(Poznámky k ranným pracem Radovana Richty)
Radim Valenčík
Před časem se mi zásluhou J. Smíška dostaly do rukou dvě knížky z počátečního období tvorby R. Richty (Člověk a technika v revoluci našich dnů, Praha, Mír 1963 a Komunismus a proměny lidského života, Praha, Mír 1963). Se zaujetím jsem si obě přečetl. Nevěděl jsem do té doby o jejich existenci, i když jsem tušil, že legendární Civilizaci na rozcestí muselo něco předcházet.
Koncem roku 1982 - bezprostředně po změně ve vedení tehdejšího SSSR - jsem totiž vydal brožuru o výrobních vztazích, v níž jsem kromě jiného komentoval z Civilizace na rozcestí vybrané pasáže. Tato brožura tehdy vyvolala značný rozruch, její obsah byl označen za revizionistický a ÚV KSČ, kam na ni přišla stížnost, postupně nechal vypracovat nejméně 10 posudků. Dlužno přiznat, že řada vlivných lidí si v té době již nutnost zásadních změn uvědomovala, „posudková válka“ i celá záležitost nakonec dopadly dobře.
V brožuře jsem upozornil na to, že Richtovy pasáže v Civilizaci na rozcestí - přes všechnu jejich objevnost - působí určité rozpaky. Na jedné straně si totiž jejich autor uvědomoval, že ve společnosti, která se nazývala socialistickou, existuje něco, co brání využívat potenciál lidí, lidské schopnosti, co vede k nevýkonnosti celého systému a orientuje jej po trajektorii setrvačného vývoje, který ztrácí perspektivu, na druhé straně chyběla analýza, která by jasně řekla, co to je, jakýže to střet se ve společnosti odehrává, které společenské skupiny v důsledku postavení a nabytých výsad brání pokroku. Zkrátka chyběla reálná analýza společenské základny, z níž by vyplývalo, proč to nejde. Dokonce se mi zdálo, že se R. Richta obává pustit se do tohoto tématu a zůstává tak stát na půl cesty.
Přečtením ranných prací R. Richty jsem se v tom utvrdil. Pokud by se R. Richta zamyslel, co brání tomu, aby se to, co považuje za perspektivní, prosadilo, nemohlo by mu ujít, že již v jeho době se začal vyostřovat střet mezi třídou, která si přisvojila moc a jejíž postavení bylo založeno na realizaci vlastnických funkcí v rámci centralizovaného (postátněného) kapitálu (touto „novou třídou“ podle Djillase či „privilegovanou elitou“ podle Hellera) a třídou spojenou s akumulací lidských schopností jako nejvýznamnější produktivní síly. Zkrátka - již tehdy šlo (a dodnes jde) o střet mezi třídou spjatou se sektorem ne-lidského kapitálu (majetku v kapitalizované podobě) a třídou spjatou se sektorem lidského kapitálu (třídou, která vzniká tím, že lidské schopnosti jako nejperspektivnější výrobní faktor se samy stávají kapitálem). A tento třídní střet probíhal a probíhá bez ohledu na to, zda ve společnosti funguje kapitál v soukromovlastnické (monopolizované) či postátněné (centralizované) podobě.
Jakkoli bylo Marxovo dílo J. Stalinem a jeho partou účelově kanonizováno (R. Richta sám dokumentuje některé příklady), muselo nutně inspirovat. Proto první (zárodečná) „ranně lidsko-kapitálová revoluce“ začala tam, kde bylo Marxovo dílo převzato jako oficiální doktrína. Richtovy práce byly ideologií této revoluce. R. Richtovi se však nepodařilo zaměřit svůj pohled na analýzu reálného třídního střetu, který probíhal (a dodnes probíhá) nikoli na ose Východ-Západ, ale - dle mého názoru - mezi třídou spjatou se sektorem ne-lidského kapitálu a třídou spjatou se sektorem lidského kapitálu. Třída, která držela moc, dokázala vycenit zuby a revoluci probíhající formou obrodného procesu potlačit. Následovalo další upevnění moci precizací nomenklaturního systému. V této době vydaná monografie R. Richty a kol. Člověk, věda, technika působí již trapným dojmem.
