I. DÍL (1979-1990, definitivní znění 1995) - I. část
VĚNOVÁNO PAMÁTCE MÉHO OTCE MILOSLAVA RANSDORFA
Měl jsem v životě velké štěstí. V nejbližším okolí jsem měl příklad člověka, který jsem mohl vzít za svůj a napodobovat. A musím popravdě říci, že za valnou část toho, co umím a znám, co utvářelo a utváří můj vlastní život, vděčím svému tatínkovi. I zaťatou, prudkou, konfliktní povahu mám po něm. Nicméně si s Kurtem Vonnegutem říkám: "Cokoliv jsi po svém otci zdědil, musíš si životem zasloužit, aby opravdu patřilo tobě". (Kurt Vonnegut, Květná neděle) A často, přečasto jsem se ptal sám sebe, zda jsem ho svým životem, směrem svého studia i práce nezklamal.
Dost možná, ba zcela jistě ze mne chtěl mít inženýra. Tatínek měl nesmírné technické nadání a nápady jenom chrlil. Díky chudým poměrům ale nemohl studovat. Vždycky jsem toho litoval: co všechno mohlo dát školení jeho mnohostrannému talentu! Žil vždycky naplno a jeho usilování nikdy nebylo napolo. Věřil lidem a věřil v lidi. Kolikrát byl zklamán a nikdy ho jeho zklamání neodradilo od toho, aby neuvěřil novým přátelstvím. Nepotřeboval mluvit o optimismu. Byl totiž jeho nejvlastnější podstatou. Jeho krásnou, janáčkovsky vzdornou hlavu oživovaly chrpově modré oči, které podbarvovaly jeho neustálý sklon k žertování, k smíškovství.
Narodil se více než čtyři roky po první světové válce, 12. ledna 1923 v malé vesničce u Rakovníka, v Petrovicích. Byl poslední ze šesti dětí a rodiče mu dali jméno slovanské jméno Miloslav: vždyť nová republika vyznávala kult češství a slovanství. V době krize, v roce 1932, ztratil tatínka a ohromný dojem na něj udělalo to, jak jeho maminka se samozřejmým hrdinstvím překonávala všechny nesnáze a zabezpečovala rodinu. Prožil mobilizaci v roce 1938, kdy starší bratři odešli bránit republiku. Vždy vyprávěl se sklíčeností o pocitu ponížení, který Mnichov a 15. březen vyvolaly, o době, kdy Rakovník byl plný uprchlíků z pohraničí, kteří spali, kde se jen dalo: třeba v sokolovně nebo ve školách. A pro něj to vše navíc znamenalo, že od patnácti let stál na svých vlastních nohou a živil se sám. Tím, co dělal za války, se nikdy nechlubil a nikdy si nenárokoval žádné zásluhy. V roce 1945 mu bylo 22 let...Přišel konec války a s ním spousta nadějí. Ty naděje živil i vývoj poválečných let.
Jenže brzy vše bylo jinak. Volební program KSČ z roku 1946 vítr z východu kamsi zavál a obchod, kterému se tatínek chtěl věnovat, přestal být uměním, které vyžaduje znalost psychologie, cit pro situace a odvahu riskovat, schopnost kalkulace a odpovědného rozhodnutí. A tak po krátké brigádě na dole nastoupil do Uhelných skladů. To bylo v roce 1951. Ve stejném roce se oženil s mou maminkou, Věrou Dyršmídovou. V červnu se vzali a byli spolu skoro 43 let. Bylo to soužití někdy konfliktní, ale šťastné. A v posledních letech prozářené životní moudrostí a tolerancí.
Byl jsem jejich jediné dítě a ze svého jedináčkovství jsem nikdy nadšený nebyl. Ale od svého narození (15. února 1953) jsem měl pocit jistoty, toho, že můj život se pohybuje v pevném řečišti a neustále kupředu. Tatínek byl na mne občas tvrdý, někdy jakoby skrýval svou citovost: ale vedl k mne k tomu, že člověk dává hodnotu svému životu sám. Prací, tvořivostí, poctivým úsilím o to, být stále lepší. V tom, co dělá i ve vztahu k druhým. Upřímně věřil v nové vztahy mezi lidmi. A nepřestal v ně věřit celý život. Výraz tomu dával i tím, že bylo pro něj naprostou samozřejmostí pomáhat druhým. Řekl bych, že byl absolutně nesobeckým člověkem, že velice málo myslel na sebe sama. Jeho technická zdatnost byla příslovečná a řada lidí v okolí na ni spoléhala.
