Ivan Sviták kdysi napsal: „Život, který není žit, nestojí za to, aby byl zkoumán.“ On sám jej však žil do poslední chvíle naplno a už proto si pozornost historika zaslouží. Žil životem natolik bouřlivácky proměnlivým, že si ani jeho přátelé někdy nebyli jisti, zda se mění doba nebo Sviták samotný. Jeho život byl spojen s myšlenkami, ty považoval za největší bohatství a zbraň. Jak už to u myšlenek a imaginace bývá, mnohdy žasneme nad jeho jasnozřivostí a mnohdy se usmíváme nad jeho mylným úsudkem. Jedno je však jisté: Láska k myšlenkám a tím i k pravdě ho provázela celý život.
V jednom rozhovoru prohlásil: „Mám rád extrémizmus“ a skutečně - byl extrémistou v tom nejlepším slova smyslu. Jako by pro něj byla myšlenka tím lepší, čím je odvážnější, popudí-li vás, tím spíš se nad ní zamyslíte. Právě v jeho extremizmu vidím největší přínos pro formující se českou demokracii: Lidé byli po čtyřicet let zvyklí na jeden styl uvažování a jako včera pokládali za jedinou správnou doktrínu marxizmus–leninizmus, vyměnili ji mnozí po listopadu za ideologii laisses-faire. Svitáka tato jednostrannost intelektuálně urážela a proto vrhl všechny své síly po návratu do vlasti do boje proti ní. Ač mu jeho názory příliš mnoho přátel neudělaly, už jen v odvaze je pronášet a tím se vyloučit z polistopadové elity, do níž svým osudem mohl patřit, je mnoho obdivuhodného.
Celý život se nezařadil do žádného proudu či hnutí. Byl vyloučen z KSČ, nepřijali jej mezi sebe osmašedesátníci, neměl to lehké ani se sociálními demokraty a nakonec skončil mezi těmi, kteří byli stejně napadáni jako on – současnými komunisty. Ironií osudu, ti jediní se k němu chovali ke konci života s úctou. Snad to také bylo tím, že on byl jeden z mála, kdo po listopadu 89 podobně přistupoval k nim, neboť ideologizování a politický fundamentalizmus – to Sviták nesnášel. Pro něj nebyl okraj politického spektra tvořen doktrínami a fanatizmem, pro něj znamenal neotřelost myšlenek. Vždy proti proudu, to bylo dle něj poslání filozofa.
Ivan Sviták měl úžasný smysl pro humor. Říkal tomu „hlásání pravdy v masce klauna“. Ač se jeho častý ironický úsměšek také nesetkával v dobách tak vážných věcí jako byla Kupónová privatizace či dělení společného státu s pochopením, i přesto jej pokládám za velkou lekci demokracie v praxi, kterou uštědřil filozof české veřejnosti. Čím byla situace vážnější a dramatičtější, tím víc byl Svitákův humor suchý a ironický, ale i ve chvíli pro něj nejsmutnější – rozpadu Československa, si jej zachoval.
Základní myšlenkou Svitákova života byl ale boj za sociálně spravedlivější společnost – za socializmus, myšlenku „pro kterou se žije a umírá“. I v tom, že v jeho obhajobě vytrval i po listopadu vidím kus odvahy. Ti, kteří v roce 68 hovořili o reformním komunizmu a Sviták pro ně byl pravičákem, ti po listopadu bez vážnějšího odporu vyklidili pozice pravici. Právě Sviták pozvedl jimi pohozený prapor demokratického socializmu. Dnes, pět let po jeho smrti, je tento Svitákův odkaz stále živý. Lidé umírají a knihy přestávají být čteny, ale myšlenky o boji za svobodu a lepší svět trvají. Jak se k nim postavíme?
v Hradci Králové, 27. července 2000
knihy Ivana Svitáka:
Novosvětská symfonie aneb dialektika abnormalizace, Eden, Ráj – Karviná 1990
Kulatý čtverec, Naše vojsko, Praha 1990
Národ na křižovatce, Cesty, Praha 1990
Moderní Eros, Listopad, Praha 1990
Budoucnost bez komunizmu, Orbis, Praha 1990
Velký skluz, Orbis, Praha 1990
Ztracené iluze, výroční zpráva o sametové revoluci, Pražská imaginace, Praha 1990
Cesta do Evropy, Alternativy a polarita, Praha 1991
Nezávislá opozice – dialektika demokratury, SAKKO, Praha 1991
Cesta odnikud nikam, Cesty, Praha 1991
Ekonomické legendy aneb tobogan do Bolívie, a. s. Borgis, Praha 1991
Epochální iluze, Nadácia Vladimíra Clementise, Bratislava 1992
Levý blok, dialektika voleb, SAKKO, Praha, 1992
Devět životů, SAKKO, Praha 1992
Federální shromáždění, Třetí Mnichov, 1993
Sametová normalizace, výroční zpráva o České republice za rok 1993, Praha 1994
V poznámkovém aparátu uvádím knihy Ivana Svitáka bez autorova jména.