Lze pochopit, že R. Richta hledal určitý kompromis. Pokud měla mít revoluce úspěch, muselo se počítat s tím, že část vládnoucí třídy změny podpoří a přidá se k nim. Proto pozdější výstupy (zejména Civilizaci na rozcestí) pojal jako týmovou práci, proto kladl důraz na osvětu, proto - a v tom byl onen moment kompromisu, který se ukázal být osudným - neotevřel problém „kdo s koho“. V důsledku toho ovšem dynamický pohyb, který byl odstartován na počátku roku 1968 (a který měl svou předehru), vycházel z povrchních představ.
Abych zvýraznil nejpřínosnější momenty Richtových ranných prací, dovolil jsem si je po citování přeformulovat v „logice“ svého pojetí třídního střetu, tj. s využitím pojmů ne-lidský kapitál a lidský kapitál. Domnívám se, že se tím příliš neprohřešuji proti jejich reálnému smyslu. Vždyť každý z reformních pokusů byl spojen s rehabilitací trhu. A působení tržního mechanismu vede k akumulaci kapitálu, v případě, že se jedná o investici do lidských schopností, pak i akumulaci lidského kapitálu. Již tehdy nebyly snahy o „vzkříšení“ trhu krokem zpět, ale o hledání opory v přirozeném spojenci, kterým trh byl, je a bude pro každou změnu k lepšímu.
„Tak se v moderní výrobě setkáváme v technickém přestrojení s oběma póly společenského protikladu, ležícího v základech celé dosavadní civilizace: s podřízením člověka prostředkům, vytvořeným samotným člověkem. Tento protikladný poměr člověka a techniky narostl do obrovských rozměrů: z jedné strany byl stále víc povoláván talent a um úzké skupiny lidí, aby ze sebe vydal obrovské výrobní potence; a z druhé strany byla masa lidí začleňována jako jednoduchá pracovní síly, jako kolečko systému, ve kterém udávají tón technické prostředky.“ (S.8.)
Přeformulováno: Doposud poptávka po lidském kapitálu (který jediný je sto generovat a šířit inovace vedoucí k mimořádným ziskům) byla omezena jen na úzkou skupinu lidí, kterým nabízela možnost uplatnění jejich talentu a umu (tj. akumulace jejich lidského kapitálu a uplatnění tohoto kapitálu). Technologické změny však byly orientovány na takovou podobu výroby, která si nevyžaduje výraznější přesun těžiště ekonomických procesů do oblasti akumulace lidského kapitálu.
K tomu: Je to pravda i dnes? Do jaké míry vývoj technologií rozšiřuje okruh těch, kterým je tato šance nabízena? A do jaké míry rozvoj technologií a od něj odvozený charakter inovací vede k neustálému snižování poptávky po pracovní síle (tj. těm schopnostem lidí, které nejsou výsledkem svébytného procesu akumulace lidských schopností jako určité formy kapitálu)?
„Namísto ekonomiky kapitálu přichází dnes v socialistické společnosti ke slovu ekonomika společenské práce: společenská práce ve svém souhrnu se stává subjektem hospodaření. Vlastním - a nakonec jediným - zdrojem pokroku v těchto okolnostech už nemůže být získávání kvanta nadpráce druhých, ale naopak šetření veškerou lidskou prací: ekonomie společenské práce, placené i neplacené, mrtvé i živé, vázané i cirkulující - čili růst produktivity celkové společenské práce.“ (S.10.)
Přeformulováno: Za určitých společenských podmínek se může poptávka po lidském kapitálu rozšiřovat a postupně rozšířit na všechny členy společnosti. Za těchto podmínek úspory lidské práce znamenají především úsporu volného času jako nejdůležitějšího zdroje akumulace lidského kapitálu.
K tomu: Jsou podmínky k tomuto vytvořeny znárodněním či postátněním soukromého vlastnictví? Nebo je generování této poptávky spojeno s konstituováním trhu lidského kapitálu?
„Běh vědeckotechnické revoluce se nevyčerpává změnou výrobních prostředků (tím méně pouhou změnou pracovních nástrojů), stojících proti neměnné, abstraktní pracovní síle. To, co určuje její specifiku, co z ní dělá vědeckotechnickou revoluci, je skutečnost, že naopak přechází ve všeobecnou přeměnu, přetvoření všech složek výroby, že představuje revoluci všech výrobních sil společnosti.“ (S.12.)
