předložené jako dokument pro XXXI. SJEZD ČSSD
analytickým týmem PKVV Středočeského krajského kraje
Dokument má vysokou odbornou úroveň a perspektivně může otevřít cestu k programovému ujasnění strategické pozice ČSSD. Jeho autoři velmi pečlivě analyzují materiály KSČM, odhalují jejich slabiny, a to zejména ve dvou směrech:
Pozitivním rysem materiálu je i to, že někteří z hlavních tvůrců materiálu (ačkoli bohužel nejsou uvedeni) patří nepochybně mezi ty, jejichž pohled je obohacen vlastní životní zkušenosti „in“, tj. vyjadřují se snahou o vnitřní poctivost i své vlastní vyrovnání se s pojetím prezentovaném v komunistickém přístupu.
Přesto se však předkládaný dokument nevyhnul dost významným pochybením:
Problém je v tom, že v současné době nejen KSČM, ale ani ČSSD (v širším kontextu pak sociálně demokratické strany jako takové), dokonce ani levice (v lokálním i globálním smyslu) nemají nosné ideové paradigma. Tím je levice odsuzována do defenzivní role a není schopna čelit akutním a velmi nebezpečným globálním výzvám. Ta, kde se demokratickým způsobem dostává k moci či podílu na moci, není schopna zajistit plnění své role dostatečně přesvědčivě a ztrácí svoji pozici. (Příkladem z „velkých zemí“ nechť je Francie, Německo.)
Poznámka: Podle mého názoru je hlavním problémem současné levice skutečnost, že se zabývá pouze otázkou, kam trh patří či nepatří. V důsledku toho, že jej však považuje za něco „sobě cizího“ si nepoložila otázku, zda se tržní mechanismus vyvíjí a pokud ano, tak kterými směry a jakou roli v rozvíjení tržního mechanismu hraje stát (resp. jaká by měla být levicová koncepce podpory vývoje tržního mechanismu). Tuto otázku programové dokumenty levice nejenže neřeší, ale ani si ji nekladou. V našich podmínkách a podmínkách ČSSD konkrétně je to pak dáno mj. i podceněním významu ekonomů při koncipování praktické politiky strany na jedné straně, na straně druhé pak tím, že účast na odborných pracích v ekonomické oblasti je příliš chápána jako cesta k „rozdělování kořisti“, čímž jsou složení odborného zázemí i povaha odborných diskusí zde citelně poznamenány.
Demaskování iluze samosprávného socialismus v koncepci KSČM
Mezi teoreticky vynikající pasáže Analýzy patří zdrcující kritika koncepce „samosprávného socialismu“ obsažená jako nosné téma v materiálech KSČM (zejména v části 4. 1 Samosprávný socialismus – strategie „nestalinského marxismu“ až 6. Základní rozpory a rizika samosprávného socialismu), konkrétně pak jde to, následující:
K tomu několik poučných citací z dokumentů KSČM obsažených v Analýze:
„Osud strany je …. dnes závislý na tom, zda se dokáže v poměrně dohledné době přeměnit ze strany poskytující určitý prostor k dožívání a udržování v politice stoupenců konzervativního neostalinského názorového komplexu, ve stranu, která je založena na kritické reflexi tohoto komplexu i celé teorie a praxe prvního historického pokusu o socialismus a dokáže se přihlásit k perspektivě samosprávného socialismu překonávajícího nedostatky tohoto pokusu.“
„Tradiční sociální demokracie i tradiční komunistické strany pracovaly téměř výlučně se státem jako nástrojem společenských změn. My chceme dosáhnout změny posunem komunikace ve společnosti, růstem participačních a samosprávných struktur zdola, tedy demokratické účasti občanů a jejich organizaci na rozhodování i výkonu moci, a to od pracoviště a místa bydlení. Pro takovou samosprávnou společnost užíváme název socialismus. Pro nás je socialismus dovršenou demokracií, demokracií všedního dne, demokracií, která není občasným (často nahodilým a zmanipulovaným) výběrem stran, ale formou života. Tento socialismus je pro nás i úsilím o co nejvyšší rovnost šancí.“
„Hospodářský rozvoj - respektování podmínek trhu při promyšleném usměrňování celé ekonomiky, ochrana a podpora domácí ekonomiky, rovné ekonomické, právní aj. podmínky pro různé formy vlastnictví, politická podpora samosprávných forem ekonomiky, včetně družstevnictví, úloha státu při strategickém plánování a cílevědomá podpora perspektivních a pro celou společnost důležitých oborů.
