Když Jaroslav Šabata popírá, ve skutečnosti však obhajuje, zákaz veřejné diskuse uvnitř ČSSD o směřování a dopadech její politiky (viz rozhodnutí ÚVV), když přitom poukazuje na možné zneužití této diskuse pravicí, na cynické mocenské hry, ba rejdy, a ještě spouští sondu do roku 1968, je to skoro zábavné. Takhle nějak to přece předhazovala všem těm pomýleným nebo rovnou už pravičákům z osmašedesátého, a tedy i Šabatovi, kohorta Husákových normalizátorů.
To ona tenkrát tvrdila, že není možný kompromis; nikoliv ovšem mezi "modernizací země" a "sentimentálním plánem pro chudé", nýbrž mezi "socialismem reálným" a tím, jenž měl mít alespoň tu lidskou tvář.
Ne, nechci si hrát se slovíčky a zvedat povrchní analogie; žijeme v demokratických poměrech. Také proto bývají partajní zákazy neúčinné, také proto v sousedním Německu nikdy v SPD zcela nezaniklo levicové křídlo, sestávající z členů a funkcionářů strany, odborářů a intelektuálů (Günter Grass), kteří pod značkou Frankfurtského kruhu například veřejně častují Gerharda Schrödera termínem "soudruh podnikatelů".
Také proto volně působí v Socialistické straně Francie dvě levicové frakce (Nový svět, Nová socialistická strana), které mají své schůze a mítinky s účastí novinářů, své internetové stránky, své časopisy. Zákazy tam, pokud vím, ještě nikoho ani nenapadly, neboť teprve z nich by pravice slastně těžila.
Ale se slovíčky a čtenářem si bohužel hraje Jaroslav Šabata, když jemu protivný článek inkvizičně posouvá na místo sletu politických čarodějnic a tam ho "poráží" jedním dechem s vymítáním ďáblů KSČM a připomínkou kominternovských urážek sociální demokracie i údajné mé adorace Václava Klause. Není poctivé, jsou-li čtenáři pouhým názvem mého komentáře vystaveni sugesci a zamlčí-li se jim, že jsem "adoroval" Klause jen a jen za jeho ohrazení se vůči sudetoněmeckým výpadům proti zákonu o Edvardu Benešovi.
Šabata šidí čtenáře i tvrzením, že vytloukám politický kapitál z titulku, který Právo vyňalo z úst předsedy Sněmovny Lubomíra Zaorálka: ČSSD není pro chudé. Po Zaorálkovi didakticky zdůrazňuje, že na chudinskou notu nelze program soc. dem. redukovat, ačkoli nikdo z "rebelů" v ČSSD nic takového neučinil. A jen málokomu je třeba zvlášť připomínat, s jakou nedůvěrou i Marx - a zejména on! - přistupoval k "náboženství chudých" a jak jednu populární filozofii bídy postavil na pranýř coby bídu filozofie.
Zároveň však Šabata mlčí o Zaorálkově větě, kterou jsem jako jedinou citoval: "Kapitalismus je na začátku nesociální, ale nakonec je ve svých důsledcích sociálnější než socialismus. To je situace, ve které dnes stojíme." Václav Klaus si nikdy nemyslel nic jiného. Kdo tedy doopravdy adoruje Klause?
Nevím, v jakém komplexním kontextu a jak velkou porci ironie vložil Vladimír Špidla v rozhovoru pro FAZ do úvahy, že ČSSD chybí cynismus postkomunistů, a proto se tak těžce nově orientuje, na rozdíl třeba od Maďarů. Vím však, že tato "nová orientace" platí ve vedení soc. dem. za klad.
Z této orientace vlastně nedávno vycházel premiér Špidla před auditoriem podnikatelů na Žofíně, když řekl: "Odklon od přímých k nepřímým daním byl naším záměrem." Jenže v Evropské unii stále ještě aspoň teoreticky platí to, co tam ví každý student na odchodu z gymnázia: že totiž - cituji z aktuální francouzské příručky pro středoškoláky - "přímá daň se všeobecně považuje za spravedlivější než daň nepřímá, protože přihlíží k osobní situaci daňového poplatníka". Naším záměrem je tedy pravý opak...
Jistě, evropské sociální demokracie u moci se většinou snaží mixovat keynesiánskou ekonomiku poptávky (kupní síla domácností) se stále větším důrazem na ekonomiku nabídky (snižování daní firmám, podpora podnikání vůbec). A tomu druhému už nespílají - jako ještě docela nedávno - do nelidské "reaganomiky", asociálního "thatcherismu" či "protikeynesiánské kontrarevoluce". Je ale všechno v nejlepším pořádku? Vždyť jde o ústupový boj před tvrdým protiúderem neoliberalismu, masovou nezaměstnaností a všeobecným rozšířením sociálních nejistot.
Máme slavit ty "nejmodernější" socialisty, kteří se protiúderu jen přizpůsobují, pokud se mu sami rovnou nestaví do čela? Dovoláváme-li se právem Karla Marxe při odmítání "náboženství chudých", pak dost záhadně mlčíme o jiném jeho poznatku: že síla, která chce být ohniskem (ne proletářské či lidové, nýbrž lidské) emancipace, nemůže se pouze bránit panujícím silám nebo na jejich kroky jen odpovídat (natož aby s nimi krok srovnávala).
Lubomír Zaorálek, osvícen dávnou četbou jednoho článku v nějakém časopise, zjevně ve svém výroku ve skutečnosti neporovnával obecnou sociálnost jakýchsi nadčasových principů (kapitalismu a socialismu), ale konkrétní "státy blahobytu" na Západě s až běda nám známým "reálným socialismem" Východu. Jenže situace, ve které dnes stojíme, je jiná.
Po rozvalu starého konsensu "sociálních partnerů" globalizací a jejími finančními trhy, po jistém návratu ekonomických cyklů, měnových "úderů", finančních turbulencí, stagnací a recesí, společenské nestability, masového propouštění, miliónových protestů a - nechť se na mě Šabata zrovna kvůli Bushovi nehorší - válek stává se poněkud odvážnou představa o sociálně spravedlivé společnosti coby organické třešničce na dortu současného kapitalismu.
Zajisté ani dnes není dobré redukovat socialistický program pouze na otázku chudých. Ale nelze tuto otázku ani zametat pod koberec a stigmatizovat ty, kdož se jí jen letmo dotknou; to je nevhodné v době, v níž bohatství čtyř Američanů se rovná HDP dvaačtyřiceti států, ve kterých žije šest set miliónů lidí.
Proti stavu světa píšou knihy už i proslulí spekulanti, někdejší stoupenci neoliberálního Washingtonského konsensu, ba i "šokových terapií" (například George Soros, Joseph Stiglitz, Jeffrey Sachs). Papež metá na svět varovné sociální encykliky, orgány OSN smutné raporty o sociálních dopadech současného vývoje. A před šesti lety si nadnárodní korporace a vyjednavači OECD (dobře vědoucí, co se dnes může stát) vepsali do článku 3 Mnohostranné dohody o investicích (MAI) pozoruhodnou větu: zavázali státy odškodněním investorů v případě "války nebo jiného ozbrojeného konfliktu, výjimečného stavu, revoluce, povstání, občanských nepokojů nebo jiných podobných událostí".
Proč zrovna levice dostala v tomto mnohohlasém sboru za úkol odzpívat bezvadně Ódu na radost? Vždyť "kominternovské" nebo - z druhé strany - "norimberské" stíny či jiná podobná sněť hrozí vždycky. A zvláště tam, kde demokratická levice tváří v tvář realitě ztrácí vědomí.
Právo, 31. 3. 2004