U každé osobnosti platí, že se její vidění světa během života značně mění. Nejinak tomu bylo i u Ivana Svitáka. Celý život pro něj byl intelektuálně nejpodstatnější jeho myšlenkový pohyb na ose pravice levice. Jeho prvním levicovým vrcholem je počátek padesátých let, pak nastává ústup až k pravicovému vrcholu let sedmdesátých, aby se na sklonku života opět navrátil k radikální levici. Na druhé straně nutno říci, že rozdíl mezi tím co říkal a psal a co si myslel, nebyl u něj nikdy příliš velký. Naopak, ona „bouřlivácká proměnlivost,“ jak se o něm vyjádřil Egon Bondy,[104] mu umožňovala se značnou lehkostí se nadchávat pro nové myšlenky a staré odvrhovat, aniž by v tom cítil jakýkoliv rozpor svědomí.
Snad nejvíce ovlivňuje naše pozdější vidění světa náš sociální původ. Děje se tak obvykle dvojím způsobem: Internalizací hodnot své sociální skupiny nebo naopak vzpourou proti nim a přijmutím hodnot sociální skupiny jiné. U Ivana Svitáka se setkáváme s oběma proudy. Ač pocházel z rodiny dnešním slovníkem vyšší střední vrstvy, nikdy u něj nenalézáme její „třídní“ odsouzení. Jeho otec byl strojním inženýrem, který se vypracoval až na ředitele Škodových závodů v Hradci Králové, dle Svitáka spíše národně demokratického smýšlení, zatímco matka byla sociální demokratkou. Sice se po celý život hlásil k levici, zároveň však vždy pociťoval více či méně skrývaný despekt ke komunistickému hnutí. Snad i pro svůj „buržoazní“ původ cítil po celý život potřebu porozumět dělníkům a vždy zdůrazňoval, že jsou to oni a nikoli intelektuálové, na kom stojí chod společnosti: „Hlasité ne svobodě šmeliny uslyší od nás Ostravští horníci při první příležitosti. Ti budou fárat, ať je prezidentem kdokoli, a jestli oni zahájí stávku, pak jakákoli vláda nepadne během deseti dnů, ale během deseti hodin.“[105]
Sviták patřil do generace na jejímž formování názoru se ponejvíce uplatňovala válečná zkušenost. Generace, jejíž postoje a názory tak brilantně popsal Jan Otčenášek v románu Kulhavý Orfeus. V této generaci existovalo již z doby první republiky poměrně silné kulturní levičáctví, na samém prahu svého formování zažila Minchov a bylo jí souzeno prožít svá nejkrásnější studentská léta v dobách nacistické okupace. Mnozí z nich byli totálně nasazeni, válka jim zabránila ve studiu na vysokých školách, řada se zúčastnila květnového povstání a vložila své generační aspirace do znovuobnoveného Československa. U Svitáka byla celá věc ještě výraznější o to, že jeho rodina byla za války značně prezekována – strýc generál Otakar Sviták, člen vedení odbojové organizace Obrany Národa byl popraven, druhý strýc byl letcem v Anglii, bratranec Adolf se musel po dobu války ilegálně ukrývat a byl pak vězněn v koncentračním táboře. Když přišlo osvobození, stala se levice pro Svitákovu generaci tím, kdo měl pravdu, kdo je vítězem, kdo je vyjádřením jejich generačních zájmů. Levice se pro ni stala synonymem svobody.
Tato generace byla velice silně kulturně senzitivní a uměleckou láskou pro ni byl surrealizmus. Stejně tak pro Svitáka. Jako mnoho jiných napsal: „fascinoval mne rituálem slova, hloubkou významové symboliky a jásavou senzibilizou.“[106] Poznávání surrealizmu bylo pro mnohé z nich i cestou k levici či útěkem z neradostné protektorátní reality při pocitu, že děláte cosi zakázaného.