Demokracie - obnova úlohy státu, rovnoprávné podmínky pro působení stran, hnutí i občanských iniciativ, rozšiřování práv odborů, stálé prohlubování samosprávy občanů ve všech oblastech života včetně prosazení referenda, zaměstnanecké rady v podnicích, občanské výbory v místech.“
K tomu kritika koncepce „samosprávného socialismu“ a Analýze:
„Mohou komunisté opět slepě experimentovat, tentokrát s další radikální vizí společnosti, jakou představuje samosprávný socialismus, aniž by měli předem jeho model více teoreticky ujasněný?
Nestihne tento „nový“ model socialismu při jeho testování „doslova a do písmene za pochodu“ stejný osud jako v případě bývalého reálného socialismu, který sice „vznikl a desítky let fungoval“, ale nakonec zcela zkrachoval?
Na jakých nezpochybnitelných předpokladech KSČM staví, když vkládá do tohoto modelu takovou eschatologickou víru? Jedná se skutečně o předpoklady, které jsou jiné, než byly v případě víry v „reálný socialismus,“ a o kterých lze tedy soudit, že zakládají skutečně nový a nadějný emancipační dějinný projekt? V čem se vůbec model samosprávného socialismu odlišuje, či má šanci odlišovat od modelu reálného socialismu?“
„Ti, co dnes v KSČM tvrdí, že samosprávný socialismus je založen na historicky pokrokovějším typu vlastnictví (výrobní samospráva) než je státní vlastnictví, přičemž státní vlastnictví pro ně stále zůstává pokrokovější než soukromé vlastnictví, tak své tvrzení o vyšší progresivitě samosprávného socialismu zakládají na historicky nedoloženém předpokladu. Jinými slovy, jestliže dějiny neprokázaly, že státní vlastnictví dalo rozvoji výrobních sil větší dějinný impuls než soukromé vlastnictví, pak lze úspěšně pochybovat,, že to bude samosprávné vlastnictví (samosprávný socialismus), který tuto historickou roli splní. Zastánci samosprávného socialismu v KSČM si však takovou pochybnost vůbec nepřipouští. Přesunutím akcentu na rozhodující roli vlastnických vztahů pro posuzování progresivnosti daného společenského systému jim totiž stačí jednoduchá morální úvaha, že výrobní samospráva bude spravedlivější, odstraní vykořisťování člověka člověkem, odstraní základní systémovou vadu kapitalismu – rozpor mezi společenským charakterem práce a jejím soukromým přivlastňováním. Na této ryze morální metafyzice vylučující jakékoli empirické ověření je víra v dějinnou emancipační roli samosprávného socialismu u komunistů postavena. Z toho vyplývá řada otázek, na které nemají (a ani nemohou) zastánci samosprávného socialismu žádné přesvědčivé odpovědi:
Jaká budou ekonomická kritéria efektivnosti fungování socialistických samosprávných podniků? Jaký způsob zprostředkování výsledků práce samosprávných výrobních kolektivů lze očekávat? Půjde ještě o směnu hodnot? Půjde tu ještě o trh? Jakou roli zde bude hrát tržní princip nabídky a poptávky? Jakou roli tu budou hrát peníze?
Pokud nebudou mít komunisté na tyto otázky odpovědi, vystavují opět společnost při zavádění samosprávného socialismu riziku zavádění neefektivního ekonomického systému.“
„Projekt samosprávného socialismu se točí v kruhu a zakládá rizika vzniku základních systémových vad bývalého reálného socialismu. V rovině ekonomické zůstává neujasněn jeho vztah k roli trhu jako společenského centra testujícího ekonomickou efektivnost systému. Tím opět zakládá riziko ekonomické neefektivnosti. V rovině politické zůstává neujasněn vztah k instituci státu jako centra administrativní moci testujícího regulativní možnosti a schopnosti systému. Tím opět zakládá riziko redukce státu na pouhé třídní panství . V rovině občanské zůstává neujasněn vztah k občanské společnosti jako centra testujícího možnosti širší integrace a legitimizace systému. Tím opět zakládá riziko vyloučení širšího spektra vně-ekonomických a vně-administrativních sil z komplexu integrujících sil systému a jeho následné degenerace v totalitu.“
K tomu poznámka: Za tyto kritické pasáže by měli tvůrci idejí v KSČM autorům analýzy poděkovat, protože v programových dokumentech KSČM to skutečně z tohoto hlediska „skřípe“ a není možné se z výše uvedenou kritikou nevyrovnat, pokud chce KSČM být racionální a perspektivní politickou silou.
