Petici S komunisty se nemluví jsem sice podepsal, ale s jejím názvem nemohu souhlasit zcela a bez výhrady. S komunisty bychom pochopitelně neměli mluvit o "charakteru a budoucnosti této země", a už vůbec ne o "národních zájmech"; komunisté poškodili zájmy této země natolik, že by si měli s ohledem na elementární slušnost jakékoli řeči o národních zájmech sami zakázat. Je však jedno téma, o němž je nutné mluvit s komunisty kdykoli a jakkoli dlouho. Totiž komunismus. A měli bychom s nimi mluvit nejen o komunismu na papíře a o četných důvodech, proč mimo papír nutně ztratí veškerou přitažlivost, ale právě tak o komunismu, jak jej známe, tedy o tom, který už dohromady nemá co ztratit.
Mluvit o nepapírovém komunismu znamená mluvit o stovkách bezprávně vězněných a desítkách popravených, o vládě strachu, pokrytectví a neschopnosti, o výjezdních doložkách a o hranicích obehnaných ostnatým drátem, o hloupé ideologii hlásající boj i tam, kde je možná dohoda a spolupráce, o všudypřítomném plýtvání lidskými schopnostmi i přírodními zdroji, o nesmyslně orientovaném průmyslu, plné zaměstnanosti žen a o frontách na košík, o dlouhodobém exodu nadprůměrně schopných v několika emigračních vlnách, o "volbách" s jediným hlasovacím lístkem a všemožných formách cenzury. Mluvme s komunisty o tom, proč nenechali čtyřicet let mluvit nikoho jiného. Zkrátka, mluvme s nimi o komunismu a důrazně se jich ptejme, kdy už ho konečně odsoudí, či proč jej stále ještě neodsoudili. Bylo by však nespravedlivé, kdybychom od komunistů chtěli něco, čeho sami nejsme schopni. Komunisté nejsou jediní, kdo dosud jasně nepojmenoval vlastní hříchy. V tomto směru mnohé dlužíme i my ostatní, kteří se tak rádi považujeme za "demokraty".
Zatím jsme se dokázali pouze mlčky distancovat od pošetilé "slovanské politiky" pěstované ještě ve čtyřicátých letech minulého století. V případě diktatury Národní fronty z let 1945-1948 a poválečného vysídlení třímilionové menšiny se však stále pokoušíme omlouvat neomluvitelné a dodnes jsme nedokázali jednoznačně odsoudit ani nekorektní, ba cynický způsob, jakým jsme po první světové válce "bourali Rakousko" a krájeli střední Evropu. Při takové bilanci je pak těžké chtít od jiných, byť by to byli komunisté, aby nějak zvlášť upřímně zpytovali svědomí. Z poštovní známky na nás ostatně již několik týdnů hledí muž, který komunistům raději žádný komunismus zbytečně nepřipomíná a místo toho se jich doprošuje o podporu. Tou známkou jsme byli všichni oznámkováni: takového máme prezidenta - a lepšího si sotva zasloužíme.
Autor je učitel
MF Dnes, 8. 8. 2003, - str. 06
Příspěvek jsme převzali, protože na něj po měsíci reagoval článkem
Jaroslav Kojzar.