Přeformulováno: Technologické změny, jejichž dynamika a charakter jsou odvozeny od charakteru inovačních procesů, rozšiřují poptávku po lidském kapitálu, což vytváří podmínky pro růst významu akumulace lidského kapitálu a koneckonců se projevuje i v růstu důchodů z lidského kapitálu. Revoluční charakter této změny je dán především tím, že klesá poměrná role důchodů z majetku (přesněji ne-lidského kapitálu, tj. kapitálu v jeho fyzické podobě, případně od ní odvozené finanční podobě), zatímco roste výše důchodů z akumulovaného lidského kapitálu.
K tomu: Nevzniká tímto nové rozdělení společnosti na třídy - na ty, jejichž důchod pochází především z vlastnictví ne-lidského kapitálu, a na ty, jejichž důchod pochází především z vlastnictví (nabývání) lidského kapitálu? Není charakter současné doby projevem právě tohoto třídního střetu, kdy třída, která ztrácí svou pozici (třída, jejíž důchody pocházejí z vlastnictví ne-lidského kapitálu) vedena snahou udržet své výsadní postavení dělá obranné kroky („střílí z Aurory“) ještě dříve, než se nastupující třída začíná aktivně prosazovat (ostatně jak tomu bylo vždy před tím)?
„Vznikl zarážející nepoměr: ve společenství práce bylo studium práce a jejích přeměn vyobcováno z marxistické vědy.
Dodnes upadá podání marxismu často alespoň prakticky do Marxem tolik kritizované manýry., ve které technika „není přijímána ve své souvislosti s podstatou člověka, nýbrž vždy jen v nějakém vnějším vztahu k užitečnosti“ (K.Marx, Ekonomicko-filozofické rukopisy). Kdežto za skutečně „lidské“ téma bývají považovány ne práce a výroby,ale jen společenské formy přechodu od kapitalismu ke komunismu v abstrakci - jako je oblast vlastnických forem, politických (v úzkém slova smyslu), právních aj. institucí. A za pravé společenské dějiny jen dějiny úzce politických zápasů - kdežto základna těchto bojů, sféra práce a výroby, platí jaksi za mimohistorickou. Jako odezva z druhé strany pak zase z těch sporých prací o technice, kterými disponujeme, mizí často člověk a jeho postavení, jeho činnost ve výrobě vlastního života - a výklad se pak scvrkává na pohyb čistě věcných, látkových elementů výroby, převážně jen výrobních nástrojů. Málokdo tuší, jak obě tyto protivné metody zkoumání jsou poplatné reálným důsledkům poměrů, jejichž hranice už vývoj socialistické společnosti nechává za sebou, a z nichž ony zatím udělaly věčnost samu.
Jakmile z obzoru zmizí práce a její proměny, zůstane mezi technikou a společenským vědomím - stejně jako mezi objektem a subjektem, člověkem a přírodou, civilizací a kulturou - nepřekonatelná propast. Ať tak či onak, z těchto dílčích pohledů nikdy nesestavíme obraz přeměn, jejichž obsahem je společný pohyb na obou stranách, revoluce všech výrobních sil společnosti. Pod rukama se nám ztratí vědeckotechnická revoluce, unikne nám obrat, který začínáme prožívat, který spolu utváříme a který dnes rozhoduje o osudu naší epochy.“ (S.17)
Přeformulováno: Proč revoluce, která si kladla za cíl „osvobození práce“, nevedla k proměně práce, tj. k tomu, aby byly vytvářeny podmínky pro stále plnější uplatňování schopností lidí a tím i stimulován proces akumulace lidských schopností? Nebylo to proto, že původní (soukromé) vlastnictví (ne-lidského) kapitálu se změnilo v (státní) centralizované vlastnictví téhož kapitálu a jako takové dalo vzniknout výsadnímu postavení těch, kteří držbu tohoto (státního) centralizovaného kapitálu realizovali? A tito (jen pozměněná podoba těch, jejichž důchod plynul z ne-lidského kapitálu) se své výsadní postavení snažili udržet v podmínkách, kdy začínala růst poptávka po akumulovaných lidských schopnostech?
