komunisté usilují o „vytvoření samosprávného sektoru a účast pracujících na řízení ve všech typech podniků, o společenský systém s pluralitou vlastnictví při intenzivní podpoře státního a samosprávného sektoru…..“ (4, str. 174)

Skutečnost, že model samosprávného socialismu je definován v ideologických kruzích KSČM zatím poměrně vágně, způsobuje jistý konflikt mezi konzervativní a „progresivní“ částí členské základny strany. Ti, kteří se hlásí k samosprávnému socialismu, věří, že na jeho přijetí/nepřijetí závisí osud strany.

„Osud strany je …. dnes závislý na tom, zda se dokáže v poměrně dohledné době přeměnit ze strany poskytující určitý prostor k dožívání a udržování v politice stoupenců konzervativního neostalinského názorového komplexu, ve stranu, která je založena na kritické reflexi tohoto komplexu i celé teorie a praxe prvního historického pokusu o socialismus a dokáže se přihlásit k perspektivě samosprávného socialismu překonávajícího nedostatky tohoto pokusu.“ (9)

Citovaný autor zároveň čelí námitce konzervativců ve své straně, že „progresivisté“ nedisponují „konkrétním modelem samosprávného socialismu“, a že to, co dnes skutečně mohou komunisté občanům nabídnout, je jen „starý dobrý“ projekt „opětovného zestátnění“ (to, co se nazývalo reálný socialismus). Autor však namítá, že tomu tak nemusí být, neboť model samosprávného socialismu lze podobně jako „první historický model socialismu“ testovat v praxi – „doslova a do písmene za pochodu“, protože  ten, jak známo, „přesto vznikl a desítky let fungoval“. (9).

Při těchto slovech renomovaného teoretika strany je však třeba zbystřit kritický rozum. A položit znepokojivé otázky:

• Mohou komunisté opět slepě experimentovat, tentokrát s další radikální vizí společnosti, jakou představuje samosprávný socialismus, aniž by měli předem jeho model více teoreticky ujasněný ?
• Nestihne tento „nový“ model socialismu při jeho testování „doslova a do písmene za pochodu“ stejný osud jako v případě bývalého reálného socialismu, který sice „vznikl a desítky let fungoval“, ale nakonec zcela zkrachoval ?
• Na jakých nezpochybnitelných předpokladech KSČM staví, když vkládá do tohoto modelu takovou eschatologickou víru ? Jedná se skutečně o předpoklady, které jsou jiné, než byly v případě víry v „reálný socialismus,“ a o kterých lze tedy soudit, že zakládají skutečně nový a nadějný emancipační dějinný projekt ? V čem se vůbec model samosprávného socialismu odlišuje, či má šanci odlišovat od modelu reálného socialismu ?

Na tyto otázky je nyní nutné odpovědět a začněme těmi, které jsme položili jako poslední, neboť jejich zodpovězení poskytuje odpovědi na ostatní.

4.2 Reálný socialismus a příčiny jeho selhání

Abychom zodpověděli otázku po předpokladech komunistické víry v samosprávný socialismus jako vyšší progresivnější společenské formy ve srovnání s reálným socialismem, pak za situace, kdy nemáme po ruce nějaký propracovanější model samosprávného socialismu, musíme zjistit, jak se KSČM dnes dívá na reálný socialismus a v čem vidí příčiny jeho krachu.

Celkově se komunistický popis reálného socialismu a jeho zániku drží následujícího schéma:

1. Společnost před listopadem 1989 byla oproti společnosti před Únorem 1948 i společnosti po listopadu 1989 pokrokovějším společenským řádem. Pokrokovější proto, že šlo o společnost překonávající jak předúnorový tak polistopadový kapitalismus.

„Společenský řád, který se utvářel po roce 1917 v Sovětském svazu a který u nás vznikl po únoru 1948, byl první historickou formou společnosti usilující o překonání vykořisťování plynoucího z kapitalistického soukromého vlastnictví výrobních prostředků.“¨….. Období 1948 až 1989 stále patří přes všechny kritické výhrady k nejlepším stránkám historie českého a slovenského lidu…… Dalším vývojem po listopadu 1989 byla společnost odvedena z cesty hledání a prosazování spravedlnosti pro všechny a vržená zpátky, do kapitalismu.“ (10)

2. Společnost před listopadem 1989 nevznikla náhodou, ale nutně, šlo o zákonité stádium společenského vývoje.

„Byla to forma, která vznikla nutně a na hlavním směru vývoje lidské společnosti. Představovala samostatný, relativně celistvý, vyšší, pokrokový stupeň uspořádání.“ (10)

3. Strategie komunistů byla při volbě této formy socialismu v podstatě správná, drželi jen krok s dějinami. Vytvořili systém, který měl oproti kapitalismu mnoho předností.⁸

„….výsledkem činnosti pracujících lidí v Československu byl rychlý růst materiálních a duchovních hodnot, jakož i zásadní společenské přeměny. Měnilo se významně i samo postavení pracujícího člověka. Peníze nebyly jediným a hlavním stimulem a současně měřítkem hodnocení lidských činů..….. Předlistopadové Československo bylo v širokém mezinárodním srovnání dobře prosperující zemí, se solidní životní úrovní, těšící se mezinárodnímu uznání, s dobrou, v lecčems pak i vynikající světovou pověstí“ (10)

4. Byly zde i subjektivní chyby v řízení společnosti, ale rozhodující pro selhání nového společenského systému byly jeho objektivně dané nedostatky. K nim hlavně patřil dosažený (nízký) rozvoj výrobních sil a z něho vyplývající omezená možnost uplatnění samosprávné formy vlastnictví namísto státního vlastnictví.

„Pro analýzu příčin selhání předlistopadového uspořádání společnosti jsou podstatné především faktory objektivní, spojené s rozvojem systému jako takového, se systémem v celé jeho mezinárodní celistvosti. Tam lze řadit především vlivy spojené s dosaženým stupněm rozvoje výrobních sil a problémy rozvoje demokracie a posilování samosprávných prvků, zejména ve vlastnických vztazích. Nedokonale společenský způsob přivlastňování omezoval možnost pracujících reálně vystupovat jako socialističtí vlastníci. Tyto problémy se projevovaly v průběhu celého vývoje první historické formy socialismu a ve všech zemích, kde existovala… Kořeny této nedokonalosti spočívaly především v omezených možnostech zespolečenštění provedeného převážně formou zestátnění...“ (10)

5. Vyskytující se chyby v reálném socialismu (především v oblasti řízení) nebyly rozhodně úmyslné, ale vyplývaly z uvedených objektivních nedostatků.

„Hlavní příčiny tohoto stavu však přesto nelze hledat v nedostatku politické vůle a odpovědnosti, případně ve svévoli a zlovůli příslušníků řídícího aparátu strany, státu i společenských organizací. Základní faktor, který působil na jednání i myšlení řídících pracovníků ve všech oblastech života společnosti, měl objektivní charakter. Byla to samotná složitost a nedokonalost mechanismu řízení, která vedoucí i řadové pracovníky ve sféře řízení, včetně funkcionářů a pracovníků aparátu stran.“.. (10)

6. Tyto chyby se přenášely i do řídících struktur komunistické strany, začaly v ní převládat byrokratické metody, vzniklý monopol strany podvázal rozvoj politického systému.

„Vzrostl i aparát a postupně začal srůstat s aparátem státu. Ve vnitrostranické výstavbě se postupně přeměnil demokratický centralismus v centralismus byrokratický. V činnosti strany tak začaly převažovat direktivní postupy, což bylo nakonec i kodifikováno v Ústavě z roku 1960 ustanovením o vedoucí úloze KSČ. Monopol jedné strany ve spojení s neexistencí tajných voleb z více alternativ podvazoval rozvoj politického systému. Formální mechanismus Národní fronty nebyl schopen tento výpadek nahradit.“ (10)

7. Ve veřejnosti narůstala oprávněná nespokojenost s omezováním občanských práv a svobod.

„Právem občané pochybovali o systému, který nebyl schopen ani po desetiletích dosáhnout spravedlnosti v odměňování podle práce, nedokázal rozvíjet svobodu projevu, shromažďování, nepřiměřeně postihoval odlišné názory a omezoval např. i možnosti cestování a další konkrétní a oprávněné potřeby.“ (10)

8. Toho od samotného počátku využívaly vnější i vnitřní kontrarevoluční síly, které strhly ke kontrarevoluci i široké vrstvy dezorientovaných občanů.

„Svou úlohu sehrál stupňovaný a koordinovaný vnější tlak, včetně činnosti dávno ze zahraničí připravovaných struktur a přímé politické, finanční a technické podpory disentu….. Rozhodující však byly vyostřené zájmové diference a orientace jednotlivých sociálních skupin, z nichž mnohé již neměly se socialismem nic společného…… Při tomto nástupu byla využita značná dezorientace a tím i manipulovatelnost širokých vrstev občanů, zejména mládeže.“ (10)

Hodnocení

Na tomto výkladu dějin vzniku a zániku reálného socialismu zaráží předně jeho objektivistická kauzalita. Socialismus vznikl „nutně a na hlavním směru vývoje lidské společnosti“, aby po desetiletí zanikl rovněž nutně kvůli „objektivním nedokonalostem“, které „ spočívaly především v omezených možnostech zespolečenštění provedeného převážně formou zestátnění“. Záměr je zde průhledný - relativizovat vlastní chyby komunistů, jejich zodpovědnost za děsivé přehmaty, kterých se v průběhu existence reálného socialismu dopouštěli („Hlavní příčiny tohoto stavu však přesto nelze hledat v nedostatku politické vůle a odpovědnosti, případně ve svévoli a zlovůli příslušníků řídícího aparátu strany, státu i společenských organizací.“)  a připravit si naopak půdu pro zcela subjektivistické zatěžování jednotlivých aktérů těchto dějin normativními soudy skrytými v takových kategoriích jako „pokrok“, „reakce“, „revoluční sily“, „kontrarevoluční sily“.

Ve skutečnosti existuje mnoho pochybností, zda-li režimy v roce 1917 v Rusku a v roce 1948 v Československu vznikly „nutně“ a kde síly revoluce (komunisté) jen „držely krok s dějinami“. Podle samotného Marxe měla socialistická revoluce vzniknout v ekonomicky, politicky a kulturně nejvyspělejších zemích, takže z tohoto pohledu se mohou revoluční aktivity středo- a východoevropských bolševiků jevit jako čirý avanturismus. A vezmeme-li roli sil odporu - tzv. disent či „dezorientovaný“ lid z roku 1989, jim můžeme být vděční, že nás naopak na reálnou dějinnou trajektorii vrátili. Německý levicový filosof Jűgen Habermas volí namísto komunistického pojmu „kontrarevoluce“ pojmy jako „zpětný pohyb dějin“ nebo „dohánějící revoluce“ a konstatuje:

“Stalinističtí obhájci status quo ante ztratili své vedoucí mluvčí. Popírají revoluční charakter změn, interpretují je jako kontrarevoluční. Vtlačují ty spíše neobvyklé aspekty zpětného pohybu i dohánění do již nefunkčního marxistického schématu……Spíše se v revolučním zhroucení byrokratického socialismu ohlašuje vpád moderny - duch západu dostihující východ, nejen technickou civilizací, ale i demokratickou tradicí.” (8)

Postupně si ukážeme, že v onom „nefunkčním marxistickém schématu“ objektivistického výkladu vzniku, vývoje a pádu reálného socialismu , jemuž je komplementární naprosto svévolné a účelové zacházení s jeho dějinnými aktéry, je skryta celá politická strategie a taktika KSČM i model samosprávného socialismu.

4.3 Reálný versus samosprávný socialismus

Na předchozím objektivistickém výkladu spojujícím historickou deskripci reálného socialismu jako společenského systému s příčinami jeho zániku si ještě jednou všimněme fenoménu státního vlastnictví. Podle KSČM reálný socialismus vznikl „nutně“ díky objektivní potřebě ustavení vyšší historické formy vlastnických vztahů – zestátnění a zanikl díky „objektivnímu nedostatku“ reálného socialismu toto zestátnění překonat (výrobní samosprávou). Jak si to vysvětlit ? Jak to, že zestátnění podle komunistů jednou sehrává pokrokovou roli ve vývoji lidstva, zatímco jindy limitující ? Odpověď musíme hledat v marxistickém učení o ekonomicko-společenských formacích.

Ekonomicko-společenská formace představuje podle klasiků marxismu určitý historický stupeň rozvoje výrobních sil a odpovídajících vlastnických (výrobních) vztahů tvořících tzv. ekonomickou základnu společnosti. Podle další marxistické teze, že společenské bytí určuje společenské vědomí, je ekonomická základna pro ustavení a fungování ekonomicko-společenské formy primární. Nad ní se zvedá druhotná, od ekonomické základny odvozená, tzv. právní, politická, ideologická, obecně - duchovní nadstavba společnosti. Postupně hromadící se rozpory v ekonomické základně společnosti, kdy existující výrobní vztahy brání rozvoji výrobních sil, si vynucují kvalitativní změnu těchto vztahů, tj. dochází ke změně celé ekonomicko-společenské formace. Marx s Engelsem rozlišoval zhruba čtyři společenské-ekonomické formace – asijskou, antickou, feudální a moderní kapitalistickou. V ní se rozpor mezi výrobními silami a výrobními vztahy historicky vyhrocuje jako rozpor mezi společenským charakterem práce (výroba si vynucuje stále větší propojení společenských faktorů) a jejím soukromovlastnickým přivlastňováním (omezená část společnosti si přivlastňuje formou zisku její výsledky). Podle klasiků marxismu si další vývoj výrobních sil vynutí přizpůsobení vlastnických vztahů na celospolečenském základě, kapitalistickou formaci má nahradit socialistická/komunistická společnost. Ta základní spor kapitalismu - spor mezi společenským charakterem práce a jejím soukromým přivlastňováním - definitivně odstraní.