Ve válečných letech se také Sviták poprvé seznamuje s filozofií – na gymnáziu to byl Klíma, Schopenhauer a Nietszche, kteří se dle Svitákových slov „na střední škole čtou stejně, jako se hraje fotbal nebo chodí za holkama“. Avšak tato jména byla pro Svitáka spíše seznámením s filozofií než základem budoucího přesvědčení: „Číst Nietzscheho je hec, Ladislav Klíma zabral hlouběji, protože je vynikající stylista,“ ale první filozofickou prací, která Svitáka oslovila byla Heglova Fenomenologie ducha. Tehdy Sviták četl i antické filozofy, ale rozhodně se nedá říct, že byl plakal nad Sokratovou smrtí a nechal se unášet Platónskými dialogy, „kníže filozofů mi byl dost protivný a až na symposion…soutěžil v nezáživnosti…s Aristotelem a Masarykem, jehož knihy jsem četl, ale jenž na mně žádnou stopu nezanechal.“ Dodejme, že totéž platilo i o celé ideologii první republiky. Později o sobě Sviták prohlašoval, že v roce 1945 byl hlavně „nitzcheovsky laděným ateistou, hegelovsky připraveným dialektikem, surrealistickou – freudovsky orientovaným básníkem a vágním socialistou.“[107]
Po válce Sviták učinil dle svých slov snad nejdůležitější krok ve svém myšlenkovém vývoji – v den svých dvacátých narozenin vstoupil do sociální demokracie, jejímuž tehdejšímu programu pak dle vlastních slov zůstal po celý život věrný. Právě základní jeho myšlenka, že není socializmu bez demokracie a demokracie bez socializmu, se pak stala hlavním Svitákovým krédem. I po sametové revoluci zdůrazňoval: „Naším cílem je socializmus jako hodnotová soustava, ne jako sovětský systém – tj. osvobození práce, překonání odcizení a růst lidských práv.“[108] Zachycena jsou i jeho slova na smrtelné posteli: „v zásadě jsem pro sociálně demokratickou radikalistickou politiku … Jsem socialista, naprosto“[109]
Těžkým zlomem ve Svtitákově ideovém vývoji byl únor 48. Prožíval jej podobně jako jeho vlastní strana - sociální demokracie, jejímž studentským politikem de facto dva roky byl - sice jej přijal a uvítal, ale prý se mu nelíbily totalitarizační snahy KSČ. Je samozřejmě otázkou, zda, když se nechal jako část svých stranických kolegů sloučit, hrál větší roli hlas srdce nebo hlas rozumu. Hlavní význam února však pro Svitáka byl dle jeho vyjádření v tom, že pro něj znamenal „konec politické angažovanosti a začátek dráhy filozofa“[110]
Přesto však to, že se Sviták stal filozofem, ba dokonce velmi význačným filozofem, nesvědčí o tom, že by se chtěl filozofii skutečně věnovat. Spíše se dá říci že byl do ní zahnán. Pokud by vydržely demokratické poměry, pravděpodobně by se stal díky své pronikavé a polemické letoře spíše politikem nebo politickým publicistou. To dokládá i fakt, že v samotné filozofii za sebou příliš mnoho práce nezanechal (jeho jedinou monografií je práce o Montaignovi) a jakmile se poměry uvolňovaly, byl stále více a více strháván k milované práci kritického publicisty a intelektuálního inspirátora.
Únor 48 také znamenal pro Svitáka definitivní přijetí marxizmu, ke kterému se sice dopracovával již celým svým předchozím životem, ale teprve tehdy převážil nad ostatními výše uvedenými uměleckými či filozofickými směry jejichž ideje dříve vyznával. marxizmu pak Sviták zůstal věrný celý život. Ač prohlašoval, že k němu byl přiveden Marxem a Trockým a nikoli Engelsem a Stalinem[111], a později spíše vyzdvihoval neomarxizmus, mladého Marxe či frankfurtskou školu, nikdy nepřestal tvrdit, že marxizmus je tím nejnosnějším a nejinspirativnějším filozofickým směrem. Celý život se mu samozřejmě vnímání marxizmu proměňovalo. Jak sám říkal: „od ideologie k objektivitě“[112]. Marx pak pro něj vždy byl kritikem ideologií a nepřítelem mytologií[113] a marxizmus humanizmem
Společně s dalšími mladými marxisty - Karlem Kosíkem, Milanem Machovcem, Ladislavem Tondlem či Robertem Kalivodou vytvořili generaci, která po dvacet let dominovala v české filozofii. Jednotlivé osudy představitelů této generace se vyznačují až znepokojivou podobností – vždy je patrný nesmírný dopad válečné zkušenosti, následuje stalinský dogmatizmus let padesátých, postupný přechod k revizionizmu a vrcholem této generace je pak její role ideologů pražského jara. Ale i přes tyto podobnosti byla dost značně diferencována. Hlavním rozlišujícím kritériem může být míra jejich posunu na od dogmatizmu k revizionizmu. Nabízelo by se konstatovat: Největší stalinisté se stali největšími reformátory. To však neplatí absolutně. Navíc každý z této generace bude vždy tvrdit, že se to týká, hlavně těch druhých – on říkal celý život v podstatě to samé.