Problém sociálně demokratické alternativy
Věci se ovšem poznávají ve srovnání. Formulování sociálně demokratické alternativy (jako „konkurenčního projektu“) nebylo cílem Analýzy (k tomu jsou na sjezd ČSSD předloženy jiné dokumenty, zejména Dlouhodobý program, který by zde měl být schválen). V některých pasážích analýzy je však naznačeno, co je považováno za podstatné, pokud jde o alternativu, kterou nabízí ČSSD, viz např.:
„Sociálně tržní ekonomika, která je strategickým projektem ČSSD, je kritizována jako pouhá „kosmetická úprava“ kapitalismu. Dokonce se o ní říká, že historicky selhala. Toto selhání má být konečným důkazem nereformovatelnosti kapitalismu a nutnosti přistoupit k radikálnímu revolučnímu řešení. Proto stejně jako v minulosti permanentní oslabování sociální demokracie zůstává jedním z hlavních předpokladů komunistické revoluční strategie a taktiky.“
Podívejme se tedy, co konkrétně k tomu říká nejnovější varianta Dlouhodobého programu ČSSD, která je předložena sjezdu ČSSD:
„Rozvoj těchto intelektualizovaných služeb (kvartérního sektoru) jde ve světě dvěma cestami. Neoliberální cestou „čistého kapitalistického trhu“ a sociálně tržní, ekologicky orientovanou cestou - cestou sociálního státu. Neoliberální cesta „čistého“ trhu prosazovaná zejména v USA, směřuje k „potržnění“ i těchto služeb. Rozvoj některých terciárních služeb jednoduchého typu vede k narůstání potřeby nekvalifikované práce, kterou přeměňuje na práci nejhůře placenou, nejhůře sociálně a zdravotně pojištěnou a nejhůře pracovním právem chráněnou. Prohlubuje se tak polarizace úrovně života mezi bohatými a chudými až na samu mez - nejen v jeho kvalitě, ale i v jeho délce.
Sociálně-tržní cesta, prosazovaná zejména v Evropské unii, se snaží tyto rozdíly udržet v únosných mezích. Rozvíjí tyto služby na principu solidarity, tj. převážně jako služby veřejné. Ve výrobních odvětvích jí rozmach těchto intelektualizovaných služeb otvírá nové obzory spolurozhodování a spoluvlastnictví zaměstnanců - hospodářské demokracie (solidární zkracování pracovní doby se v Evropě dlouhodobě uskutečňuje převážně bez snižování mezd, naproti tomu tlak „čistého“ trhu na individuálně kratší pracovní úvazky znamená i „kratší“ mzdu).
Dlouhodobé tendence ve vývoji nejvyspělejších ekonomik světa - čistě tržní ekonomiky USA a vyspělého jádra sociálně tržní Evropské unie – naznačují, že dochází dlouhodobě ke zrychlování růstu produktivity práce právě v sociálně tržních ekonomikách EU, kde patrně významnou roli hraje motivační působení sociální soudržnosti. Oslabení prvků sociálně tržní ekonomiky by tak mohlo znamenat vážné problémy, neboť programy EU zaměřené na zachycení vývoje technické a informační revoluce (zejména zvýšenou podporou výzkumu, nových technologií a rozvoje vzdělávání) vyžadují aktivní a motivovanou pracovní sílu.
Specifickým rysem České republiky a dalších transformujících se zemí střední a východní Evropy je, že v nich obě fáze tohoto vývoje - přechodu ke společnosti služeb a poté ke společnosti znalostí – probíhají v podstatně kratší době, což může být zárodkem sociálních pnutí. Proto nemůže politika České republiky pouze napodobovat politiku vyspělých zemí, ale musí ke společnému cíli hledat specifické přístupy. Skutečnost, že se ČR začlení do sociálně tržního modelu Evropské unie má velký význam pro současný a budoucí vývoj České republiky. ČR to umožňuje vytvořit prostředí slučitelné s prostředím ve státech Evropské unie a začlenit se do evropského ekonomicko-politického komplexu, který může významně ovlivňovat globalizační procesy v současném světě.
