Vzhledem k tomu, že spor o Marxe se vede již více než sto let, že je mnohdy z té či oné strany nabit vášněmi, že samotné Marxovo dílo je velmi rozsáhlé a - dá-li se to tak říci - mnohorozměrné, ale i s přihlédnutím k tomu, že jsem se k dané problematice již několikrát vyjádřil, omezím se na několik poznámek. Jejich smyslem není „vykrýt” kontroverzní pole, ale dát určité inspirace.
Marxovo dílo mělo být už dávno překonáno. A to prokazatelně, všeobecně uznávaným způsobem. Věda už měla dávno připomínat Marxe z podobných pozic, jako fyzika po Einsteinovi připomíná Newtona.
To, že k tomu doposud nedošlo, vůbec nesvědčí v Marxův prospěch. Svědčí to mj. o tom, že v jeho díle (které nepochybně vytváří určitý teoretický systém a je - alespoň z podstatné části - budováno podle pravidel vědy) je něco, co vědou není, co dokonce rozvoji vědy brání. Co to je?
Marxista může mít radost, že neexistuje žádná dostatečně přesvědčivá kritika Marxova díla jako celku, v řadě případů se jeho kritici nevyrovnávají zcela důsledně ani s jeho dílčími přínosy. Těžko však mohou mít radost z toho, že oni sami někdy zůstávají při interpretaci Marxe za jeho kritiky. A i když někdy mají „navrch”, nedokázali jít dál. Ransdorfovo „Nové čtení Marxe” je toho nádhernou ilustrací.
Tady prostě není něco v pořádku. Každý, kdo chce dnes o významu Marxova díla uvažovat, by se měl otázkou, proč více než sto let po Marxovi nejsme alespoň padesát let za Marxem potrápit. Kdo z tohoto faktu dělá přednost, měl by se nad sebou vážně zamyslet.
...dávno už neplatí. Ale z jiných důvodů, než se běžně uvádí. Této otázce budu věnovat větší pozornost, protože z ní vyplývá, jak lze jít od Marxe dál.
Teorie nadhodnoty neplatí především proto, že příjem z práce má prokazatelně dvě složky:
Za prvé: Je to příjem z pronájmu pracovní síly jako takové (a pokud by to byla jediná složka příjmu, pak by bylo možné na Marxově teorii nadhodnoty stavět).
Za druhé: Je to příjem z investic do lidských schopností, do lidského kapitálu.
Výnos z investic do lidského kapitálu se řídí stejnými pravidly jako výnos z jakékoli jiné formy kapitálu. Problém je jen ve způsobu financování těchto investic. V této souvislosti stojí zato připomenout si M. Friedmana:
„Kdyby byl kapitál pro investování do lidských bytostí k dispozici tak pohotově jako pro investování do fyzických aktiv - ať už prostřednictvím trhu nebo přímými investicemi zainteresovaných jednotlivců, jejich rodičů nebo sponzorů - výnosová míra by měla v obou těchto oblastech tendenci vyrovnávat se. Kdyby byla vyšší u neživého kapitálu, byli by rodiče stimulováni pořizovat takový kapitál pro svoje děti a nikoliv investovat odpovídající obnos do jejich odborné výchovy a naopak. Ve skutečnosti však existuje značné množství empirických důkazů, že výnosová míra investic do vzdělání je mnohem vyšší než výnosová míra investic do lidského kapitálu. Tento rozdíl naznačuje existenci nedostatečného investování do lidského kapitálu.”
(M. Friedman: Kapitalismus a svoboda, Praha, Liberální institut 1994, s. 93.)
(Mj. v této souvislosti stojí za připomenutí myšlenka, kterou na stránkách Marathonu uveřejnil L. Zezula a která ukazuje, proč v určité době Marxova teorie nadhodnoty mohla být velmi dobrou aproximací reality. Ono je totiž třeba investovat i do vzniku pracovní síly. Než se z pohlavního aktu vyvine pracovní síla schopná vydělávat, něco to stojí. Již období těhotenství znamená pro rodinu zvýšené výdaje. A pak je ještě třeba živit dítě než se stane práceschopným. Jak L. Zezula správně poukazuje, chudé rodiny dávaly dříve přednost investicím do „portfolia” početného potomstva před investicemi do lidského kapitálu méně početného potomstva ze zcela logických důvodů. Mám-li pět dětí, je dost pravděpodobné, že tak tři se dožijí věku, kdy budou vydělávat v období mého stáří, přitom jeden až dva tak, aby mě na stáří uživili. Je to bezpečnější investice, než mít dítě jedno a investovat do toho, aby se stal právníkem či obchodníkem. V období, kdy chudé vrstvy klátila tubera i obyčejná chřipka, byla taková investice neobyčejně riziková. A tak chudé vrstvy snažící se vytvořit bezpečné portfolio potomstva produkovaly přebytek pracovních sil, tj. to, co K. Marx nazývá „rezervní armádou nezaměstnaných”. Za těchto podmínek se cena pracovní síly nemohla nepohybovat blízko reprodukčních nákladů. K. Marx ovšem obviňoval z existence této „armády” kapitalisty. Ti v tom byli nevinně. K. Popper správně poukazuje na to, že na předpokladu existence „rezervní armády nezaměstnaných” stojí Marxova teorie nadhodnoty, i na to, že při zdůvodnění její existence není K. Marx zcela korektní. Ale v určitou dobu a po určitou - dlouhou (!) - dobu tomu tak skutečně bylo. Se vznikem penzijního pojištění, státem financovaného školství i zkvalitněním zdravotní péče se strategie investování i chudších vrstev zásadně změnila, začalo se investovat do lidského kapitálu - jak z omezených rozpočtů rodin, tak s využitím státní podpory při tomto investování. Výsledkem byl zlom ve vývoji populačních trendů.)