Samozřejmě lze Svitákovy práce z padesátých let zařadit mezi z dnešního pohledu dogmatické. Přesto se mu podařilo mj. i díky své specializaci ve filozofii si uchovat jeden z nejčistších štítů. Dle vyjádření Prof. Milana Machovce, patřil k těm relativně slušným a čestným nikdy od něj neslyšel obvinění, „při jejichž prokázání se tehdy posílalo na šibenici, na rozdíl od například Karla Kosíka.“ Sám Sviták se s tímto svým myšlenkovým obdobím vyrovnal slovy: „Tento problém mě na čas zavedl do slepé uličky ateistické propagandy, k napsání tří propagandistických brožur s velmi dogmatickým obsahem. Proplul jsem tedy nejhorším obdobím padesátých let skryt ve starověku a bez větší úhony na schopnosti myslit, bez infekce dogmatickými debilitami klasického stalinizmu.“[114]
Ač v této době studoval Sviták existencionalisty i Trockého, nejvíce ho dle vlastních slov ovlivnila četba mladého Marxe. Tak se vlastně sám, oddělen od svobodného myšlení dobral v podstatě k podobným problémům a učinil stejné závěry jako jeho západní kolegové z Frankfurtské školy. Mezi jeho hlavní životní myšlenky přibyla tehdy i teze Raymona Arona, že socializmus a kapitalizmus jsou pouze dvěmi variantami vývoje industriální společnosti a z toho vyplývá, že odcizení, jako stav člověka ve světě strojů se nevyhnutelně vyskytuje i v socializmu. Svitáka dle jeho vlastních slov ovlivnili z Frankfurtské školy nejvíce Erich Fromm, Herbert Marcuse a hlavně Ernst Fischer. Naproti tomu je zajímavé, že vždy odmítal dalšího významného neomarxistického autora – Gyorgyho Lukácse: „tento stalinista non plus ultra se ironií dějin stal patronem revizí ve východní Evropě, ačkoliv byl úhlavním nepřítelem moderního umění, patronem debilit socialistického realizmu, denunciantem trockistů a autorem nepřekonatelných trapností ve své knize Zerstörung der Vernuft, jež dokumentovala ovšem jen zkázu jeho vlastního rozumu.“[115] Sviták se také jako čistý racionalista a scientista vycházející hlavně z osvícenské tradice, musel s mnohými neomarxisty rozcházet i ve svém odmítání „fenomenologizující metafyziky“, čímž ovšem vyřazoval ze svého marxizmu i případné inspirace Sartrem, Husserlem či Heidegrem. Pro Svitáka v emigrantské fázi života znamenal Marxizmus hlavně uzavřený směr, jehož dialektika pro něj byla metodou a materializmus přesvědčením, ale jinak se jím „dnešní skutečnost západu analyzovat vůbec nedá“[116]. Sviták tak v sedmdesátých letech dospěl až k odporu k jeho západním formám a prožil si svůj filozofický návrat k původnímu dílu Marxovu dílu, zbavenému všeho pozdějšího nánosu. Dílo, které sice až do své smrti žárlivě střežil, jež však interpretoval hlavně v Bernsteinovském duchu sociální demokracie, spojoval s pozitivizmem a racionalizmem a vystupoval proti v sovětském marxizmu oblíbenému Heglovu „světovému duchu,“ jež byl pro něj pouhým nástrojem kontroly mas a případně nebezpečím smrti racionalizmu. Přes určité rozporné výroky z let sedmdesátých a osmdesátých se dá říci, že Sviták zůstal marxistou po celý život, ještě na smrtelné posteli opakoval, že filozofie bez Marxe není filozofií a lidstvo se k Marxovi vrátí. [117]
Padesátá léta také zrodila jeho bytostný odpor k metodám stalinizmu – inspirací mu byly dvě knihy: Orwellůw 1984 a Koestlerova Tma o polednách. Stalinizmus se vedle tradičního pravicového konzervatizmu stal hlavním Svitákovým antipólem, vůči kterému se cítil celoživotně nucen vymezovat. Svitákův intelektuální životopis pak jde rozlišit na období, kdy se vymezoval spíše proti stalinistickým dogmatikům a kdy polemizoval s pravicí. Snad pomohl Svitákovi k tomuto poznání i dávný obdiv k surrealizmu tolik neslučitelnému se socialisticko realistickou šablonovitostí.
Je otázkou, nakolik ovlivnila Svitákův světonázor jeho filozofická specializace – antika a z ní hlavně předsókratici. Jejich slušná znalost mu umožnila pozdější četné reminiscence na antiku ve svých politických projevech a článcích. Když ve Federálním shromáždění o 40 let později demonstroval na konstrukci antické tragédie způsob rozbití Československa, mělo to nepochybně svůj původ v „temných“ padesátých letech.
