníka, čili historicky danou lineární kombinací reprodukčních podmínek příslušných životních prostředků. To množství pracovní síly, které připadá na peněžní jednotku, označíme jako Pn, kde n = (m + 1). Hodnotovou strukturu výrobků zálohovaných v tom onom odvětví zobrazuje výraz (bi1w1 + bi2w2 + ...+ bimwm + 0), kde bijż 0 je množství zálohovaných jednotek Pj, které připadá na výrobu jednotky Pi; vše pro i,j = 1,2,...,n. Modifikační koeficienty xi (i = 1,2, ...,n) a všeobecná míra zisku z° jsou neznámé. Po příslušné úpravě soustavy (2) označíme její matici jako D(z°). Neznámou z° získáme řešením rovnice
det D(z°) = 0 . (3)
Oproti Marxovu určení všeobecné míry ziskové vzorcem
m
K
představuje rovnice (3) značný skok ve zvýšení rozlišovací úrovně zavedeného systému. Zlé však je to, že je to rovnice k-tého stupně (k>1), což vytváří zcela novou situaci.
Naznačený postup sice vede k vyvrácení všech námitek, které proti Marxovým modifikačním schématům a proti jeho (z nich plynoucím) závěrům vznesli Bortkiewicz a jeho následovníci, vede dokonce i k odmítnutí té námitky, kterou proti Marxovu „matematickému modelu společnosti“ vznesl John Cassidy, ale na druhé straně zároveň přináší mnohem závažnější pochybnosti o Marxově důležitém tvrzení, že všeobecná míra zisku je JEDNOZNAČNĚ určena poměrem úhrnné nadhodnoty k hodnotě veškerého zálohovaného kapitálu (4). Tyto pochybnosti jsou dobře zdůvodněny výše uvedenou rovnicí (3), která je k-tého stupně (n > k > 1), z čehož pak plyne, že má k-tici kořenů. A to je ta nová a zcela nečekaná situace! Je-li totiž správné Marxovo tvrzení, že u všeobecné míry zisku nejde o percentuální přirážku k výrobním nákladům na základě dohody mezi kapitalisty, ale jde o objektivně a jednoznačně určenou veličinu, pak by měly existovat takové EKONOMICKÉ RELACE, z nichž vyplývá, že pro rovnici (3) kladné řešení existuje, a navíc pouze jeden jediný kladný kořen z množiny jejich kladných kořenů vyhovuje právě takovému řešení soustavy (2), jež odpovídá smyslu úlohy.
Výše formulované a rovnicí (3) dobře zdůvodněné pochybnosti se pohříchu už netýkají jen nějakých mohutných zjednodušení při ZOBRAZOVÁNÍ přeměny hodnot ve výrobní ceny, ale míří přímo proti samé podstatě Marxovy teorie pracovní hodnoty. Míří proti jeho stěžejnímu objevu, který je základem celého III. dílu Kapitálu.
A tak téměř plné dva roky mne tehdy trápila otázka, zda celé moje pojetí teorie pracovní hodnoty není založeno jen na vágním, pochybeném či nedomyšleném východisku. Vše se původně zdálo tak jasné, jako je jasný výraz (4), a teprve při řešení malého, zdánlivě podružného problému, teprve tehdy se zde nečekaně vynořila nová, takřka principiální otázka!
A až s pomocí vynikajícího matematika, Prof.RNDr.Václava Havla, Dr.Sc., který mně pomáhal odbornou radou, podařilo se uvedený problém vyřešit. Podařilo se dokázat, že v k-tici kořenů rovnice (3) alespoň jeden kladný kořen existuje, a z těch kladných kořenů právě jen jeden jediný vyhovuje smyslu úlohy.
Těm z čtenářů, kteří si chtějí zopakovat maticový počet, těm je dána možnost seznámit se s řešením zde připomenuté problematiky v článku „Transformační problém“, jenž byl opublikován v r. 1968 v časopise Politická ekonomie, č. 6, str. 517 - 532, a jehož závěry jsou diametrálně odlišné od Cassidyho hodnocení Marxova „matematického modelu společnosti“.
Náš komentář ke kategorické poznámce Cassidyho, že Marxův „matematický model společnosti, spočívající na myšlence, že práce je zdrojem veškeré hodnoty, je znehodnocen vnitřní nesoudržností“, tento náš komentář vyústil zde v poznatek, že při dotahování některých nekonsistentních důkazů v Marxově argumentaci se mohou nečekaně objevit zcela nové a zajímavé poznatky a důležité relace i jejich adekvátní zpřehlednění, takže dotahování těchto prozatím jen intuitivních (a tudíž napadnutelných) důkazů může být provázeno překvapivým inspirativním přínosem.