ostatní literatura:
Egon Bondy, Sklepní práce, Votobia, Olomouc, 1997
Kdo je kdo 94/95, Modrý jezdec, Praha 1994
Kronika demokratického parlamentu 1989 – 1992, Cesty, Praha 1992
Jan Měchýř, Velký převrat či snad revoluce sametová, Progetto, Praha 1999
Pavel Pečínka, Pod rudou vlajkou proti KSČ, Doplněk, Brno 1999
Z povědomí do vědomí, sborník příspěvků z programové konference Demokratické levice, Brno 1992
Deset let klubu sociologů a psychologů, Praha 2000
Dokumenty II. sjezdu KSČM, Kladno 12. – 13. 12. 1992, Praha 1993
Dokumenty III. sjezdu KSČM, Prostějov 26. 6. 1993, Praha 1993
Dokumenty V. sjezdu KSČM 4. – 5. 12. 1999, Praha 2000
KSČM v parlamentu ČR, Klub poslanců KSČM, Praha 1995
Alexandr Mitrofanov, Za fasádou Lidového domu, Aurora, Praha 1998
Demokracie, lidská práva, SAKKO, Praha 1991
Z podvědomí do vědomí, Sborník příspěvků z programové konference Demokratické levice, Brno, listopad 1992
František Trnka, Zlínští podnikatelé Tomáš Baťa a František Čuba, East publishing, Praha 1998
Karel Durman, Útěk od praporů, Karolinum, Praha 1998
Václav Havel, Projevy, Vyšehrad 1990
Václav Havel, Letní přemítání, Odeon, Praha 1991
Jiří Suchánek, Nenápadný půvab dialektiky, CDK, Brno 1995
Vasil Mohorita, Nebyl to slogan, Borgis, Praha 1991
Karel Kosík, Století Markéty Samsové, Praha 1993
Karel Kosík, Předpotopní úvahy, Praha 1998
Dušan Spáčil, Kdo je za tím, Nezávislý novinář, Praha 1992
Paul Kennedy, Rise and fall of great powers, New York, 1988 (česky: Vzestup a pád velmocí, Lidové noviny, Praha 1996)
další prameny:
rozhovor s Prof. Milanem Machovcem, 12.1.1999, záznam – archív autora
osobní vzpomínka dr. Františka Sedláčka na Ivana Svitáka ve formě dopisu autorovi z března 2000, archiv autora
magnetofonový záznam rozhovoru s Ivanem Svitákem 12. 6. 1994 o sociologii v pražské nemocnici na Homolce, pořídil ing. L. Vacek, archiv autora
Státní ústřední archív Praha, fond Ivan Sviták, CH 510 – 24 – C/4, nezpracováno
dopis Egona Bondyho (vl. jm. Zbyňka Fišera) autorovi z 14.10.1998, archív autora
denní tisk z let 1990 - 1994
ČNR – Česká národní rada
ČSFR – Česká a Slovenská federativní republika
ČSSD – Československá sociální demokracie později Česká strana sociálně demokratická
DL – Demokratická levice
DSP – Demokratická strana práce
HZDS – Hnutie za demokratické Slovensko
KSČM – Komunistická strana Čech a Moravy
LA – Levá alternativa
LB – Levý blok
PS PČR – Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky
SDL – Strana demokratické levice
SL FS – Sněmovna národů Federálního shromáždění
SN FS – Sněmovna lidu Federálního shromáždění
Chtěl bych poděkovat vedoucí semináře Mgr. Janě Čechurové, Dr. za její cenné rady a připomínky,
dále ing. Lubomírovi Vackovi CSc., který mi poskytl zajímavé dokumenty k životu Ivana Svitáka,
a konečně PhDr. Františku Sedláčkovi za pěknou vzpomínku na zesnulého.
Stanislav Holubec