Od přelomu osmdesátých a devadesátých let, kdy jsme se seznámili, mě Jan Smíšek stále více upoutával tím, jak nekonformně, neokázale, tvrdohlavě a jasnozřivě přemýšlel pořád o tomtéž: o socialismu a komunismu. Nejen upoutával, ale také pozvedal mysl a vybízel k následování: protože Honza byl z rodu lidí pasionálních, dnes na levici tak vzácných, lidí připravených dát leccos v sázku pro věc, ve kterou věří a kterou přitom neustále podrobují bolestnému a obtížnému přezkoumávání, riskovat například takzvanou osobní kariéru a pracovat pro ideál bez ohledu na různé nepříjemnosti.
Jan Smíšek se vždy prohlašoval a považoval za komunistu a také byl ukázněným členem strany po svém vlastním způsobu: věrný myšlence a neustále hledající, odporující zneužívání moci, partajničení a ponižování člověka. Jeho strana, později vlastně naše společná strana, jej považovala za sociálně demokratického úchylkáře a opakovaně ho umlčovala. Situace se zlepšila za politického tání v šedesátých letech, kdy si cestu ke knižnímu vydání našlo - podle Smíškova osobního sdělení s pomocí Egona Bondyho - jeho Pojednání o člověku. Po roce 1968 byl s publikováním a veřejným vystupováním konec.
To, čemu se souhrnně a nepřesně říká disent, mělo mnoho různých tváří. O některých dnešní oficiózní publicistika, propaganda, ba i historiografie mlčí. Jan Smíšek představoval jednu z těchto zatím neznámých tváří, jednu z variant levicového disentu. Také on patřil po roce 1989 k lidem, kteří už sice nebyli umlčováni, aspoň ne dřívějším přímočarým způsobem, ale jaksi „nebyli ozvučeni”, jak bylo trefně napsáno o dalším nedávno zemřelém levicovém filosofovi Karlu Kosíkovi. Kdo a co na tom nese podíl, ponechejme dnes stranou. Podstatné je, že proud levicového společenského a politického myšlení u nás přesto nevyschl, žije, má v naší společnosti se její specifickou zkušeností „protosocialismu” své výrazné rysy a ukazuje do budoucnosti. Těm, kdo půjdou touto cestou, kdo ji vlastně budou muset razit a stavět, Jan Smíšek prošlapal důležitou stezku.
Jedním ze Smíškových hlavních východisek byla teze o zásadním rozdílu mezi liberalismem a socialismem, opřená o dějiny těchto dvou idejí. Smíšek ochotně uznával, že socialismus vyrostl z liberalismu v tom smyslu, že rozšířil ideu politické emancipace na emancipaci sociální a v další perspektivě na emancipaci obecně lidskou. (Tento jeho postoj nepochybně vyvolával nevoli dogmatických marxleninistů). Na druhé straně ale Smíšek připomínal, že socialismus je popřením liberalismu, protože odhaluje jeho omezenost a falešnost. Proto musí socialismus vidět v liberalismu svého protivníka a k jakýmkoli úvahám o „liberalizaci” socialismu, opakovaně módním od šedesátých let minulého století až dodnes, je správné přistupovat se značnou kritičností. Pamatuji se, jak ve vzrušených debatách mezi přáteli a známými zaznívaly občas Smíškovy tiché, ale ostré výtky „ale ty přece snad nejsi liberál?” nebo „jak můžeš chtít sociální spravedlnost a hlásit se k liberalismu?”.
Socialismus a komunismus ovšem nemá být prostým popřením liberalismu, to Smíšek jako dialektik nikdy nepřipustil, ale jeho překonáním. Emancipace se prostě neměla přesunout z politiky do sociální oblasti, ale měla vést výš, k osvobození člověka. Smíšek si velmi dobře a podle mě bolestně uvědomoval, že „protosocialismus” (on sám ještě tento termín nepoužíval) v tomto ohledu sešel z cesty. V myšlenkové a teoretické rovině spočívá podle něj příčina v tom, že protosocialismus nesprávně chápal a příliš si zjednodušil člověka jako deklarovaný nejvyšší cíl svého snažení.Odtud pramení Smíškův velký zájem o antropologii soudobého člověka, která se pro něj stala hlavním tématem a je zřejmě ústředním bodem jeho myšlenkového odkazu. Smíšek se k antropologii opětovně vracel, přičemž zdůrazňoval, že jeho práce z konce 60. let nejsou konečným slovem a že dnes jeho “model” člověka vypadá trochu jinak, i když podstata zůstává. Smíšek byl přesvědčen, že člověka je nutno vidět jako mnohostrannou a vrstevnatou bytost, vnitřně rozpornou i jednotnou. Svůj strukturní model člověka neustále rozpracovával do značných podrobností. Krátce před svou smrtí mi v zakouřeném bufetu domu na ulici Politických vězňů pokreslil stránku diáře dvěma diagramy. Jeden znázorňuje osm podob člověka - od biologického po existenciálního, od sociologického a filosofického po individuálního, včetně podoby, která dává člověku jeho „otevřenost”.
Druhý diagram je kruhovitým a vrstevnatým modelem morálky, v němž vystupuje vůle, svědomí, čest, odpovědnost, cit, ego, společnost, příroda - modelem propojeným právě se zmíněnou “otevřeností” člověka. Napadlo mě tehdy, že uvažuje trochu jako Spinoza, přičemž Spinozu onou „otevřeností člověka” současně popírá, ale nechtěl jsem dotazem rušit proud jeho myšlenek.
