Rozsáhlý přetisk referátu soudruha Jana Fojtíka v č. 155 Dialogu k teoretickým otázkám komunistického hnutí je významným podnětem k zamyšlení, i když člověk nesouhlasí se všemi jeho názory.
Souhlasím s tím, že "erudovaný Ransdorf" je chodící encyklopedie, což však nečiní automaticky jeho analýzy pravdivými. Lenin byl zcela určitě jazykově i vědomostně lépe vybaven než Ransdorf, avšak na rozdíl od něj netrpěl přetlakem informací a perfektně se v nich vyznal, aby mohl analyzovat politickou i ekonomickou situaci podle potřeb praxe. V tom je ten rozdíl...
Odtrhávání teorie od praxe je prokletím světového revolučního hnutí. Stále se objevují vedoucí činitelé socialistického hnutí, kteří volají: "Hanba praxi, když nesouhlasí s našimi teoriemi..."
Vztah politiky a ekonomiky byl vyjasněn Marxem samým stejně jako Leninem. Vyjádřili jednoznačně potřebu neustále konfrontovat všechny teorie s praxí, a tím je zpětně obohacovat a opravovat. Toto bylo vysvětleno například velmi přesně v Leninově klíčovém díle Materialismus a empiriokriticismus.
Soudruh Fojtík kritizuje snahy o pluralismus v uplatňování revoluční teorie a v tomto směru se poněkud odchyluje od právě zdůrazněné vazby každé ideologie a teorie s praxí.
Lenin byl velký inovátor marxismu, ale nebyl revizionista. Nelze vytrhávat z jeho děl nebo z děl jiných klasiků marxismu citáty z polemik s revizionisty a při tom opomíjet věcnou analýzu Leninových inovací marxismu. Kdyby se byl bál inovovat marxismus tváří v tvář specifickým podmínkám předrevolučního vývoje v Rusku a zvláště pak po vítězství Velké říjnové revoluce, byla by se sovětská moc zhroutila během několika málo měsíců tak, jak se to stalo komunardům ve Francii. Stačí si přečíst Leninovy analýzy, zvláště z období 1917 až 1922 (svazky 24 až 33 jeho sebraných spisů), jeho rozpracování NEPu, vášnivou obhajobu vědeckého přístupu k vytváření ekonomických plánů, ironizaci "komnadutosti" v přístupu k buržoazním vědcům a technikům.
Klíčovým dílem je 33. svazek těchto spisů. Soudruh Fojtík doporučuje číst Engelsova Anti-Dühringa - proč ne? Pokud však chceme pochopit, které naše chyby napomohly zhroucení socialismu v naší zemi, stálo by za to číst Lenina z doby po vítězství VŘSR. Najdeme tam přesvědčivé odpovědi na otázku jak rozlišit inovaci marxismu od jeho revize.
Základem Leninova úspěchu byla marxistická dialektika, o které nejenom filozofoval, ale hlavně ji dalekosáhle aplikoval v praxi. Jeho poselství kavkazským národům, kterým doporučoval jiné postupy na cestě k socialistické revoluci, než byly uplatněny v Rusku a řada dokumentů z jednání III. Internacionály, podporují pluralitu přístupů, které J. Fojtík poněkud zjednodušeně zpochybňuje. Totéž se týká i Leninových originálních řešení mezinárodních otázek té doby. Vše bylo nové, originální a odpovídající potřebám revoluce. Každý krok byl ověřován v praxi a teorie opravovány.
Pokud jde o Stalina, jeho přístup nebyl vždy důsledně leninský. Musel pochopitelně dále inovovat marxismus podle situace ve dvacátých a třicátých letech. Síla ideologie však byla za této éry velmi často povyšována nad signály z praxe, a to zvláště v ekonomické sféře. Přesto jsou Stalinovy zásluhy z té doby nesporné stejně jako jeho vynikající úloha za druhé světové války. Chyby Stalinovy se objevily hlavně po vítězství v roce 1945, kdy zaslepen úspěchy nebyl s to dále tvůrčím způsobem rozvíjet marxismus v nových podmínkách, stavěl jen na vojenské síle a neorientoval důsledně nově vznikající socialistický tábor na předstižení reformujícího se kapitalismu v ekonomické oblasti. Jeho nástupci tuto chybu ještě prohloubili.