Neoliberální představa chápe postupující globalizaci jako živelný proces, kterému se má politika (stát) pasivně přizpůsobovat a spoléhat především na působení trhu. Pasivně přijímá proces globalizace ve vší jeho rozpornosti. Nenabízí pozitivní vizi budoucnosti. Jinak tomu ani nemůže být, neboť trh žádnou vizi nemá. Trh se nepostará o plnou zaměstnanost ani nehledá cesty k snížení vysoké míry nezaměstnanosti, nepostará se o udržitelný rozvoj nebo o sociální spravedlnost. Trh nevyřeší problémy, plynoucí z ekonomické nerovnosti mezi Severem a Jihem. Trh sice prokázal a nadále prokazuje svůj význam, je však pouze nástrojem, a nikoliv samoúčelným cílem.
Sociálně demokratický přístup vychází z toho, že globalizaci je možno usměrňovat a kontrolovat. Sociální demokracie proto považuje za nutné využít možnosti, které globalizace poskytuje, a zároveň účinně vystupovat proti hrozbám, které ji provázejí.
Sociální demokracie odmítá svět, v němž se za pokrok považuje nekontrolovaná vláda trhu. Dosavadní půlstoleté zkušenosti ukazují, že historicky selhaly a opakovaně selhávají obě krajní cesty - jak „čistě tržní“, tak centrálně plánovaná ekonomika. Pro dosažení vyšší produktivity jako hlavního předpokladu nové společnosti - společnosti znalostí - i pro její další rozvoj, může být úspěšná především modernizovaná sociálně tržní ekonomika, založená na smíšené, harmonicky vyvážené úloze trhu a státu, a to zejména při koordinaci ekonomických činností, při rozdělování a přerozdělování jejich výsledků i ve využívání plurality vlastnických forem kapitálu včetně harmonického partnerství veřejného a soukromého sektoru.
Míra a tvar tohoto „vyvažování“ se musí trvale modernizovat, protože se budou měnit i hlavní „hnací“ síly a faktory růstu produktivity a ekonomiky. Ve vznikající společnosti znalostí se patrně kyvadlo vyvážené úlohy „neviditelné ruky trhu“ a „viditelné ruky státu“ bude spíše opět posunovat ke zvýšení úlohy viditelné ruky státu, a to zejména na nadnárodní úrovni (nadstátní regulace), protože trh v mnohém selhává již nejen na národní, ale stále více na nadnárodní, globální úrovni Při zvyšování produktivity budou vedle kapitálu stále větším výrobním faktorem znalosti a tím bude v podnicích narůstat, vedle vlastníků kapitálu, také úloha „vlastníků mozků“, produkujících znalosti.
Sociální demokracie bude proto prosazovat zvyšování spoluúčasti zaměstnanců i při rozhodování a rozdělování výsledků. Bude prosazovat úlohu solidarity proti individuelnímu nákladu a výnosu tak, aby dlouhodobě byla překonávána současná prohlubující se polarizace mezi bohatými a chudými - sociálními skupinami i zeměmi - a aby nepřerůstala i do vzdělávání, nebo do péče o zdraví člověka či o důstojné stáří.
Soudobé opačné snahy o další ústup státu z ekonomiky - které se projevují i v některých evropských sociálně tržních ekonomikách - vnímáme s obavami a považujeme je za anachronismus, který vyvolává ekonomické ochlazení i sociální napětí a tím otvírá cestu zpátečnickým silám minulosti.
Sociální demokracie varuje před živelným vývojem globalizace. Klade důraz na posílení mezinárodní spolupráce, vyslovuje se pro kontrolu a regulování globalizačních procesů. Smíšené působení trhu i státu a nadstátní regulace je ve společném zájmu všech zemí světa, protože jedině tak lze odvrátit hrozbu katastrofického vývoje. Je nad síly jednotlivých států - snad s výjimkou těch největších - aktivně čelit negativním důsledkům globalizace. Naléhavým požadavkem je hledat cesty k jejich omezení na základě soustředěného, dlouhodobého a programově zaměřeného mezinárodního úsilí a rozvinuté mezinárodní spolupráce. Sociálně demokratické hnutí má předpoklady, aby se stalo hlavní politickou silou, která zformuluje politiku k účinnému usměrnění globalizačních procesů v 21. století.