Svitákův vztah k náboženství a tedy hlavně ke křesťanství se dá nejlépe vyjádřit kosíkovským „jsem ateista, ale nikoli neznaboh.“ Jeho odpor k náboženství pramenil hlavně z obhajoby rozumu proti iracionalitě a dá se říct, že se podivuhodně kryl s odporem k podobně (dle Svitáka) náboženskému učení – stalinizmu. Jeho znalost literatury k církevním dějinám byla značná a vzpomínky na neblahé důsledky ateistické propagandy padesátých let mu velely přistupovat k náboženství citlivě a s respektem, ke komu však cítil celoživotní odpor byla katolická církev. I zde zapůsobila jeho válečná zkušenost, kdy mu v paměti zůstal obrázek kněží světících německé a italské zbraně. Ostře odsuzoval mlčení papeže Pia XII. (dle Svitáka jedna z nejzápornějších postav 20. století) k holocaustu a připomínal slova izraelského filozofa: „Kde jsi byl bože, když já jsem byl v Osvětimi?“ Jeho články a stati z devadesátých let jsou plny výpadů proti restitučním nárokům církve, svěcení zbraní v Tudjmanovském Chorvatsku, chování vysokého katolického kléru a opouštění tradice české reformace a husitství. České reformační tradice se naopak Sviták často dovolával – stačí připomenout motto jeho projevu na Lipanské hoře při dni národního usmíření 25.5. 1991 „odzbrojit novou panskou jednotu“[118] Naproti tomu vždy velice silně akcentoval levicovou stránku evangelia a např. přivítal sociální encykliku Centesimus Annus Jana Pavla II. z roku 1991, která byla vydána ke stému výročí encykliky Rerum novarum.[119] Ač nebyl, jak jsme si výše ukázali, nikdy příliš ovlivněn Masarykem, vždy na něm oceňoval jeho odvahu postavit se katolické církvi (např. odsouzení dogmatu o papežské neomylnosti či vyzdvižení odkazu Jana Husa).
Zdá se, že vyvrcholením Svitákových intelektuálních schopností bylo pražské jaro 1968. Jako by se na tu dobu celých dvacet let připravoval. Jeho hlavní výhodou, která mu umožnila myšlenkový náskok před ostatními revizionisty bylo, že nebyl nijak svázán s komunistickou stanou, z níž byl vyloučen již v roce 1963. Zatímco ostatní ideologové pražského jara si nemohli dovolit útočit např. na vedoucí úlohu KSČ, Sviták mohl otevřeně vyrukovat, se svou další důležitou životní myšlenkou: „Ne demokratizaci ale demokracii,“ kterou se ostře vymezil proti většině revizionistů, jejichž řeči pokládal za „povrchní tlachy,“ [120] revizionistickou obhajobu vedoucí úlohy strany pak za „shnilou krysou na dně jejich myšlení“.[121] Jeho despekt k revizionistům byl pak jakoby potvrzen příjezdem tanků, což mu zavdalo mnoho příležitostí k posměškům na jejich účet, které však nemohly zakrýt prožívání hluboké životní tragédie, jakou invaze pro Svitáka nepochybně byla. Je ovšem otázkou, zda lze konstatovat, že když se mu zdála demokratizace příliš nedostatečná, ba dokonce i „podvodem aparátníků,“ že patřil k nejpravějšímu křídlu obrodného procesu, anebo, zda, když se mu i samotní reformátoři zdáli překážkou k nastolení toho pravého socializmu, netvořil naopak tu nejkrajnější levici obrodného procesu, jak mu bylo později předhazováno, když byl v emigračním tisku nazýván trockistou a maoistou. Snad se vysvětlení Svitákovy pozice skrývá v jeho následujícím výroku na adresu reformátorů: „Jste-li marxisté, pak nejsem marxista, jsem-li marxista, pak nejste marxisté“[122] Ve Svitákově myšlení roku 68 tak již nenalézáme revizionizmus konce let padesátých, ale spíše Bernsteinovský duch sociální demokracie.
V roce 68 dal také plně najevo svůj celoživotní despekt k ruskému civilizačnímu okruhu, jak dokládá další z jeho tehdy známých tezí. Na anketní otázku jednoho časopisu „Odkud? kam? s kým?“ odpověděl: „Z východu! na západ! sami!“ Tím se dostáváme k dalšímu okruhu jeho myšlení a to, jaká by měla být úloha českého národa a jeho státu ve světě. Předně je nutno poznamenat, že v závěru života striktně uváděl do kolonek „národnost moravská“, ani ne tak jako výraz etnického vědomí, jako spíše protest proti neschopnosti polistopadové garnitury naplnit slova v činy a poskytnout Moravě samosprávné postavení a také jako výraz znechucení nad obyvateli Čech kteří „volí Klause.“ To dokládá jeho výrok z roku 1992: „Slováci chápou dnes realitu, Moraváci usilují o demokratickou samosprávu, Češi nechápou vůbec nic.“[123]
Ač jeho rod pocházel ze severní Moravy, on sám byl celoživotním pražanem. Pro Svitáka byla základní hodnotou československá státnost, doprovázená značnou citlivostí ke slovenské otázce. Takovou citlivostí, že byl jako jeden z mála českých politiků počátku devadesátých let ochoten vyhovět slovenským požadavků až ke konfederaci či dokonce unii. Ač se vždy vysmíval koncepcím Československa jako mostu mezi východem a západem, naše největší perspektivy viděl v integrované střední Evropě mezi Německem a Ruskem, pásmu neutrálních států, jakési obdobě Wersailesského Cordonne Sannitre. Neutralita – našeho státu i celé střední Evropy pak pro něj byla od roku 68 až do jeho smrti základem této koncepce.