Je třeba zdůraznit, že KSČM hlásící se k marxismu plně přebírá jeho ortodoxní představu o ekonomicko-společenských formacích jako zdůvodnění objektivní nutnosti přechodu od kapitalismu k „vyšší“ historické ekonomicko společenské formaci – k socialismu. Zároveň přebírá i jeho ortodoxní pojetí revoluční ho boje mas (dělníků) za tento nový společenský řád.

Převzetí pojmu ekonomicko-společenská formace a její označení jako „kapitalistická“ umožňuje KSČM zároveň vnímat tuto společensko-ekonomickou formaci jako „systém“, její základní rozpor (mezi společenským charakterem práce a jejím soukromým přivlastňováním daný existencí soukromého vlastnictví) jako základní systémový rozpor. Sebe sama pak KSČM jako strana proti soukromému vlastnictví a kapitalismu může pojímat jako „antisystémovou stranu“.

Dané marxistické schéma o ekonomicko-společenských formacích nám dává odpověď na naši otázku. Kapitalismus je společensko-ekonomická formace, která je založena na soukromém vlastnictví výrobních prostředků. Socialismus je vyšší společensko-ekonomická formace založená na překonání soukromého vlastnictví výrobních prostředků. Avšak to je negativní vymezení ekonomické základny socialismu, nikoli pozitivní. Marx nikde nedává závaznou odpověď, jaký typ vlastnictví jako vyšší typ zespolečenštění výrobních sil přichází po kapitalismu. Z Marxe vycházející socialisté a později hlavně leninisté však měli hned jasno. Vyšším typem zespolečenštění oproti soukromému vlastnictví je státní vlastnictví. (Reálný) socialismus je ekonomicky legitimován zestátněním výrobních prostředků a tím jako vyšší ekonomicko-společenská formace překonává kapitalismus. 

Ponechme stranou věčné spory, zda-li státní vlastnictví výrobních prostředků lze ztotožňovat se socialismem, resp. zda-li něco takového závazně vyplývá či nevyplývá z marxistického pojetí společensko-ekonomických formací. Každopádně leninisté se tento společenský systém rozhodli uskutečnit a dodnes jej nazývají „reálným socialismem“.

Tento reálný socialismus však začal podle KSČM selhávat, protože „omezoval možnost pracujících reálně vystupovat jako socialističtí vlastníci“. A zde jsme u podstaty tzv. samosprávného socialismu. Tento systém bude vyšší formou socialismu než je reálný socialismus, protože má být schopen toto privilegium pracujícím umožnit.

„….Realita první formy socialismu ukázala, že po této revoluci vzniká historicky nový typ vládnoucí třídy – řídící aparát i některé další privilegované skupiny, jehož existence vyplývá z nedokonalého zespolečenštění dosaženého zestátněním. Tento aparát si vytvořil v dějinách vlastní politickou elitu, přizpůsobil svým zájmům komunistickou stranu a zkreslil i marxistickou ideologii do podoby své vlastní ideologie.“ Proto „Krach prvního pokusu o socialismus si vynucuje …….co nejširší demokratizací vytvářet nový vlastnický sektor – samosprávný, kde by si lidé získávali praktické zkušenosti se společenskou správou a jehož soutěžení s kapitalismem realizované v širokém celosvětovém měřítku by nakonec vytvořilo podmínky pro kvalitativní změnu charakteru vlastnických i dalších společenských vztahů.“ ( 9)

Model samosprávného socialismu však vyvolává řadu pochybností.

V tradičním marxistickém schématu společensko ekonomických formací je vždy změna vlastnických vztahů vynucena potřebou uvolnit prostor pro další rozvoj výrobních sil. Brzdí-li výrobní vztahy rozvoj výrobních sil, pak je nutné je změnit. To je podstatou revoluce. Takové zdůvodnění používali dokonce i marxisté-leninisté pro přechod od soukromého (kapitalistického) vlastnictví k státnímu (socialistickému) vlastnictví . Při svém zdůvodnění přechodu od státního vlastnictví k samosprávnému vlastnictví však naši komunisté takto s „dialektikou výrobních sil a výrobních vztahů“, kde je primárním kritériem testování progresivnosti výrobních vztahů jejich schopnost stimulovat rozvoj výrobních sil, nepracují. Kdyby s ní důsledně (jako původně Marx) pracovali, museli by vzít v potaz dějinně prokázaný empirický fakt, že státní vlastnictví (státní socialismus) nedokázalo lépe stimulovat rozvoj výrobních sil než soukromé vlastnictví (kapitalismus) a nemohli by tudíž onen „zpětný pohyb“ dějin od státního socialismu ke kapitalismu považovat za „kontrarevoluci“.

Dějinnou skutečnost selhání státního vlastnictví jako vyšší formy zespolečenštění ve srovnání se soukromým vlastnictvím si ale komunisté nechtějí otevřeně přiznat a raději přesouvají pozornost na druhou stránku „dialektického sporu“ - na výrobní (vlastnické) vztahy. „Zpětný pohyb“ dějin se tak může interpretovat jako „kontrarevoluce“, neboť se zdůrazňuje návrat k systému, který zkrátka společnost antagonisticky rozděluje na vlastníky (kapitalisty) a nevlastníky (námezdně pracující). Tímto odvedením pozornosti od výrobních sil k výrobním vztahům jako hlavnímu kritériu rozvoje společenského systému se však otevírá prostor pro svévolnou interpretaci a hodnocení progresivnosti jednotlivých společenských formací. Ti, co dnes v KSČM tvrdí, že samosprávný socialismus je založen na historicky pokrokovějším typu vlastnictví (výrobní samospráva) než je státní vlastnictví, přičemž státní vlastnictví pro ně stále zůstává pokrokovější než soukromé vlastnictví, tak své tvrzení o vyšší progresivitě samosprávného socialismu zakládají na historicky nedoloženém předpokladu. Jinými slovy, jestliže dějiny neprokázaly, že státní vlastnictví dalo rozvoji výrobních sil větší dějinný impuls než soukromé vlastnictví, pak lze úspěšně pochybovat,, že to bude samosprávné vlastnictví (samosprávný socialismus), který tuto historickou roli splní. Zastánci samosprávného socialismu v KSČM si však takovou pochybnost vůbec nepřipouští. Přesunutím akcentu na rozhodující roli vlastnických vztahů pro posuzování progresivnosti daného společenského systému jim totiž stačí jednoduchá morální úvaha, že výrobní samospráva bude spravedlivější, odstraní vykořisťování člověka člověkem, odstraní základní systémovou vadu kapitalismu – rozpor mezi společenským charakterem práce a jejím soukromým přivlastňováním. Na této ryze morální metafyzice vylučující jakékoli empirické ověření je víra v dějinnou emancipační roli samosprávného socialismu u komunistů postavena. Z toho vyplývá řada otázek, na které nemají (a ani nemohou) zastánci samosprávného socialismu žádné přesvědčivé odpovědi:

1. Otázky týkající se ekonomiky:

Jaká budou ekonomická kritéria efektivnosti fungování socialistických samosprávných podniků ?

Jaký způsob zprostředkování výsledků práce samosprávných výrobních kolektivů lze očekávat ? Půjde ještě o směnu hodnot ? Půjde tu ještě o trh ?

Jakou roli zde bude hrát tržní princip nabídky a poptávky ?

Jakou roli tu budou hrát peníze ?

Pokud nebudou mít komunisté na tyto otázky odpovědi, vystavují opět společnost při zavádění samosprávného socialismu riziku zavádění neefektivního ekonomického systému.

2. Otázky týkající se politiky:

Jaká bude v samosprávném socialismu role státu, kdo bude tvořit byrokracii státního aparátu, jak bude tato byrokracie legitimizována ? Jak bude stát „veskrze podřízen společnosti“ ? (Marx)

Pokud nebudou mít komunisté na tyto otázky odpovědi, vystavují opět společnost při zavádění samosprávného socialismu riziku zavádění nedemokratického systému.

Hledejme odpovědi na tyto otázky hlubší analýzou politické strategie a taktiky KSČM.

4.4 Současný kapitalismus a globalizace

Aby komunisté podali pádnější zdůvodnění samosprávného socialismu jako historicky vyšší pokrokové formy společnosti překonávající kapitalismus, využívají k tomu specifickou leninskou („imperialistickou“) variantu deskripce a explikace krizového vývoje kapitalismu a vytváření objektivních podmínek pro socialistickou revoluci.

KSČM

Podle komunistů se podstata kapitalismu nemění. Ignorují tudíž různé nepřehlédnutelné úrovně rozlišení kapitalistické tržní ekonomiky v jejím vývoji, např. jaké bylo dosaženo po druhé světové válce ve státě sociálního kompromisu. Věnují se stále jen „základnímu rozporu“ kapitalismu a z něho plynoucímu základnímu třídnímu rozvrstvení a konfliktu.

„……nechť se již současná společnost nazývá „společnost industriální“, či „postindustriální“, či „svobodná společnost…… „Podstatou však nadále zůstává soukromé vlastnictví výrobních prostředků, skutečnost, že převážná část obyvatelstva je odkázána na prodej své pracovní síly v podnicích se soukromým státním či skupinovým vlastnictvím, že trvá vykořisťování námezdní práce“. (4. str. 14)

„Podstatou procesů zůstává základní třídní střet mezi kapitálem a prací“ (4, str. 18)

„…….protispolečenské působení kapitalistické formy vlastnictví nedokázaly prosazované sociální, právní a etické normy eliminovat“. (4, str. 3)

Podle komunistů má současný kapitalismus imperialistickou povahu a projevuje všechny znaky postupující degenerace, jedná se o kapitalismus „zahnívající“ (Lenin).

„Současný kapitalismus zůstává kapitalismem a imperialismem……..“

„Trvá význam zjištění, že v historickém smyslu je imperialismus zahnívajícím, umírajícím kapitalismem“. (4, str.14)

V procesu globalizace se stává imperialismus „superimperialismem“. Jednak v tomto procesu základní spor kapitalismu vyostřuje, jednak ho vyjevuje ve světovém měřítku.

„Dochází tak k zostřování základního rozporu kapitalismu – rozporu mezi společenským charakterem výroby a soukromovlastnickou formou vlastnictví výrobních prostředků a přivlastňováním si výsledků výroby.“ (4, str. 29)

Cílem globalizace je „celosvětová privatizace“, jejíž smyslem je právě „zvýšit suverenitu podnikatelů na úkor suverenity států a tím i masy občanů – voličů“ (4, str.16)

Světovými oporami globalizujícího se kapitalismu jsou (4, str. 12-13):

• Společenský nositel = nadnárodní společnosti
• Institucionální rámec = Světová organizace obchodu (WTO) a integrační dohody
• Technický zprostředkovatel = informační (PC) revoluce
• Ideologické zázemí = neoliberalismus

Protože globalizace je nezvratitelná, tak ve svém kapitalistickém formátu nezvratitelně žene civilizaci do sociální, ekonomické a kulturní krize. Symptomy ekonomické a sociální krize jsou:

• rostoucí nezaměstnanost
• bankroty podniků
• snižování sociálních požitků
• podřizování se flexibilitě trhu práce
• zkracování mateřské dovolené
• legalizace noční práce žen
• zaměstnávání dětí,
• zpochybňování povinné školní docházky
• úpadek zemědělství, venkova.
• privatizace veřejných služeb

Symptomy kulturní krize se projevuje (4, str.47) především úpadkem „kritického racionálního rozumu“, vzestupem iracionalismu, relativismu a mystiky, postmodernismu rezignujícího na jedinou pravdu a hnutím New Age. Postmodernismus má tvořit ideologické pozadí pro „krotké“ změny kapitalistického systému přípustné pro sociální demokracii a sociální liberály.

„Postmodernismus vyzdvihuje svůj smysl a cit pro skutečnost a rozdíly v neprospěch ideálů svobody, solidarity, pravdy, spravedlnosti s jedním rozumem a mocí. (s. 48)…..Ve skutečnosti však to, co je označováno jako komunikativní pluralita kultur, existuje spolu s racionalizačními a unifikačními procesy, se snahou prosadit jednotný světový ekonomický, sociální a politický řád kapitalismu. Postmodernismus je spjat se zájmy rozhodujících skupin a vrstev této společnosti, může však být využíván reformisty, kteří hledají ty nejkrotší vnitrosystémové alternativy (B.Clinton, T.Blair, A.Gore, V.Havel). Stát v tomto případě hraje roli partnera soukromým podnikatelům.“ (4, str. 48)

Celkově globalizace vede ke krizi demokracie, k ekologicko-civilizační krizi a tudíž k nutnosti překonání kapitalismu . Revoluce je jediná záchrana civilizace, možnost jak nastolit společnost schopnou seberegulace. Pokud se tak nestane, civilizace zahyne.