K. Marx o tomto problému musel vědět.
Tak na jedné straně ve svém “Kapitálu” říká:
„Složitější práce je jen umocněnou či spíše znásobenou jednoduchou prací, takže menší množství složité práce se rovná většímu množství jednoduché práce. Ze zkušenosti víme, že se práce neustále takto převádí. Ať je zboží produktem sebesložitější práce, jeho hodnota je činí rovným produktu jednoduché práce a představuje tedy sama jen určité množství jednoduché práce. (Čtenář musí mít na paměti, že se tu nemluví o mzdě čili hodnotě, kterou dělník dostává např. za jeden pracovní den, nýbrž o hodnotě zboží, v níž se zpředmětňuje jeho pracovní den. Kategorie mzdy pro nás na tomto stupni našeho výkladu ještě vůbec neexistuje.) Různé proporce, v nichž se různé druhy prací převádějí a jednoduchou práci jako na jednotku jejich míry, jsou stanovovány společenským procesem za zády výrobců, a proto se jim zdá, že jsou dány zvyklostí. Pro zjednodušení považujeme v dalším výkladu každý pracovní druh pracovní síly bezprostředně za jednoduchou pracovní sílu, čímž si jen ušetříme námahu s převáděním složité práce na jednoduchou.”
(K. Marx, Kapitál I, Praha, SNPL 1954, s. 61.)
Na straně druhé pak v tomtéž díle píše:
„Rozdíl mezi složitou a jednoduchou prací... se zakládá zčásti na pouhých iluzích nebo alespoň na rozdílech, které dávno přestaly být reálné a udržují se již jen v tradiční konvenci; zčásti se zakládá na bezmocnějším postavení jistých vrstev dělnické třídy, pro které nejsou sto si jako jiné placení své pracovní síly podle její hodnoty.”
(Tamtéž, s. 217.)
Kdo zná Marxovu pedantičnost, ví, že zde narazil na problém, o kterém věděl, že je problémem, ale utekl od něj. Pokud by byl důsledný, musel by si položit otázku, jak je tomu v případě, kdy vykonávání složité práce předpokládá dodatečné investice do pracovní síly (výcvik, vzdělání apod.). Existuje nějaký výnos z těchto investic? A pokud ano, kdo je investorem. Je-li investorem (či spoluinvestorem) sám pracovník, jak je to s jeho příjmem. Existují totiž dvě možnosti:
(Poznamenejme, že první verze je z hlediska logického i empirického neudržitelná.)
Vzhledem k tomu, že dnes máme co do činění v naprosto převažující míře se „složitými pracemi” na trhu profesí, tj. s postavením lidského kapitálu na trhu profesí, je Marxova teorie nadhodnoty příliš abstraktní, reálným předpokladům neodpovídající abstrakcí.
O tom, že se K. Marx s tímto problémem skutečně trápil, svědčí jeho „Grundrissy”. Připomeňme si jednu z pasáží, v níž hovoří o tom, k čemu směřuje vývoj ekonomického systému, jaká - podle něj - někdy v budoucnu bude „skutečná ekonomie”:
„Skutečná ekonomie - úspornost - záleží v úspoře pracovní doby: (minimum - a redukce na minimum - výrobních nákladů), tato úspornost je však totožná s rozvojem produktivní síly. Nejde tedy vůbec o to zříkat se požitku, nýbrž rozvíjet produktivní sílu a schopnosti k výrobě a tedy i schopnosti a prostředky požitku. Schopnost požitku je podmínkou požitku, tedy jeho prvním prostředkem, a tato schopnost znamená rozvoj nějaké individuální vlohy, produktivní síly. Úspora pracovní doby se rovná růstu volného času, tj. času pro plný rozvoj individua, který zase působí zpětně na produktivní sílu práce jako největší produktivní síla.”
