16. listopadu 1989 bylo nad Prahou jasno. Z okénka letadla na lince Waršava - Frankfurt se otvíral osamělému emigrantovi pohled na místa, která po více než dvacet let nespatřil. A zatímco se tam dole schyluje k něžné revoluci, říká si Ivan Sviták v oblacích: „Tak takhle nějak bude už zakrátko vypadat návrat. Zatím ještě jen přelétám, ale za měsíc či nanejvýš za půl roku a budu doma.“ Když se po dvaceti letech dostal do Polska, návrat do vlasti musí být již blízko. Co ho doma asi čeká? V Československu se usadí natrvalo – to ví jistě. Spojené státy se mu domovem nikdy nestaly. Ač měl dobré místo na univerzitě v Berkley a dům v jednom z nejkrásnějších amerických měst – Chicagu, nikdy si nezvykl. Kdo se jednou narodil v Čechách, tomu Kalifornie vlast nenahradí. Nyní však sleduje z okénka šedivou podzimní Prahu. Nepočítá-li posledních dvacet let, je to, jako by měl pod sebou mapu svého života. Tam jsou Dejvice, kam se v předvečer nacistické okupace se svými rodiči přistěhoval. Tady chodil do reálného gymnázia. Zde je Vysočanská ČKD, kde byl rok a půl totálně nasazený. A tam je Lidový dům, před kterým jako dvacetiletý student práv a filozofie krátce po osvobození vyplnil svou přihlášku do sociální demokracie. Filozofická fakulta – zde probíhaly nejtvrdší předúnorové střety mezi národně socialistickou studentskou většinou a komunistickou menšinou, zde studoval a přednášel. Filozofický ústav - zde trávil padesátá léta, habilitoval se a získal profesuru. Na to co tehdy psal a říkal asi příliš vzpomínat nechce. Redakce Literárních novin takzvaných Literárek kde uveřejnil své první ostré „revizionistické“ články a silnice směrem na Moravu, kam za ně byl vyhoštěn. Divadlo Na zábradlí – mladý kulisák Havel zde dramatizuje jeho Nevědeckou antropologii. Filmový ústav – zde působil po svém návratu z Kyjovského exilu až do roku 68, tady napsal řadu pojednání o estetice a filozofii filmu. A opět Filozofická fakulta – dějiště slavných Svitákových vystoupení v době Pražského jara, které mu vynesly titul čelného představitele kontrarevoluce. Zde zazněly jeho památné výroky: „Ne demokratizaci ale demokracii!“ a „Odkud kam a s kým? Od Asie! Do Evropy! Sami!“ 18. srpna 1968 ale jeho stopy v Praze končí. Odlétá na filozofický kongres do Vídně, kde se 21. srpna dovídá, že demokratizace v ČSSR byla svěřena „střední skupině vojsk Varšavské smlouvy“ jak později ironicky uvádí. Doma je zbaven občanství a zároveň odsouzen k osmi letům vězení. Cestuje do spojených států, získává zde práci a bydlení, přednáší, píše, angažuje se v exilové sociální demokracii a hlavně čeká.
A o den později, 17. listopadu 1989 se dočkal.