„Globalizace vede ke krizi demokracie.“ (4, str.38)

„Nutnost revoluce vyplývá z civilizačně ekologické krize, do níž zatahuje lidstvo globalizující se kapitalismus. (4, str. 153)

Cílem je „stát se plně seberegulujícím systémem prosazujícím uvolnění všech lidských bytostných sil….“ (4, str. 148)

Pokud k civilizační revoluci nedojde, civilizace riskuje „stagnaci, růst nezvladatelných konfliktů, odumírání, kolaps,zánik“ (str. 148)

Hodnocení

Mnohokrát klasikové vyslovovali klinické předpovědi konce kapitalismu, ale vždy se mýlili. A vždy se toto konstatování opíralo o apokalyptickou deskripci stávající civilizace ve smyslu nejostřejšího vyhrocení základního rozporu kapitalismu. Něčeho podobného jsme svědky i dnes při popisu globalizace, který beze zbytku přijímá Leninovo schéma z Imperialismu jako nejvyššího stádia kapitalismu.

Podstata chybného (ortodoxně marxistického) výkladu krize kapitalismu v období národních států spočívala v podcenění možností regulativní funkce státu, tzn. že politickou intervencionistickou mocí se dá kapitalistická tržní ekonomika „zkrotit“, či orientovat ne-sebedestruktivním směrem (sociálně státní kompromis). Komunisté je podcenili, protože považovali stát za pouhé třídní panství buržoazie, která nemůže mít zájem a schopnosti regulovat přirozené ekonomické poruchy tržního systému v zájmu sociálního kompromisu Kromě toho stát byl pouhou „nadstavbou“ ekonomiky a měl jen odrážet bezprostřední ekonomické zájmy podnikatelů. Tato představa kapitalismu vycházela z jeho omezeného formátu v 19. století. Tento pak aplikoval Lenin na pozdější „imperialistickou“ (monopolní) etapu kapitalismu z počátku 20.století.

Ve skutečnosti v pozdějším období (dvacátá, třicátá léta 20. století a hlavně po 2. světové válce) se demokratického státu jako „svého“ nástroje zmocnily i síly „odporu“, tzn. dělnické a sociálně orientované strany, zaměstnanecké odbory a snažily se jim vtisknout svou vůli. Komunistické nářky, že šlo jen o „kosmetické úpravy“ kapitalismu, aniž by se řešil jeho základní rozpor, jsou plané ideologické žvásty. Fakta jsou jasná, tržní ekonomika byla kultivována způsobem, že mluvit dnes o kapitalismu ve smyslu marxisticko-leninských tezí nemá praktický smysl.

“….naše společnosti, které vyšplhaly ………. na "hospodářský vrchol", se již nepodobají manchestrovské Anglii s její bídou, tak drasticky popsanou Engelsem. Tyto společnosti mezitím totiž nalezly v kompromisu sociálního státu odpověď na silná slova Komunistického manifestu i na tuhé boje evropského dělnického hnutí.” (8)

Stejnou chybu dělají komunisté i dnes, kdy se rozvoj ekonomiky a trhu vymaňuje z. národního rámce a drze zneužívá absence nedokonalých či neexistujících nadnárodních či mezinárodních regulátorů kapitálových pohybů (globalizace). Opět vyslovují klinické výpovědi o „zahnívání“ kapitalismu, či jeho smrtelné agónii a straší zánikem civilizace, aby zdůvodnili nutnost nové antikapitalistické revoluce. Přitom rozpory systému pozdního kapitalismu nelze zlehčovat a bude je nutné (v zájmu civilizace) řešit. Toto řešení ale nepůjde cestou zrušení kapitalistické tržní ekonomiky („odstranění jejího základního rozporu“), ale opět cestou jejího politického „zkrocení“, tentokrát na nadnárodní úrovni. Půjde o vybavení existujících politických institucí většími nadnárodními politickými pravomocemi, případně o tvorbu nových institucí s takovými pravomocemi, což se samozřejmě neobejde bez tvrdých střetů. Nikoli ale mezi dvěma dějinnými velesubjekty – dělníky a kapitalisty, ale mezi širokou demokratickou a heterogenně (sociálně a kulturně) strukturovanou veřejností na straně jedné a anonymně působícím všesvětovým trhem na straně druhé. Přitom nadnárodní monopoly a instituce zde budou střídavě hrát roli „sil odporu“ (proti systému) a „sil loajality“ ( k systému). Jak říká J. Habermas:

“…nositelem expanze, kterou tehdy Marx tak empaticky pozdvihl na svém štítě, není dnes již buržoasie roku 1848, není to již žádná sociální třída vládnoucí v národním rámci, nýbrž anonymní, celosvětově působící hospodářský systém, oproštěný od jakékoli zřetelně určitelné třídní struktury “ (8)

Ortodoxně marxistická představa zániku kapitalismu se nikdy nemůže uskutečnit, neboť takový kapitalismus, jak jej tato představa vyobrazuje, ve skutečnosti nikdy zcela přesně neodpovídal realitě. Trh bude mít stále tendenci expandovat do prostoru, kde neexistují politické regulátory a politika se svými regulativními mechanismy jej bude vždy dohánět. Tím se odhaluje rozpornost tohoto procesu. Tak jako nebylo kdysi nemístným optimismem, že lze trh zkrotit v rámci národního státu, není nemístným optimismem, že se to může „silám odporu“ podařit i v nadnárodním prostoru. Hrůzné apokalyptické vize zániku kapitalismu v důsledku vyhrocujících se rozporů globalizace jsou falešnou perspektivou vyvozenou z nekriticky přijímaného ortodoxního marxistického paradigmatu. 

4.5 Dělnická třída jako revoluční subjekt

Podle klasického marxismu se jednotlivé společensko-ekonomické formace až do kapitalistického období vývoje lidstva střídaly dynamikou třídního boje dvou hlavních tříd – vládnoucí třídy, tzn. vlastníků výrobních prostředků a ovládané třídy, tzn. nevlastníků výrobních prostředků. Třída ovládaná vede třídní boj za prosazení svých zájmů, které jsou v rozporu se zájmy třídy vládnoucí. Časem tento třídní boj vyúsťuje v revoluční boj, třída ovládaná se stává třídou vládnoucí. V revoluci politicky potlačená třída postupně zaniká i ekonomicky, vzniká nová společensko ekonomická formace a nové třídní dělení.

Toto jednoduché schéma (pod silným vlivem Hegelovy metafyziky) má v období kapitalismu legitimizovat „revoluční boj“ ovládané třídy (dělníků či průmyslového proletariátu) proti třídě vládnoucí – buržoasii, s cílem napřed politicky a následně i ekonomicky a kulturně buržoazii zničit a nastolit nový společensko ekonomický řád. Ten má být poprvé v dějinách založen na
ne-antagonistických výrobních vztazích („socialismus“, později „komunismus“). Dělníci jsou hlavním a revolučním subjektem tohoto boje proto, že mají na pádu kapitalismu a vybudování tohoto společenského pořádku největší objektivní zájem.

KSČM

Toto ortodoxní pojetí dělnické třídy jako dominujícího aktéra třídního boje proti buržoazii a kapitalismu přijímá se vším všudy i dnešní KSČM.

„Svůj sociální základ a oporu má výrazně opoziční, protikapitalistický postoj v bezprostředních zájmech námezdních pracovníků, zejména dělníků, ale i v jejich mnohogenerační paměti a tím i ve schopnosti orientovat se v podstatě procesů a dlouhodobých trendech“. (4, str. 5)

S ohledem na dnešní strukturu „dělníků“ s klesajícím podílem fyzických (manuálních) pracovníků si komunisté dobře uvědomují, že musí získat moderní profesní skupiny spojené s informačními technologiemi („počítačový proletariát“), inženýrské technické kádry a tzv. „cognitariát“ („dělníky poznání“), tzn. vysokokvalifikované kádry s vědeckými a polovědeckými znalostmi schopné dodávat produktům a službám vysokou přidanou hodnotu.

O vůli těchto vysoce kvalifikovaných pracovních sil být nositeli revolučního odhodlání a vést boj proti kapitalismu však nejsou komunisté až tak přesvědčeni. Zde se snad nejnázorněji dostávají se svým ortodoxním pojetím třídního boje do vážných prakticko-politických obtíží. Jejich víra v revoluční potenciál dělnické třídy je totiž odvozena z obrazu továrního systému organizované práce v 19. století. Struktura solidárních vazeb, která v tomto systému mezi dělníky vznikala, stala se předobrazem struktury budoucí solidární postkapitalistické společnosti. Tento tovární systém z 19. století však již zanikl. Dnešní stádium rozvoje výrobních sil a charakter práce s vysokým podílem kvalifikované práce totiž vede k její větší individualizaci, kdy solidární vazby se již nevytváří v širokém rámci třídy, ale omezují se na mnohem menší okruhy pracovníků (profesní skupiny, podnikové kolektivy, pracovní teamy). O tom, že si s tímto procesem rozpadu solidárních vazeb v rámci třídy komunisté nevědí příliš rady, svědčí jejich sektářsky motivovaný strach, že nové dělnické kádry pracující v takovém prostředí , budou podléhat „buržoazní“ či „maloburžoazní“ ideologii.

„Obtížněji se mohou bránit nátlaku, snadněji se u nich uchycuje maloburžoazní a buržoazní ideologie.“ (4, str.28)

Jelikož zachytit se v takovém prostředí je pro komunisty stále těžší, hodlají se stále více obracet na skupiny obyvatel s nízkou kvalifikací, které „kapitalistická modernizace“ vyřazuje z pracovního a výrobního procesu, nebo na sociálně slabé skupiny (důchodci, ženy v domácnosti, zdravotně postižení atp.).

Hodnocení

Usilovat o vlastní hlubší třídní zakotvení bude pro komunisty těžší s ohledem na jejich ortodoxní pojetí dělnické třídy jako revolučního antikapitalistického subjektu a se sektářským přístupem k jiným „třídně kolísajícím“ sociálním skupinám. Spíše se komunisté budou orientovat na sociálně heterogennější spektrum všech „nespokojených“, „neprivilegovaných“. Sotva se jim ale podaří učinit z nich masový monolit sloužící jako „úderná pěst“ proti kapitalismu.⁹

V této souvislosti je třeba připomenout, že ani v minulosti to neměli komunisté s dělníky zrovna jednoduché. Z ortodoxně třídní teorie odvozená praxe vůči dělníkům v sobě vždy zahrnovala momenty násilné ideologické indoktrinace. Dělníkům se namlouvalo, že jen komunisté hájí jejich zájmy, zatímco ostatní socialistické strany je spíše svádějí na scestí, aby je integrovaly do kapitalistického systému. Proto komunisté soustavně označovali socialisty za „zrádce“ dělnické třídy a snažili se je zbavit jejich vlivu. Až tak velký úspěch s tím u dělníků neměli, což jim po únoru 1948 komunisté také spočítali, kdy je zbavili řady tradičních práv, mimo jiné i práva na stávku.

(14)

4.6 Demokratický stát a občanská společnost

KSČM

KSČM přebírá tradiční ortodoxní marxistické stanovisko, že stát je obecně „mašinérie na udržování panství jedné třídy nad druhou“ (Lenin); konkrétně moderní demokratický stát je „nástrojem vykořisťování námezdní práce kapitálem“ (Marx).

„….„moderní státní moc je jen výborem, který spravuje společné záležitosti celé buržoazní třídy“ (4 , s. 15)

Jinými slovy ani dnešní KSČM nepovažuje moderní demokratický právní stát za něco více než jen konkrétně dějinně vymezený prostor, ve kterém „bude vybojován definitivně třídní boj“ dělnické třídy proti kapitalismu. K jeho institucím – parlamentu, vládě, soudům, ale k základním liberálním právům, jakými jsou např. svoboda smýšlení, tisku a shromažďování atp. - přistupují komunisté čistě instrumentálně. Jde pouze o prostředky, které se využívají k organizaci a boji proti „buržoaznímu státu“. Z perspektivy ortodoxního marxismu přijímané i KSČM je nemyslitelné, že by demokratický stát mohl. jednou přispět k překonání třídního boje. Podle KSČM je demokracie jako buržoazní státní forma v krizi, kde občanská práva a svobody mají pouze formální charakter. Z tohoto pohledu vyplývá i její názor na demokracii obecně:

„Radikální levice nepodléhá představám, podle níž je demokracie jako forma správy společenských záležitostí nejvyšší hodnotou vůbec. Takovou hodnotou je svobodné sebeuplatnění jedince, jeho talentu a schopností“ (4, str.160)

Z komunistického pojetí třídní – buržoazní – povahy současného demokratického státu vyplývá i pojetí občanské společnosti v moderní demokracii. Občanská společnost zde nemůže být nikdy rovnoprávným partnerem buržoazní státní (politické) moci. Je naopak na této moci veskrze závislá. Sociálně demokratické a sociálně liberální pojetí občanské společnosti jako jednoho z nezávislých center demokracie (vedle demokratického státu a tržní ekonomiky) KSČM považuje za „chatrnou konstrukci sociálně tržní ekonomiky“ (4, str. 4). Podle marxistické ortodoxie je demokratická (buržoazní) společnost organizována vertikálně. Její výchozí „základnu“ tvoří kapitalistická tržní ekonomika a stát a občanská společnost tvoří pouhou „odvozenou nadstavbu“.