(K. Marx: Rukopisy „Grundrisse II”, Praha, Svoboda 1974, s. 343.)
Zde K. Marx jednoznačně stojí na stanovisku produktivní funkce spotřeby a volného času. Domnívá se ovšem, že za kapitalistických výrobních poměrů k tomu nemůže dojít. Stojí zato citovat celou obsáhlou pasáž:
„Směna živé práce za práci zpředmětněnou, tj. kladení společenské práce ve formě protikladu mezi kapitálem a námezdní prací - je poslední stupeň hodnotového vztahu a výroby založené na hodnotě. Jeho předpokladem je a zůstává - velké množství bezprostřední pracovní doby, množství vynaložené práce jako rozhodující činitel produkce bohatství. Ale tou měrou, jak se rozvíjí velký průmysl, se vytváření skutečného bohatství stává méně závislým na pracovní době a na množství vynaložené práce než na síle činitelů, kteří se v průběhu pracovní doby uvádějí do pohybu a kteří sami zase - jejich síla a působivost - nemají žádný vztah k bezprostřední pracovní době, kterou stojí jejich výroba, nýbrž závisejí spíše na všeobecném stavu vědy a na pokroku techniky, čili aplikaci této vědy ve výrobě. (Rozvoj této vědy, zvláště přírodovědy a s ní i všech ostatních, sám opět odpovídá rozvoji materiální výroby.) Zemědělství např. se stává pouhou aplikací vědy o materiální látkové výměně, o tom, jak ji regulovat co nejvýhodněji pro celý společenský organismus. Skutečné bohatství se naopak projevuje - a to ukazuje velký průmysl - jednak v obrovském nepoměru mezi vynaloženou pracovní dobou a jejím produktem, jednak v kvalitativním nepoměru mezi prací redukovanou na čirou abstrakci a mohutností výrobního procesu, na nějž dozírá. Práce se už tolik nejeví jako uzavřená do výrobního procesu, nýbrž člověk¨je ve vztahu k výrobnímu procesu samému spíše dozorcem a regulátorem. (To, co platí o strojích, platí rovněž o kombinaci lidských činností a rozvoji lidských styků.) Teď už nevsouvá dělník mezi sebe a objekt jako mezičlánek modifikovaný přírodní předmět; nyní jako prostředníka mezi sebe a neorganickou přírodu, jíž se zmocňuje, vkládá přírodní proces, který přeměňuje v průmyslový. Ocitá se vedle výrobního procesu, místo aby byl jeho hlavním činitelem. V této proměně se jako hlavní pilíř výroby a bohatství nejeví ani bezprostřední práce, kterou vykonává sám člověk, ani pracovní doba, po kterou pracuje, nýbrž osvojování jeho vlastní produktivní síly, jeho pochopení přírody a její ovládnutí díky jeho jsoucnu jako společenského organismu - jedním slovem rozvoj společenského individua. Krádež cizí pracovní doby, na níž je založeno dnešní bohatství, se jeví jako ubohá základna proti této nově rozvinuté základně, kterou vytvořil sám velký průmysl. Jakmile práce ve své bezprostřední formě přestala být velkým zdrojem bohatství, pracovní doba už není a nemůže být mírou bohatství, a tedy i směnná hodnota přestává být mírou užitné hodnoty. Nadpráce masy /lidí/ už není podmínkou rozvoje všeobecného bohatství, právě tak jako ne-práce nemnoho /lidí/ přestala být podmínkou rozvoje všeobecných sil lidské hlavy. Tím se hroutí výroba založená na směnné hodnotě a sám bezprostřední materiální výrobní proces se zbavuje nuznosti a protikladnosti. Svobodný rozvoj individualit, a tedy nikoli redukce nutné pracovní doby za účelem kladení nadpráce, ale vůbec redukce nutné práce společnosti na minimum, a tomu pak odpovídající umělecké, vědecké atd. vzdělávání individuí díky času, který se pro všechny uvolnil, a díky prostředkům, které byly vytvořeny. Sám kapitál je rozpor procházející procesem, a to proto, že usiluje o zkrácení pracovní doby na minimum, zatímco na druhé straně klade pracovní dobu jako jedinou míru a zdroj bohatství. Proto zkracuje pracovní dobu ve formě nutné pracovní doby a prodlužuje ji ve formě nadbytečné pracovní doby; klade tedy rostoucí měrou nadbytečnou pracovní dobu jako podmínku - jako otázku života a smrti - pro nutnou pracovní dobu. Na jedné straně tedy vyvolává v život všechny síly vědy a přírody, jakož i síly společenské kombinace a společenského styku, aby vytváření bohatství učinil nezávislým (relativně) na pracovní době, která je na ně vynaložena. Na druhé straně chce takto vytvořené obrovské společenské síly měřit pracovní dobou a spoutat je v mezích, které jsou potřebné k tomu, aby se už vytvořená hodnota chovala jako hodnota. Výrobní síly a společenské vztahy - ty i ony jsou různými stránkami rozvoje společenského individua - se kapitálu jeví jen jako prostředky k tomu, aby mohl vyrábět na své omezené základně. Fakticky jsou však materiálními podmínkami pro to, aby tato základna byla vyhozena do povětří. Národ je opravdu bohatý, jestliže se místo 12 hodin pracuje 6. Bohatství není velení nad dobou nadpráce (reálné bohatství), “nýbrž volný čas pro každé individuum a celou společnost vedle času vynaloženého v bezprostřední výrobě”.” (Tamtéž, s. 335-337.)