Oba rodiče mne naučili vážit si vzdělání a kulturnosti. Vzdělání a kulturnost nejsou akademické tituly. Za těmi se někdy skrývá duchovní prázdnota a pohodlnost, někdy i cynismus. Tatínek i maminka mi vštěpovali to, že vzdělání a kulturnost jako životní potřeba i životní sloh jsou opory pro to, abychom mohli být lepší. V zájmu svém i těch druhých. Přirozená inteligence není vázána na akademické prostředí. Vzpomínám si například živě, jak někdy v létě 1968 můj otec předpověděl obrat politiky, který předvedl Sovětský svaz na konci 80. let. Tatínek pokládal za samozřejmost odvádět kvalitní práci: ale těšilo ho, jestliže docházela oficiálního uznání. Dostal dokonce i Vyznamenání za vynikající práci (1967). A setkání s lajdáctvím a neodborností ho vždycky deptalo.
U nás doma se hodně četlo. Vždycky, i tehdy, kdy nám nebylo lehko. Zvláštní byl vztah obou rodičů k Aloisi Jiráskovi. Ten vyžaduje hlubší vysvětlení. Vykládali si ho asi tak, jako Karel Čapek. U Jiráska se nečte nic velkohubého, oceňuje Čapek. Jeho hrdinové jsou "velicí v tom, jak se drží své pravdy a víry, stateční a houževnatí v obraně, ale nápadně málo agresívní". Nemávají velkými slovy, nejsou hysteričtí a naprosto nemají potřebu pokřiku nebo hromadného opojení. V popředí dějů jsou obyčejní lidé: a Hus nebo Žižka nejsou u Jiráska myslitelní bez těhto drobných a mírumilovných lidí. Jirásek nezná podle Čapka žádný apel k davovým vášním, ale k odolnosti a vůli jít kupředu. "Jiráskovi lidé se vyznamenávají...pozoruhodnou slušností". Velký romanopisec nemá rád křiklouny, demagogy a fanatiky a ctižádostivé kořistníky, ale lidi, které vyznačuje skromnost, láska ke vzdělání, snášenlivost a lidskost. (Karel Čapek, Na břehu dní, Praha 1978, s. 325-326).
Na tom, myslím, není nic konzervativního. Lidí s uvedenými vlastnostmi není nikdy dost. Čapek, který dospěl k pochopení, že světové dějiny postupně přechází "k rozmnožení lidských a občanských svobod pro každého člověka" a "k emancipaci širších a širších lidových vrstev" (tamtéž, s. 390) mohl takto pochopit odkaz Jiráskův a české literatury vůbec. Těsně před svou nečekanou a náhodnou smrtí se tatínek znovu k ní vracel. Nebyl zvyklý brát věci jen z hlediska okamžiku. Vždycky se snažil vidět dál, v osobním životě i v tom veřejném. Často jsme se přeli. Ale v jednom jsme byli naprosto zajedno. Krátkozraké nastolení panství egoismu a individualismu bez hranic vrhne českou společnost nazpátek a ochudí ji také o to, co bylo v minulých desetiletích dobré. Především o tu možnost nových lidských vztahů, které by charakterizovala úcta k lidské důstojnosti, k hodnotě a talentu i těch, kteří nevyznávají princip zisku, co největší dostupnost vzdělání a kultury. Kultura a vzdělání nemohou být majetkem snobů a zbohatlíků: jsou přece zárukou přežití a rozvoje národní společnosti. Tatínek se bál, že vzkříšení přežilých principů nás přijde všechny hodně draho. Příliš dobře si pamatoval na své dětství, kdy jeho rodná ves byla rozdělená a za patriarchální idylou, dnes tolik vychvalovanou, se skrývaly ponižující skutečnosti. Kdy nebylo možné dávat ze samotné potřeby dávat, z potřeby rovnoprávné komunikace. Už vzpomínka na mého tatínka, kterého jsem ztratil 5. dubna 1994, v době kdy měl ještě tolik sil a plánů do budoucna, mě musí vést k tomu, abych usiloval o to, co měl na mysli on: o takové vztahy mezi lidmi, které by spočívaly na skutečném vzájemném uznání a solidaritě. A nepodléhání dobovým módám a ohlupujícím vášním: "Největší věcí na světě je, když muž umí být sám sebou". (Michel de Montaigne). Tatínek to uměl.
Proti přitažlivosti zemské
do výše volím pád
...
a levou chci jen psát
tygra i s beránkem.
František Halas, A co básník
Kde okolnosti brání člověku být šťasten, musí se naučit své štěstí hledat mimo tyto okolnosti.
Jurij Brězan
...akceptování Marxe i nadále zůstává zkušebním kamenem pro odvážné a svobodné myšlení.
J. K. Galbraith