Jeho skeptické vnímání Ruska, v sedmdesátých letech hraničící až se sovětofóbií bylo jenom podepřeno srpnovou intervencí: Sovětská invaze byla pro Svitáka naprostým životním šokem, ztrátou všech jistot a uvedením do zcela nové situace. Právě pod jejím vlivem formuloval, další ze svých životních tezí, že „komunizmus nelze reformovat, protože již sám o sobě je deformací.“ Nedá se říct, že by Sviták podobně jako většina spoluobčanů zatratil své „východní bratry“. Naopak již dříve se u něj setkáváme se zřejmým despektem k ruskému kulturnímu okruhu (ač ovládal ruštinu a znal ruskou kulturu – Čajkovskij byl jeho celoživotní láskou). Podporoval tezi o „východní pasti“ ve které uvízl marxizmus uskutečněním svých revolučních idejí v Rusku, Lenin byl pro něj hlavně ruským fenoménem, který toho na západě neměl tolik co říct, apod.
Sovětskou okupací začíná nejpravicovější období Svitákova života, odtud pramení jeho zásadní odpor k vedoucí úloze komunistické strany, zde se zrodil jeho téměř až strach ze sovětské okupační armády, jejíž odsun pro něj po celý život zůstal základní podmínkou demokracie. Jakákoli méně radikální stanoviska bývalých reformátorů pak nebyla pro Svitáka ničím jiným než „shnilou krysou na dně jejich myšlení“[124]
V americkém prostředí (kam záhy odešel do emigrace) byl Sviták konfrontován s tehdejším intelektuálním proudem mládeže – tzv. novou levicí. Ač již ze dřívějších dob se s tímto proudem názorově v lecčems shodoval, např. mu bylo sympatické u levice neobvyklé odmítání sovětského systému jako „byrokratické diktatury,“ zkušenost z Pražského jara byla příliš živá, než aby se mohl ze dne na den stát kritikem americké sociální reality, což bylo hlavní téma new left. Navíc usedlému středoevropanovi mohly stěží imponovat anarchistické praktiky, násilí na univerzitách, kult drog nebo volná láska. Ani teoretici tohoto hnutí jej nijak zvlášť nezaujali: „Inkoherentní projevy Marka Rudda, vtipné idiotizmy Abbie Hoffmana a agresivní debility Jerryho Rubbina jsem nemohl brát vážně.“ Racionálního univerzitního učence muselo také naplnit odporem okázalé pohrdání studentů vzděláním a vědou. Podle Svitáka pak porážka nové levice dokázala pouze to, že „stojí za to myslet, nežli jeden začne střílet, jenže začne-li myslet, pak také pochopí nesmyslnost střelby.“[125]
Podobně skeptický byl jeho postoj i ke kontrakultuře čili undergroundu: „Apriorní předsudek proti undergroundu jsem nezískal v Praze, ale v Kalifornii před dvaceti lety, když rock stars byly uvedeny na scénu jako byproduct šíření drog, jako kreace médií, jako otevření zastánci satanistických kultů zla a jako hrdinové kontrakultury, která zasvinila, nač jen sáhla. … Snad by si měli opoždění obdivovatelé americké kontrakultury přečíst kritickou biografii o Johnu Lennonovi a partě narkomanů kolem něho…Přirozeně, český underground není totéž co americký, ale blázni a narkomani jsou tady i tam, produkujíce šmejd jenž frčí.“[126]
Do počátku Svitákova amerického období patří také tvrzení, že se stal trockistou a dokonce maoistou. Je pravda, že Trockij a zvláště pak jeho následovník Isak Deutscher Svitáka hluboce ovlivnili. Stalo se tak ale jen do té míry, že stejně jako oni a na rozdíl od reformistů nehledal ústřední konflikt pražského jara v soupeření progresivního a zpátečnického křídla uvnitř komunistické strany, ale „v nesmiřitelném antagonizmu privilegované elity a vykořisťovaných mas.“[127]
Za maoistu se Sviták nikdy nepovažoval a vždy podobná nařčení rozhorleně odmítal. Jeho eventuální sympatie k ČLR by se daly vyjádřit heslem roku 68 „Nebojte se Ivana, sám se bojí Číňana.“ Sviták měl totiž představu, že globální zájmy Číny jsou asi díky její poloze nejméně rozdílné od zájmů československých. Toto přesvědčení ho také přivedlo k napsání slavného dopisu čínskému premiérovi Čou En Lajovi: „Komunistická strana Číny tedy vyjadřuje nejhlubší přání československého lidu. Jestliže pravda mluví čínsky, my čeští a slovenští socialisté se budeme učit čínštině, jazyku pravdy.“ [128]