Tuto skvělou prognózu dal K. Marx před 140 léty! (Patrně nejlepší nejen v té době, ale ještě dlouho potom.) Má však jeden závažný nedostatek poplatný právě jeho teorii nadhodnoty. Podíváme-li se na současnou reprodukci kapitálu, zjistíme, že empiricky neodpovídá Marxovým předpokladům. Prostě logika reprodukce kapitálu není spojena s tím mechanismem nadhodnoty, s nímž ji K. Marx spojuje. Výroba založená na směnné hodnotě se „nehroutí”, protože poměr, který se vytváří při směně, není založen na těch předpokladech, o nichž hovořil K. Marx.
Jakmile se začneme zabývat otázkou, zda může docházet k akumulaci lidských schopností a zda se tyto akumulované schopnosti mohou stávat zdrojem příjmu toho, kdo tyto schopnosti vlastní, nemůžeme se nechat spoutat schématem založeným na teorii nadhodnoty. Již proto, že se kapitál nenechal tímto schématem spoutat reálně, jakkoli mu K.Marx toto omezení připsal.
To neznamená, že současný kapitalistický svět nemá své problémy a že tyto problémy nejsou tak závažné, aby nás nevedli k otázce, jak se z nich tento svět „vybabrá”. K. Marx může být v mnoha směrech inspirativní, ale jeho teorie nadhodnoty a vše, co s ní souvisí, by byla špatným vodítkem pochopení podstaty těchto problémů. (O tom si řekneme více v dalším bodu.)
Rozhodně dnes nejde o to, čekat, že se (třeba v krizové fázi nějakého kondratěvovského cyklu) rozsypou směnné vztahy. Hlavní problémy současné ekonomiky spočívají spíše v tom, že se tyto vztahy ještě nerozvinuly tam, kde je to nejvíce potřeba - totiž právě v oblasti financování investic do lidského kapitálu. Že se totiž doposud nevyvinul trh finančních aktiv vznikajících při investicích do lidského kapitálu. Zde je zakopán pes.
Jakmile je pracovní síla „kapitalizována” (tj. je do ní investován kapitál podobně jako třeba do půdy), má příjem z kapitalizované pracovní síly (z pracovní síly, do níž bylo „nainvestováno”, tj. z lidského kapitálu) dvě složky - rentní a ziskovou (podobně jako v případě půdy). Rentní složka má přitom dva krajní případy - „obyčejnou” rentu, tj. tu část příjmu, která odpovídá odměně za jakoukoli nekvalifikovanou práci, a „zvláštní” rentu, která odpovídá případným mimořádným vlastnostem člověka (nějakému jeho talentu „od přírody”). (Mj. tak je tomu i s půdou, která je zdrojem „obyčejné” renty, nebo nějaké zvláštní renty, dané nějakými výjimečnými vlastnostmi určitého pozemku, které jsou mu dány rovněž „od přírody”.) Tak, jak roste význam investic do člověka a současně dochází k substituci nekvalifikované práce technikou, tak klesá (až k zanedbatelným hodnotám) „obyčejná renta”. (S trochou ironie by bylo možné říci, že dnes působí Marxova tendence „absolutního zbídačování proletariátu”, pokud máme na mysli to, že v každém z nás je kus proletáře.) To, že příjem ze zaměstnání je vyšší než životní náklady a dlouhodobě má tendenci růst je dáno právě tím, že ve mzdě je obsažen jako druhá složka výnos z investovaného lidského kapitálu. Pokud je spoluinvestorem stát, odvádí si část výnosů z investovaného kapitálu v podobě daní, pokud rodina, pak formou podílu na příjmech svého člena, pokud firma, tak skrytou formou adekvátně nižší mzdy a různými formami „připoutání” pracovníka k firmě. (Až bude vyvinut trh finančních aktiv vznikajících při investicích do lidského kapitálu, bude tento odvod zcela zjevný a „čistý”.) Mj. J. Smíšek se mýlí, když ve svém příspěvku říká, že růst reálných mezd ve vyspělých kapitalistických zemích popřel Marxův předpoklad „absolutního zbídačování proletariátu”; empirickou skutečnost bylo možné interpretovat jinak, totiž uvědomit si, že příjem ze zaměstnání má právě dvě výše uvedené složky.