Proto při připravování podmínek pro „znalostní společnost“ a pro nový přechod levicových hnutí od utopie k vědě, dostává se na pořad dne i úzkostlivé a poctivé vyhledávání všech nedotažených, či dokonce sporných rozborů v Marxově výkladu, neboť v budoucnu nebude - zůstaneme-li u naší alegorie - stačit jenom návrat k neoranému a zanedbanému poli naší marxistické politické ekonomie, ale bude nutno přejít až k hluboké orbě.
V době prvé okupace jsem se po uzavření českých vysokých škol uchýlil do třetího ročníku obchodní akademie, jejíž ředitel, Ing. Livečka, takto poskytl asyl asi tuctu bývalých českých vysokoškoláků. Naše přijetí bylo ovšem podmíněno úspěšným složením doplňovacích zkoušek z komerčních předmětů za prvý a druhý ročník a to do konce pololetí. Začal jsem tedy soustředěně zupat a biflovat účetnictví a obchodní nauku. A zároveň jsem se v této době dal také do studia Kapitálu.
Asi po dvou měsících jsem si uvědomil, že v důsledku tohoto souběžného a vzájemně se prolínajícího studia jsem nesprávně pochopil specifický a zcela kategorický smysl Marxova rozlišení konstantního a variabilního kapitálu, kteréžto rozlišení jsem chybně spojoval s dělením kapitálu podle kritérií účetních. A tak jsem musel se studiem Kapitálu začít znova, úplně od začátku. Když jsem to potom vyprávěl tatínkovi, tak se smál, že nejsem prvý, komu dělalo potíže proniknout do Marxova specifického způsobu myšlení a výkladu. Poradil mně, abych si při studiu Kapitálu takřka na každé stránce znovu a znovu opakoval tři zásady:
1. Nikdy nezapomínej, že při pronikání do podstaty společenského procesu Marx myslel JINAK než myslí účetní nebo bankovní úředník!
2. Stále si připomínej, že u Marxe jde vždy a především o společenské poměry, tzn. o DANÉ VÝROBNÍ VZTAHY. Stále si s ním opakuj jeho okřídlenou větu, že černoch je jen černoch, a teprve společenské poměry z něj dělají otroka. Proto také boty jsou jen boty, a teprve za určitých výrobních poměrů jsou zbožím, stroj je jen stroj, a teprve za určitých výrobních vztahů to je kapitál!
3. O každé situaci si udělej „šéma"! (Tatínek prodělal kurs námořního telegrafisty ve Vídni a mně se nikdy nepodařilo ho přesvědčit, že schéma se nečte po vídeňsky.)
Snažil jsem se důsledně řídit doporučenými zásadami a tento způsob studia měl pak za následek, že jsem byl trochu překvapen a zaskočen tím, jak se u nás po Únoru začala přednášet Marxova politická ekonomie. On zde totiž stačí jen malý posun v definici některého výchozího pojmu, a my tím dojdem ku zcela jinému pojetí dané otázky. To dramaticky vyvrcholilo v době, kdy mezi našimi předními odborníky v oboru politické ekonomie se rozvinula veřejná diskuse, zda „Marxova poučka o rovnosti úhrnu CEN s úhrnem HODNOT“ se vztahuje na všechny výrobky, nebo jen na tu jejich část, jež je vyráběna jako zboží.
Místo abych držel jazyk za zuby a byl pěkně potichu, vystoupil jsem s upozorněním, že zde jde zřejmě jen o planou diskusi, neboť už sama formulace otázky je zcela pochybená:
1. Podle Marxe je hodnota výrobku jisté množství abstraktní práce, společensky nutné k jeho obnově. Naproti tomu cena výrobku je určité množství zlata, které (ať fakticky,ať jen symbolicky) bylo tomuto výrobku postaveno směnou naroveň. Cena a hodnota jsou tedy veličiny nesouměřitelné a jejich porovnávání je proto zcela pochybené.
2. Marx říká: „A tak se ... úhrn VÝROBNÍCH cen vyrobeného zboží rovná úhrnu jeho hodnot.“ (Kapitál III-1, SNPL, 1955, s.175. Zvýrazněno mnou!KK)
To je ovšem něco zcela jiného! VÝROBNÍ cena není CENA, není to jevová forma hodnoty (dnes bych řekl, že to není signál o hodnotě), ale je to označení (ne zrovna nejvhodnější!) pro jistým způsobem MODIFIKOVANOU HODNOTU, tedy pro jisté množství abstraktní práce. HODNOTA a HODNOTA MODIFIKOVANÁ (t.j. VÝROBNÍ cena) jsou proto veličiny souměřitelné právě tak evidentně jako hodnota a cena jsou veličiny nesouměřitelné.
Dnes bych ještě dodal, že už z přesně ocitovaného Marxova výroku je na prvý pohled zřejmé, že „poučka o rovnosti úhrnu CEN a HODNOT“ není „Marxova poučka“, ale je to jen evidentní „plevel“.
3.
