Tzv. Sametová revoluce patří do série převratů, které v roce 1989 smetly nekrvavým způsobem zkostnatělé středo a východoevropské režimy sovětského bloku. Tyto politické posuny byly výslednicí jak mezinárodních tlaků (faktická ekonomická porážka Sovětského svazu ve studené válce, nezadržitelně postupující proces globalizace, který učinil bipolární svět anachronizmem, nástup reformátorů v SSSR jako reakce na ekonomické problémy země, vývoj moderních komunikačních technologií, díky kterému se staly neudržitelnými totalitní režimy starého typu ve vyspělém světě) tak domácího celospolečenského hnutí (nesouhlas značné části občanů s normalizačním režimem, pocit nedostatečné seberealizace mezi širokými vrstvami, snaha dosáhnout západního blahobytu apod.). Studujeme-li dnes rétoriku převratů ve východní Evropě vidíme, že opoziční skupiny volaly v první řadě po demokratizaci společenského života („svobodné volby“), dále po vyřešení hospodářských problémů (nikoli však po návratu kapitalizmu – v průzkumu veřejného mínění v prosinci 89 jej preferovala pouhá 3% občanů ČSSR), velkým tématem Něžné revoluce byla ekologie – alarmující stav životního prostředí byl velkou obžalobou režimu, ozývala se také volání po návratu do Evropy a vymanění se z nadvlády Sovětského svazu – v praktické rovině vyjádřeno snahou o odsun okupačních vojsk. Ač znamenaly, tyto převraty znovuobnovení kapitalizmu a přechodný nástup neoliberálních vlád, jejich rétorika se dá spíše označit za liberálně levicovou (vzpomeňme si na ježdění první popřevratové vlády na zasedání autobusem podle hesla nejsme jako oni – proti komunistickým „papalášům“ v Tatrách 613, případně kritiku Sanopsu – nemocnice pro politickou elitu). Takováto prolidová rétorika však patří ke všem převratům, na nichž se podílejí široké vrstvy. Představa 10% nezaměstnanosti by dostala do ulic málokoho…
Ivan Sviták ve dnech sametové revoluce velice bedlivě sledoval vývoj v Československu i Polsku. Nebyl odkázaný jen na masmédia, byl v těch dnech v kontaktu se svými pražskými příbuznými – se svojí sestrou Alenou Šabatkovou, její dcerou Kateřinou Schauerovou a s manželem Kateřiny Michalem. O normalizačních poměrech byl navíc informován od své dcery Ivany, které se podařilo krátce před listopadem vycestovat do USA, kde začala studovat na Svitákově „domovské“ univerzitě v Berkley. Něžné revoluce se již bohužel nedožila jeho maminka Marie, která zemřela v roce 1982, když se jí dva roky předtím podařilo naposledy syna navštívit v americkém exilu. Právě sestře Aleně a rodině Schauerových jsou adresovány první dva dochované Svitákovy dopisy z této doby. 29. ledna 1990 v se v nich Sviták sděluje příbuzným své nejbližší záměry po návratu do vlasti. Vedle komentování politického dění zde předkládá své rozsáhlé podnikatelské plány ve svobodném Československu. Především chtěl v Praze vydávat své knihy, ať už přes jiná nakladatelství, nebo ve vlastní režii. Dále chtěl ve spolupráci s příbuznými natočit dokumentární snímek o alchymistech 16. století, jimž věnoval svou listopadovou návštěvu Polska a dramatizace některých svých filozofických textů ze šedesátých let. Ty chtěl rovněž nabídnout některým pražským divadlům.
Již čtrnáctého ledna napsal dopis nové velvyslankyni ČSSR v USA Ritě Klímové, ve kterém uvádí, že se chce nejpozději do konce února vrátit do Prahy, v čemž mu ovšem brání dosud platné rozhodnutí ministra vnitra o zrušení státního občanství z 24. února 1970 – chce se totiž vrátit do vlasti jako její občan, nikoli jako cizinec. Klímová mu odpověděla slovy, že „vystavení čs. pasu bohužel není naléhavou povinností velvyslankyně.“[1] dále uvádí, že čs. občanství mu nelze vrátit, ale může si o něj zažádat, jeho získáním však automaticky ztratí americké. V dalším dopise z 15. března si pak Sviták stěžuje, že během celých tří měsíců nedokázala vláda ani ona (velvyslankyně), zajistit vrácení odcizeného státního občanství. Protože očekával, že se tak stane a bude se moci vrátit do vlasti, rozvázal svůj pracovní poměr s univerzitou díky čemuž přišel o roční plat 60,000 USD a teď nemá ani jedno ani druhé. „Sděluji Vám, že se považuji za čs. občana, že budu jako takový vystupovat v ČSSR a že každou další prodlevu v této záležitosti považuji za záměrnou sabotáž demokratického procesu a za pokus zabránit mé účasti v politickém dění.“[2] Ač nakonec Sviták intervenoval u samotného předsedy vlády, do Prahy přijel zatím jako cizinec a občanství obdržel až na začátku června dva dny před parlamentními volbami, kterých se díky této skutečnosti nemohl zúčastnit. Nahlas se podivoval, jak mohl občanství získat tak rychle (a pak kandidovat ve volbách) jeho známý politický konkurent a pozdější předseda ČSSD J. Horák.