Sociální demokracie 21. století musí nabídnout nejen ekonomickou, ale též demokratickou a sociální vizi světa, do něhož vstupujeme. Vychází z poznání, že existuje spojitost mezi prosperitou jednotlivých zemí a mezi obecnou úrovní demokracie a lidských práv, zdravím a vzděláním lidu. Proti dominujícímu neoliberálnímu „nepořádku“ musí proto sociální demokraté formulovat a postupně prosazovat světový politický, ekonomický, sociální a ekologický – solidární a demokratický - veřejný „pořádek“.
Záměrně jsou citovány obsáhlé pasáže, aby bylo zřejmé, že jde o to, na co ČSSD sází a co považuje za nosné a klíčové (podobně jako KSČM za takové považuje „demokratický socialismus“). Pokud bychom vybrali to nejpodstatnější (v textu je podtrženo), tak ČSSD svou vizi opírá o následující:
Alternativa „trh“ versus „solidarita“ v intencích výše naznačeného je obsažena i ve Zprávě předsedy ČSSD XXXI. sjezdu ČSSD předložené V. Špidlou, kde se mj. říká, že buď dojde „ke stabilizaci veřejných financí, kterou provedeme ve své režii... při zachování solidarity“, nebo bude provedena „pod taktovkou ODS, tj. stabilizace založená na opuštění solidarity“.
Poznámka:
Rozbor pasáží citovaných z Dlouhodobého programu ČSSD není jednoduchý, protože jednotlivé formulace jsou emotivně podbarvené, nelogicky řazené a mnohdy zmatečné. Vezměme např. tvrzení: „Jinak tomu ani nemůže být, neboť trh žádnou vizi nemá. Trh se nepostará o plnou zaměstnanost ani nehledá cesty k snížení vysoké míry nezaměstnanosti, nepostará se o udržitelný rozvoj nebo o sociální spravedlnost. Trh nevyřeší problémy, plynoucí z ekonomické nerovnosti mezi Severem a Jihem.“ Trh pochopitelně žádnou vizi nemá, ale tu nemá žádný produkt lidského jednání. Vizi může mít jen myslící subjekt. Použitím formulace, která je svým způsobem absurdní a spíše něco emotivně sugeruje, se však stává východiskem pro závěry, které zdaleka nemusí být tak jednoznačně platné. Je např. pravda, že využití a rozvíjení tržního mechanismu nemůže přispět ke snížení nezaměstnanosti? Pokud by byl problém formulován takto, dostalo by se uvažování do zcela jiné polohy (museli bychom se např. zabývat vztahem mezi poptávkou po lidských schopnostech generovanou profesními trhy a způsobem poskytování vzdělávacích a rekvalifikačních služeb, apod.)
Mj. není zřejmé, kam se ještě „kyvadlo“ od „neviditelné ruky trhu“ ke „>zvýšení úlohy viditelné ruky státu“ může v oblasti kvartérního sektoru (pokud je tento termín v Dlouhodobém programu použit) ještě posunout. Kvartérní sektor je sektorem poskytování produktivních služeb souvisejících s nabýváním a uchováním schopností člověka, tj. produktivních služeb, mezi které patří v prvé řadě poskytování vzdělávacích služeb. Zde ovšem v ČR v současnosti prakticky žádný tržní mechanismus nepůsobí, je to oblast více „reálně socialistická“ než byla ekonomika reálného socialismu. Podíváme-li se na vývoj v zemích s nejvyspělejším kvartérním sektorem, zjistíme, že právě zde dochází k velmi dynamickému vývoji tržního mechanismu směrem, který umožňuje vytvářet rovné podmínky pro využití vzdělávacích služeb bez ohledu na výchozí majetkovou situaci domácností (a dokonce i zemi původu). Současně s tím dochází i k expanzi tohoto sektoru. Ignorovat tyto skutečnosti a orientovat se na údržbu reálně socialistického systému v dané oblasti a dokonce (v intencích deklarovaných Dlouhodobým programem ČSSD) na „posunování kyvadla“ směrem k ještě většímu „reálposocialističnění“ nemusí být nejvhodnější strategickou koncepcí.