„Složité předivo skupinových zájmů vede v rozvinutých zemích k neméně složitému předivu různých asociací a iniciativ, jejichž prostřednictvím jsou různé zájmy uplatňovány. Různá sdružení zasahují poměrně velký počet lidí. V největší míře se věnují komunitárním, lokálním, dílčím záležitostem. Zůstávají pod rozhodujícím ideologickým a politickým vlivem ekonomických a politických skupin a institucí, které tvoří páteř této „občanské společnosti“. Ty také mají větší a konec konců rozhodující význam pro „společnost politickou“, pro činnost státu. Nejen tedy neoslabují vertikální, hierarchizovanou moc, ale často ji naopak pomáhají uplatňovat“
 (4, str. 40)

Hodnocení:

Postavení státu a občanské společnosti je ve strategii KSČM poplatné ortodoxnímu marxistickému schéma vertikální organizace společnosti z dob ranného kapitalismu. Základnu společnosti tvoří ekonomika (trh, systém soukromého vlastnictví). Demokratický stát je jen odvozenou nadstavbou, jehož funkcí je vymezování pravidel chování trhu a obhajoba zájmů soukromokapitalistických vlastníků. Pouze odvozené postavení má i občanská společnost. Její sociálně a zájmově heterogenní profil je jen zdáním, v podstatě je ovládána a manipulována soukromokapitalistickým zájmem. Soukromokapitalistický princip ve výrobě tak ovládá celou společnost. Z tohoto kapitalistické zakletí je možné se dostat jen útokem na ekonomickou základnu společnosti, její přeměnou z trhu na demokratický výrobní program. Ten má být potom rozšířen na celou společnost.

Toto ortodoxní marxistické schéma vertikální organizace společnosti vycházející z jednoho (ekonomického) centra společenské moci však neodpovídá organizaci pozdní kapitalistické společnosti. V ní stát a občanská společnost nejsou pouhou odvozenou nadstavbou ekonomického centra, ale tvoří další dvě spíše horizontálně působící nezávislá centra. Stát je nástrojem zajišťujícím širší společenskou efektivnost ekonomického systému (péče o veřejný sektor, státní organizace systému vzdělání, kvalifikace a rekvalifikace, organizace vědeckého výzkumu apod.) a jeho sociální průchodnost (vytváření a regulace třídního kompromisu). Občanská společnost se stává centrem vznášení vně-ekonomických nároků orientovaných primárně nikoli na směnné, ale na užitné hodnoty (zdravé životní prostředí, ochrana spotřebitelů, ochrana minorit apod.), konkurujících potřebám zhodnocování kapitálu a vytvářejících širší (nikoli pouze ekonomickou) legitimizační bázi systému. Tímto způsobem tato dvě relativně nezávislá centra (stát a občanská společnost) významně mění charakter výrobních vztahů ve společnosti. Na to upozornil analýzou pozdně kapitalistické společnosti Jűrgen Habermas:

„Pro změnu výrobních vztahů v pozdním kapitalismu jsou charakteristické především tři vývojové trendy: a) změněná forma výroby nadhodnoty, která se týká principu společenské organizace; b) kvazipolitická struktura mezd, která je výrazem třídního kompromisu; a c) rostoucí potřeba legitimity politického systému, která uvádí do hry požadavky , jež jsou orientovány na užitnou hodnotu a za určitých okolností konkurují potřebám zhodnocování kapitálu.“ (31, str.74)

Dodejme jen, že v realitě pozdně kapitalistické společnosti je naprosto absurdní uplatňovat taktiku „revolučního třídního boje“ vycházející z omezeného formátu kapitalismu 19. století.

5. TAKTIKA KSČM

5.1 KSČM jako antisystémová revoluční strana

V předchozí kapitole jsme si ukázali, že politická strategie KSČM se v podstatě neliší od obecné strategie komunistů z minulosti, jejímž cílem je revoluční překonání kapitalismu, resp. demokratické (v pojetí komunistů pouze „buržoazní“) společnosti (státu, kapitalistické tržní ekonomiky a občanské společnosti). Z této strategie vyplývá politická taktika KSČM jako „antisystémové strany“, kde na prvním místě hraje nejdůležitější roli nenechat se integrovat do parlamentního demokratického systému, povzbuzovat třídní konflikt a připravovat se na jeho revoluční řešení.  Tato taktika se opírá o následující zásady:

1. KSČM musí zůstat revoluční stranou, protože:

„…naivní je předpoklad, že se kapitalismus bez rozhodného vystoupení revolučního subjektu může sám zhroutit“. (4, str. 18)

„… je třeba už od současného okamžiku (ostatně tak jako dosud) vést každodenní boj v kterémkoli koutě světa za systémovou změnu….“ (4, str. 166)

2. KSČM se nesmí nechat zcela zatáhnout do parlamentního systému, aby svůj „revoluční charakter“ neztratila, nesmí se stát zcela integrovanou parlamentní stranou.

„Nesnadné bude zbavovat se intelektuálského oportunismu, který se snaží dodat marxistické teorii a komunistické praxi „umírněnost“ a „korektnost“. Mění stranu v parlamentní stranu, odmítá polickou samostatnost „davu“, protože se obává možných sociálních bouří a omezuje se na péči o „kulturní kapitalismus“ (Lenin). (4 , str. 154-155)

3. Je třeba čelit zatažení strany do výkonné moci, vystavovat se zodpovědnosti jako např. sociální demokraté. Eventuální podíl na výkonné moci musí být vymezen na základě přesných podmínek.

„Ve vztahu radikální levice k vládě nelze přijímat kritéria, která jsou charakteristická pro jiné strany stranického spektra. Jejich cílem je i levici podrobit vládní spoluzodpovědnosti, učinit z ní spolupodílníka na výhodách a požitcích a na prohrách buržoazních reformistů. Celkově jde o to prokázat, že ani radikální levice nemůže udělat více než oni sami, tj. strany sociálně liberální či sociálně demokratické a měly by proto rezignovat na společenskou alternativu.“ (4, str. 159).

„Přímý podíl KSČM na výkonné politické moci můžeme při dané konstelaci politických sil stále pokládat za otázku pevně vymezených podmínek. Nejsme ochotni za účast v koaličních hrách opouštět nebo vyprodávat svůj program.“ (1)

4. Trvalý důraz musí být kladen na mimoparlamentní aktivity:

Proto je pro radikální levici „charakteristický trvalý důraz na mimoparlamentní činnost, na mimoparlamentní hnutí a akce.“ (4, 159)

Tato politická taktika KSČM vyhýbající se integraci do politického systému parlamentní i výkonné moci vychází z perspektivy, že strana nesmí ztrácet ze zřetele revoluční přeměnu systému, přičemž parlamentní aktivity se mohou zaměřovat jen na reformy směřující k tomuto cíli. Reformní parlamentní úsilí má připravovat objektivní podmínky pro revoluci, aby revoluce nebyla předčasná. KSČM výslovně odmítá, že by bylo možné se revoluci vyhnout.

„Vzrůstá tak naléhavost zprostředkování revolučního procesu, ale příznivý evoluční vývoj je více než dříve závislý na účinném revolučním tlaku. Účinný revoluční tlak tak zase umožňuje dosáhnout významnějších reforem. Důraz je tedy na vzájemném doplňování a podmiňování reforem a revoluce, na tezi, že socialistická revoluce již nemůže být předčasnou. Řešením je nejen vytrvalé reformní působení, ale také příprava nových náporů na záhubně působící a labilní kapitalistickou pevnost.“ (4, str. 149)

„Konec konců se ovšem uznává, že kontinuálním postupem je možné dospět k hranici, kdy je základní rozpor (výrobní síly:výrobní vztahy) nezprostředkovatelný. Pak nastupuje revoluce.“
 (4, str. 149)

Je třeba zdůraznit, že nutnost revolučního přechodu k nové společnosti se v koncepci KSČM přímo zdůvodňuje jako námitka proti představám o spíše evolučním vrůstání samosprávného socialismu do kapitalismu, tedy proti tomu postupu, kterému kdysi dávala přednost „historická“ sociální demokracie  (Bernstein, Kautský aj.). Tento „evoluční“ postup je v KSČM, zastáván Miloslavem Ransdorfem, nemá však, zdá se, výraznější podporu.

Uznává se, že revoluce „může proběhnout nejen bez ozbrojeného povstání, ale také bez předběžné politické revoluce. Neproběhne skokem, ale postupným vrůstáním socialistického obsahu do rámce kapitalismu. Kumulování reforem povede k proměně společnosti zevnitř. Bude se dařit vylaďovat vztah mezi kapitalistickou akumulaci a sociálními výdaji. Poroste význam občanství a občanské společnosti a demokracie všedního dne, která umožní přeměny v nemanipulativní racionalitu a participaci. Dělnická třída a další vrstvy pracujících si budou v procesu rozvíjení zejména výrobní samosprávy postupně osvojovat vlastnosti nutné pro plné převzetí celospolečenské odpovědnosti při využívání politicko-mocenských prostředků, ale bez nutného zprostředkování řídícími pracovníky sledujícími své skupinové zájmy“ (4, str. 150)

Zmíněná námitka však zní:

Je zde nebezpečí možného „podceňování primátu politického působení, bez něhož nelze sjednocovat ani samosprávné ekonomické akce skupin dělnického osazenstva na národní, tím spíše pak na nadnárodní úrovni.“ (4, str. 150)

Konsekventní domýšlení této námitky vede k těžko zpochybnitelnému závěru, že pod „primátem politického působení , bez něhož nelze sjednocovat ani samosprávné ekonomické akce“ se míní:

a) nutnost centrální politické koordinace prosazování vůle samosprávných výrobců (samozřejmě pod vedením komunistické strany)

b) nutnost jejich centrální politické sebeobrany před „silami odporu“, což znamená použití revolučního (a třeba i ozbrojeného) násilí, a to jak v rozhodující fázi politické revoluce, tak i poté, co bude provedena (zcela ve smyslu historicky smutně proslulé „diktatury proletariátu“).

Ostatně komunisté tyto závěry sami explicitně připouští:

„Její vůle (většiny usilující o revoluční přeměnu - autoři) bude vždy objektivně mít povahu násilí (demokratické) většiny nad často nepatrnou menšinou a zejména bude vždy jako násilí touto menšinou subjektivně pociťována a halasně napadána.“ (4, str.153)

 „Nelze vyloučit, že socialistické revoluce se budou odehrávat v ozbrojené podobě, i když se takto nebudou plánovat.“ (4, str. 135)

 A ještě jednou důrazně připomínáme jejich slova:

„……naivní je předpoklad, že se kapitalismus bez rozhodného vystoupení revolučního subjektu může sám zhroutit“ (4, str. 18)

„Společenské vlastnictví, které je se soukromým vlastnictvím neslučitelné, nemůže vzniknout bez politické revoluce, která prosadí, obhájí a rozvine jeho rozhodující úlohu ve spektru vlastnických forem.“ (4, str. 156)

Mimochodem, je tedy naprosto naivní a dokonce nebezpečné předpokládat, že komunisté budou schopni dodržovat to, co někdy pro uklidnění demokratické veřejnosti slibují:

„Cílem rozhodně není nastolení vlastního mocenského monopolu.“ (11)

Dlouhodobým programovým cílem KSČM je socialismus. „Socialismus je společnost prosperující, sociálně spravedlivá, demokratická, politicky a hospodářsky pluralitní…“ (27)

5.2 Postup k systémové změně

Komunisté odmítají tvrzení, že jsou „extrémistickou“ či „antidemokratickou“ stranou a zdůvodňují to dvěma tezemi:

1. Ve své taktice chtějí používat „prostředky, jež uznává demokratická většina společnosti a jež objektivně její práva a svobody respektují a v různém směru obohacují“ (4, str. 6). 
2. „Už sám požadavek na revoluční změnu společnosti nemůže být antidemokratický, neboť usiluje o vyšší typ demokracie, než je stávající typ, který je „ztotožňován s kapitalismem“ (4, s.6)

První teze komunistů, že budou používat prostředky, které „uznává demokratická většina“, zní ve světle jejich neochoty plně se integrovat do politického parlamentního systému nepřesvědčivě, neboť jenom v rámci tohoto systému lze ověřit, zda volí prostředky, které skutečně uznává demokratická většina společnosti. Historie již mnohokrát ukázala, že o právech tzv. demokratické většiny se v případě komunistické politiky v rozhodujících (revolučních) okamžicích rozhodovalo mimo parlament.

Druhá teze komunistů je nepřesvědčivá už z toho důvodu, že předpokládá slepou komunistickou víru, že vyšší typ demokracie, překonávající kapitalismus, bude opravdu demokratičtější. I zde varuje všechny demokraty před takovými aprioristickými konstrukty historie.