Sviták považoval něžnou revoluci zpočátku za naplňování svého programu a jako takovou ji velice radostně přivítal, ale díky faktu, že její dny strávil za oceánem, nepociťoval žádnou velkou euforii, což mu při jeho inteligenci umožnilo již v prosinci 89 konstatovat v tehdejší době neslýchané věci. Tehdy mimo jiné prohlásil: „spotřební šmejd se začne valit kulturou“, „svoboda pro veksláky a šmelináře je strategickým cílem živnostníků perestrojky“ a „s Gorbačovem nebo bez něj Sovětský svaz se ještě v tomto století rozloží.“[3] Přímo jasnozřivě dnes znějí jeho slova pronesená 19. listopadu: „Po několika letech vlády svobodného trhu pro veksláky budou lidé vzpomínat na „komunistickou hrůzovládu“ jako na období blahobytu“ Je bez debat, že s podobně skeptickými názory nemohl v sametové euforii uspět. Ani ne tak jeho levicovost jako spíše počáteční skepticizmus (pro některé dokonce cynizmus) stál na počátku pozdější alergie nemalé části populace na jméno Sviták. On – levičák se tak paradoxně ve dnech a měsících po něžné revoluci ocitl v podobném postavení jako mnozí pravicoví realisté, kteří např. prohlašovali, že „demokracie končí před branami podniku“[4], což bylo pro tehdejší veřejné mínění podobně nestravitelné.
Dá se předpokládat, že když se Sviták 20.3. 1990 vracel domů, bylo mu už jasné, že pro budoucnost nebyl směrodatným momentem něžné revoluce první televizní projev Václava Havla ve kterém prohlásil: „Deset let tvrdila oficiální propaganda, že jsem nepřítel socializmu, že chci v naší zemi obnovit kapitalizmus…že chci být majitelem různých podniků…Byly to všechno lži.“, nýbrž událost, která vypadla z učebnic dějepisu - promítání amerického filmu Wall Street, líčícího bezohlednost kapitalizmu. To se uskutečnilo ve stejné době v Moskvě na jedné proreformní stranické univerzitě. V okamžiku, kdy herec Michael Doughlas pronesl větu: „Chamtivost je dobrá věc!“ (Greed is good), povstal sál jako jeden muž a spontánně se roztleskal „stejně fanaticky, jako kdysi jejich předchůdci aplaudovali likvidaci obojetníků a zrádců“, jak uvádí Karel Durman - autor brilantní knihy o pádu východního bloku.[5] Právě tento moment ukázal pravou povahu sametových revolucí. V tom okamžiku muselo být každému jasné, že to socializmus prohrál, a že pád komunizmu nejsou jenom demokratické svobody ale v první řadě nastolení kapitalizmu. Ale s takovou perspektivou vývoje nemohl on – Sviták nikdy souhlasit.
Od začátku mu bylo také zřejmé, že politický model nadstranického Občanského fóra, občanských iniciativ a názorových proudů se v normálně fungující demokracii nemůže udržet a pozvolným vývojem bude směřovat k pravolevému spektru politických stran. Proto již v prosinci Sviták vyhlašuje, že jakmile se vrátí, začne podporovat znovuobnovenou Sociální demokracii, v jejíž exilové organizaci v USA se angažoval. Zamýšlel začít vydávat politický týdeník či měsíčník a dát vytisknout „alespoň tucet svých knih“[6]. Ač se v i této době formálně hlásil k levici, některé jeho výroky byly v daném okamžiku až výstředně pravicové: Nelíbilo se mu zvolení A. Dubčeka předsedou Federálního shromáždění, prohlašoval ho za symbol „kolaborace a kapitulace“, který „nepochopil že neexistuje žádná deformace komunizmu už proto, že komunizmus sám je deformací“ [7]. Vyzýval k opuštění Varšavské smlouvy a neutralitě – je zajímavé, jak se tento původně pravicový požadavek stal během tří let levicovým. Dokonce i on, který tak tvrdě odmítal v roce 1992 Česko-německou smlouvu o dobrém sousedství a přátelské spolupráci, tehdy napsal, že „sjednocení Německa a spolupráce s ním je v našem životním zájmu“[8]. V ekonomické sféře byl pak jak proti perestrojce, tak proti klasickému kapitalizmu a volal po aplikaci „švédského modelu“.