Otázky na adresu koncepce „sociálně tržní ekonomiky“
Podobně jako autoři Analýzy vznášejí otázky na adresu koncepce „samosprávného socialismu“, mohou být podobné otázky vzneseny i na adresu koncepce té podoby „sociálně tržní ekonomiky“, kterou předkládá ČSSD, např.:
Atd. Atd.
Prakticky všude, kde autoři Analýzy kriticky hovoří o KSČM a její koncepci „samosprávného socialismu“ lze zaměnit „osoby a obsazení“ (tj. místo o „komunistech“ hovořit o „sociálních demokratech“ a místo o „samosprávném socialismu“ o „sociálně tržní ekonomice v oblasti typické pro vzdělanostní společnost“ a máme stejná „drama“. Jen pro ilustraci:
V Analýze se např. říká v návaznosti na položené otázky (viz výše):
„Pokud nebudou mít komunisté na tyto otázky odpovědi, vystavují opět společnost při zavádění samosprávného socialismu riziku zavádění neefektivního ekonomického systému.“
„Projekt samosprávného socialismu se točí v kruhu a zakládá rizika vzniku základních systémových vad bývalého reálného socialismu. V rovině ekonomické zůstává neujasněn jeho vztah k roli trhu jako společenského centra testujícího ekonomickou efektivnost systému. Tím opět zakládá riziko ekonomické neefektivnosti.“
To lze snadno parafrázovat jako:
„Pokud nebudou mít SOCIÁLNÍ DEMOKRATÉ na tyto otázky odpovědi, vystavují opět společnost při zavádění „SOCIÁLNĚ TRŽNÍ EKONOMIKY“ (v oblasti typické pro vzdělanostní společnost) riziku zavádění neefektivního ekonomického systému.“
„Projekt „SOCIÁLNĚ TRŽNÍ EKONOMIKY“ (v oblasti typické pro vzdělanostní společnost) se točí v kruhu a zakládá (v oblasti typické pro vzdělanostní společnost) rizika vzniku základních systémových vad bývalého reálného socialismu. V rovině ekonomické zůstává neujasněn jeho vztah k roli trhu jako společenského centra testujícího ekonomickou efektivnost systému. Tím opět zakládá riziko ekonomické neefektivnosti.“
Pokud se týká spolupráce ČSSD a KSČM
Autoři analýzy volí dost tvrdá slova, pokud jde možnost spolupráce ČSSD a KSČM, např.:
„Přetrvávající ortodoxní marxistická programatika KSČM jako revoluční a „antisystémové“ strany vymezuje její vztahy k ostatním demokratickým stranám, včetně ČSSD. Ze strategického hlediska zůstává pro komunisty i ČSSD „obhájcem“ kapitalistického status quo, rezignujícího na jeho „systémovou alternativu“. Sociálně tržní ekonomika, která je strategickým projektem ČSSD, je kritizována jako pouhá „kosmetická úprava“ kapitalismu. Dokonce se o ní říká, že historicky selhala. Toto selhání má být konečným důkazem nereformovatelnosti kapitalismu a nutnosti přistoupit k radikálnímu revolučnímu řešení. Proto stejně jako v minulosti permanentní oslabování sociální demokracie zůstává jedním z hlavních předpokladů komunistické revoluční strategie a taktiky.
Ze všech výše uvedených důvodů je zřejmé, že strategická a taktická spolupráce ČSSD a KSČM je dnes naprosto vyloučená. ČSSD musí naopak ještě ofenzivněji deklarovat svou nesmiřitelnost k politice KSČM a otevřeně před veřejností odkrývat její reakční (neo)stalinský profil. To však neznamená nechat se vyprovokovat k politické ostrakizaci KSČM, či k volání po jejím zákazu. Takový postup ze strany demokratů by KSČM s radostí uvítala a dokázala by z něj politicky těžit. Odkrývání reakčního profilu KSČM bude úspěšné jen tehdy, když se ona sama bude trvale demaskovat jako strana, která se odmítá plně integrovat do politického systému a nést konkrétní politickou odpovědnost.“
Tím ovšem vystavují ČSSD značnému riziku, a to zejména z hlediska vývoje ve světě. V podobné logice by totiž na adresu sociální demokracie mohlo být uvedeno, že vzhledem k absenci realistického programu bude „upadat do starých chyb“ a dopouštět se analogických selhání, jakými bylo např. hlasování pro válečné úvěry v období rozpoutání první světové války.
