Vzkaz

Pavel Kohout

Lidské společnosti to zažívají po celé své dějiny: někdy si je podmaní sousedé, jindy vlastní rodáci, kteří násilím vtisknou svou vůli ostatním. Začíná klasická situace, v níž se někteří z podrobených brání a těžce na to doplatí, takže se většina raději pokusí slušně přežít a menšina dokonce horlivě kolaboruje, aby se měla líp.

Lidské společnosti ale zažívají neméně často, že nabubřelá moc praskne jako bublina. Pak nastává čas účtování. Krvavé převraty berou jako platidlo jenom krev, sametové se spokojují s tím, že viníci projeví základní slušnost a pokud se přímo neomluví, nebudou aspoň zpupně vyhlašovat, že oni nic, oni muzikanti.

Mnozí pováleční komunisté, kteří se neprovinili zločiny, ale zahanbující ztrátou měřítek, se za to své zemi omluvili Pražským jarem 1968 a někteří znovu po listopadu 1989 tím, že nepřijali už žádné úřady a funkce. Tím spíš se mohou divit dnes.

Čerstvý případ muže, který se nestyděl stát se šéfem Úřadu vlády vzešlé z úsilí občanů, které jeho zvláštní jednotka naháněla jako škodnou, je varovným svědectvím, jak už zas poklesla ve společnosti měřítka. Přitom je sám jenom špičkou ledovce.

Je obdobou populární zpěvačky, která se neostýchala soudit o svou čest pro kritiku, že leštila kliky režimu, jenž klasickou Mafii dokonce v mnohém předčil. Vzdor úspěchu žaloby se znectila podruhé.

Je obdobou spisovatele, který si pro StB vtipně vybral krycí jméno českého předchůdce-rakouského konfidenta; ví dobře, že má omylem dvě lustrační osvědčení, ale přesto se neváhal soudit s týdeníkem, který zbabělou omluvou raději potopil jeho oběť.

Je obdobou výtvarníka, který sochal bustu nejlepšího přítele, aby mohl zblízka čerpat informace pro svá nespočetná udání. Nejenže ho nenapadla omluva, nestyděl se pak ani dát se zvolit starostou velkého města. Až když jel kamarád do pardubického archivu, zahalil se v uražené mlčení. Dnes pořádá salóny pro nic netušící politiky.

Muž, který se nestyděl stát se hlavou Úřadu vlády, nicméně prokázal zemi velkou službu. Zvichřil ochablé veřejné mínění jako před lety rakouský kandidát na prezidenta, který zatajil, že sedlal koně v jezdeckém oddílu SA. Rakousko se počalo rozpomínat, že nepatří k vítězům války, ale že naopak vítalo Hitlera skoro jako jeden muž. Potom přestalo litovat i starců, bědujících, že jsou stále popotahováni za přece normální službu v koncentračních táborech.

K výročí srpnové okupace dostala tak i Česká republika důležitý vzkaz z minula: aby si především dala pozor na ty, kdo jí místo omluvy nabízejí drzé čelo.

(Autor je spisovatel)

Právo, 28. 8. 2004