K tomu: Nebylo potlačení Pražského jara 68 a následná normalizace právě takovým „preventivním opatřením“, kterými si postátněný ne-lidský kapitál bránil své postavení? Nebyla právě v Richtově díle rozpoznána budoucí ideologie nastupující třídy spojené s vlastnictvím lidského kapitálu?
„Oproti ekonomii kapitálu, tj. placené práce, jež dříve zakládala (a současně omezovala zájem o techniku a hnala agenty kapitálu za strojovou tovární výrobou přes hory a doly, přes živé i přes mrtvoly, bez oddechu, ohledů a skrupulí - oproti tomu všemu působí za socialismu jiné, svou podstatou mnohem širší, vydatnější, mohutnější a průraznější hnací síly technického pokroku, automatizace: totiž ekonomie veškeré společenské práce, placené i neplacené, živé i zhmotnělé, fixní i oběžné. Právě tento absolutní zákon růstu produktivity společenské práce - oproti zákonu zisku - zakládá převahu socialistického zájmu o technický pokrok před kapitalistickým - pokud se ovšem plně prosadí; na něm spočívá oprávněnost nadějí na vítězství socialismu v mírové hospodářské soutěži; a z něho už také vyšla tempa výstavby, která udivila svět.“ (S.27.)
Přeformulováno: Oproti ekonomii založené na úspoře práce (jako jednoho ze vstupů) nastupuje ekonomie zvýšení produktivní síly práce na základě akumulace lidských schopností. V tržním prostředí se akumulované lidské schopnosti stávají lidským kapitálem, který na sebe strhává rozhodující část zisků. Změna zde spočívá především v tom, že dosavadní typ úspor (ekonomie) založený na úspoře vstupů (práce) nezbytných k dosažení jednotky užitečného efektu je přeorientován na zvyšování množství užitečných efektů z jednotky vstupu (lidského kapitálu), do níž je investováno a jejíž schopnost produkovat užitečné efekty roste.
K tomu: R. Richta se domníval, že ve společnosti, která se nazvala socialismem, nejsou bariéry bránící prosazování akumulace lidských schopností a jejich přeměně v rozhodující výrobní faktor (či produktivní sílu). V dané době se skutečně tyto bariéry ještě neprojevily ve své plné síle.
„Předstírat, že komunismus může zvítězit ve světovém měřítku čistě jen krajními politickými prostředky, pouze tím, že lidské masy rozkotají svým náporem starý řád, aniž by vytvořily nové výrobní síly, aniž by předstihly kapitalismu v technice a produktivitě práce - a spolu s tím získaly základnu pro rozvoj tvůrčích lidských sil i nových vztahů (a tak to dělají např. čínští vedoucí představitelé) - to znamená klamat masy lidu, ztrácet fakticky perspektivu komunismu a křísit příšeru onoho „hrubého“ „klášterního“ komunismu, nezaloženého na nových výrobních silách - K.Marx.“ (S.28.)
Přeformulováno: Přeměna výsady soukromého vlastnictví ne-lidského kapitálu ve výsadu realizace držby (postátněného) centralizovaného ne-lidského kapitálu si vytvořila svoji ideologii, kterou potřebovala odvést pozornost lidí od zásadní změny, která nazrála: Od přesunu těžiště ekonomických procesů do oblasti akumulace lidských schopností a jejich uplatnění jako rozhodující produktivní síly. Tato ideologie potřebovala z Marxova díla důsledně „vyčistit“ vše, co na význam této přeměny upozorňovalo, zejména pak to, před čím K. Marx výslovně varoval.
K tomu: Zde se patrně R. Richta dopustil své největší nedůslednosti, která poznamenala nejen jeho osobní lidský osud, ale i fatální prohru soupeření dvou tendencí předznamenávajících střet sektoru ne-lidského kapitálu se sektorem lidského kapitálu. Považoval to, co mělo a má své hluboké třídní kořeny (a již tehdy mělo své třídní kořeny v rodícím se třídním střetu mezi třídou spjatou se sektorem lidského kapitálu a sektorem ne-lidského kapitálu) za „nerozumění“, za „omyl soudruhů“ a nikoli za účelovou a militantní ideologii, která vyrůstala z reálných společenských poměrů, za ideologii obrany výsad. Tím, že R. Richta nikdy neotevřel tuto frontu, oslabil svoji pozici natolik, že byl nakonec vládnoucí třídou „ochočen“, což se projevilo na úrovni jeho další tvorby.