Pokud budou marxisté ztrácet čas s obranou teorie nadhodnoty, nic z toho, co se děje v dnešním světě nepochopí. Pokud se začnou zabývat problémy podstaty a postavení lidského kapitálu v současných ekonomických procesech, je otázkou, nakolik zůstanou marxisty. Ale tak už to chodí.
Význam Marxovy teorie nadhodnoty je v jeho teoretickém systému velmi podstatný a překračuje oblast interpretace ekonomických procesů. Bezprostředně totiž souvisí s jeho teorií revolučního subjektu, jejíž původ sahá až do roku 1843, kdy ji formuluje v „Dopisu Rugemu” a v „Úvodu ke kritice Hegelovy filozofie práva”.
Marx tehdy udělal významný objev, jehož metodologický význam je obrovský. Ve stručnosti jej lze formulovat takto: Teorie (v rámci sebe sama jako teoretického systému) by měla ukázat svého adresáta - tedy toho, komu je určena a kdo ji je schopen realizovat, pokud si ji osvojí. Teorie si tak otevřela cestu, aby v rámci svého teoretického systému analyzovala všechny podstatné mezičlánky spojení teorie s praxí. (Jedná se významnou dimenzi teoretického systému, při které je subjekt poznání a subjekt praktické realizace poznání součástí poznávané reality.)
V tomto smyslu dosahuje Marxova teorie určitého monismu mezi teorií a praxí, říká nejen to, „jak by to mělo být”, ale také to, kdo a za jakých podmínek to udělá, aby to bylo, „jak to má být”. Pro K. Marxe je tímto subjektem proletariát a teorie nadhodnoty zdůvodňuje, proč je právě on tímto subjektem. Podle něj je to právě proletariát, který je svým postavením ve společnosti nejvíce znevýhodňován, nejtíživěji nese důsledky dysfunkcí kapitalistického systému. Proto právě on má objektivní zájem na tom, aby revoluční změny ve společnosti byly dotaženy až do vytvoření takového systému, kdy je odstraněno jakékoli bezpráví, kdy je „svobodný rozvoj každého individua podmínkou rozvoje všech a naopak”. Není divu, že tato teoretická koncepce mohla být po desítiletí či dokonce po celé století nesmírně přitažlivá.
Chybná východiska této koncepce se začala projevovat v době, kdy se v kapitalistických zemích začalo zlepšovat postavení pracujících. (Zdálo se, že přestala platit teze o „absolutním zbídačování proletariátu”.) Marxisté na to většinou reagovali vysvětlením, že dělnická třída přes odbory a své politické strany, ale i zásluhou vzniku prvního socialistického státu, jeho úspěchu ve 2. světové válce a následném vzniku celé socialistické soustavy byla schopna vyvinout tlak na kapitalistický stát, v důsledku čehož se zlepšilo (a prokazatelně výrazně) její postavení.
Toto vysvětlení, které v podstatě převzali i sociální demokraté, ovšem není úplně přesné. A pokud se s ním spokojíme, je zavádějící. Jakkoli zdánlivě koresponduje s fakty reálného vývoje. Příčinou zlepšujícího se postavení zaměstnanecký vrstev nebyl jen „tlak zdola” (mocensky opřený i o reálnou existenci SSSR), ale mělo své příčiny i ve spontánním vývoji kapitalismu. Konkrétně pak v růstu role kvalifikovanosti a vzdělanosti zaměstnanecký vrstev, v tom, že do jejich příjmu začaly v té či oné podobě vstupovat výnosy z investic do lidského kapitálu. To, že marxisté nebyli schopni tento fenomén dostatečně analyzovat a vyvodit z toho zásadní závěry, má své příčiny právě v Marxově teorii nadhodnoty, která cestu k této analýze uzavírá. Tím se dostali mnohem více mimo hru, než si připouštějí či uvědomují.
V realitě se zlepšující situace zaměstnanecký vrstev projevila jako (marxisty konstatovaná) „ztráta revolučnosti”. Reakce na to byly různé, bohužel však „mimo mísu”:
(I politika SSSR měla v některých obdobích sklouznout ke hledání alternativních revolučních subjektů v podobě tzv. národně osvobozeneckého hnutí, ve snaze „obklíčit” vyspělá kapitalistická centra, o maoistické koncepci nemluvě.)
