Ideologie je systém idejí nebo názorů popisující stanoviska k realitě, sociálním otázkám a aspiracím tříd, politických stran a národů. Pragmatismus je způsob přijímání krátkodobých rozhodnutí, chápání se příležitostí k dosažení praktických výsledků, bez uvažování o dlouhodobých důsledcích a v některých případech i bez morálky těchto rozhodnutí. Autorem této definice je ruský politolog ženského pohlaví, Ludmila Selezněvová. Pro naši potřebu se bude hodit.
Spisovatel Ivan Klíma v rozhovoru pro deník Právo (3. ledna) přiznává, že informace (denního tisku a televizí) jsou velmi často účelově velmi zkreslené. Nezastavuje se u tohoto tvrzení (s nímž lze bez výhrad souhlasit) a podrobuje kritice současné poměry v této zemi. Není však schopen překročit svůj stín, odmítá definovat příčinu tohoto neutěšeného a téměř katastrofického stavu: kapitalismus. Tento pojem je pro něj příliš vágní; jako mnoho jemu podobných by jej nejraději vytlačil eufemismem tržní ekonomika. Podle mne se tržní princip a princip solidarity nevylučují (s tím lze souhlasit), ale je třeba neustále mezi nimi hledat rovnováhu (je to však ve střetu s globálním Kapitálem možné?). Klíma pokračuje: U nás jsme viděli, co se stane, když se trh zcela potlačí; nadiktovaná solidarita je solidarita v bídě. O té bídě by měl Klíma dnes hovořit s ostravskými, kladenskými či mosteckými havíři, s družstevními zemědělci či slováckými vinaři, s dělníky celého Československa, zvláště s těmi z hladových rajonů industrializovaného Slovenska; obávám se, že by se to bez fyzického násilí neobešlo. Není třeba rozvádět, jakou bídu zakoušeli všichni naši umělci. Skutečnou tragédií moderního myšlení je ovšem skutečnost, že spisovatel Klíma vyslovil souhlas s agresí USA proti Iráku. Trapný konec někdejšího levicového intelektuála.
Pro někdejšího barda socialistické kultury a vychovatele Gottwaldovy mládeže Pavla Kohouta (Zítra se bude tančit všude, až naše vítězné vlajky rudé na stožáry světa vyletí) zde dokonce žádný socialismus nebyl; byl to prý socialismus jen podle jména, nepravý, lživý, vymyšlený, prostě pseudo. Nebyl to tedy socialismus podle jeho vkusu, a mnohé jeho stránky se nelíbily ani nám, ale podle Marxova učení, jehož jsme se nezřekli, podle převládajícího charakteru výrobních vztahů to přece jen socialismus, byť nedokonalý, s nedostačující otevřeností a sebekontrolou, byl. Smutný (vzpomenu-li na Kohoutovy svazácké hrátky) je jeho současný otevřený antikomunismus. V Právu napsal, že byla-li v předválečné ČSR pátou kolonou, jak se od španělské války říká protivníkům v týle, většina německé menšiny, vyrůstá dnes demokracii staronová domácí, která se nezřekla názvu ani minulosti. Pro buržoazní demokracii, která se vyprazdňuje jednou za 4 roky ve volbách, pravděpodobně pátou kolonou jsme; toužíme po demokracii, která by byla skutečnou vládou lidu.
Dokud budou někdejší koryfejové socialistické kultury vzývat konzumní společnost super a hypermarketů pouze jako špatně vychované dítě, jehož mravy se časem srovnají, nemají této době co nabídnout. Až příliš se koupají ve své nevraživosti vůči socialistické minulosti, která se s nimi (právem či neprávem) rozešla, protože se s ní (právem či neprávem) rozešli oni.
Už se mi protiví permanentně nesouhlasit se soudruhem Dolejšem (a být za to navíc peskován tiskovou mluvčí KSČM) v pohledech na minulost, kterou jsem pomáhal vytvářet (alespoň ve sféře zahraniční politiky), zatímco Jiří Dolejš ji jenom komentoval a dosud stále jen glosuje. Řadu rozporných výroků pronesl v rozhovoru s redaktorem Práva Kramerem (Právo 10. ledna). Pro Kramera zůstává zásadním problémem postoj KSČM k minulosti. Vadí mu, že mezi KSČ a KSČM je diskontinuita, ale i kontinuita. Podle Dolejše je distance (od minulosti) problém psychologický, časový, generační. Tento problém podle něj zřejmě zmizí přirozenou generační obměnou členů strany. Když však o těchto věcech budeme mlčet, může se stát, že zpod kamenů vylezou skuteční stalinisté.
Celá tato diskuse je nesmyslná; může v lidském životě existovat diskontinuita? Kdyby nebylo kontinuity socialismu a toho, co za 42 let vytvořil a vybudoval, se soudobou formací, nebylo by co prodávat a tunelovat. Sám lidský věk nevyhnutelně sestává z mládí, let zralosti a stáří, žádnou z těchto etap nelze ze života vyloučit. Podle Kramera je ideologie, jejíž součástí byla diktatura proletariátu a její pozdní modifikace, vedoucí úloha strany, apriori nehumánní. Kramer zřetelně absolutizuje několik prvních roků na počátku 50. let a jejich rozporuplnou podobu na pozadí rozděleného světa a horké války v Koreji. Pokud jde o vedoucí úlohu strany , myslím, že docela dobře obstojí ve srovnání s vedoucí úlohou Kapitálu. Jak řekl herec a režisér Vít Olmer, diktaturu tanků (sic!) lze obejít, ale diktaturu peněz nikoliv.
Jiří Dolejš v rozhovoru dále říká: Myslím, že Miroslav Grebeníček by byl schopen dát straně další impuls, ale jen v případě, že si do svého okolí nevybere lidi, kteří by představovali spíše retardační tendence. Byl bych rád, kdyby to byli lidé, kteří usilují o pozitivní změny (jaké?). Nechtěl bych rozhodně být členem takového stranického vedení, které bude sklouzávat do nacionalismu, do populismu, vedení, které by se vracelo k oněm negativním praktikám, jež pracovně nazýváme stalinismem.
Zdá se mi, že Jiří často šermuje s pojmy, jejichž obsah není mně (a celé řadě dalších soudruhů) jasný. Co je to stalinismus? Kdo je to stalinista a pod jakými kameny se má nalézat? Kdo je to nostalgik, bolševik? Těmito výroky se v minulosti často blýsknul otec zakladatel ÚDV Václav Benda; Jiřímu Dolejšovi nesluší. Uvítal bych, kdybychom o těchto otázkách a pojmech vedli otevřenou diskusi, nejlépe na stranické půdě, dříve než je vypustíme na antikomunistický trh. Tam je až přespříliš husto, a bude ještě hustěji se stoupajícími preferencemi. Nikterak neakceptujeme a neobhajujeme celou socialistickou minulost, o chybách, omylech a spáchaných tragédiích víme, stejně však rozhodně odmítáme akceptovat negování a zavrhování celého minulého období, práce a života dvou lidských generací.
A Jiří Dolejš končí slovy: Protože to nejhorší, co špičkového funkcionáře může potkat, je omezení přísunu objektivních informací. Včetně informací o něm samotném. To se ovšem týká i místopředsedy Dolejše. Měl by si hlídat, aby od ideologie nesklouzl k neprincipiálnímu pragmatismu. Krátkodobá rozhodnutí bez uvažování o dlouhodobých důsledcích mohou být (viz Selezněvová) i bez morálky.
Haló noviny, 20. ledna 2004