Daleko více byl však pro Svitáka inspirativní tzv. globální realizmus, škola americké geopolitiky a politické teorie vnímající dějinný proces jako „vzestup a pád velmocí“, jak se nazývá i základní dílo této školy, kniha Paula Kennedyho.[129] Mezi další představitele tohoto směru politického myšlení patří i Zbigniev Brzezynski (jeho kniha vyjadřující tuto doktrínu Velká šachovnice vyšla česky) či bývalý náměstek min. zahraničí USA Henry Kissinger, v jehož tzv. pingpongové diplomacii nalezla tato doktrína praktické uplatnění. Nejnověji lze za pokračování této tradice označit Střet civilizací o Samuela P. Huntingtona [130]. Základní tezí těchto autorů je, že dějiny jsou střetáváním velmocí, které sílí nebo upadají, sociální konflikty dle nich nejsou ničím víc než ohrožením stability velmoci na jejich cestě vzhůru. Jsou skeptičtí k veškerému moralizování a etickým principům, malé národy a státy nejsou ničím jiným než pouhými pěšáky na globální šachovnici. Pozoruhodný je značný ekonomizmus této doktríny, který měl značný vliv na to, že ji marxista Sviták přijal za svou. Také díky nedávné zkušenosti se sovětskou invazí musel dát za pravdu velmocenskému cynizmu této školy. Sympatický mu byl jistě i její realizmus: „nestojí za to poslouchat žvanění utopistů kteří chtějí moralizovat dějiny.“ Přijetí této doktríny na jedné straně umožnilo Svitákovi realistický pohled na mnohé pro budoucí chartisty či sametové revolucionáře nepochopitelné věci, na druhé straně z něj udělalo v očích mnoha lidí i cynika: Byl jedním z mála levičáků u nějž se setkáváme s malou citlivostí vůči globálním problémům, neokoloniálnímu chování prvního světa v rozvojových zemích či ohrožení kulturní rozmanitosti světa globalizujícími tendencemi. Když totiž Ivan Sviták myslel globálně, myslel vždy zároveň velmocensky!
Ovlivněnost touto názorovou školou (po nějaký čas dokonce pracoval přímo u Z. Brzezynského) u něj dokonce vedla k podpoře prezidenta Regana, na čímž museli mnozí „leví“ nevěřícně kroutit hlavou. Avšak tato podpora byla spíše podporou Reganovy zahraniční politiky proti Sovětskému svazu, který byl až do svého zániku Svitákovým osobním nepřítelem číslo jedna. Stejně tak jeho rezervovanost vůči tehdejším západoevropským sociálním demokraciím a příkré odmítání všech levějších subjektů (zelených, eurokomunistů) nebylo ničím jiným, než kritikou jejich pacifizmu a smířlivého postoje k SSSR, jehož politiku Sviták na rozdíl od nich zažil na vlastní kůži.[131]
S tímto velmocenským realizmem nemohl nenarazit ani v domácím chartistickém prostředí jak vzpomíná Václav Havel: „V osmdesátých letech věnoval jeden česko-kalifornský filozof nemálo energie, aby v celé sérii článků podrobil zdrcující kritice celou nepolitickou politiku Charty 77 a zejména způsob jakým jsem jí ve svých statích vysvětloval. Zaklet do pyšných marxistických bludů, domníval se, že jako vědec vědecky pochopil celé dějiny světa, které jsou dějinami násilných revolucí a tvrdých mocenských zápasů. myšlenka, že by síla pravdy, síla pravdivého slova, síla svobodného ducha, svědomí a odpovědnosti nevybavena kulomety, touhou po moci a politickým čachrářstvím, mohla něco změnit, byla zcela za obzorem jeho chápání.“ [132]
Ačkoli žil ve Spojených státech po dvacet let, nikdy nepoužil svůj brilantní intelekt ke kritice americké sociální reality. Jeho práce z té doby se týkají hlavně komentování situace v ČSSR optikou roku 68, polemiky v československém exilu (především polemiky s emigranty – revizionisty) a také sovětologie – vysvětlování a kritiky sovětské zahraniční politiky, případně globálního soupeření jako celku. V jeho korespondenci z té doby nacházíme sice četné doklady despektu vzdělaného Evropana ke americké konzumní „kultuře šmejdu“, jak s oblibou říkával, přesto se však nikdy nepřiřadil k početným řadám kritizujících levicových intelektuálů.