Sám výraz „úhrn cen VŠEHO zboží“ je z hlediska marxistické
politické ekonomie zcela zřejmý nesmysl. Zlato, tj. „knížecí zboží“, nemá
jakožto všeobecný ekvivalent všeobecnou FORMU hodnoty, tzn. že nemá cenu
v ekonomickém smyslu slova (zlato nemá „zlatý signál"). Má pouze tzv. „mincovní
cenu“. Nelze proto mluvit o „úhrnu cen VŠEHO zboží“, ani o „úhrnu cen VŠEHO vyrobeného
zboží“.
Ostatně tento závěr bude mít jako na dlani každý, kdo si zopakuje „šéma“ všeobecné formy hodnoty. (Kapitál I., SNPL, 1953, s. 82, s. 87.)
Naproti tomu i zlato má v prosté zbožní výrobě svou hodnotu a za kapitalismu má svou hodnotu příslušně modifikovanou, tj. VÝROBNÍ cenu; je tedy zcela na místě představa úhrnu VÝROBNÍCH cen VŠEHO vyrobeného zboží.
4. HODNOTY (wi) i VÝROBNÍ ceny (wixi, jakožto hodnoty modifikované) jsou pouze „relativně známé faktory“; jsou to pouze dvě posloupnosti, které lze vyjádřit v takových číslech, jak to odpovídá potřebám našeho bádání, tak jako když atomové váhy vyjadřujeme podle účelně zvoleného čísla, které přiřkneme tzv. atomové váze vybraného prvku. (Kdysi to byla „atomová váha“ vodíku s číslem 1, od kteréžto jedničky se pak postupovalo k dalším atomovým váhám, k dalším atomovým číslům.)
Naproti tomu cena je určena relací dvou relativně známých faktorů z dané
(té oné) posloupnosti. Tzn., že cena je dána poměrem hodnoty (resp. VÝROBNÍ
ceny) i-tého výrobku, tj. „zbožní lůzy“, k hodnotě (resp.
VÝROBNÍ ceně) peněžního, neboli „knížecího zboží“, tj. zlata. Zde opět
bude na místě „šéma“:
Wi
wixi
pi(p) = --, resp. pi(k) = ---- ,
wg
wgxg
kde pi(p) je trh regulující cena i-tého výrobku vyrobeného v prosté zbožní výrobě a analogicky pi(k) je jeho trh regulující cena za kapitalismu; wi je hodnota i-tého výrobku, wixi je jeho HODNOTA MODIFIKOVANÁ, tj. tzv. VÝROBNÍ cena, i = 1,2,...,n , i nerovná se g. Trh regulující cena je tedy přesně definované racionální číslo, které si nemůžeme libovolně zvolit. Atd., atd., atd. ...
Takto jsem tehdy upozorňoval, že v diskusi došlo k celé řadě evidentních odchylek od Marxem přesně definovaných a výchozích pojmů, což je povrchnost, jaká by v přírodních vědách byla nemyslitelná. Tento povrchní přístup k VÝCHOZÍ POJMOVÉ ZÁKLADNĚ jsem chápal jako „zaplevelování“ marxistické politické ekonomie.
Moje argumentace, opírající se o pojmy, které už jsou v Kapitálu Marxem přesně a jednoznačně definovány, taková argumentace byla ovšem počínáním naivním, nerozumným až fanfarónským, neboť šlo o kritiku našich nejvyšších autorit v oboru politické ekonomie. Prvou skupinu („poučka se vztahuje na celou výrobu“) representoval Felix Oliva a druhou („poučka se vztahuje jen na tu část výroby, jež je zbožím“) representoval Ota Šik. Proto moje připomínky vzbudily všeobecnou nevoli. Nejenže se na jejich odmítnutí svorně shodly obě sporující se strany, ale navíc jsem byl zavolán na sekretariát KV KSČ v Brně, aby mě poučili, že vedoucí katedry nemůže hlásat takové podivné názory.
Byl jsem tehdy tak strašně naivní, že jsem od soudruhů ze sekretariátu, kteří tehdy vedli vysoké školy v Brně (Štěpánek, Jaspar, Tomáš), očekával pochopení a pomoc. Bezelstně a se srdcem na dlani jsem je upozornil, že ta diskuse je projevem neuvěřitelné slabosti ducha, a já jim to dokážu tím, že jim vyberu z Kapitálu relevantní Marxovy výroky i jeho přesné a jednoznačné definice příslušných ekonomických kategorií. A to byla veliká chyba, to jsem dělat neměl! Zajisté byli tito soudruzi gramotní, jistě denně četli Rudé Právo a tak by snadno dovedli přeslabikovat i několik vět z Kapitálu, ale já nevěděl, že jim tehdy mohly být všechny ekonomické pojmy ukradeny. V dané situaci už nestačilo dokazování pomocí Písma Svatého! Oni totiž už věděli, že tato diskuse probíhá také i v SSSR, a sovětský vzor byl tehdy i nad Písmo Svaté. A pro SSSR platí, že v teorii je to napsáno tak, ale v praxi se to dělá právě naopak. Éto dialektika! Jelikož ti na sekretariátě byli „lidé zvláštního ražení“, tak se přímo otřásli odporem, když jsem si tuto (též sovětskou) diskusi dovolil označit za projev neuvěřitelné slabosti ducha. Moje teoretické názory byly označeny za „nemarxistické, a tudíž dělnické třídě nepřátelské“. Z Prahy přijela zvláštní komise, aby můj případ přešetřila. Nebyli tak radikální jako moji kritici brněnští a hledali kompromis. Byl jsem tedy odvolán z vedení katedry a pro výstrahu přeložen na Masarykovu universitu. Takto jsme se tehdy tím nepředstavitelným bahnem pomalu a těžce prokousávali k poznání, že něco není v pořádku.