Podívejme se tedy, jak si komunisté přechod k novému typu společnosti – samosprávnému socialismu – představují konkrétněji pro Českou republiku v období následujících desetiletí .

„Komunistické strany předpokládají možnou kvalitativní změnu vlastnických poměrů v delším výhledu……….mezi léty 2010 – 2030.“ (4, str. 155)

Taktika KSČM vychází z několika scénářů možného vývoje situace v České republice v tomto období, které jsou obsaženy v již mnohonásobně citované studii „Základní trendy vývoje České republiky a návrh strategie KSČM v horizontu příštích desetiletí.“, především v oddílech B (Vývoj České republiky) a C (Problémy strategie). Tato taktika předpokládá nutné uskutečňování následujících kroků:

1. Propracovat myšlenky o možnosti demokratické nekapitalistické alternativy vývoje společnosti v teorii a prosazovat je ve vědomí širokých vrstev občanů.
2. Podporovat a prosazovat samosprávný vlastnický sektor jakožto oporu antikapitalistické levicové politiky a budoucí ekonomickou základnu samosprávného socialismu.
3. Napomoci k vytvoření široké sítě demokratických orgánů v místech, regionech, institucích a podnicích, která by byla jakousi paralelou k oficiálním státním orgánům a uplatňovala veřejnou kontrolu a účast občanů na řízení.
4. Působit ke vzniku „široké demokratické, vlastenecké a levicové fronty národní spásy“ zahrnující různé politické subjekty, odbory, společenské a zájmové organizace, která by mohla účinně ovlivňovat společenský vývoj, případně být oporou levicové vlády.
5. Dosáhnout vzniku levicové vlády, která by dokázala koncepci postkapitalistického vývoje k samosprávnému socialismu uskutečnit.

Pokud známe historii dosavadních komunistických revolucí a zvláště taktiku dobývání moci našimi komunisty před Únorem 1948, vidíme, že se tato taktika v ničem nezměnila.¹⁰ Ke každému bodu lze učinit pár kritických poznámek:

Ad1) Je vcelku udivující, že KSČM chce připravovat revoluci, když zdaleka ještě nemá jasnější představu, jaký postkapitalistický model chce zavést. Její projekt samosprávného socialismu je v propracovanosti teprve na začátku a, jak jsme si již nastínili, vyvolává pochybnosti, které nemůže kritický a politicky zodpovědný rozum přehlížet. KSČM však svou postkapitalistickou alternativu nemusí lidem sdělovat do detailů, to nedělala ani KSČ před únorem 1948. Stačí, když se omezí na obecné proklamace následujícího typu:

„Tradiční sociální demokracie i tradiční komunistické strany pracovaly téměř výlučně se státem jako nástrojem společenských změn. My chceme dosáhnout změny posunem komunikace ve společnosti, růstem participačních a samosprávných struktur zdola, tedy demokratické účasti občanů a jejich organizaci na rozhodování i výkonu moci, a to od pracoviště a místa bydlení. Pro takovou samosprávnou společnost užíváme název socialismus. Pro nás je socialismus dovršenou demokracií, demokracií všedního dne, demokracií, která není občasným (často nahodilým a zmanipulovaným) výběrem stran, ale formou života. Tento socialismus je pro nás i úsilím o co nejvyšší rovnost šancí.“ (3)

V těchto obecných a frázovitých proklamacích se maskuje jen to, oč jde ve skutečnosti: o vyvolávání negativistických nálad ve veřejnosti:

„Nyní jde hlavně: o získání důvěry negativním působením na nedůvěryhodnost vládnoucích vrstev a politických sil, navrhovat alternativy řešení problémů v kapitalismu, rozšiřovat tyto návrhy ve veřejných a politických funkcích.“ (4, str. 157)

Ad 2) Jak chce ale KSČM podporovat a prosazovat samosprávný sektor ve společnosti není také jasné. Hovoří pouze o „výkupu“ podniků do rukou pracujících, anebo o zřizování samosprávných podniků pomocí legislativy. Takto ale sotva může prosadit, aby se samosprávný sektor stal dominujícím ve společnosti. Jeho širší prosazení jako nástupiště a opora antikapitalistické ekonomiky je možné prosadit pouze mimoparlamentně, a to ve vzniklé revoluční situaci, jež předpokládají kroky 3 a 4. Proto je předtím potřeba podporovat především nesoukromý sektor na úkor soukromého a dokonce jeho podnikání mimo (!) tržní zákony.

„Rozhodující jsou praktické zkušenosti z výkonu vlastnické aktivity, které se ovšem bez politické opory a podpory i střetů neobejdou. Jde……….o každodenní zkušenost z výkonu vlastnické aktivity , a to již v rámci kapitalismu, ve svébytném samosprávném vlastnickém sektoru. Bez ní ztrácí třídní uvědomění svou stálost a kvalitu.“ (4, str. 157)

„Strana podněcuje proces vytváření samosprávného vlastnického sektoru a všemožně mu napomáhá. Je si vědoma toho, že pouze takový sektor může v dlouhodobém výhledu představovat základní ekonomickou a politickou oporu levicové politiky.“ (4, str. 169)

je nutná „obnova a podpora státního sektoru“ „družstevních“ a „komunálních“ podniků“, zastavení privatizace, „tvorba nových výrobních sektorů s vysokým nasazením nových technologií“, „včetně takových prospěšných aktivit, v nichž se podniká mimo tržní zákony či navzdory nim.“ (4, str. 157)

„V zájmu rozvoje výrobní samosprávy a spoluúčasti zaměstnanců by měly být prosazovány zaměstnanecké podnikové rady a podporovány všechny formy participace zaměstnanců. Perspektivně pak bude KSČM působit na vytváření podmínek pro pronájem podniků či jejich převzetí do vlastnictví kolektivy zaměstnanců.“ (28).

Ad3) Tato opatření nemohou být ničím jiným než budováním propojené sítě mimoparlamentní politické moci, která může být centrálně ovladatelná a ovlivnitelná. Jedná se de facto o předúnorový síťový systém složený z místních občanských výborů, národních výborů, podnikových rad, stranických buněk na pracovištích apod., který by měl být komunisty opět ovládnut, a který by vytvořil nové mimoparlamentní centrum moci, schopné jej časem nahradit. Podstatou je v rozhodující chvíli organizovat a řídit třídní konflikt prostřednictvím manipulovatelné celospolečenské sítě.

„Na pracovištích, v institucích a místech by měla být pružně vytvářena síť z jednotlivců, skupin a organizací.“ (4, s. 161); je třeba vytvářet „dvojvládí kapitálu a práce v podnicích“ (4, 161)

Ad4) Je to de facto opět stejný předúnorový systém tzv. Národní fronty, který by stál na určitém politickém programu a „tlačil“ do něj i politické strany.

Ad5) Vládu by zpočátku mohly tvořit i jiné ne-komunistické strany, byly by však prostřednictvím „Fronty národní spásy“ manipulovány komunisty k jejich politice.

„Strategickým střednědobým cílem je vytvoření vlády s širokou podporou levicových subjektů, odborů a společenských organizací. Tyto organizace jsou sdruženy do široké fronty či sítě demokratických orgánů (výborů národní spásy, občanských fór, ….), ve všech obcích, podnicích, institucích.“ (4, str. 174)

„Tento obrat by byl možný, kdyby byli občané získáni pro myšlenku široké vlády národní spásy za účasti zástupců levicových stran i realisticky uvažujících příslušníků jiných stran, odborníků, zástupců odborů a společenských organizací. Taková vláda by získala odpovídající pozice v parlamentě. Opírala by se však hlavně o masovou demokratickou aktivitu občanů, o síť orgánů, které by si v zájmu takové aktivity občané vytvořili (demokratické výbory, občanské výbory, výbory národní spásy) v obcích,regionech, podnicích, veřejných institucích, školách, zdravotnických, vědeckých a kulturních zařízeních, v optimálním případě i v mocenských orgánech. V ČSSD by se pod tlakem zleva prosadilo levicové křídlo. Vznikla by široká demokratická organizace typu Fronty národní spásy.“ (4, str. 145)

A jaký by měl vláda konkrétní program ? (Viz 4, str. 145 – 146)

• byla by „patřičně upravena legislativa a rozšířena demokracie“

• „provedena mimořádná energická opatření k zastavení aktivity militantní pravice“

• ustavena „nucená správa“ podniků, „nucený pronájem státu“

• „Pomocí mimořádných opatření - státních záruk, státního zadlužení, národních půjček apod.“ by došlo k „vytváření zaměstnaneckých rad s významnými kontrolními pravomocemi…..“

• cílený rozvoj samosprávného a družstevního sektoru.

• rozvíjení forem přímé demokracie

• bezprostřednější odpovědnost poslanců voličům

• vstup společenských organizací a odborů do politického života; demokratizace toku informací a sdělovacích prostředků a „kontrola veřejnosti nad těmito prostředky“.)

• „Pokud by tento vývoj měl širší mezinárodní zázemí (Rusko, Čína), mohl by postupně vést k zásadnějším přeměnám v postsocialistické Evropě i Asii. Mohl by významně inspirovat a ovlivňovat vývoj na Západě a v třetím světě.“

5.3 Revoluční scénáře pro Českou republiku

Jak už bylo řečeno, výše popsaná revoluční taktika KSČM předpokládá tři scénáře vývoje v České republice v letech 2015 – 2030. Tyto scénáře se odlišují vývojovou dynamikou a intenzitou vzniku revoluční situace.

První scénář („Zachycení trendů kapitalistické modernizace“) předpokládá podle komunistů vcelku klidnější vývoj, který by vznik revoluční situace oddaloval schopností české ekonomiky přizpůsobovat se dočasně trendům kapitalistické modernizace („nová ekonomika“) a tlumením sociálních konfliktů politikami vlád levého středu. V tomto scénáři by se komunistům zřejmě dařilo hledat podporu jen v menší části společnosti, především mezi „nepřizpůsobivými“ a „deklasovanými“.

Druhý scénář („Posilování závislého charakteru země“) považuje KSČM za nejpravděpodobnější. V něm se počítá, že díky masivnímu vstupu zahraničního kapitálu, jehož zisky však poplynou ven, se z České republiky stane „doplňková sféra“ zahraničních ekonomických center. V tomto scénáři je již dnes v souvislosti s procesem globalizace Česká republika kvalifikována jako „neokoloniálně závislou oblastí“ (4, str. s.20) Následkem toho dojde k zlepšování ekonomické a sociální situace jen u malé částí pracujících tvořících pracovní sílu především zahraničních podniků, přičemž u ostatních dojde k rychlému poklesu životní úrovně. Zvýšil by se počet bankrotujících podniků, upadalo by malé a střední podnikání, prohlubovala by se krize rozpočtových odvětví, zvýšila by se kriminalita. Společnost by se silně polarizovala na menší privilegovanou a mnohem větší neprivilegovanou část. V politické oblasti by se posunem doprava diskreditovala politika sociální demokracie a sociálního liberalismu. Země by se politicky polarizovala nástupem extrémních polofašistických sil na pravici a růstem vlivu KSČM na levici.

Třetí scénář („Sociální otřesy“) je vizí prohlubující se domácí krize následkem „otřesení kapitalistického systému ve světovém měřítku“. Zahraniční kapitál by beze zbytku pohltil domácí ekonomiku a znemožnil zdejší vládě ovlivňovat ekonomický vývoj. Rozsáhlé krachy českých podniků by doprovázel prudký pád české koruny a rozpad bankovního sektoru. S nedostatkem veřejných financí by došlo k naprosté destrukci veřejného sektoru, který by musel být privatizován a takto by de facto přestal plnit svou společenskou funkci.. V zemi by prudce rostla nezaměstnanost. Země by se silně sociálně a politicky polarizovala v důsledku rozkladu středních vrstev. Sociální demokracie a sociální liberalismus by přestávaly být pro občany alternativou, většina středních vrstev by se posunula nalevo. KSČM by mohla získávat větší legitimitu v boji za spravedlivé požadavky pracujících a proti pravicovému extremismu.

Fenomén fašismu

V naší analýze není prostor, abychom zvažovali pravděpodobnost nastíněných komunistických scénářů vývoje České republiky.¹¹ Všimněme si však jednoho významného aspektu, který je v nich uplatněn, a který hraje obecně roli významného faktoru v jejich koncepci vyostřování krize kapitalismu a následkem toho v získávání široké legitimizace komunistů ve společnosti. Je jím fenomén fašismu.

Faktorem, který má zvyšovat historické šance komunistů v revoluční situaci, je široký nástup extrémistických pravicových a (polo-)fašistických sil. Jinými slovy perspektiva širší legitimizace komunistů ve společnosti počítá s její silnou polarizací, kdy pravé křídlo ovládne extrémní fašistická pravice a levé (většinové) křídlo komunisté. Rozhodující boj se takto povede mezi komunisty a extrémní fašistickou pravicí.