Velice zajímavé je sledovat, jak se proměnil Svitákův pohled na místo českého národa ve světě, filozofii českých dějin a náš vztah k Německu: V roce 1988 napsal: Přiznat si, že jsme němci mluvící českým jazykem, nebo v méně příkré formulaci Evropané s východními slovanskými přežitky – to je svatokrádežná myšlenka pro všechny národovce. Ale je to pravda.“[133] Nebo v roce 1989: „Sjednocení Německa a spolupráce s ním je v našem životním zájmu“[134] O tři roky později však prohlásil: „Naše nová hospodářská nezávislost na technologii a cizím kapitálu se ukazuje být především závislostí na Německu. Chceme se opravdu vrátit do doby Přemyslovců a podnítit novou kolonizaci? Dnešní ekonomická expanze německého kapitálu bude mít po staletí vážné dlouhodobé důsledky. Naše národní a kulturní svébytnost se stane stejně spornou, jako byla před sto lety“[135] Vztah tedy velice rozporuplný. Zřejmě v jeho vnímání Německa působila negativně válečná zkušenost a pozitivně filozofická ovlivněnost tradicí německé klasické filozofie.
Ač byl Sviták, jak jsme si ukázali, především odchovancem západoevropské kulturní tradice – racionalizmu, osvícentví, pozitivizmu a marxizmu, nezůstával hluchý k nejnovějším intelektuálním proudům dneška, ale naopak je studoval a znal. To však příliš neotřásalo skeptickým postojem, který k nim zaujímal. Téměř protipólem jeho světa byl postmodernizmus. Sám se s tímto fenoménem konce dvacátého století vyrovnal slovy: „žijeme v postmodernistické normalizaci, v níž krachuje sama civilizace rozumu a myšlení, nahražená hecem a instinktem. Svět je hypermarket zábavy, v němž cílem života není moudrost stáří, ale pocity pubescenta, zmatek dospívání, nevykvašenost mládí a suverénní domýšlivost nezkušeného. Adolescentní kultura je založena na televizním klipu, jenž úvahy promění ve vizualizovanou reklamní pseudouměleckou formu televizního šotu.“[136] Asi zapomněl, že před léty napsal: „Produktivní lidé si zachovávají neomezenou otevřenost vůči životu právě proto, že odmítají stárnout a přijímají v podstatě model „pubertálního“ přístupu ke světu jako svůj životní styl.“[137] Sviták dále přirovnal postmodernizmus k new left konce let šedesátých a nenalezl v něm cokoli pro levici inspirativního. Nutno podotknout, že podobným způsobem postmodernizmus vášnivě odmítl z levicových pozic i jiný přední český filozof - Karel Kosík.[138]
Podobně málo ovlivnila jeho myšlení ekologie. Ač se mnohým zdála něčím, co může dát novou krev do žil vyčpělé levici, Svitáka, ač byl v emigraci v anglosaském světě – jakési pravlasti ekologického myšlení, příliš neoslovila. V jeho pracích se s ní setkáváme jen velice málo, nanejvýš jako s obecným konstatováním globálních problémů: „Zdroje krize třetího světa nelze omezit na zadlužení. Populační exploze a kulturní tradice představují další retardační prvky společenského vývoje…Prvním důsledkem je hlad, nezaměstnanost, bída a ničení přírodního prostředí, jež se promítá do života zemí jak smrt těch nejzranitelnějších – dětí“[139] Sviták byl naproti tomu velkým příznivcem ekology tolik kritizovaného masového automobilizmu. Již jeho dědeček Leopold Sviták postavil v Kopřivnici první středoevropský automobil c. k. President. Sviták se pak toto „šidítko modernity“ (Jan Keller) pokoušel filozoficky odůvodňovat ve své apologetice automobilu, nad kterou by mnohým zeleným vstávaly hrůzou vlasy: „…skvělé filozofické téma člověka a stroje, o otázku jak automobil proměnil sám náš způsob existence, když učinil lidský druh mobilním, postavil tak dějiny na kola, motorizoval múzu Kleio. Přednášel jsem dvakrát kurz s názvem Filozofie automobilizmu, v níž jsem… sledoval… automobilní karosérii jako estetický objekt, existenciální situaci člověka jako řidiče…“[140]
Ještě bychom měli věnovat několik poznámek vztahu Ivana Svitáka ke dvěma dalším vedle filozofie významným společenským vědám – historii a sociologii.