Jak Svaté officium, tak stejně i stranické orgány se při ukládání trestu vždy řídily zásadou dobrotivosti: údajně jim vždy šlo jen a jen o dobro a prospěch hřešícího provinilce. Ironií osudu mně však moje potrestání přeložením na universitu opravdu přineslo prospěch, což jsem však pochopil až později.
Tam jsem se totiž setkal s Doc.Dr. Jiřím Setinským, CSc., (tehdy jen odborným asistentem), který předtím pracoval několik let u OSN v USA, což mu dávalo nádech jisté nespolehlivosti. Jelikož jsme oba měli ne zcela perfektní punc, tak jsme se rychle sblížili. Jirka byl slovník naučný a kniha otevřená a měl opravdový zájem o moje kacířské bludy. Pravil, že to moje skládání výrobních nákladů do matic mu strašně připomíná tzv. „leontiefskou matici“ a je neuvěřitelně ostudné, že o tom nic nevím. To je přece znak strašného zápecnictví! Měl bych se na to poctivě a pořádně podívat. Ovšem, co se týče těch mých rovnic, to je něco jiného. Ty už určitě četl kdysi v New Yorku. A pak mně přinesl Sweezyho „The Theory of Capitalist Development“, a když mně přeložil příslušnou kapitolu, dozvěděl jsem se, že se mou pracně řešenou otázkou „modifikovaného významu ceny nákladů“ už dávno zabývala a stále ještě zabývá řada ekonomů jako tzv. „transformačním problémem“.
Když jsem si pak přečetl všechna ta pojednání, Bortkiewiczem počínaje a Morishimou konče, tak jsem nejprve propadl beznaději, že se nemohu vykázat ničím jiným, než jen ohromným zpožděním.
To ovšem byl pouze první dojem. Pečlivější srovnání ukázalo, že při vědecké práci „der Teufel immer im Detail steckt“. Mou velikou pomocnicí se v tomto případě stala právě „železná opona“. Bylo štěstím pro mne, že jsem na počátku nic nevěděl o Bortkiewiczovi a jeho schematech, jež navazují na schémata Marxova, ani o těch, kdož pak navazovali na Bortkiewicze. Nebýt této isolovanosti, tak bych asi i já na něj mechanicky navazoval právě tak jako ostatní. Takto se mně moje neinformovanost vyplatila, neboť měla za následek, že jsem se bezděčně a nevědomky odchýlil od postupů všech svých předchůdců. Jak známo, v Marxových modifikačních schématech se někdy za účelem zjednodušení vyjadřuje velikost zálohovaného kapitálu prostě jako (c + v). Možnost takového zjednodušeného a pohodlného zápisu velikosti zálohovaného kapitálu však končí tím okamžikem, kdy přihlížíme k jeho naturální podobě. Tou se totiž zálohovaný kapitál vždy liší alespoň v jednom prvku od kapitálu vynaloženého. Liší se ve specifickém zboží - pracovní síle, která je vždy součástí výrobních nákladů (kapitálu vynaloženého), ale nikdy nemůže být prvkem kapitálu zálohovaného, jako jím nemůže být třeba elektrická energie.
Tuto skutečnost Bortkiewicz přehlédl, neudělal si svoje vlastní výchozí „šéma“, ale mechanicky opsal jedno schéma z Kapitálu, a proto stejně tak, jak to někdy (ve zcela jiných souvislostech) činil i Marx, tak také Bortkiewicz vyjadřuje zálohovaný kapitál výrazem (c + v). Ovšem na tomto stupni konkretizace to je zcela nepřípustné. Krátce řečeno, co je dovoleno Marxovi, není při řešení „transformačního problému“ dovoleno Bortkiewiczovi ani jeho následovníkům.
Stejně závažný (také od Marxova výkladu odvozený) byl i můj druhý odklon od ostatních řešitelů našeho problému. Všechna zobrazování modifikace hodnot ve výrobní ceny, jak je vyvodili různí badatelé, ústila v n-tici rovnic o (n + 1) neznámých. To vedlo k hledání (n + 1)-té rovnice. Já však (na rozdíl od všech těchto badatelů) vyšel z Marxem mnohokráte připomínaného upozornění, že velikosti hodnot (stejně jako velikosti výrobních cen, jakožto hodnot modifikovaných) jsou pouze „relativně známé faktory“, což ostatně Engels velmi názorně zdůraznil v Anti-Dühringu svým výstižným srovnáním kvantifikace hodnot s kvantifikací atomových vah.