Zkušený politik Sviták se pohyboval dvacet let v demokratické společnosti, a proto neodolával pokušení ironizovat některé amatérské kroky naší nové politické reprezentace s Václavem Havlem v čele. Zatímco národ obdivoval prezidenta, i když na státní návštěvě Švédska žádal o navrácení cenností uloupených za třicetileté války, Sviták se v soukromí neubránil posměchu nad jeho naivitou. V dopise 29.1.1990 příbuzným píše: „pan prezident se stýká s takovými blby jako je Frank Zappa a ignoruje státníky jako Walesu“ V této době však ještě dával najevo svou loajalitu a tak zněl tento výrok na veřejnosti o poznání měkčeji – jméno Havel nahradil neutrálním termínem „vedení.“
Stále ho také trápila otázka přítomnosti sovětské armády v zemi. Ptá se sugestivně: „Jaképak volby mohou být demokratické s okupační armádou v zemi?“[9]. Poněkud radikálně navrhuje masové demonstrace před sovětskými kasárnami a „neodejdou-li sověti do voleb, pak jednostranně vystoupit z Varšavské smlouvy, částečně mobilizovat čsl. armádu a vyhlásit výjimečný stav.“ Obavy Svitáka ze sovětské armády dobře ukazují, jakým traumatem byl pro něj rok 1968 a jsou možná jedním z důvodů jeho poněkud pozdního březnového návratu do vlasti.
Jeho tehdejší politické ambice se, jak jsme již uvedli, jednoznačně pojí se sociální demokracií. Ostatně nebyl jediným exulantem, který chtěl po návratu obnovovat stranu červené růže. O něco podobného se s větším úspěchem pokusil sociálně demokratický funkcionář, newyorský právník a profesor politologie Jiří Horák. Svitákovi se New York nelíbil a politologii pokládal za pavědu a služku politiky a snad i proto se měl s Horákem velice nerad. Osobně se však oba vrstevníci (také Horák byl ročník 1925) znali již od roku 1945, kdy společně působili v poválečné sociální demokracii. Podobně negativní názor měl i na dalšího navrátilce tentokrát z Vídně, Přemysla Janýra, se kterým měl společné vzpomínky na rok 68, na doby pokusu o obnovení sociální demokracie. Zatímco Horák měl ambice vysloveně poltické, Janýr dával přednost novinařině a stal se v Praze šéfredaktorem obnoveného stranického deníku Právo lidu, které bylo Svitákem později posměšně nazýváno „orgánem všech invalidů“.
Ač byli navrátilci Horák a Janýr pro mnohé symboly exilové sociální demokracie, tvořila jejich skupina od Curyšského sjezdu strany roku 1983 opozici proti předsedovi Karlu Hrubému a novináři Jiřímu Loewymu, jež podporoval také I. Sviták. Oficiální exilová reprezentace se ale nehrnula tolik zpět domů jako „newyorský advokát“ a svou podporu vyjadřovala domácímu sociálnímu demokratovi a dlouholetému disidentovi Rudolfu Battěkovi.
Právě domácí síly začaly stranu spontánně obnovovat již v listopadu: V bytě u Nedbálků na Národní třídě v Praze vzniklo první improvizované ústředí. Sem začali přicházet první zájemci o členství, kteří si přečetli výzvu nalepenou v ulicích. Později získal přípravný výbor několik místností na Václavském náměstí, kam také dorazil Jiří Horák. Nástup ostříleného US - politika v Praze byl prý impozantní: Vtrhl do místností provizorního ústředí soc. dem. „po americku je prolítl a prohlásil, že od nynějška to musí vypadat úplně jinak.“[10] Stalo se neočekávané: Ač měl Horák proti sobě jak vlivný exil, tak domácí příznivce Battěka, podařilo se mu zaujmout rozhodující pozici ve straně. Novinář. A. Mitrofanov si to vysvětluje tím, že v očích staromilského členstva symbolizoval velký svět, navíc prý nešetřil sliby finanční a expertní pomoci ze zahraničí.[11] Na obnovovacím sjezdu strany (Praha 24. – 25. března 1990) pak získal 59% hlasů delegátů proti Battěkovým třiceti devíti a stal se řádným předsedou Československé sociální demokracie. Sjezd také rozhodl, že strana bude kandidovat v červnových volbách samostatně a nikoli na kandidátce Občanského fóra, jak navrhoval Battěk. K humorným okamžikům sjezdu pak patřil pokus o účast čelného likvidátora strany v roce 1948 a pozdějšího komunistického politika Evžena Erbana.