„Na krajní pravici se zformuje militantní pravicová polofašistická strana, která bude svými vlastními, přiznaně mimoústavními aktivitami proti levici doplňovat oficiální skrytě represivní mechanismy. V její ideologii bude převládat vypjatý nacionalismus, rasismus, xenofobie a antikomunismus. Je velmi pravděpodobné využití hnutí skinheadů. Specifické pravicové aktivity bude rozvíjet i svébytný subjekt německé menšiny, který bude intenzivně organizován“.
(4, str.140)

„Na levici bude docházet k integraci komunistického hnutí a levice a odborů. … Spolu s vlastní živou zkušeností, obnovou sociální paměti a vzpomínkami na možnosti a ideály socialismu, postupně dokonce idealizovanými, mohou postupně znovu narůstat sympatie k ideálům sociální spravedlnosti a k levici, jmenovitě ke KSČM. Může se i zrychleným tempem zvyšovat její politická váha autorita“ (4, str. 140)

KSČM „bude vystupovat proti pokračování atomizace a dezintegrace v sociální sféře, proti prohlubování propasti mezi novými profesními skupinami a širokými derivovanými vrstvami. Bude se snažit kompenzovat ztrátu sociálního zázemí pro levicové organizace, čelit upadání části derivovaných vrstev do područí novodobého rasistického a Jenof fašismu, využívaného proti levici, nasazování struktur organizovaného zločinu k perzekuci antisystémové opozice a celkové tendenci k posilování nedemokratického autoritativního charakteru státu. Bude prosazovat tendence k budování širokých organizací sociální sebeobrany a samosprávných struktur.“ (4, str.129)

Na významný fenomén fašismu přítomný v komunistických scénářích upozorňujeme zvláště proto, že se podle našeho názoru nejedná o nějakou projekcí odvozenou ze skutečné vědecké analýzy současné situace a jejího předpokládaného vývoje. KSČM s ním ve svém scénáři hraje podle našeho soudu zcela záměrně a účelově. (Tím ale rozhodně fenomén fašismu nechceme podceňovat.)

Znovu připomínáme že fenomén fašismu jako podstatný činitel vyhrocování kapitalistických rozporů sehrával v komunistické ideologii důležitou roli již od dvacátých let minulého století.¹² A že to byl faktor, který významně negativně ovlivňoval komunistickou politiku v době masivního nástupu fašismu a nacismu v Evropě, která takto dokázala dlouho paralyzovat potřebnou jednotu antifašistických demokratických sil. Je takřka jisté, že dnešní komunisté pracují s fenoménem fašismu opět instrumentálně, aby s ním strašili veřejnost v naději, že varováním před jeho nástupem v zemi budou získávat image jediné politické síly, která je mu schopná účinně čelit. Přitom se budou, samozřejmě, dovolávat svých nesporných historických zásluh v antinacistickém odboji za druhé světové války, kterých dokázali, často ovšem v zkarikovaném podání, znamenitě využít v období příprav na Únor 1948. Tehdy byla politika varování před návratem fašismu používána jako nástroj vyhrocování politické situace a jako zbraň proti demokratickým silám, které se pokoušely komunistické strategii monopolizovat moc čelit. Proto není zcela vyloučeno, že v případě složitějšího ekonomického a politického vývoje v naší zemi se KSČM k takovéto taktice opět uchýlí. Ostatně až hysterické postoje KSČM v souvislosti s česko – (sudeto) německou otázkou (viz Grebeníčkův účelový útok proti kandidátovi Janu Sokolovi v třetí prezidentské volbě)., její odmítavé reakce na česko-německé prohlášení ohledně minulosti a časté varování před pronikáním německého kapitálu do země, jsou toho předzvěstí.

„Z otřesů a deziluzí se snaží více vytěžit různí extremisté a autoritáři koketující s různými formami vlády silné ruky a nebezpečným zpochybňováním parlamentního systému. Vyvstává hrozba, že se rozšíří podhoubí, příznivé pro rozvoj fašismu jako otevřené protidemokratické diktatury, která koneckonců slouží zájmům velkého kapitálu. Zkušenosti z 30. let v Německu, nebo ze 70. let v Chile varují před nebezpečím fašistického pokusu o potlačení nepohodlné levice.“ (28)

„Existuje alternativa – sociálně spravedlivá společnost, která může dát všem občanům stejné šance. Toho se pravice bojí, to se snaží zničit, ať už nastolením jedné ze svých forem - fašismu a systematickým pronásledováním komunistů……“ (11)

„Specifické pravicové aktivity bude rozvíjet i svébytný subjekt německé menšiny, který bude intenzivně organizován“. (4).

5.4 Sociální demokracie ve strategii a taktice KSČM

Vztah komunistů k sociálním demokratům hrál vždy v moderních dějinách dělnického a levicového hnutí významnou, ba často rozhodující roli.¹³ I dnes věnuje KSČM vztahu k sociální demokracii mimořádnou pozornost. Přitom se v tomto vztahu opakuje příslovečná dvojakost komunistů: Na jedné straně kladou požadavek, aby komunisté a sociální demokraté byli partneři, kteří se dokáží akceptovat, na druhé straně jsou pro ně sociální demokraté hlavní konkurenti v boji o levicového voliče, rozbíječi jednoty levice a nakonec vyhraněně ideologičtí nepřátelé.

„KSČM zůstává pro ČSSD hlavním konkurentem v zápase o voliče.“ (4, str. 159)

Některé výzvy komunistů směřované k sociálním demokratům jakoby naznačovaly, že chtějí svůj tvrdě nepřátelský vztah k sociálním demokratům praktikovaný v minulosti přehodnotit a změnit.

„Nové formy výstavby a taktického působení radikálně levicové strany se nemohou neprojevit na vztahu strany komunistického typu a sociální demokracie. Komunisté usilují změnit tento vztah tak, aby se uplatňovala filosofie vzájemné akceptace komunistické strany sociálně demokratické.“ (4, str. 161)

Tyto proklamace však hnedle prokazují svou falešnost a pokrytectví, když dojde na otázky po možnostech společné strategie a taktiky, tedy toho, co se někdy nazývá „jednotou levice“. Tak jako v minulosti jsou za neschopnost vytvořit tuto jednotu obviňováni sociální demokraté, kteří neusilují o „systémovou alternativu“ k současnému kapitalismu, ale chtějí jej pouze „kosmeticky opravovat“.

„Politika jednoty levice je hluboce zasahována růstem rezignace umírněné levice na tradici dělnického hnutí.“ (4, str. 161); sociální demokracie „podstatu kapitalismu vážněji nekritizuje“, je zaujata snahami o jeho „neoliberální modernizaci“, chce „korigovat vznikající problémy uvnitř tohoto systému).“ (4, str. 161)

„ČSSD mluví o tom, že nechce nedostatky vládní politiky jen opravovat. V podstatě se však omezuje jen na kosmetické úpravy kapitalistického systému, jehož rozvinutí a stabilizaci plně podporuje.“ (4, str. 119)

Program sociální demokracie nepřípustně rezignuje na „vědecké zdůvodnění“ nutnosti vystřídání kapitalismu, přičemž se často upozorňuje na názorový pluralismus sociální demokracie:

„Jádrem kurzu ČSSD je ztotožnění s godesberským obratem sociální demokracie. Rezignuje se na názor, že socialismus je vědecky zdůvodněn a nutně vystřídá kapitalismus. Projevuje se zdrženlivost ke znárodnění ve prospěch smíšené ekonomiky. Zdůrazňuje se zásadní podpora soukromému vlastnictví, tržní ekonomice, opravdovým podnikatelům i účasti zahraničního kapitálu, ale také sociálním, ekologickým a mravním rozměrům reformy. Pěstuje se světonázorový pluralismus (zejména vůči náboženství).“ (4, str. 119)

Sociální demokracie může přinést pouze „dílčí řešení“, v zásadě však nepřináší žádnou strategickou volbu:

“ sociální liberalismus, s nímž se stále více ztotožňuje i velká část sociální demokracie, pomáhá řešit dílčí problémy. Ve výhledu se však prokazuje jako stejně bezperspektivním, jako drsný neoliberalismus.“ (4, str. 61)

„Žádná z politických sil, včetně sociální demokracie však nepřináší opravdovou strategickou volbu“. (4, str. 4)

Komunisté záměrně zkreslují postoje sociální demokracie. Sociální demokracie údajně ztotožňuje demokracii s kapitalismem a hraje do rukou buržoazie.

„V České republice panuje mezi všemi složkami politického spektra, které se samy označují za demokratické, od tzv. občanských stran přes Hrad až po sociální demokracii, mínění o tom, že demokracie je jen jiným výrazem pro kapitalistické uspořádání společnosti.“ (4, str. 119)

„Reformátoři, kteří vycházejí vstříc pouze zájmům jiných skupin buržoazie, tudíž neberou v úvahu totalitní povahu panství a totální aspirace finanční velkoburžoazie, která ve světě vládne.“ (4, str. 60)

Ve světle vychvalované vlastní revoluční alternativy dokonce nabubřele prohlašují, že sociální demokracie „selhala“ a neváhají toto „selhání“ spojovat se selháním sovětského komunismu.

„Klasický sociáldemokratismu i klasický sovětský komunismus opírající se o využití státu pro účely emancipace selhaly.“ (3)

Hodnocení:

Vztah komunistů k sociálním demokratům v podání dnešní KSČM, jak vidno, nezaznamenává oproti minulosti žádné zásadní změny. A nelze se tomu divit, pokud si uvědomujeme zásadní principy její strategie a taktiky, které jsou od politiky sociálních demokratů (ČSSD) diametrálně odlišné. Je naprostým nesmyslem tvrzení komunistů, že sociální demokraté ztotožňují demokracii s kapitalismem, nicméně je pravda, že jejich strategickým cílem není a ani nemůže být systémová alternativa k dnešní pozdní kapitalistické společnosti na způsob, který nabízejí komunisté. Rozdílnost sociálně demokratické a komunistické strategie a taktiky je dnes tak zásadní, že o nějaké „jednotné levici“, kterou by mohly obě strany utvořit, nemůže být ani řeč. A to i bez ohledu na to, že v některých dílčích otázkách (zvláště sociálních) se mohou jejich programy podobat. Tuto podobnost je třeba vždy třeba zvažovat v širším kontextu komunistické politické taktiky a strategie. Pokud komunisté vyzývají sociální demokraty ke společnému politickému postupu, není to proto, že je považují za rovnocenného politického partnera, vždyť ze strategického pohledu jsou pro ně sociální demokraté stále jen, jak už říkal Lenin, „maloburžoazní sebrankou podplacenou kapitalisty“¹⁴ Účel těchto výzev je zcela jiný. Komunisté vědí, že sociální demokraté, vědomi si své naprosto jiné politické strategie, nemohou těchto výzev vyslyšet, což komunistům dává příležitost sociální demokraty veřejně obviňovat, že principy společné levice odmítají hájit. Cožpak nemohou sociální demokraté spolu s komunisty hájit principy, které mají komunisté např. ve svém volebním programu z roku 1998?

„Sociální spravedlnost a rovnost - Nikoli rovnostářství, ale stejné šance pro všechny. To znamená rovné podmínky pro rozvoj každého občana, včetně bydlení, vzdělání, péče o zdraví, zajištění klidného stáří, možnosti ekonomických, kulturních i sportovních a zájmových aktivit, rovnost před zákonem bez ohledu na postavení.
Solidarita - vyšší zdanění bohatých, bezplatné a kvalitní zdravotní zabezpečení, vzdělání a starobní i invalidní důchody zabezpečující důstojné život pro všechny - sociální péče pro potřebné.
Svoboda - možnost aktivně uplatnit své schopnosti v každé sféře společenského života včetně podnikání nebo různých občanských iniciativ, svoboda projevu a rovný přístup do sdělovacích prostředků, svoboda cestování.
Hospodářský rozvoj - respektování podmínek trhu při promyšleném usměrňování celé ekonomiky, ochrana a podpora domácí ekonomiky, rovné ekonomické, právní aj. podmínky pro různé formy vlastnictví, politická podpora samosprávných forem ekonomiky, včetně družstevnictví, úloha státu při strategickém plánování a cílevědomá podpora perspektivních a pro celou společnost důležitých oborů. (30)
Demokracie - obnova úlohy státu, rovnoprávné podmínky pro působení stran, hnutí i občanských iniciativ, rozšiřování práv odborů, stálé prohlubování samosprávy občanů ve všech oblastech života včetně prosazení referenda, zaměstnanecké rady v podnicích, občanské výbory v místech.“ (30)

Ano, takové politické principy může klidně ČSSD podporovat a také je prakticky ve své politice podporuje. Nemůže je ale podporovat ve spojení se stranou, která má koneckonců za cíl revoluční změnu společnosti s předpovídatelnými pravděpodobnými následky, které musela naše země již jednou krutě podstoupit, a ze kterých se dodnes jen těžce vzpamatovává. Pokud to, o co strategicky usiluje ČSSD, lze nazvat socialismem, pak to rozhodně není samosprávný socialismus v (ostatně velmi vágním) pojetí KSČM, ale co má rozhodně blízko k tomu, před čím KSČM systematicky varuje:

„Základní principy socialismu nelze pozměňovat podle toho, co dovolují okolnosti (např. pojetí socialismu jako demokratického společenství, v němž jsou vytvářeny hodnoty založené na tržním hospodářství a jsou využívány k sociálnímu vyrovnávání za pomoci státní moci, přičemž v popředí je podpora drobného a středního podnikání).“ (4, str. 159)

6. Základní rozpory a rizika samosprávného socialismu

• Dnešní KSČM hovoří o nutnosti systémové „revoluční“ změny kapitalismu ve směru k tzv. samosprávnému socialismu. Představa systémové změny de facto počítá s převedením výrobních prostředků přímo do vlastnictví námezdně pracujících (dělníků). Cílem je nastolit stav naprosté „výrobní demokracie“, aby se vůle námezdně pracujících prosazovala přímo bez zprostředkování státní mocí. Vznikne tak silové centrum či mocná integrující sociální síla schopná demokratizovat i ostatní sféry společenského života – politiku a občanskou sféru.
• Tato absence priority zprostředkovaní politické vůle dělnické třídy skrze státní moc je podstatou modelu samosprávného socialismu. Má se jí předejít vzniku základního rozporu mezi byrokracií a dělníky, který vznikl za tzv. reálného (státního) socialismu zprostředkováním vůle dělnické třídy skrze socialistický stát. Toto zprostředkování vedlo postupně k osamostatnění státních byrokratických struktur jako zvláštní třídy stojící proti zájmům těch, v jejichž jménu měla reálně vládnout. Samosprávný socialismus se takto deklaruje jako vyšší historický typ socialismu, překonávající nejen kapitalismus,ale i reálný socialismus.
• Proces zavádění samosprávného socialismu je však definován velmi vágně s ohledem na jeho význam ve struktuře vlastnických forem. Na jedné straně by jim měl dominovat, na druhé straně se slibuje zachování vlastnické plurality. Dále není přesněji ujasněna představa , jak by se mělo ve směru zavádění výrobní samosprávy postupovat. Hovoří se pouze o „výkupu podniku zaměstnanci“, vytváření „zaměstnaneckých rad“, o legislativní podpoře vzniku samosprávného sektoru atp. Naprosto fatálním nedostatkem koncepce samosprávného socialismu je jakékoli vysvětlení předpokladů jeho ekonomické efektivnosti. Při jeho fungování není jasná role trhu, ačkoli se s ním údajně počítá. Jinými slovy není zde jasná představa o roli nabídky a poptávky, peněz, nakolik zde půjde ještě o klasickou směnu hodnot atp. Tyto nedostatky svádějí k oprávněnému podezření, že tento model bude trpět ambivalentním vztahem k trhu a tudíž ekonomickou neefektivností stejně jako reálný socialismus, který má být překonán.
• Model samosprávného socialismu nedává rovněž jasnou odpověď na roli demokratického státu při uplatňování politické vůle námezdně pracujících, která by tento společenský model politicky legitimizovala a udržovala při životě. Není jasné, nakolik síly „odporu“ (nekomunistické) budou ochotny dobrovolně se vzdávat politické moci (státu) a odevzdávat správu věcí do rukou „samosprávného sektoru“. Představit si, že se tento proces obejde bez těžkých konfliktů a permanentního tvrdého uplatňování třídní vůle samosprávného sektoru skrze stát , je takřka nemožné.
• Stojí za to si všimnout, že tento model, pokud by odmítal uplatnění státní politické moci „sil revoluce“ proti „silám odporu“, silně připomíná Leninem kritizovanou Kautského představu, podle které by se korporace zahrnující všechny námezdní dělníky nesměly stát státní organizací. Něco takového je ale podle Lenina nepřijatelné, neboť to glorifikuje „buržoazní instituci“ demokratického státu a vzdává se třídního boje a využití státu k potlačení vykořisťovatelů. Lenin doslova říká:
  „Kdo se vážně hlásil k marxistickému názoru, že stát není nic jiného než mašinérie k potlačení jedné třídy druhou……….nemohl by nikdy dospět k takovému nesmyslu, že z proletářských organizací, schopných zdolat finanční kapitál, se nesmějí stát státní organizace. Právě v tomto bodě se ukázal jako maloměšťák, pro něhož je stát „přece jen“ něčím mimotřídním nebo nadtřídním. Proč má být vlastně dovoleno proletariátu, „jedné třídě“, aby svedl rozhodující zápas proti kapitálu, panujícímu nejen nad proletariátem, nýbrž nad veškerým lidem, nad všemi středními vrstvami i nad veškerým rolnictvem – a proč nemá být dovoleno proletariátu, „jedné třídě“, aby ze své organizace učinil organizaci státní. Proto, protože maloměšťák se bojí třídního boje a nerozvádí jej do konce, v to nejdůležitější.“ (29, str. 38-39).
• Lenin upozorňuje, že zmocnění se státu proletariátem umožní diktovat jeho vůli buržoazii, tzn. zbavit ji politické a postupně ekonomické moci. Tato diktatura proletariátu rozhodně neměla ponechat buržoazii šanci prosazovat skrze státní moc její vůli. Proto kritizoval Kautského, že nechce demokratický (buržoazní) stát přeměnit v „dělnický stát“, tzn. diktaturu proletariátu. Je třeba říci, že v logice marxistického pojetí třídního boje zastával Lenin proti Kautskému konzistentnější postoj. Ale to znamená, že jestliže dnešní model samosprávného socialismu pracuje, jak jsem se mohli přesvědčit, se stejnou logikou třídního boje, musí z toho vyvozovat stejné důsledky. Minimálně implicitně musí pracovat s představou, že třídní subjekt stále dominantnějšího samosprávného sektoru – dělnická třída – bude muset svou vůli proti „silám odporu“ prosazovat násilím a má-li za cíl samosprávný socialismus jako nezvratný společenský systém, bude muset tyto síly potlačit definitivně tím, že jim odejme politická práva na revanš, jinými slovy bude muset opět nastolit (nějakou) „diktaturu proletariátu“ skrze státní moc.. Pravda, komunisté to otevřeně neříkají, ale, opět zdůrazňujeme, je to v logice jejich pojetí třídního boje: Pak se ale problém vrací tam, odkud vyšel -k reálnému socialismu, tzn. k systému, kde vzniká riziko osamostatnění státní byrokracie od vůle těch, v jejichž jménu měla původně vládnout.

7. Idea vzdorující skutečnosti – metodologické slabiny marxistické ortodoxie

Pokusme se nyní shrnout na základě vyšší úrovně teoretického zobecnění základní metodologické slabiny ortodoxního marxismu, které se promítají do projektu samosprávného socialismu v podání KSČM. Slabiny, o které jde, vymezil jeden z kritických marxistů – Jűrgen Habermas (8), v současné době nejcitovanější autorita morální a politické filozofie. Dovoláváme se záměrně autora, který má bezesporu vysokou autoritu právě na politické levici.

“Chci upozornit jen na několik aspektů, které ukazují, jak dalece zůstali Marx a jeho bezprostřední následovníci, při vší své kritice raného socialismu, v zajetí kontextu vzniku raného industrialismu a jeho malého formátu.” (8)

“….. jak ukazuje setrvávající programatika samosprávného socialismu ……Na této straně zůstal klasický vztah teorie a praxe doposud nedotčen. A tak spíše teorie vede k ortodoxní teorii a praxe k sektářským rejdům” (8 )

1. Malý formát „společnosti práce“:

a) Marxismus zabsolutnil emancipační roli průmyslové práce a rozvoje výrobních sil a zavedl úzký pojem společenské praxe; nepředvídal ambivalentnost postupujícího ovládání přírody (ekologické limity).

b) Marxismus za privilegovanou integrující sílu společnosti schopnou vytvářet síť solidárních vazeb, uvědomění a mající zájem na revolučních změnách považoval průmyslový proletariát (dělnickou třídu), přičemž – ignoroval další síly integrace a solidarity působící jak uvnitř tak vně společnosti práce.

2. Holistické pojetí společnosti:

a) Marxismus vychází z přesvědčení, že kapitalismus svým třídním rozštěpením rozerval a zmrzačil mravní totalitu původní pracovní společnosti (původní komunismus). Kritika kapitalistické společnosti („vědecká kritika politické ekonomie“) je provázena na tomto „metafyzickém“ pozadí.

b) Poměr kapitálu a práce je pak pojímán jako jakési zakletí, které až zmizí, pak se teprve racionální správě nabídne dostupný substrát. V tomto kapitalistickém zakletí není racionální správa věcí veřejných možná.

c) Díky tomu jsou všechny formy tržní ekonomiky neregulovatelné a musí být nahrazeny administrativním plánováním. Dává se všanc různost systémově diferencovaných tržních ekonomik (různé tržní systémy). Hovoří se o trhu tak vůbec.

3. Neschopnost vnímat komplexnost moderních společností

a) Společenský konflikt je vnímán pouze na úrovni třídních velesubjektů (dělníků a kapitalistů) jako nositelů procesu produkce a reprodukce; konflikt ve výrobě je primárním konfliktem společnosti – základnou, jakýkoli jiný konflikt je od něj pouze odvozený– stát tedy nemůže být ničím jiným než nástrojem třídního ekonomického panství .

b) Takové pojímání konfliktu však nesedí na komplexní společnosti, kde neexistuje lineární souvislost mezi sociálními a subkulturními strukturami na jedné straně a systémově diferencovanou tržní ekonomikou na straně druhé; konflikt tedy nelze redukovat jen na třídní velesubjekty; kde stát je vždy pouze nástrojem třídního panství, ale má funkci komplementární společenské moci omezující (vymezující) působení trhu, jejíž legitimita může být vymezována různými společenskými subjekty.

4. Omezené funkcionální chápání demokratického právního státu

a) Jelikož demokratický právní stát je pouze státní formou buržoazní společnosti,; jedná se pouze o “vulgární” či “formální” demokracii, na jejíž půdě má být “definitivně vybojován třídní boj” (Marx)

b) Z tohoto úhlu pohledu mají instituce demokratického právního státu (parlament, vláda, soudy, zákonný řád, ústavně zaručená práva a svobody) ryze instrumentální význam pro vybojování třídního konfliktu; přičemž reálné uskutečnění demokracie je možné až v tzv. komunistické společnosti, kde je stát přeměněn “z orgánu nadřazeného společnosti v orgán, který je ji veskrze podřízen". (Jinými slovy, v takovém systému nemohou být komunisty brány univerzální práva a svobody naprosto vážně.)

c) V této představě společnosti se neřeší vážný problém institucionalizace svobody. Institucionální představivost tu nepřesahuje přes “přechodné období” tzv. diktatury proletariátu. “Očekávatelná potřeba demokraticky vedeného rozhodování konfliktů se díky saint-simonovské ilusí o "správě věcí" smrskla natolik, že ji zjevně bylo možné ponechat spontánní autoorganisaci rousseauovského lidu.”(J. Habermas)

5. Teleologické pojetí dějin

Analýza společnosti setrvává v hegelovské teoretické strategii, která aplikuje nefalibilisticky pojaté teoretické schéma na nové historické poznání. Hegelova teleologie bytí (historizace poznání bytí) se tímto však jenom přesunuje z bytí do dějin – tzv. historicismus. Takto se dějinně filozofická teorie emancipace lidstva kryje s evolucionisticko-naturalistickou představou pokroku. Tím se zakrývají normativní předpoklady teorie samé a její dějinné limity. To má dva fatální důsledky pro její instrumentální poznávací funkci:

a) Takto tato emancipační teorie popírá nahodilost herního prostoru, uvnitř kterého se musí nevyhnutelně pohybovat každá z teorie odvozená praxe. Tím však teorie ztrácí v praxi (empirii) ověřující (“experimentální”) bázi, stává se nekritickou a degeneruje v dogmatický a sektářský avantgardismus.

b) Takto si emancipační teorie nekriticky nárokuje vysvětlovat kapitalistickou společnost jako mravní totalitu (uzavřený hodnotový systém), v níž funguje princip odcizení (zvěcnění) a kapitalistická morálka an bloc, která bude “zákonitě” překonána socialismem jako historicky vyšší formou mravní totality.

8. Závěry

• Analýza prokázala, že současná KSČM zůstává navzdory svým proklamacím nadále (neo)stalinskou stranou a v tomto směru pokračovatelkou bývalé KSČ. (Neo)stalinismus v KSČM čerpá svou životaschopnost ze dvou základních zdrojů:
  1. Z faktu, že drtivá většina členů strany pochází z bývalé KSČ a je dodnes hluboce idoktrinována její tehdejší (neo)stalinskou ideologií a politikou.
  2. Z neschopnosti vedoucích představitelů a teoretiků KSČM kriticky nahlédnout základní metodologické slabiny marxistické ortodoxie, na kterých (neo)stalinismus parazituje a bez jejichž odstranění nelze (neo)stalinismus kriticky překonat.