Proto (n + l)-tou rovnici hledat netřeba, neboť zcela stačí, když jedné vybrané neznámé prostě přiřadíme vhodné číslo, tak jako chemici přiřkli atomové váze vodíku číslo 1 ; a potom soustavu snadno vyřešíme. A naopak: kdybychom tu (n + 1)-tou rovnici bůh ví jak našli, pak bychom nevěděli co s ní, byla by evidentně abundantní a odporovala by Marxovu poznatku, že velikosti hodnot jsou pouze „relativně známé faktory“.
Zdůrazňuji, že k dořešení této stránky „transformačního problému“ nebylo třeba žádného objevného nápadu ani odkrytí nějakých nových relací: stačilo jen využít Marxem už dávno objevené a přesně naformulované poznatky a už dávno přesně definované pojmy; stačilo jen důsledně respektovat Marxův vědecký odkaz, důsledně se ho držet a „nezaplevelovat“ ho nesprávně pochopenými pojmy.
A tímto faktem je ilustrován další důležitý poznatek o dnešním stavu marxistické politické ekonomie; poznatek, že zaplevelení Marxova vědeckého odkazu chybnými, zmatenými pojmy a případně neadekvátními postupy, nebylo důsledkem pouze a výlučně sovětských deformací, ale mnohdy vyplývalo i z toho, že badatelé nebrali dost vážně na vědomí, že při pronikání do podstaty společenských jevů „Marx myslel jinak než účetní a bankovní úředníci“. Tak se pak stalo, že tito badatelé si jím (Marxem) vyvozené (ne zcela běžné) výchozí a základní pojmy patřičně nezafixovali do vědomí, a když se potom od nich odchýlili pod vlivem běžných představ „účetních a bankovních úředníků“, tak se dostali na scestí.
Na jednom jediném problému (na modifikaci hodnot ve VYROBNÍ ceny) jsme si demonstrovali několik druhů „plevelů“; těch, jež byly sovětské provenience i těch, jež vyplynuly ze specifičnosti Marxovy analýzy. Tento plevel se v různých variantách a v různých podobách rozbujel při přejímání a interpretování (resp.rozvíjení a aplikování) Marxových objevů.
Možná se někomu uvedení těchto několika ilustračních příkladů chybného použití už dávno Marxem vyvozených pojmů bude jevit jako nepřiměřeně rozvláčné. Já však nechtěl, aby moje formulace nejbližších úkolů politické ekonomie pro budoucí nástup k „znalostní společnosti“ vyzněla jen proklamativně; tož raději rozvláčně, než proklamativně! Navíc, zde vzpomenuté episody z mého života zároveň ilustrují určité etapy v přístupu k Marxovu vědeckému odkazu, jak se to vše během sovětského temna vyvíjelo a narůstalo u nás v Čechách. Proto na konkrétních příkladech a v konkrétních souvislostech bylo ilustrováno, kam vede zaměňování tržní ceny s cenou VÝROBNÍ, hodnoty s hodnotou SMĚNNOU, kapitálu VYNALOŽENÉHO s kapitálem ZÁLOHOVANÝM, „relativně známého faktoru“ s racionálním číslem, jaké problémy přináší skutečnost, že vyvození některých Marxových závěrů je nekonsistentní atd., atd. Nebude snadné se s tím vším vyrovnat!
Ještě závažnější je nebezpečí, že moje dnešní připomínky k přípravě „znalostní společnosti“ se někomu budou jevit jako příliš akademické a abstraktní. Uvědomuji si, že v době, kdy jsou před námi a před celým světem tak aktuální a obtížné úkoly jako je zprůhlednění zcela neprůhledných vlastnických poměrů v naší české společnosti, takové úkoly jako je (za podmínek současného maligního zbytnění fiktivního spekulativního kapitálu) zkrocení „povrchové sféry reprodukčního procesu“ (jen obrat tohoto spekulativního fiktivního kapitálu - denně kolem 1500 miliard dolarů - dnes cca čtyřicetkrát převyšuje obrat ve sféře reálných komodit), takové úkoly jako je zvládnutí penězotvorného mechanismu, jež by zabraňovalo měnovým spekulacím, takové úkoly jako je udržení monopolů na uzdě atd., pak v této složité době mohou být všechny akademické hříčky a úvahy o konsistenci či nekonzistenci Marxových modifikačních schémat (včetně uvedené poznámky Cassidyho) brány jen jako něco, co jde zcela mimo tento svět.