Je třeba opravit soudruha Fojtíka v jeho hodnocení tzv. "antisovětismu" čínských komunistů. Vedení KS Číny se dostalo do dlouhotrvajícího rozporu s KSSS až po smrti Stalina, kterého bezvýhradně podporovalo, například ve válce v Koreji. Čínští komunisté odsoudili alibismus Chruščova a jiných Stalinových spolupracovníků, jak vyplynul z jednání XX. sjezdu KSSS a z akcí po něm. Řekli, že když Stalinovi spolupracovníci nepřiznají svůj podíl na jeho chybách, nemohou provést věcnou analýzu a najít správnou cestu k nápravě těchto chyb. Na rozdíl od vedení KSSS dovedli čínští komunisté odlišit chyby Mao Ce-tunga z šedesátých let od jeho zásluh na vítězství čínské revoluce a vzniku Lidové Číny. Přiznali svůj podíl na chybách kolem tzv. Velkého skoku vpřed a Kulturní revoluci, a věcně správně je napravili. Jejich výrazné úspěchy posledních pětadvaceti let zasluhují naši pozornost a velmi konkrétní analýzu.
Vezměte takové podstatné rysy nové cesty KS Číny a ČLR, jako je zachování vedoucí úlohy KS Číny v zemi, lidově-demokratická diktatura jako forma řízení země, nebo vytyčování strategických cílů budování socialismu i v dlouhodobé perspektivě do r. 2050.
Není náhodou, že se západní ideologové nyní snaží přímo hystericky přesvědčit čínské vedení (nyní už třetí generace), že úspěch ekonomických reforem závisí od zavedení pluralitní demokracie anglického nebo amerického typu. Nemají šanci. Čínští vedoucí činitelé správně argumentují, že například britská demokracie potřebovala pro vývoj ke své nynější formě sedm století, americká čtyři století. Proč by pak v ČLR měli dělat nějaké nové "Velké skoky vpřed", tentokrát v oblasti liberální demokracie. Demokratizační prvky soustavně zavádějí zdola a podle toho, jak prospívají dosažení cílů plánovitého zvyšování životní úrovně lidu, boji proti polarizaci vlastnických poměrů v zemi a cíli předstihnout nejvyspělejší západní ekonomiky do padesáti let. Poukazují na katastrofální vývoj Gorbačovovy a Jelcinovy "perestrojky". Tyto politiky považují nejen za zcela zkorumpované, ale i za hloupé.
Kapitalismus konce dvacátého století je zcela určitě jiný než kapitalismus z doby Karla Marxe. Jeho řešení čerpala z obsáhlých a velmi konkrétních analýz ekonomických údajů té doby. Jedině proto se mluví o marxismu jako o vědecké analýze. Některé závěry Marxe jsou překonány, například v otázce vztahu výroby a obchodu (III. díl Kapitálu). Těžko ho z toho vinit: Nebyl Nostradamus a nevěštil konec světa.
Jeho hlavní přínos je v prosazení myšlenky, že chod dějin určují ne dynastičtí vládci, ale rozvoj výrobních sil, se všemi dopady do organizace lidské společnosti. Jeho zásluhou byl vytyčen dialektický a historický materialismus jako ideologie socialismu, která už ve své podstatě respektuje nutnost neustálých změn a nových cest ve vývoji lidstva.
Ve Velké Británii, kde Marx strávil ve vyhnanství většinu svého života, byl nedávno zvolen v reprezentativní anketě myslitelem tisíciletí. Je to pozoruhodný úspěch v zemi, kterou dnes všichni považují za kolébku oné uctívané zastupitelské demokracie.
Hysterické výpady proti socialistickým perspektivám u nás jsou dobově podmíněny, a proto budou mít jen jepičí život. Jde však o to, aby dnešní komunisté pro nějaké dogmatické předsudky neztratili ze zřetele nutnost hledání našich vlastních cest k budování socialismu v této zemi.
Dialog, č. 156, 13. 9. 2000