„Specifika vědeckotechnické revoluce záleží v tom, že jde o revoluci všech výrobních sil: nezasahuje jen pracovní nástroje, ale v plné míře i pracovní předmět a lidskou pracovní sílu (způsob jejího užití). Vtahuje stále do výrobního procesu nové výrobní síly, jež dotud stály mimo výrobu, rozšiřuje ustavičně jejich okruh.“ (S.36.)
Přeformulováno: Specifika toho, co bylo dobově nazýváno vědeckotechnickou revolucí, spočívají v tom, že růst role technologických inovací vede k růstu poptávky po akumulovaných lidských schopnostech, kterýžto nový výrobní faktor vstupuje v tržním prostředí na scénu jako lidský kapitál. Tento pak jako takový vtahuje do výrobního procesu i to, co stálo doposud mimo výroby samotné, konkrétně pak například a zejména to, co působí v procesu akumulace lidských schopností. Tak se to, co se nazývalo volným časem, i to, co se nazývalo spotřebou, mění v činitele procesu akumulace lidského kapitálu. Týká se to nejen vzdělávacích aktivit, ale i vytváření motivační struktury (podmíněné kulturní produkcí společnosti, jak to anticipoval Richtův současník R. Gembala zmíněný v uveřejněných materiálech v souvislosti s diskusí o člověku) apod. Tento proces jde a půjde tak daleko, že se těžiště inovační dynamiky přesouvá z oblasti technologických inovací do oblasti inovací „technologií“ samotné akumulace lidského kapitálu.
K tomu: Proto jde o mnohem více než o vědeckotechnickou revoluci. Jde o revoluci i v přeměně samotné lidské stránky, včetně schopnosti člověka prožívat svět, vztahovat svou činnost k tomu, co jí dává smysl, co přesahuje individuální existenci člověka apod.
„Okruh výrobních sil, kterých společnost užívá, není něčím neměnným, daným jednou provždy a od počátku. Není jej možno vytřídit jako soupis exemplářů v pražské zoo. Marx a Engels hovořili jednak o přírodních výrobních silách, které slouží společnosti - tj. např. země, přírodní předměty (dříví apod.), a jednak o společenských výrobních silách, vytvořených přímo působením člověka: mezi nimi uváděli: kooperaci a dělbu práce, strojovou soustavu, technologii, aplikaci přírodovědy, zhromadňování výroby; k tomu přistupovaly i „kolektivní síla práce“ a „světový trh“ atd. Jen velmi ubohá znalost Marxova a Engelsova rozboru výrobních sil mohla posloužit k zúžení této široké, historicky se vyvíjející škály na dvě řady nástrojů a pracovních sil.“ (S.37.)
Přeformulováno: Podobně jako viz předešlé. Mj. - K. Marx ve svých Grundrissech v úvahách o zákonu času velmi přesně popisuje, jak se samotný „požitek“ (jako jeden z momentů rozvoje schopností a tudíž i produktivní síly práce) stává ekonomicky významným.
K tomu: R. Richta byl příliš, i když v té době oprávněně, zaujat vědeckotechnickou oblastí. Nevěnoval ještě tolik pozornosti všem aspektům problematiky akumulace lidských schopností a inovacím v této oblasti. Přitom již v té době se třída držící moc snažila potlačit proces akumulace lidských schopností vnucením takového stylu spotřeby, který byl z hlediska akumulace lidských schopností spíše pastí. (Ne náhodou byl tento typ vnucené konzumní spotřeby lidově nazýván „gulášovým socialismem“.)
„Tvořivé síly lidí se pak snadno lámou na překážkách, s nimiž se setkává jejich kultivace: Proč se např. dosud u nás celkem omezeně užívají nové formy studia, umožněné pokroky sdělovací techniky...?“ (S.47.)
Přeformulováno: Proč nebyly využívány všechny možnosti zvyšování efektivnosti akumulace lidských schopností a proč nebyl odstartován proces inovací v této oblasti?