A přece právě DOTAŽENÍ Marxova vědeckého odkazu AŽ KE KONSISTENTNÍMU MODELU, právě toto náročné dotažení je z hlediska „znalostní společnosti“ úkolem nejaktuálnějším. Tam je totiž naděje, že demokratická levice - ať již se bude jmenovat jakkoliv - bude požadavkům této budoucí společnosti práva. Poznamenejme, že ovčák, který chce spočítat své stádečko, nemusí se zajímat o takové zbytečnosti, jako je derivování matematických funkcí. O konsistenci či nekonzistenci důkazu této operace vůbec nemluvě. My jsme ovšem v trochu jiné vývojové etapě než onen ovčák; o následné přípravě „znalostní společnosti“ ani nemluvě. Ostatně, ono není nic praktičtějšího než dobrá teorie!
Tuto pravdu konstatoval v trochu jiné formulaci V.I. Lenin, když upozorňoval, že „kdo se pouští do dílčích otázek bez předběžného vyřešení obecných otázek, bude nevyhnutelně na každém kroku *narážet* na tyto obecné otázky“. (Sebrané spisy, sv. 15, s. 387, 1983.)
Jak neblaze může nevyjasněný přístup k „obecným otázkám“ ovlivnit následný přístup k řešení konkrétní problematiky, to ukáže tato připomínka:
Během r. 1987 se u nás (ještě dávno před Klausem) u některých pražských disidentských ekonomů objevila stanoviska, jež byla jakousi socialistickou variantou ideologie laissez-faire. Doporučovali totiž vytvoření předpokladů „pro to, aby pružný adaptabilní systém volných cen mohl *vyjevit* typ ceny, který je socialismu vlastní“. (DISKUSE č. 58, prosinec 1987.) Podle nich měl být KLÍČEM k řešení tehdejších problémů „přechod od mechanismu plánových cen k mechanismu cen efektivní poptávky a nabídky, tedy ke smluvním cenám“. (Pelikánovy Listy, duben 1988, č.2, s.56)
Chybí zde už jen odkaz na „neviditelnou ruku trhu“.
Když o několik let později začal V. Klaus hlásat našim lidem ideologii laissez-faire, tak to přece jen mělo jakousi hlavu a patu, neboť na prvý pohled bylo zřejmé, z jakých „obecných otázek“ on vycházel. Zahleděn do konce XVIII. století sice neviděl, že na konci XX. století tu již nejsou ty ekonomické poměry, z nichž Adam Smith vyvodil svoje poznatky, neviděl, že „neviditelná ruka trhu“ pokročilým stářím už zchromla, ale o to více jest ocenit jeho schopnost, se kterou přesvědčil ostatní, že právě on bezpečně vidí neviditelné. (Viz:KLAUS, V.: „Vidím neviditelné“, Literární noviny, 31. 10. 1991.) To byl bezesporu nadlidský výkon, i když mu jistě nahrávala celková situace, kdy v naší společnosti ještě nebyla „blbá nálada“, ale byla zde vypjatá euforie, kdy velmi zmatený, ale mocný cit pojil celou zemi a lidé dodatečně přímo pukali svým veskrze vylhaným protikomunistickým odbojem, kdy většina národa byla plna přepjatého optimismu.
Dnes už začínáme pomalu pomalounku brát na vědomí, že aplikace Klausova pojetí „obecných otázek“ v následné ekonomické praxi přišla naší společnosti velmi draho. To sebevědomé pojetí „vidoucího neviditelné“ už ostatně patřičně oklasifikoval jako zcela chybné i takový spolehlivý stoupenec a zastánce volného trhu jako je Prof. Jeffrey SACHS z Harvardské university, který 14. 10. 1999 v Právu přiznal, že „kupónový experiment naprosto selhal“. A laureát Nobelovy ceny za ekonomii pro rok 2001, Prof. Joseph STIGLITZ, otevřeně a naplno říká v Lidových Novinách (20. 12. 2001), že „privatizaci v České republice ekonomové studují proto, aby se dozvěděli, jak se věci nemají dělat“. A národ zatím bolestivě „NARÁŽÍ“ nosem na takové „dílčí otázky“ jako je „tunelování“ privatizovaných podniků, jako je dotování promyšleně zkrachovalých bank ze státního rozpočtu, jako je propad celé naší námořní flotily někde v bahamských vodách, a na jiná podobná drastická „přerozdělování“ ve prospěch kořistníků; zaražený národ nosem „NARÁŽÍ“ na tyto „dílčí otázky“, jež samy jsou přímým důsledkem chybně chápaných „otázek obecných“.
Když Adam Smith svého času naformuloval ty své slavné „obecné otázky“, jež pak asi za dvě stě let byly východiskem pro polistopadové budování kapitalismu v Čechách, tak tehdy (v XVIII. století) měl pravdu. Objevení a pochopení „neviditelné ruky trhu“ bylo v jeho době obrovským přínosem pro poznání společenského vývoje. Ovšem na přelomu druhého a třetího tisíciletí již neexistují ty interakce mezi účastníky reprodukčního procesu, z nichž Adam Smith vyvodil svoje slavné poznatky, a proto toto kdysi pokrokové Smithovo pojetí „obecné otázky“ je na naše dnešní poměry již neaplikovatelné.
