V úterý v někdejší Kolbence v pražském Karlíně dosáhla kulturní vrchol petiční akce skupiny lidí pod heslem S komunisty se nemluví. Pod uvedeným titulkem o tom ve sloupku na první straně psal včera v Lidových novinách Vladimír Dubský. A moc si s tím nevěděl rady. Píše, že to začalo tím, když nový prezident Václav Klaus před pár měsíci pozval do Lán na jednání českých politických špiček o české úloze v EU i šéfa komunistů Miroslava Grebeníčka. To prý vyburcovalo onu skupinu lidí k sepsání petice S komunisty se nemluví. Petici napsali, snad pár tisíc lidí ji i podepsalo.
Ale život se vyvíjí jinak. Preference KSČM dál rostou a podle posledních výzkumů volebních preferencí je KSČM již druhou nejsilnější (nebo nejvlivnější) parlamentní stranou. Ono je vůbec v demokratické společnosti dost velkým problémem nemluvit se stranou, která má v Poslanecké sněmovně 41 poslanců z dvou set. I Vladimír Dubský o tom zkroušeně píše: S takovou silou se prostě mluví. I kdyby jen proto, aby nekomunisté z řad ostatních stran měli šanci zjistit, jak se to - k čertu - mohlo stát, že bez nich de facto nelze vládnout.
Musím konstatovat, že je to velmi realistický pohled. Je skutečně načase, aby se představitelé ostatních nekomunistických stran, a tím i široká veřejnost, začali konkrétně zabývat tím, co vlastně KSČM má ve svém programu, jaké má cíle i konkrétní stanoviska k aktuálním politickým otázkám. Především si ujasnit pojmy. Například, jak by i pan Dubský definoval, co je to bolševik, tedy pojem, který použil i v titulku svého článku a nijak jej nevysvětluje. Jaký to má vztah ke KSČM? To ať laskavě odpoví pan Dubský. Běžně i oficiálně se například používá zločinný komunismus nebo komunismus je nejkrvavější ideologie (to měla na transparentu i víkendová hrstka demonstrantů - prý křesťanů - před budovou KSČM.) Bohužel autoři těchto frází neví vůbec nic o komunismu jako světonázoru, nic neví o marxismu, nic neví o tom, proč je prý komunismus zločinný . Nemohou to dokázat ani z Manifestu komunistické strany Marxe a Engelse, ani z programových dokumentů KSČM. Bohužel je to pouhé žvanění bez argumentů.
Neustálým opakováním těchto nesmyslů se to však pro mnohé, zejména mladé, stává pravdou . Je vskutku zarážející, jak mnozí občané přejímají nekriticky mnohá tvrzení, zejména z televizní obrazovky. Je však skutečností, že o pravdě, té komunistické pravdě, je přesvědčuje každodenní život, počínaje rostoucí rekordní nezaměstnaností. Stále častěji se občané v běžném životě přesvědčují, že ti komunisté mají v mnohém pravdu, a že jejich návrhy na zlepšení současné situace se opírají o reálnou skutečnost. Pro KSČM je to velký závazek: ještě aktivněji a konkrétněji odpovídat na starosti běžného občana. A těch je většina. Hudbou se nic nezmůže proti bolševikům, a tím méně proti komunistům.
Haló noviny, 20. listopadu 2003