• (Neo) stalinský charakter KSČM se v prvé řadě projevuje v její neschopnosti kriticky překonat omezený a účelový pohled na vlastní dějiny. Ten na jedné straně nadsazuje roli komunistů jako nejpokrokovější složky našich novodobých národních dějin (např. v bojích za práva pracujících, v protifašistickém odboji, v hospodářské a kulturní politice atp.) a na druhé straně relativizuje či dokonce opomíjí fatální chyby a zločiny, kterých se komunisté dopustili (bolševizace strany, boj proti „sociálfašismu“, totální podřízení mocenským zájmům SSSR, nedodržování volebních slibů, zodpovědnost za hospodářskou a kulturní stagnaci, za zločiny padesátých let, za porušování občanských práv). Snad nejvíce do očí bijícím důkazem přetrvávajícího (neo)stalinské profilu KSČM je neschopnost plně docenit záslužný pokus bývalé KSČ o reformu stalinského systému v roce 1968 a interpretace demokratické transformace naší země zahájené listopadem 1989 jako „kontrarevoluce“.

• Do nepřekonaného ortodoxního marxistického paradigmatu a jeho (neo)stalinské formy je zasazen i projekt tzv. samosprávného socialismu, kterým chce KSČM překonat společnost pozdního kapitalismu i bývalý byrokratický systém státního socialismu. Tím se ale tento projekt stává novou falešnou utopií.

• Projekt samosprávného socialismu se točí v kruhu a zakládá rizika vzniku základních systémových vad bývalého reálného socialismu. V rovině ekonomické zůstává neujasněn jeho vztah k roli trhu jako společenského centra testujícího ekonomickou efektivnost systému. Tím opět zakládá riziko ekonomické neefektivnosti. V rovině politické zůstává neujasněn vztah k instituci státu jako centra administrativní moci testujícího regulativní možnosti a schopnosti systému. Tím opět zakládá riziko redukce státu na pouhé třídní panství . V rovině občanské zůstává neujasněn vztah k občanské společnosti jako centra testujícího možnosti širší integrace a legitimizace systému. Tím opět zakládá riziko vyloučení širšího spektra vně-ekonomických a vně-administrativních sil z komplexu integrujících sil systému a jeho následné degenerace v totalitu.

• (Neo)stalinský charakter KSČM je plně demaskován i v její politické taktice , která v ničem nepřekonává předlistopadová marxisticko-leninská dogmatická schémata ani „osvědčené“ praktické postupy. KSČM se výslovně zdráhá stát politickou stranou plně integrovanou do parlamentního systému. Plné zapojení do parlamentního systému chápe jako rezignaci na roli „revoluční“ a „antisystémové strany“. Svou taktiku staví na kombinaci parlamentních a mimoparlamentních aktivit orientovaných primárně na generování objektivních podmínek vzniku revoluční situace (s jejím vznikem se v České republice počítá do roku 2030).

• Tato taktika KSČM se ve svých jednotlivých krocích zcela kryje s taktikou, kterou komunisté uplatňovali v minulosti, konkrétně v období let 1945 – 1948, jejímž cílem bylo nastolení jejich mocenského monopolu. Jedná se o následující kroky:
  - vyvolávání negativistických nálad ve veřejnosti (v rámci stávajícího „kapitalistického systému“ nelze žádný ze společenských problémů účinně řešit, kapitalismus je v hluboké krizi ohrožující civilizaci, může se udržovat jen za pomocí posilování pozic extrémistických fašistických sil)
  - podpora a prosazování samosprávného a státního vlastnického sektoru jakožto opory antikapitalistické levicové politiky a budoucí ekonomické základny samosprávného socialismu (výkup podniků a jejich předání do rukou dělníků, zastavení privatizace, obnova dominace státního sektoru)
  - vytvoření široce propojené občanské sítě složené z místních občanských výborů, národních výborů, podnikových rad, stranických buněk na pracovištích apod., která by měla být komunisty postupně ovládnuta, a která by v rozhodujícím okamžiku sehrála roli nátlakového centra mimoparlamentní moci s cílem podvázat a paralyzovat parlamentní systém
  - působení ke vzniku „široké demokratické, vlastenecké a levicové fronty národní spásy“ zahrnující různé politické subjekty, odbory, společenské a zájmové organizace, která by mohla účinně ovlivňovat společenský vývoj, případně být oporou levicové vlády (obdoba bývalého systému Národní fronty)
  - dosažení vzniku levicové vlády, která by dokázala koncepci postkapitalistického vývoje k samosprávnému socialismu uskutečnit

• Přetrvávající ortodoxní marxistická programatika KSČM jako revoluční a „antisystémové“ strany vymezuje její vztahy k ostatním demokratickým stranám, včetně ČSSD. Ze strategického hlediska zůstává pro komunisty i ČSSD „obhájcem“ kapitalistického status quo, rezignujícího na jeho „systémovou alternativu“. Sociálně tržní ekonomika, která je strategickým projektem ČSSD, je kritizována jako pouhá „kosmetická úprava“ kapitalismu. Dokonce se o ní říká, že historicky selhala. Toto selhání má být konečným důkazem nereformovatelnosti kapitalismu a nutnosti přistoupit k radikálnímu revolučnímu řešení. Proto stejně jako v minulosti permanentní oslabování sociální demokracie zůstává jedním z hlavních předpokladů komunistické revoluční strategie a taktiky.

• Ze všech výše uvedených důvodů je zřejmé, že strategická a taktická spolupráce ČSSD a KSČM je dnes naprosto vyloučená. ČSSD musí naopak ještě ofenzivněji deklarovat svou nesmiřitelnost k politice KSČM a otevřeně před veřejností odkrývat její reakční (neo)stalinský profil. To však neznamená nechat se vyprovokovat k politické ostrakizaci KSČM, či k volání po jejím zákazu. Takový postup ze strany demokratů by KSČM s radostí uvítala a dokázala by z něj politicky těžit. Odkrývání reakčního profilu KSČM bude úspěšné jen tehdy, když se ona sama bude trvale demaskovat jako strana, která se odmítá plně integrovat do politického systému a nést konkrétní politickou odpovědnost.

9. Použitá literatura

1 M. Grebeníček, Sjezdové teze, 1999

2 Stanovy KSČM, schválené na sjezdu v Prostějově dne 26.3. 1993, www.kscm.cz

3 M. Ransdorf, Bezpečný domov, otevřený svět, www.kscm.cz

4 J. Heller, M. Formánek, Základní trendy vývoje České republiky a návrh strategie KSČM v horizontu příštích desetiletí

5 V. Sjezd KSČM, Dokumenty, ÚV KSČM

6 STEM, Trendy, 10/2002

7 UD KSČ, Dějiny KSČ

8 Jűrgen Habermas, Dobiehajúca revolúcia, Kalligram, Bratislava, 1999 (Die nach holende Revolution, Suhrkamp, Verlag, Frankfurt, 1990)

9 J. Heller, Bude KSČM stranou nejprogresivnějších složek dělnické třídy nebo stranou nepoučitelných nostalgiků?, www.kscm.cz

10 Úvod do analýzy příčin a důsledků 17. listopadu 1989, www.kscm.cz

11 Vystoupení předsedy ÚV KSČM M. Grebeníčka na celorepublikovém aktivu KSČM k 80. výročí založení komunistické strany, Nymburk, 19. května 2001, www.kscm.cz

12 Klement Gottwald, Spisy III, 1931-1932, Pravda, Bratislava 1952

13 Jacques Rupnik, Dějiny KSČ, Academia, 2002

14 K.Kaplan, Nekrvavá revoluce, Mladá fronta 1993

15 Sněm budovatelů. Protokol VIII. Řádného sjezdu KSČ ve dnech 28. – 31. března 1946. Praha, Sekretariát ÚV KSČ, 1946

16 ÚV KSČ, Fond 02/3. schůze 27.4. 1953

17 K.Gottwald, Rudé právo, 24.2. 1946 – projev na sjezdu drobných a středních živnostníků

18 J.Hron, aktiv krajských tajemníků KSČ, 26.9. 1948

19 K.Gottwald na zasedání ÚV KSČ, listopad 1948

20 Dopis ÚV KSČ k přípravě VIII. sjezdu

21 K.Gottwald na předsednictvu ÚV KSČ, 14.10.1948

22 Zpráva předložená ÚV KSČ 25. září 1946, in Deset let

23 Zasedání ÚV komunistické strany Slovenska 31.7. 1946

24 Vilém Hejl, Zpráva o organizovaném násilí, Univerzum Praha 1990

25 KSČM k výročí 21.srpna, schváleno Výkonným výborem ÚV KSČM, srpen 1998, www.kscm.cz

26 KSČM – Kdo jsme?, www.kscm.cz

27 KSČM – Kdo jsme?, www.kscm.cz

28 KSČM na přelomu tisíciletí, www.kscm.cz

29 V.I.Lenin, Proletářská revoluce a renegát Kautský, Svoboda, Praha 1950

30 Volební program KSČM 1998, www.kscm.cz

31 J. Habermas, Problémy legitimity v pozdním kapitalismu, Filosofia, Filosofický ústav akademie věd ČR, Praha

1 Srov.: „Nehodláme se vzdát politické, ekonomické a kulturní plurality.“ (3)

2 „Vstupujeme do nového historického cyklu třídního boje…..Vzrůstá tak naléhavost zprostředkování revolučního procesu, ale příznivý evoluční vývoj je více než dříve závislý na účinném revolučním tlaku.“ (4, str. 149)

3 Pro srovnání, v roce 1946, kdy byla KSČM na vrcholu své popularity v českém a slovenském národě, byl její dělnický charakter nezpochybnitelný: 58% - dělníci, 11% - rolníci, 4 % řemeslníci a obchodníci, 9% inteligence a 16% ostatní. (viz 7, str. 472).

4 Německá SPD se hlásí k Marxovi jako k jednomu ze svých historických zdrojů, nicméně marxisus jako systém odmítla již na svém godesberském sjezdu v roce 1956.

5"rozporné" školy reprezentované jmény jako P.P.Bourdieu, C. Castoriadis či A.Tourraine, J.Elster, A.Giddens, C.Offe, U.Preuss, R. Rorty, J.Habermas a další

6 Srov. k tomu: „Převážně však jde o pracovníky v minulosti značně politicky angažované, na významnějších, odpovědných místech, včetně privilegovaných skupin řídícího aparátu a inteligence.“ (4, str.167).

7 Srov. KSČM se zasazuje:

- „nejen o participaci, ale o přímou demokracii a samosprávu. Chce rozvíjet všechny formy, které vedou k suverenitě občanů.“ (4, str.127)

- „vytvoření samosprávného sektoru a účast pracujících na řízení ve všech typech podniků, o společenský systém s pluralitou vlastnictví při intenzivní podpoře státního a samosprávného sektoru…..“ (4, str. 174)

„Ukázala se naléhavost orientace na samosprávné formy rozvoje vlastnictví, na samosprávné formy politického a všech dalších forem řízení celospolečenských záležitostí“. (4,,str. 159)

„ Nám jde o přechod politiky z rukou úzké elity sloužící zájmům velkého vlastnictví do rukou nejširších vrstev společnosti, při současném sbližování zájmů různých složek těchto vrstev. Jde o perspektivu nahrazení politické moci všelidovou samosprávou.“ (1)

8 Komunisté nejčastěji uvádějí následující výčet předností reálného socialismu: všem občanům byla zajištěna práce, postupné zvyšování životní úrovně všech, vyrovnávání sociálních rozdílů mezi městem a venkovem, jednotlivými regiony a lokalitami, zemědělství na vysoké úrovni, bezplatné veřejné služby (zdravotní péče, vzdělávání, bytová výstavba), podpora mladých rodin s dětmi, důchodců, podpora tělovýchovy a sportu, zájmové činnosti a rekreace, demokratizace kulturní tvorby, přístup ke kulturním hodnotám pro široké vrstvy, prosazování humanistických a pokrokových tradic ve výchově (marxistický světový názor), kultivace mezilidských vztahů na jejich základě, tolerance k jiným národnostem (k Rómům), upevňování mezinárodního postavení státu. Aniž bychom chtěli všechny „výdobytky“ reálného socialismu zcela zpochybňovat, o reálné kvalitě každého z nich by se dalo přinejmenším diskutovat. To však není účelem této studie.

9 O problémech s „dělnickým charakterem“ dnešní KSČM srovnej str. 11.

10 Tato taktika je obsažně popsána v řadě monografií, např. K. Kaplan, Nekrvavá revoluce (Mladá fronta, Praha 1993), Vilém Hejl, Nekrvavá revoluce (Univerzum Praha, 1990), Jacques Rupnik, Dějiny KSČ (Academia, 2002)

11 Pro ty, kdo by se chtěli s touto problematikou hlouběji zabývat, doporučujeme srovnat komunistické scénáře s těmi, které vypracovala vědecká skupinapod vedením prof. M. Potůčka pro českou vládu. (Vize rozvoje české republiky do roku 2015, Centrum pro sociální a ekonomické strategie, Univerzita Karlova v Praze, Fakulta sociálních věd, 2001) Jak na tuto studii reagují komunisté, kteří ji nazývají „apologetikou buržoazních poměrů“ je možné zjistit v recenzi studie od jednoho z autorů komunistických scénářů Miloslava Formánka (viz Recenze ke knize Vize rozvoje České republiky do roku 2015, www.kscm.cz).

12 Srovnej kap. 4, oddíl Boj proti fašismu.

13 Na některé dramatické aspekty tohoto vztahu jsme upozornili ve 4. kapitole této studie.

14 Srov. 29, str. 15