Smíškův přínos k antropologii člověka si zaslouží pečlivé studium a domýšlení. Může v mnohém napomoci současným úvahám o lepším uspořádání společnosti a o praktické politice, která k takovému uspořádání povede.
Smíšek věnoval značnou pozornost dějinám praktického uskutečňování socialismu, zejména dějinám sovětského Ruska a Československa. Nikdy se nepřiklonil k těm socialistům, kteří tvrdí, že od roku 1917, případně už od vzniku bolševismu bylo „všechno špatně” a vycházejí tím vstříc módnímu ztotožňování komunismu a fašismu rajtujícímu na povrchní analogii Stalin - Hitler. Stručně shrnuto - s vědomím, že i zde bude třeba Smíškův přístup pečlivěji studovat - lze snad říci, že pro něj to byly dějiny reálného a vážného pokusu o socialismus, pokusu podniknutého za velmi obtížných podmínek, pokusu, který leccos dosáhl, ale těžce sešel z cesty, aby dočasně ztroskotal, pokusu, z jehož pochopení může a musí vzejít nová a lepší setba. Proto je třeba reálné dějiny pečlivě a kriticky zkoumat, mimo jiné i ve světle antropologických úvah, které Smíšek sám rozvíjel.
Dává tím opětovný popud ke staré a podstatné diskusi, která bude pokračovat tak dlouho, dokud budou lidé myslet historicky, totiž k diskusi o dějinné nutnosti a nahodilosti, o svobodné vůli člověka. Domnívám se, že Smíšek svým přístupem popírá tvrzení, že to, co se stalo, bylo „zákonité”, že protosocialismus byl prostě „nutnou fází”, „nutným předstupněm” budoucího pokročilejšího socialismu. Pokud bychom totiž tuto tezi vzali doslovně, znemožnili bychom si zkoumání, co se v minulosti dělo nesprávně, ať už z neznalosti, zaslepenosti mocí, v důsledku nepochopení možností, které skýtala existující situace, nebo jiných příčin, které se mohly, ale také nemusely uplatnit.
V pohledu na naše vlastní dějiny Smíšek rozvíjí přístup, který byl pro naši levici zcela přirozený už od dob vzniku Českoslovanské sociálně demokratické strany koncem sedmdesátých let 19. století, ale který se dnes neprávem opomíjí. Jde o chápaní českých a také slovenských dějin jako navzájem propojeného dvojího úsilí o sociální a národní emancipaci, řízeného obecným úsilím o emancipaci lidskou. Tento přístup zcela organicky zapadá do hlavního proudu vytváření moderní české identity, který v myšlenkové rovině začíná u osvícenců a národních buditelů, vrcholí poprvé v díle Palackého a pak Masarykově, aby pokračoval, nikoli však zanikal ve známých peripetiích 20. století.
Dnes je tento přístup potlačován, což souvisí s tím, že zatím nedokázal adekvátně reagovat na dobovou, zčásti oprávněnou, ale zčásti také zneužívanou kritiku nacionalistických extrémů. Tuto kritiku zneužívají ve své politice velké mocnosti, které jednou rukou extrémní nacionalismy podněcují a podporují, druhou je pak potlačují, vždy ale podle vlastních pragmatických potřeb a v zájmu svých vlastních, starších a „velkých” nacionalismů, jež jsou ovšem mlčky považovány za samozřejmost tak přirozenou, že se o nich ani neuvažuje.
Smíšek nám tváří v tvář tomuto aspektu globalizace říká podle mého názoru důležité věci. Za prvé, že rozvíjení demokratického a humánního pojetí naší národní identity, k němuž se česká společnost propracovala v průběhu posledních dvou set let, je předpokladem její další smysluplné existence (což samozřejmě neplatí pouze pro českou společnost). Za druhé, že dnešní česká levice má v tomto směru určité povinnosti právě proto, že v jejím prostředí a pod jejím vlivem se utvářela - někdy explicitně, vždy ale cestou faktů a drobné práce - zmíněná představa o trojí, vlastně čtveré navzájem propojené emancipaci, národní, sociální, politické a obecně humánní. Za třetí, že v české levici tyto myšlenky vždy „vzlínaly” sociální a politickou strukturou a získávaly široký ohlas, a to i za velmi nepříznivých podmínek. Tak například i v komunistické straně podrobené diktátu Kominterny, pak Stalina, po válce pak v zemi nacházející se pod obecným mocenským vlivem Sovětského svazu, docházelo k opakovaným pokusům o specifické, „sociálně demokratické” způsoby cesty k socialismu - počínaje Šmeralem až po rok 1968. Podle Smíška je tato neustále živá tendence významným dokladem specifického charakteru české levice a celé naší společnosti.
I v okamžicích nejsilnějšího pokřiku o tom, že socialismus definitivně selhal a jeho doba skončila, Jan Smíšek trval pokojně na svém. Dnes jsme svědky prvních náznaků, že se ovzduší začíná měnit. Myslím, že toto vědomí prosvětlovalo Honzovi poslední těžká léta a měsíce jeho života, v nichž se zcela stoicky vyrovnal se svou nemocí a s jistotou jejího špatného konce. Svou stezku neprošlapával nadarmo.
Marathon, 2/2003, 15. 3. 2003