Koncepční chyby ve vymezení subjektu pokrokových změn se však dopustil již K. Marx. Tím, že absolutizoval roli těch, na které dysfunkce systému nejvíce dopadají. Nositelem změn jsou však i ti, které daný systém nejvíce omezuje v jejich možnostech. A právě oni byli vždy nositelem progresivnějšího způsobu výroby. Jakmile si uvědomíme, že v procesu revoluce (který trvá staletí) není nejdůležitější dobytí moci (moment, který absolutizoval V. Lenin), ale prosazení nového výrobního faktoru (což byl v případě buržoasní revoluce kapitál) a s ním spojeného sektoru, zjistíme, že subjekt změn musíme hledat především mezi těmi, kteří jsou ve svých možnostech nejvíce omezováni. (Mj. i moderní sociální demokracie je stále ještě příliš poplatná Marxovu konceptu „nejvíce diskriminovaných” a má problémy se svou sebeidentifikací s těmi, kteří jsou nejvíce omezováni ve svých možnostech.)
Zcela jinak na to šla liberální koncepce.
„Neexistuje vrstva, jež by se mohla zastat liberalismu ze sobeckých, celku a ostatním vrstvám škodlivých skupinových zájmů - je to právě proto, že liberalismus neslouží zájmům žádné skupiny. Liberalismus nemůže počítat s pomocí, kterou mají antiliberální strany v tom, že se k nim připojují všichni, kdo chtějí vyzískat zvláštní výhody na úkor ostatních. Když je liberál jako volební agitátor tázán těmi, jejichž hlasy chce získat: „Co vaše strana hodlá udělat pro mne a moji skupinu?”, může jen odvětit: „Liberalismus slouží všem, ale neslouží žádnému skupinovému zájmu.”” - píše L. Mises.
Subjekt, jemuž je v liberální koncepci „adresována” teorie, je individualizován. Programově se odmítá, aby teorie sloužila jen nějaké skupině obyvatelstva, programově se odmítá, aby sloužila nějakému organizovanému subjektu (organizaci). Radikálně se odmítá kolektivismus (ten je považován za jeden z hlavních zdrojů všeho zla). Zdůrazňuje se význam spontánních procesů spojených s působením tržního mechanismu.
V tomto smyslu je liberální přístup „zrcadlovým obrazem” marxistického (ve které, je naopak „organizovaný subjekt” hlavní dějinnou silou a právě jemu je teorie určena). Přes tuto protikladnost existuje mezi marxistickým a liberálním přístupem shoda v jedné podstatné metodologické otázce - teorie (ten, kdo ji dělá, to jak se šíří, ten, kdo ji přijímá za svou, ten, kdo ji využívá apod.) nestojí „mimo” společenskou realitu (outside), ale je její součástí, je „uvnitř ní” (inside). Pochopení této shody je důležité, protože umožňuje najít rovinu, v níž se kladou obdobné otázky, které jsou ovšem řešeny odlišným či protikladným způsobem. Na základě toho lze pak oba přístupy porovnat.
Liberální přístup dosahuje konzistence (ve smyslu zachycení všech mezičlánků spojení rozvíjející se teorie s praxí) právě důrazem na spontánnost společenských procesů. To ovšem neznamená, že teorie nemůže nic ovlivnit. Naopak. Liberální teorie je v jistém smyslu slova angažovanou a angažující se. Hledá své příznivce „průřezově” ve všech společenských vrstvách.
Má však si své problémy, které se podstatným způsobem „točí” kolem základního rozporu liberální koncepce, podle níž na jedné straně majetek nemůže být považován za privilegium (výsadu, která by zvýhodňovala jednu skupinu obyvatelstva ve vztahu k druhé), na druhé straně v realitě prokazatelně dochází k přeměně majetkových výhod ve výsady (privilegia).
Připomeňme si, co říká M. Friedman se svém “Kapitalismu a svobodě”:
„Existující nedokonalosti na trhu kapitálu mají sklon omezovat rozsáhlejší odbornou výchovu pouze na jednotlivce, jejichž rodiče či sponzoři mohou požadované vzdělání financovat. Činí z takových jednotlivců „nekonkurenční” skupinu chráněnou před konkurencí nedostupností nezbytného kapitálu pro mnoho schopných lidí. Výsledkem je petrifikace nerovnosti v příjmech a postavení. Zavedení takového uspořádání, jaké bylo naznačeno výše, by kapitál více zpřístupnilo a učinilo by tak hodně pro to, aby se rovnost příležitostí stala skutečností, aby se nerovnost příjmů a bohatství snížila a aby naše lidské zdroje byly plně využity. A neučinilo by tak kladením překážek konkurenci, narušováním stimulace a s příznaky, které by s sebou neslo přímé přerozdělení příjmů, ale posílením konkurence, zefektivněním stimulů a odstraněním příčin nerovnosti.”