Samotný Sviták se vrátil do vlasti pár dní před sjezdem – 20. března. Dojatě se svěřoval novinářům: „Jsem velice rád v Praze. Vidím, jak některé čtvrti jsou sešlé, ale to vnitřní město se mi velice líbí, metro, nové výškové budovy, ty moderní aspekty Prahy. Mnoho věcí je pozitivních, ovšem daleko nejlepší je ta důvěra v budoucnost. ... Svá zbývající léta, nevím, kolik jich mám – bych rád věnoval tomu, abych pomohl na nohy demokratickým hnutím, tradicím. To mně opravdu leží na srdci. Doufám, že tady zůstanu. Praha je stejně krásná, jako byla vždy. A už se nebudu dívat na oblaka, nebude mě to dojímat, protože jsem v této zemi krásné, zemi milované, kolébce mé a taky v mém hrobu.“[12] Nejprve však musel zařizovat mnohé formality, kterými obšťastňoval navrátilce byrokratický aparát: Kromě výše zmíněných peripetií se státním občanstvím žádá Dejvický magistrát o navrácení bytu či přidělení nového „když mu jeden byl zabaven“ v Lermontově ulici č. 17, kde bydlel před svou emigrací. Ve své žádosti argumentuje nebezpečím, že by se mohl stát bezdomovcem – ubytování u sestry mu prý končí 1. září. (Jeho prvním útočištěm v Praze se stal byt jeho sestry Aleny na Hradčanech, ulice Obránců míru 127 - později Milady Horákové).
Poměrně rychle byla vyřízena Svitákova žádost o obnovení pracovního poměru po více než 20 letech ve Filozofickém ústavu Akademie věd. Jeho zaměstnancem se stal 1. července. Pokouší se o zrušení soudního rozsudku, kterým byl odsouzen na 8 a půl roku nepodmíněně stejně jako o navrácení zabaveného majetku. Sekretariát 1. náměstka ministra vnitra Jana Rumla mu na žádost odpověděl, že jeho byt byl úředně otevřen 27.4.1970 a dle zápisu se v něm nacházel pouze „starý nábytek, obnošené šatstvo a knihy,“ kterýžto majetek byl „soudě podle obvyklé praxe rozprodán.“[13] Sekretariát ho ještě ujistil, že s materiály Stb o Svitákovi nebude nikdo manipulovat a veřejnosti budou zpřístupněny nejdříve v roce 2070.
Sviták chtěl také po návratu vydat co nejvíc svých knih. V dopise dceři uvádí: „Ještě letos by se jich mělo objevit asi osm. Ačkoliv jsem předpokládal, že k tomu budu potřebovat vlastní investice, dopadlo to právě naopak a už existující smlouvy by měly vynést aspoň čtvrt milionu, ty další obdobnou částku. v dolarech to nestojí za řeč, ale tady je to pořád dost.“[14] Jeho dalším plánem byla příprava letních univerzitních kurzů – summer session – v Praze pro Kalifornské vysokoškoláky. Samozřejmě chtěl také začít přednášet na českých vysokých školách – v první řadě na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Její děkan Prof. František Černý mu však později – 21. září odpověděl, že jeho přednášky o kritickém myšlení „nemůže vypsat.“[15]
Krátce po svém příjezdu také poskytl rozhovor několika listům, byl hostem rozhlasových pořadů, interwiev s ním natočila i Československá televize. Jeho tehdejší vystoupení byla značně realistická, nebylo tedy divu, že v dosud nevyprchané atmosféře sametové revoluce působila jako studená sprcha. Ač 10. dubna vzpomínal na situaci, kdy na jaře 68 dostal záplavu výhružných anonymních dopisů, jako na dávnou minulost, mělo se to zakrátko opakovat: Po vystoupení v rozhlasovém pořadu živá slova 29. dubna, kdy si dovolil kritizovat Václava Havla, neboť „místo aby řešil vztahy Čechů a Slováků, zabývá se Palestinci a Araby, nevede zemi k neutralitě ale zpět do chomoutu Varšavské smlouvy,“ že „nechal na čele vykopávky Dubčeka a Čalfu a místo aby dělal důležitější věci, stará se o uniformy hradní stráže,“ mu přišla řada rozhořčených dopisů od posluchačů: „společně s manželkou jsme nevěřili, že takto blbě může někdo mluvit do rádia.