Se současností s daleko větším citem souzvučí příspěvek sociologa Jana Kellera v Právu dne 22. prosince (byl v Haló novinách přetištěn) pod názvem Kam směřuje sociální demokracie.
Bude (podle Kellera) chtít tvořit jazýček na vahách mezi skutečnou levicí, k níž se může propracovat KSČM, a koalicí pravicových stran, jež se vytvoří velice brzy, po zániku Unie svobody. Bude to pružná, moderní a vysoce adaptabilní strana, ovšem bez většího vlivu na směřování české politiky. Takovou stranou my ovšem být nechceme.
Mimořádně přínosným podnětem pro zamyšlení o budoucnosti byla stať Václava Bělohradského v příloze deníku Právo Salon (8. ledna). Říká v ní, že po roce 1989 se mnoho slov euroamerické demokratické tradice (nesměšovat s těžko prokazatelnou euroatlantickou civilizací) ocitlo na seznamu slov podezřelých, levičáckých; první mezi všemi sociální rovnost, ale i solidarita, sociální kritika, imperialismus nebo třídní boj - sama ústava nám dnes zakazuje označit tím jednoduchým přívlastkem boj mezi kořistnickými privatizátory a jejich zaměstnanci. V 90. letech přišla rychlá integrace postkomunistických zemí do existujících mocenských struktur a následná planetární neo-normalizace, která je jádrem ekonomické globalizace. A v loňském roce přišla největší fabrika emocí - válka: prezident Bush s gumovým krocanem na talíři mezi vojáky a americký voják jako osobnost roku.
Bělohradský poukazuje na jeden z největších globálních problémů, s nímž je třeba bojovat - hlad ve třetím světě. Velké procento pozemšťanů umírá hlady; umírají z nedostatku práva na jídlo, ne z nedostatku jídla. Není třeba dodávat, že na vině je kapitalismus; ekonomická globalizace tento ostudný stav nejen konzervuje, ale dále prohlubuje. Člověk je připravován na cestu k Marsu a za sebou má zanechat umírání nezanedbatelné části lidské populace hladem.
Podobě soudobého světa věnoval i článek v Právu dne 10. ledna pod názvem Rok 2003: tři události a jedno varování. Konstatoval v něm, že konec studené války byl skutečnou událostí; naděje na demokratizaci světa, na snížení zbrojních výdajů a následné předefinování našich civilizačních priorit ve prospěch zelené politiky a překonání strašné bídy třetího světa však nebyly naplněny a v polovině 90. let se vyčerpaly. Začala epocha rozšiřování a posilování starých struktur - NATO a Evropské unie.
Za první událostí roku 2003 považuje imperiální rozhodnutí USA obsadit vojensky Irák bez souhlasu OSN i NATO. Událostí není to, že byl odstraněn jeden režim v arabském světě, ale to, že se tak stalo na základě účelové lži o zbraních hromadného ničení. Lež se nastoluje jako světový řád.
Druhou událostí minulého roku bylo podle Bělohradského rozhodnutí velkých států EU (Německa a Francie) o zrušení Paktu stability. EU jako politická idea tím de facto skončila. Jakou důvěru mohou mít malé státy v rovnost jako princip rozhodovacích procesů EU, když se velké státy vyhlásily rozhodnutím 'odvolat, co potvrdily', za rovnější než ty malé. Nejhorší je, že katalyzátorem rozdělení EU na 'ochotné a neochotné' státy, na starou a novou Evropu, byla válka v Iráku. Bělohradského kritické myšlení citelně nekonvenuje s oslavnými tirádami na EU z úst české vlády. Na pozadí jejího vzývání tržní ekonomiky v globálním balení filozof konstatuje, že současné sociálnědemokratické strany nemají odvahu vymanit se z diktatury ekonomického růstu a radikálně si položit otázku po jeho lidském a společenském smyslu. Mnoho lidí si podle Bělohradského také myslí, že Američané měli Husajna rovnou zabít s odvoláním na odpor při zatýkání , jako se to stalo s Che Guevarou. Má snad být takové myšlení pro nás normou? ptá se závěrem. Celá jeho parafrázovaná stať je varováním adresovaným nejen této zemi.
Jiří Dolejš je v odhadu toho, oč usilujeme, skromnější. Podle něj i ten socialismus pojímáme pouze jako určité směrování, v současné době sledujeme daleko reálnější cíl: obranu sociálního státu a jeho modernizaci. Má pravdu v tom, že socialismus dnes není na pořadu dne a že je třeba si stavět reálné cíle odpovídající současnému stavu české ekonomiky a české společnosti i našim možnostem. Sociální stát je ovšem v citelné a nepřehlédnutelné krizi, nejsou na něj peníze. Není také nikterak schopen řešit jeden z nejtíživějších problémů kapitalismu, lidskou důstojnost ničící, masovou a dlouhodobou nezaměstnanost. Měli bychom tedy s pojmem sociální stát pracovat jako s vážnou rodinnou nemocí, nikoliv jako s rodinným svátkem.
Jde také o to, abychom na té taktické obraně sociálního státu neustrnuli jako na konečné stanici. Je-li dnes pro nás socialismus vizí druhého patra, s největší pravděpodobností k němu nedojedeme bez průjezdu patrem prvním. Nelze však ztrácet ze zřetele nebezpečí, že ten společenský výtah může z důvodu provozní neschopnosti kapitalismu již v prvním patře zkolabovat. Návody na modernizaci strany tomu nezabrání. Existuje totiž vnitřní nebezpečí modernizace, jak na ně poukazuje již citovaný Václav Bělohradský.
Píše, že Modernost je víra, která se vyznává na dvojí způsob. První je apologetický: ten zbožňuje Modernost s průmyslovou společností a považuje ji za náboženství, jehož cílem je nastartovat ve všech koutech Země ekonomický růst a jeho nepřátele zničit. Druhý způsob vyznávání modernosti nazývá banálně kritickým. Polemický obraz obce (a sama sebe) je jednou z radikálních společenských potřeb. Bez otřásajícího obrazu o sobě samé by rozporná a nepřehledná moderní společnost nemohla přežít. Pro přežití moderní společnosti v 21. století je potřebná zelená kritika modernosti. Když se díváme za cíle společnosti globálního kapitalismu, vidíme jen prázdno.
Vznikem impéria USA převládl apologetický způsob vyznávání Modernosti a stal se totalitarismem nového tisíciletí. Terorista jako nepřítel Impéria růstu Růstu (tedy nikoliv růstu přímého, ale tangentoidou) je jen zkušební panák, na němž se Moc cvičí k úderu na pravého nepřítele - na angažovanou kulturu a její polemický obraz obce, na kritické vyznávání modernosti. Na jejich definitivní vyhnání ze společnosti nás připravuje současná vlna omezování svobod v zájmu globální bezpečnosti.
Věřím, že Jiří Dolejš je vyznavačem modernosti na její kritický způsob. To chceme a musíme chtít všichni. Bez nálepkování a cejchování, bez umělého dělení na staré a mladé, bez vzájemného osočování a prázdného šermování pojmy, které na nás tasí strážci kapitalistické neo-normalizace na věčné časy.
Haló noviny, 22. ledna 2004