Řešení, na které se odvolává, pak spočívá v následujícím:
„Žádoucím cílem není přerozdělovat příjmy, ale dosáhnout toho, aby byl kapitál přístupný za srovnatelných podmínek pro investice do lidského a fyzického kapitálu. Jednotlivci sami by měli nést náklady investování a dostávat odměnu. Tržní nedokonalosti by jim neměly překážet v investování, pokud jsou ochotni nést náklady. Jeden ze způsobů, jak může vláda tohoto výsledku dosáhnout, spočívá v investování do podílu na základním kapitálu člověka. Vládní orgán by mohl nabídnout financování či pomoc při financování vzdělání jakéhokoliv jednotlivce, který by splňoval určité minimální požadavky na kvalitu. Mohl by poskytnout určitý omezený roční obnos pro omezený počet let za předpokladu, že by tyto prostředky byly použity na zajištění výchovy uznávanou institucí. Jednotlivec by zase souhlasil s tím, že zaplatí vládě každý rok v budoucnu za každých 1000 USD, které od ní dostal, určité procento svých výdělků, převyšujících vymezený obnos. Tyto platby by mohly být snadno spojeny s platbami důchodové daně a představovaly by tak minimální dodatečné náklady. Základní obnos by měl být stanoven na úrovni odhadovaných průměrných výdělků bez odborné přípravy, zlomek splácených výdělků by měl být určen tak, aby se projekt financoval sám. Takto by ve skutečnosti nesli jednotlivci, kterým by se vzdělání dostalo, celé náklady sami. Investovaný obnos by byl jediný způsob, jak by vláda odbornou přípravu financovala, a za předpokladu, že by vypočtené výdělky odrážely všechny podstatné výnosy a náklady, měla by svobodná volba jednotlivců tendenci produkovat optimální objem investic.
Z několika důvodů by bylo výhodnější, aby se tohoto úkolu chopily soukromé finanční instituce a takové neziskové instituce, jako jsou nadace a univerzity. Vzhledem k potížím, které jsou spojeny s odhadem základních výdělků převyšujících tento základ, jenž má být placen vládě, existuje značné nebezpečí, že by se toto schéma změnilo v politický fotbal. Informace o existujících výdělcích v jednotlivých povoláních by poskytovaly pouze hrubé přiblížení hodnot, které by učinily program finančně samostatný.”
M. Friedman zde:
Za prvé: Přiznává existenci možnosti přeměny majetkových výhod v privilegia za určitých podmínek.
Za druhé: Popisuje jeden z nejzávažnějších způsobů této přeměny.
Za třetí: Identifikuje příčiny, kterými jsou „nedokonalosti trhu”, konkrétně pak to, že trh finančních aktiv vznikajících při investování do normálního kapitálu se již vytvořil, zatímco trh těchto aktiv vznikajících při investování do lidského kapitálu se doposud nevyvinul.
Za čtvrté: Navrhuje způsob, jak přispět k vývoji trhu výše uvedeným směrem.
Celý problém má ovšem rovněž politický kontext. Navenek se existence tohoto rozporu a jeho (ne)řešení projevuje jako politické soupeření a střídání vládní moci liberálně konzervativních a sociálně demokratických stran, přičemž liberálně konzervativní strany vycházejí z konzervativní interpretace liberalismu (která na jedné straně popírá možnost přeměny majetkových výhod v privilegia, na druhé straně praktickou realizaci této přeměny podporuje) a sociálně demokratické strany (jejichž postoj k liberalismu není jednoznačný a jimž citelně chybí konzistentní sociálně demokratická interpretace liberalismu) používají politiku státní redistribuce k omezení možnosti přeměny majetkových výhod v majetková privilegia a k omezení důsledků této přeměny, nakolik k ní již došlo.
(Stěží lze odhadnout, jaké dlouhodobé trendy se v tomto střídání mohou prosazovat, jaká jsou specifika Evropy a naše. Fakt globalizace ekonomiky však nahrává konzervativní interpretaci liberalismu.)
Politické strany, které bezprostředně ovlivňují společenské dění, jsou ovšem organizovanými subjekty, ať již se to (nám) liberálům líbí nebo ne. Jakákoli liberální koncepce, která chce základní rozpor překonat (a ten má své kořeny přímo ve společenské realitě, tj. nejedná se jen o „nedotaženost” teoretického řešení, ale o vztah mezi teorií a společenskou realitou, z níž se do teorie tento rozpor promítá), musí odpovědět i na otázku, komu konzervace tohoto rozporu v realitě nahrává, jaké společenské síly za touto konzervací stojí, a naopak, kdo má reálný zájem tento rozpor řešit, na koho by se měla teorie obrátit.