K tomu: Snaha udržet proces akumulace a uplatnění lidských schopností pod kontrolou (aby někdo „nepřerostl“ - nejen jako jednotlivec, ale celá společenská vrstva) - to byl důvod, proč se po porážce první vlny nástupu „ranně lidskokapitálové revoluce“ (jedním z jejíchž ideologů byl i R. Richta) stal systém fatálně nevýkonný. Již v období, kdy byl R. Richta na vzestupu a kdy revoluce možná měla šanci, nešlo jen o „nedocenění“ nových možností, ale o obranu před jejich využíváním (šlo o ono „kdo s koho“ v třídním smyslu slova).
„Kapitál nepotřebuje „člověka“: hledá jen „lidský faktor“ produkce; najímá pracovní sílu; její lidská tvář jej svrchovaně nezajímá - anebo je mu spíš zpropadeně nepříjemná, protože přichází ke slovu právě tam, kde se dělník bouří proti svému postavení pouhé pracovní síly. Tisíce lidských zájmů, schopností, dovedností a náklonností za těchto podmínek hyne, nebo se vybíjí jen mimo práci, mimo výrobu, v hranicích soukromého života. Po souhrnu tvůrčích výrobních sil člověka - jakožto člověka - se tu ve výrobě nikdo neptá.“ (S.51.)
Přeformulováno: Totéž, ale s důrazem na to, že se jedná o ne-lidský kapitál; přitom jedno zda ve formě jednotlivých soukromých kapitálů nebo realizátorů funkcí centralizovaného (postátněného) ne-lidského kapitálu.
K tomu: V 70. létech již R. Richta musel vidět, že normalizovaný socialismus se chová právě tak.
„Bohatství nové společnosti nespočívá už v sumě věcí, v níž jsou zaklety společenské poměry - i když masa výrobků přijímá tuto formu. Má mnohem hlubší kořeny. Je určeno masou výrobních sil - a výrobní síly vůbec nemusí mít bezprostřední povahu věci: věda např. není věc, i když dostává věcnou podobu. Nebo přesněji: věcná forma pro ni už není směrodatná. Nicméně představuje pro novou společnost „ideální a zároveň praktické bohatství“ a nakonec docela „nejsolidnější formu bohatství“ (K. Marx, Grundrisse) společnosti a člověka vůbec.“ (S.59.)
Přeformulováno: Akumulované lidské schopnosti (výsledek investování příjmu a volného času v souladu s principem nákladů příležitosti) se stávají nejen standardní formou bohatství (které v tržním prostředí přináší důchod jako jakýkoli jiný kapitál), ale - jako nově „dobývaná“ oblast - nejperspektivnější formou bohatství (a to i z hlediska důchodových potencí). Záleží přitom ovšem i na společenských poměrech...
K tomu: Přitom stačilo tak málo, položit si otázku, proč se tak obtížně bohatství v podobě akumulovaných lidských schopností prosazuje, proč je tlumen sám proces akumulace lidských schopností (např. nomenklaturní kazajkou...)
„Kapitalismus kdysi dostával křídla, když nalezl na trhu práce zboží, jehož spotřeba byla zároveň výrobou - totiž výrobou nadpráce. To bylo jeho řešení protikladu. Vlastní výstavba komunismu se může podobně rozběhnout jen z toho místa, kde spotřeba člověka zároveň produkuje výrobní síly společnosti - a tímto centrálním bodem může být jen všeobecný rozvoj lidských sil, práce a život, opřený o tvůrčí technické dílo.“ (S.78.)
Přeformulováno: Kapitalismus kdysi dostával křídla především tím, že „objevil nový terén objevů“ - technologických inovací. Ty nasměroval do oblasti zvýšení produktivity práce na základě úspor pracovní síly. Nová třída, která prosazuje nový společenský řád (v návaznosti na prosazení dominantního postavení sektoru lidského kapitálu) „objevuje nový terén objevů“ v oblasti inovací „technologií“ akumulace lidských schopností. Tyto inovace směřuje ke zvýšení užitečných efektů, které přináší lidských kapitál, při srovnatelných nákladech na akumulaci lidského kapitálu.
K tomu: I v tomto případě je spotřeba výrobou. Dokonce je výrobou v mnohem vlastnějším smyslu tohoto slova.
Marathon 4/1997, srpen 1997