To je prvá ilustrace poznatku, že nic není praktičtějšího než dobrá teorie; (a nic škodlivějšího než teorie chybně použitá). A to platí jak o poznatcích z dob Adama Smithe, tak i o poznatcích z dob Karla Marxe!
Jinak je tomu s doporučováním „pružného adaptabilního systému VOLNÝCH cen“ pro ekonomiku socialistickou. Jak už bylo poznamenáno, Klausovo doporučování ideologie laissez-faire mělo jistou hlavu a patu, neboť východiskem zde byla známá a slavná these velikého ekonoma. Chybou v tomto případě byla jen těžká „zraková vada“ aplikátora. Naproti tomu v případě doporučování „volných cen“ pro socialistickou ekonomiku nebyla asi východiskem nějaká adekvátní ekonomická teorie, nějaká propracovaná „obecná otázka“, ale východiskem asi byl jen rozbujelý a dobře zakořeněný „plevel“.
Pídil jsem se po výchozím zdroji tohoto svérázného pojetí ekonomické problematiky a možná jsem jej objevil v pojednání Zdislava ŠULCE, „Hrozící katastrofa a jak jí čelit“, Pelikánovy LISTY, č. 2, duben 1988, s. 52-58. Tam na s. 56 autor říká:
„Strategie rychlého přechodu k *cílovému* řešení činí naopak výchozím bodem přechod ke smluvním cenám. Již pouhé vyslovení této myšlenky zpravidla vyvolává paniku a představu hotové apokalypsy. Jak však praví lidová moudrost, strach má velké oči. Vyjdeme-li ze ZNÁMÉ skutečnosti, že objem společenského produktu je vyjádřen SOUHRNEM CEN odrážejících SOUHRN individuálních NÁKLADŮ, pak musí být zřejmé, že rizika přechodu od plánových ke smluvním cenám nespočívají ve všeobecném RŮSTU CEN, ale ve více či méně výrazných změnách relací smluvních cen oproti plánovým.“ (Zvýrazněno mnou! K.K.)
Tato pasáž trochu připomíná rébus s tajenkou.
Tož tajenkou je otázka, odkud se vzaly ty „ZNÁMÉ skutečnosti“ ? A rébusem je, jak chápat „SOUHRN individuálních nákladů"? Jde-li zde o ocenění materiálových a mzdových nákladů, pak je prima facie evidentní, že jejich souhrn je nižší než souhrn cen, jež vyjadřují „objem společenského produktu“; je nižší o dosahované zisky. Nebo možná máme pod „SOUHRNEM individuálních nákladů“ rozumět veškerý (placený i neplacený) pracovní náklad, který byl vynaložen i přenesen na „objem společenského produktu“, ale pak jsme jen u trochu zašmodrchaného a trochu vágního popisu úhrnné hodnoty společenského produktu. A tím bychom opět byli u poučky o „rovnosti mezi úhrnem CEN a úhrnem HODNOT všeho vyrobeného zboží“, byli bychom opět u našeho starého, známého a tak vytrvalého „plevele“, opět bychom byli u fikce, která se připisuje Marxovi, ačkoliv on s ní nemá vůbec nic společného. A podle této fikce úhrn cen nemůže překročit úhrn hodnot, takže se - podle této fikce - netřeba obávat všeobecného RŮSTU CEN. Také zde tedy chyba v chápání „obecné otázky“ (zaměnění poznatku s „plevelem“) vedla k absurdním závěrům v „otázce dílčí“.
Nevím, zda se mně podařilo doopravdy správně pochopit právě to, co výše citovaným tvrzením chtěl autor říci. Nepochybné a zcela nesporné však je, že v jeho pojednání (věnovaném problematice „cen plánových“ a „cen efektivní poptávky a nabídky“) není ani jen pouhá zmínka o ekonomickém obsahu těchto (jím doporučovaných) cen.
A přece právě tam, tzn. ve vyvození přesné charakteristiky ekonomického obsahu ceny za těch oněch ekonomických poměrů, právě tam je tajemství (a zde se ještě jednou vracíme k formulacím Johna Cassidyho) Marxova intelektuálního úspěchu; t.j. Marxova vysvětlení, jak kapitalismus funguje.