Nosná je tedy taková interpretace liberalismu, která ukazuje, jak se majetkové výhody mohou měnit v majetková privilegia (a proč - z hlediska setrvačného přístupu - není, jako přechodné a dílčí řešení, v rozporu s liberálním přístupem určitá politika státní redistribuce). (Rozpočtová omezení rodin omezují majetkově slabším vrstvám investovat do životních příležitostí a z majetkově silnějších vrstev tak vytvářejí skupinu chráněnou před konkurencí; politika státní redistribuce směřuje k vytvoření rovnosti příležitostí, k tomu, aby se rozpočtová omezení rodin neprojevovala v takovém rozsahu.) Na konkrétních příkladech dokládá, jak konzervativní interpretace liberalismu slouží přeměně majetkových výhod v privilegia. Přichází s projektem návratného investování do životních příležitostí, který je založen na následující logice: Možnost přeměny majetku v majetková privilegia je dána nedokonalostmi trhu, konkrétně pak neexistencí (nerozvinutostí) trhu finančních aktiv vznikajících při investicích do lidského kapitálu; stát se může a měl by se ujmout role garanta a průkopníka vytváření těchto aktiv. Stát tímto současně nachází způsob, jak překonat rozpočtová omezení státu, která mu umožňují plnit roli garanta rovnosti šancí jen v omezeném rozsahu a pod tlakem globální konkurence ve zcela nedostatečné míře (jak to pociťujeme zejména u nás), současně tím vytváří podmínky pro vstup soukromých investorů do této oblasti.
Taková liberální koncepce (která samozřejmě nechce vytvářet jakákoli privilegia pro jakékoli společenské vrstvy či skupiny, naopak - chce aby byla existující privilegia omezována, aby byla odstraňována samotná možnost jejich vzniku) se ovšem dostává i k otázce, kdo se může stát jejím nositelem a realizátorem. (Zde již nevystačíme s tím, že jsou to „všichni a nikdo”.) Jakkoli se to zdá být paradoxní, při odpovědi na tuto otázku je pro ni inspirativní Marxova analýza společenské determinace zájmů. Ovšem pouze inspirativní. Jednou ze zásadních odlišností zde je, že K.Marx vycházel ze subjektu, který byl panujícími poměry nejvíce znevýhodňován (od čehož se pak odvíjela myšlenka stručně vyjádřená ve stylu „my nejsme ničím, buďme vším”). Nás naopak zajímá především to, kdo je reálným stavem společnosti nejvíce omezován a komu nabízí řešení problémů nejvíce příležitostí.
S tím souvisí nejen odlišnost směřování a výsledku analýzy, ale i její „technika”. Zatímco K. Marx ve své koncepce vystačil s objektivní determinací (v jeho koncepci subjektivní předpoklady proletáře nic nemohly změnit na jeho objektivním postavení ve výrobních vztazích), hrají v našem případě subjektivní předpoklady toho či onoho člověka a jejich využívání podstatnou roli, důsledkem toho je i průběžně se měnící postavení člověka v systému ekonomických determinací. Nejde jen o to, že Marxův přístup je v konfrontací s realitou ztěží udržitelný a že zahrnutí faktu interakce subjektivních předpokladů s měnícím se postavením člověka v objektivních determinacích je nepochybně vhodnější „aproximací” reálných procesů, jde zejména o to, že se přesouvá těžiště teoretické analýzy a že je nutné pracovat s podstatně odlišným konceptem.
Jakoukoli racionální diskusi o Marxově díle lze uvítat. Především proto, že toto dílo by mělo být zbaveno (a škoda, že k tomu již dávno nedošlo) jakékoli „mytizace”. Život je plný paradoxů a platí to i pro Marxovo dílo. K. Marx vždy usiloval o to, aby jeho myšlenky našly bezprostřední praktické uplatnění, což jej mj. motivovalo k tomu, že překročil práh standardních přístupů, které vystačily s tím „jak by to mělo být”. K. Marx se snaží podchytit všechna „zprostředkování” mezi myšlenkou a praktickou realizací. K této realizaci skutečně došlo. V důsledku řady nedostatků samotné Marxovy koncepce však právě tato realizace jeho myšlenek toto dílo na celé století v podstatě „umrtvila”, udělal z něj dogma, mýtus.
Vzhledem k tomu, že (původně snad životaschopný) základ velké teoretické koncepce ustrnul, že nebyly řešeny jeho problémy, prováděny korekce atd., je dnes velmi obtížné na jeho přístup navazovat. Pokus se o to kdo pokusí (a má to svůj smysl), musí sledovat několik rovin:
Nechceme-li uvíznout v různých peripetiích, které v důsledku výše uvedeného vznikly, je nejvyšší čas začít stavět vlastní teoretickou stavbu. Přitom nikoli „na zeleném drnu”, ale také nikoli jen jako pokračování Marxova díla. Bylo by přitom chybou (a asi by to s takovou novou stavbou nedopadlo dobře), pokud by ten, kdo se o to pokusí, považoval Marxovo dílo za nějak zvlášť výjimečné, nebo naopak toto dílo démonizoval. V prvním případě by „upadl do starých chyb”, ve druhém případě by nepřekročil bariéru historií a v ní se rodících vášněmi nahromaděných předsudků nejrůznějšího druhu. „Spor o Marxe” tak může být ukončen jen z pozic takové nové stavby.
Marathon, 5/1998