Sviták – historik.
V první řadě jej samozřejmě zajímaly dějiny filozofie a filozofie dějin, ze kterých napsal mnohá pojednání věnovaná především antické filozofii, osvícenství a samozřejmě marxizmu. Velice ho zajímaly dějiny techniky – lásku ke strojům měli ostatně v rodě. Sviták věnoval mnoho sil také na poznání československých dějin od Mnichova 38 po únor 48 (kniha Velký skluz, Orbis 1990) se zvláštním zřetelem k postupnému prosazování sovětského vlivu v ČSR. V tomto období jej obzvláště zajímala problematika anglických letců, Katynského masakru (podle místa si zvolil i svůj pseudonym z šedesátých let – přesmyčku vlastního jména – Vasil Katyn.) a hlavně problematika smrti Jana Masaryka (svou výzvou za její vyšetření vzbudil v roce 68 značný rozruch). Ústředním životním bodem bylo pro Svitáka pražské jaro a jeho četné stati o něm jsou psány také historizujícím stylem. Značnou pozornost věnoval i koncepci filozofie českých dějin, znal dobře Palackého, Pekaře i Masaryka. Historické události našich dějin pak pro něj byly hlavně způsobem, jak pochopit horkou současnost. Tak neodolal srovnání Bílé hory a husitství s Mnichovem, únorem a rokem 68. Ač mnohá historická fakta znal, psal-li o historii, vyhovoval mu spíš rozbor myšlenek vynikajících jedinců užitečných pro orientaci člověka v dnešním světě, případně hledání výše zmíněných paralel.
Sviták – sociolog.
Mluvil-li o sociologii používal převážně termín „věda o společnosti“. Jeho filozofie se však také vždy zabývala společností, proto snad ani necítil potřebu, ani nedokázal tyto dvě vědy od sebe nějak striktně rozlišit. Díky tomu lze říci, že chápal sociologii hlavně v Simmelovsko – Durkheimovském smyslu vědy o sociálních vztazích. Nikdy však jasně nedefinoval, čím pro něj sociologie přesně je. Nebyl nikdy ani klasifikujícím vědcem libujícím si ve škatulkování a vyčerpávajících definicích. Uznával sice empirickou sociologii s její deskriptivní, explanační a sociotechnickou funkcí, ale sám jí nijak nerozvíjel. Jeho hlavní přínos je zde především filozoficko-koncepční. Poznatky sociologického charakteru mu tak byly především nástrojem podepření filozofického výkladu jeho světa. Vždy byl však fascinován prognostickým předpovídáním budoucnosti, k čemuž sociologické poznatky nutně potřeboval. Právě nulová prognostická snaha anglosaského empirického nespekulativního myšlení, byla důvodem, proč k němu Sviták přistupoval s menší úctou než k myšlení kontinentálnímu. V politice, které se v posledních letech života aktivně věnoval, je pro něj sociologie důležitá hlavně pro zjišťování volebních preferencí. Sviták měl ke tvorbě veřejného mínění vždy mnoho vlastních poznámek a dokázal s empirickými sociology kvalifikovaně polemizovat. Sociologové nejvíce oceňují Svitákovy úvahy o hodnotách a hodnotových orientacích. Hovořil o faktorech je ovlivňujících, rozlišoval dlouhodobé - globální faktory, středně dlouhé a krátkodobé, které výrazně ovlivňují chování voliče za něž považoval aktuální naděje a sliby nabízené charismatickými osobnostmi. Popisované hodnoty se také pokoušel definovat: Na prvním místě zde stojí skupinové zájmy, z nichž se odvíjejí jejich hodnoty, konečným výstupem pro politiky jsou pak jejich projevy politickým směrům a stranám. Přesto však: „Nad evidentním přímým zájmem podnikatele nebo nezaměstnaného může zvítězit prostý hec, utopická myšlenka, charisma jedince anebo víra, jež nepřenáší hory, ale vychyluje volební vážky“. A k tomu dodal: „Diferenciace hodnot u různých skupin obyvatelstva se jeví jako různý žebříček priorit ve výzkumech veřejného mínění spíše, než jako kontrast jedněch hodnot proti druhým.“ Dá se říci, že Svitákovo pojetí demokracie vycházelo z tradičního politického stranictví. Právě jeho krizi na konci 20. století vysvětloval 1. manipulací mas občanů prováděnou novými nástroji 2. vznikem nových nátlakových skupin mimo politické strany (občanské iniciativy, hnutí menšin a žen, ekologové apod.)[141]