“ Všimněme si ale, jak dosud nevede svou kritiku z levicových pozic jako spíše z reálného uvažování. K výše zmíněnému rozhlasovému pořadu měl však i samotný Sviták výhrady: Protože nebyl natáčen na živo, redakce jej bez jeho souhlasu zkrátila podle Svitáka „na pokyn z hradu“ a „zakázali veškerá má vystoupení v rozhlasu – nejen v Praze, ale i v Ostravě. Totéž udělal jistý pan Kantůrek v televizi a skoro všichni redaktoři tiskovin, takže jsem se před volbami nedostal vůbec do politické hry.“ [16] Jako předčasné se tak ukázalo Svitákovo odmítnutí profesury na nově zřízené Slezské univerzitě slovy, že „rektora by si rozmyslel“[17]
Sociálně demokratického sjezdu 24. – 25. března se Sviták zúčastnil, nicméně ne jako delegát, ale jako pouhý host („Horák mě ani nechtěl pustit do sálu“), takže ani nemohl přečíst projev, který si pro tuto příležitost připravil. Po jeho skončení označil sjezd za „naprostou katastrofu,“ rozhodnutí kandidovat samostatně pak nazval „sebevraždou“ a přímo podpořil Battěkovu frakci, která se mezitím rozhodla zúčastnit voleb pod hlavičkou Občanského fóra, za což byl Battěk ze sociální demokracie vyloučen. Sviták pro Občanské fórum přímo agitoval na Ostravsku, měl zde v rámci předvolební kampaně více než 40 vystoupení, jednu ze svých knih – Novosvětskou symfonii dokonce připsal OF v Karviné. V dopise dceři uvádí: „Hodlám na příštím sjezdu shodit Horáka a kuji pikle.“ Dále píše, že si chce v komunálních volbách zachovat nezávislý postoj, ale chce podporovat kluby sociálně demokratické orientace v OF. Sviták se také zúčastnil několika schůzí organizace při jejímž byl v roce 68 ideovým inspirátorem – Klubu angažovaných nestraníků. Vzápětí však zjistil, že jde o hnutí jehož hlavním programem je antikomunizmus: „Během posledních pětadvaceti let jsem vystupoval velice ostře proti byrokratické diktatuře a proti represivním systémům, ale ke zdejším antikomunistickým hecům necítím žádné sympatie. Moji nepřátelé jsou instituce, ne lidé.“[18]
V červnových[19] volbách podle očekávání zvítězilo OF (volil je i Sviták) s více jak 50% odevzdaných hlasů, druhé místo obsadila KSČ s 13,5%, dále v Čechách uspěli ještě lidovci (KDU) a moravisté (HSD –SMS). Na Slovensku zvítězila obdoba OF – Verejnost proti násilí, druhé bylo Kresťansko demokratické hnutie, třetí komunisté, čtvrtá nacionalistická Slovenská národná strana a pátá skončila maďarská strana Egüttélés – Soužití. Pro sociální demokracii byly volby porážkou – s výsledky okolo 4% se nedostala ani do jednoho z obu zákonodárných sborů – Federálního shromáždění a České národní rady. Slabou náplastí pro ni nemohl být ani fakt, že vyloučený Battěk ve volbách na kandidátce OF uspěl a založil si trucpodnik – Asociaci sociálních demokratů. Také ostatní historické strany – především Českoslovenští socialisté se neprosadily, stejně jako byly neúspěšné pokusy o obnovení agrárníků. Překvapením byl i krach Zelených, kterým v prvních měsících roku 1990 připisovaly průzkumy až 10% hlasů.
Celkově lze říci, že první měsíce do voleb představovaly pro Svitáka přes mnohá negativa splnění jeho dvacetiletých tužeb a jenom ho utvrdily v rozhodnutí zůstat natrvalo ve vlasti. Z jeho tehdejších dopisů čiší optimizmus, velká energie a dobrá nálada. V jednom z nich se dceři dokonce svěřuje se svým erotickým životem, který hodnotí na „čtyři mínus“ a doufá, že ona si vede lépe. První měsíce pobytu mu také dovolily zapomenout na vlastní zdravotní problémy (byl diabetik a měl vysoký tlak), jen v dopise z 8.5. žádá dceru: „Doufám, že mi pošleš brzy zásilku léků, abych tu nezheb.“