Poznámka: To vůbec není přehnaná paralela. Tehdy také sociální demokracie samu sebe označovala za toho, kdo má nejlepší vizi (aniž by pochopila konfliktnost doby), aby se pak přidala k těm vlivnějším, co „rozdávali karty“.
Nebylo by z hlediska výše řečeného vhodnější přiznat, že tváří v tvář současnému vývoji (a to nejen v posledních dnech či měsících) se citelně projevuje absence nosného a realistického levicového programu jak v případě ČSSD, tak i v případě KSČM? Nestálo by zato pustit se do jeho vypracování? Nebylo by možné přitom využít toho, že jedna strana vnímá druhou kritičtěji než samu sebe, v odborné rovině však z takových kritických pohledů mohou vzejít potřebné podněty? Měla by odborná sféra poskytovat argumenty („munici“) politikům k rozjitřování vzájemných vztahů, nebo je její místo spíše v kultivaci politiky jako takové?
Na závěr - kde je hlavní článek vyrovnání se programovými problémy levice?
Ideové tápání ČSSD a KSČM (v širším kontextu pak levice jako takové) má řadu společných rysů spojených s despektem až averzí vůči trhu a soukromému vlastnictví. Implicitně se předpokládá, že vše, co je spojené s využitím role tržního mechanismu a soukromého vlastnictví je doménou pravice a připuštění role jednoho či druhého je jen kompromisem či historicky a dočasně vynuceným ústupkem. Rozdíly jsou jen dílčí a spíše v akcentech:
KSČM vidí jako alternativu soukromého vlastnictví rozvíjení samosprávných prvků (aniž by přitom byla schopna svou představu o tom, jak je zavádět a jak by fungovaly operacionalizovat - zde je Analýza velmi přesná). Paradoxně (ale v logice věci) mají přitom její programové dokumenty „větší pochopení“ pro roli a možnost využití tržního mechanismu. Je to dáno historickou zkušeností - na jedné straně se po celé období „velkého experimentu“ ukazovalo, jak významnou roli tržní mechanismus hraje, na druhé straně se nabízí iluze postavit proti „byrokratickému socialismu“ „samosprávný socialismus“ jako odpověď na otázku, proč se „experiment“ nevydařil.
ČSSD vidí omezování trhu a soukromého vlastnictví ve dvou směrech:
Řešení není ani v jedné ani v druhé modifikaci odmítání trhu a soukromého vlastnictví. Levice bude mít problémy a bude tápat do té doby, než se „protrpí“ k pochopení následujících skutečností:
Poznámka: Odmítavý postoj k tržnímu mechanismu má určité „teoretické zastřešení“ v podobě názoru, podle kterého mezi rovností a efektivnosti existuje substituční vztah (zvýšíme-li rovnost společenského systému, snížíme efektivnost). Upřednostnění jednoho či druhého je pak podle tohoto názoru věcí politické volby. (Tento názor hájí např. i tak významný ekonom jako J. Stiglitz (Ekonomie veřejného sektoru, Praha, Grada 1997, s. 123-154)). Lze doložit, že uvedený názor je mylný a bohužel způsobil „zablokování“ teoretického ujasnění koncepce levicové politiky. (Podrobně viz Marathon 2/2003 na www.valencik.cz/marathon,)
Programové dokumenty ČSSD a KSČM se bytostně vzpírají řešení otázky vývoje tržního mechanismu. Dlouhodobý program ČSSD neobsahuje ani zmínku o tom, že se tržní mechanismus také vyvíjí. V podmínkách ČSSD se dokonce podařilo prakticky vyeliminovat projednání této problematiky v rámci odborného zázemí této strany. Tím je blokována mj. i cesta k řešení tak významného úkolu, jakým je úspěšné zvládnutí reformy veřejných rozpočtů (kde jde jak o rovnost ve smyslu rovnosti příležitostí vytvářené systémem, tak i o efektivnost). Mj. na tom, jak bude řešení tohoto úkolu zvládnuto podstatným způsobem závisí osud ČSSD (a nikoli naopak, jak se nepřesně uvádí > ve Zprávě předsedy ČSSD XXXI. sjezdu ČSSD).
25. 3. 2003 Radim Valenčík