Neboť zároveň a ruku v ruce s vyvozením modifikace HODNOT ve VÝROBNÍ ceny (byť s vyvozením intuitivním a za předpokladu mohutných zjednodušení) byla zde rázem objasněna HNACÍ SÍLA kapitalismu. Právě ze struktury VÝROBNÍ ceny vyvozuje Marx „darwinovskou“ honbu za mimořádným ziskem: „Akumulujte! Akumulujte! Akumulujte! To je Mojžíš i s proroky!“, říká Marx a následně z této konkurenční honby za mimořádným ziskem vyvozuje zákonitý růst organické skladby kapitálu, monopolizaci, nepřetržitý růst relativního zbídačování, globalizaci atd. Jedno logicky navazuje na druhé. Tam je tedy KLÍČ k Marxově perfektní a už ověřené analýze kapitalismu. Jak ostatně (na rozdíl od Johna Cassidyho) konstatoval už Bedřich Engels, „teorie pracovní hodnoty je úhelným kamenem Marxova ekonomického učení“.
Mám za to, že jednou z hlavních příčin „neúspěchu sovětského modelu“ byl právě ten FAKT, že při budování socialistické společnosti se o tuto teorii pracovní hodnoty neopírali, že oni se (bohužel) opírali jen o „MARXISMUS BEZ“, tj. o marxismus bez marxistické politické ekonomie socialismu, navíc ještě o marxismus pořádně „zaplevelený“. Proto se jim nepodařilo najít KLÍČ k adekvátní analýze stávající situace a tak odkrýt, zvládnout a využít právě tu HNACÍ SÍLU, kterou by se měla vyznačovat ekonomika v budoucím (řečeno s Marxem) „sdružení svobodných lidí“.
Ani Zdislav ŠULC však (byť disident) nešel v Marxových šlépějích. Nešel klopotnou
cestou hluboké analýzy interakcí mezi účastníky reprodukčního procesu za těch oněch
ekonomických poměrů, analýzy mezilidských interakcí v operacích společenského ekonomického
hodnocení, ani analýzy mezilidských interakcí v operacích spotřeby a nahrazování,
ani se neptal, jaký je, resp. jaký by měl být, ekonomický obsah cen v té oné vývojové
etapě společenské dělby práce; zda je to hodnota nebo hodnota nějak (jak?) modifikovaná,
což je vlastně podstatou Marxovy teorie pracovní hodnoty. Krátce řečeno, Z. Šulc
se bez vyřešení „obecné otázky“ ihned pustil do řešení konkrétního problému,
do „otázky dílčí“.
Nám nyní jde o to, aby demokratická levice nešla takovouto pochybenou, „plevelem“ dlážděnou a velmi nejistou cestou jen „dílčích otázek“, ale aby tvůrčím způsobem dovedla navázat na vše positivní, co skýtá Marxův vědecký odkaz; odkaz, který je v normálním světě mimo jakoukoliv pochybnost ceněn a respektován!
Dříve uvedené vystoupení Ing. Jiřího Dolejše jsme zde konfrontovali s naší dnešní situací. Je třeba si uvědomit, jaké velké překážky a jaké nové úkoly nás čekají na cestě do „znalostní společnosti“.
Především nás čeká vyrovnání se s novými skutečnostmi, jež do struktury kapitalismu přinesl vývoj od Marxových dob, od dávných dob viktoriánského kapitalismu. Čeká nás vyrovnání se s novými skutečnostmi, kdy (řečeno slovy Jana Pavla II.) „je zapotřebí ekonomiky dobře regulované i přihlížející k požadavkům etiky a solidarity“. To vlastně znamená, že musíme v Marxově duchu hledat „KLÍČ“ k uskutečnění takovéto adekvátní a účinné regulace ekonomiky (byť prozatím jen kapitalistické); regulace, která zároveň nenaruší HNACÍ SÍLU ekonomického vývoje. A teprve v druhém kroku pak připravovat potřebné znalosti pro přechod k „znalostní společnosti“. A to nelze uskutečnit bez dotažení Marxova vědeckého odkazu až ke konsistentnímu modelu.
Snažil jsem se tuto situaci na pozadí svých životních zkušeností popsat pokud možno přístupně, populárně a názorně, za pomoci mnoha příkladů, čímž jsem předestřel k otevřené a věcné diskusi
otázku dobudování přesné pojmové základny marxistické politické ekonomie,
otázku rozvinutí některých Marxových postupů od pouhého intuitivního pojetí k exaktním a konsistentním důkazům, a konečně i
otázku „zaplevelení“ Marxova vědeckého odkazu.
Je na místě si přiznat a uvědomit, že i přes vtíravou naléhavost mnoha konkrétních, aktuální a palčivých problémů sociálních, přece se demokratická levice musí bez otálení a v prvém kroku intensivně zabývat právě těmito na první pohled jen akademickými, strašně abstraktními a od každodenních trampot a potíží zdánlivě odtažitými „obecnými, klíčovými otázkami“. A teprve potom může odpovědně přistoupit i k adekvátnímu řešení naléhavých „otázek dílčích“.
Tedy teprve potom, až dáme do pořádku naše dlouho neorané a strašně zaplevelené pole politické ekonomie!
Osová Bítýška, 29. prosince 2001.
(Autor je ekonom spolupracující s SDS)