Domnívám se, že jeden z důvodů pochybností o směrodatnosti současně probíhající vnitrostranické diskuse spočívá v tom, že chybí hlubší informovanost o zázemí otázek, na které má diskuse odpovědět.
Klíčovým problémem je podle mého názoru transformace strany. Jsem přesvědčen, že je nezbytná a že bychom ji měli chápat jako proces přizpůsobení strany novým podmínkám, v nichž jsme se po listopadu 1989 ocitli (a které by dnes možná nebyly takové; kdyby se strana o nutnou transformaci pokusila již dříve).
Nejsme již stranou vládnoucí. Jsme stranou opoziční, menšinovou, fungující v otevřeně nepřátelském ovzduší překotně obnovovaného kapitalismu, nejrůznějšími způsoby diskriminovanou. Chceme-li za těchto podmínek usilovat o uskutečnění programových cílů socialismu, musíme to dělat způsoby, novým podmínkám přiměřenými - jinak nemáme naději na úspěch. Musíme se jednak zbavit chyb, které v minulosti způsobily diskreditaci komunistické strany a socialismu vůbec (to předpokládá jejich důkladnou analýzu), jednak hledat nové způsoby práce, které by nám opět získaly důvěru pracujících vrstev obyvatelstva.
Ani jedno, ani druhé...
Transformace strany se týká jak oblasti politické (způsoby boje o politickou moc, vztah k pluralitní demokracii, vztah k levicovému spektru politické scény atd.), tak oblasti ideové (návrat k tvůrčímu marxistickému myšlení, vytváření koncepce moderního socialismu atd.), organizační (samosprávné principy v uspořádání strany, spojení prvků volební a masové strany, systém orgánů strany atd.) a ekonomické (zdroje financování, způsob hospodaření jednotlivých článků, povolené podnikatelské činnosti apod.). Ve všech těchto směrech transformace probíhá a dosáhla už značného pokroku. Zdaleka však ještě není u konce. Změnit tradiční způsoby myšlení není nikdy snadné. Agresivní politika pravice nám to navíc nijak neusnadňuje: někoho zahání do vzdoru, zarytosti a planého křiklounství, v jiném budí pocity bezmoci a ublíženosti, spojené se vzpomínkami na staré zlaté časy. Ani jedno, ani druhé nemohou být východiskem. Ostatně, ony časy zase nebyly tak zlaté... a stejně se nevrátí.
Takto chápaná transformace strany zahrnuje změny v metodách stranické práce, v otázkách její strategie a taktiky. Nezahrnuje změny v identitě strany a jejím politickém poslání. Jde o vnitřní přeměnu komunistické strany, nikoliv o přeměnu komunistické strany na nějakou jinou stranu (například sociálně demokratickou).
Zde vzniká spor
Někteří vztahují slovo »komunistická« k ideové náplni slova komunismus, jakožto společností usilující o svobodný a všestranný rozvoj všech, někteří je vztahují k těm formám politické svévole a potlačování demokracie, s nimiž komunistické strany reálně vládly. Všichni víme, že tento druhý výklad používají zejména pravicoví politici a publicisté, protože jim umožňuje ve jménu odsouzení nesprávných metod prosazování idejí komunismu jaksi mimochodem odsoudit i tyto ideje samy. Na tuto pozici bychom však přistupovat neměli - je nejen zaujatá, ale i objektivně nesprávná.
Je tedy např. kladenský program komunistický? Z mého hlediska rozhodně ano, protože obsahuje komunistické ideje. Nazývat ho nekomunistickým proto, že odmítl ideové a politické deformace vlády jedné strany patří mezi zbytečná nedorozumění.
Je-li však kladenský (a předtím olomoucký) program komunistickým programem, proč stranu přejmenovávat?
Název strany je otázkou politickou, nikoliv teoreticko-programovou. Marx a Engels nazývali svá díla jednou socialistickou, podruhé komunistickou literaturou. Po rozpuštění Komunistické internacionáIy (1943) se řada stran v sousedních zemích po druhé světové válce nevrátila k původnímu názvu a rozvíjela svou komunistickou činnost pod jiným pojmenováním. Ostatně ani ODS se nenazývá Stranou obnovy kapitalismu, ačkoliv právě tento program je jádrem její činnosti. Kdyby měla platit přímá závislost program - název, pak by se KSČM musela jmenovat Strana socialistické alternativy.
Političnost problému názvu spočívá v tom, že máme rozhodnout, zda případná změna názvu ulehčí prosazování programových cílů strany, anebo je naopak znesnadní. To je podstata věci.
To je otázka
V parlamentní demokracii je místem, kde lze naše cíle prosazovat, především parlament. Tam se dělají zákony, tam se rozhoduje o politické a hospodářské orientaci státu. Získá nám změna názvu více voličů (kteří se nerekrutují pochopitelně jen z řad členů strany a LB) a posílí tím naši pozici v parlamentě, anebo ne? To je otázka, kterou bychom měli co nejpečlivěji posuzovat. Přitom bude dobré si také uvědomit, že pokud by název strany -oprávněně, nebo neoprávněně - zůstal pro naše potenciální partnery na levici nepřekonatelnou překážkou politické spolupráce s námi, pak ani dvojnásobek hlasů, získaných ve volbách, by nebyl vítězstvím. Ani 30 nebo i více procent hlasů, získaných ve volbách, by nestačilo k případnému vytvoření vlády ani k zajištění podpory v parlamentě, kterou každá vláda potřebuje, pokud nezískáme spolehlivé koaliční partnery.
Změna názvu strany není tedy ústupkem pravici, pro kterou budeme ostatně nepřijatelní pod jakýmkoliv názvem, ale rukou, podanou levici. Je zcela nesmyslné mluvit o »zradě« těch, kteří navrhují změnit název strany. Stejným právem by bylo možné říci o těch, kteří název změnit nechtějí, že pro slovní symbol komunismu zrazují jeho ideály, neboť brání jejich dosažení.
Osobně se kloním k názoru, že změna názvu bude ku prospěchu strany a její budoucnosti a že by měla být uskutečněna. Nemohu však souhlasit s tím, abychom přijali název Strana demokratického socialismu. Nejsem samozřejmě proti demokracii a proti socialismu, ba právě naopak (proto např. název Socialistická demokratická strana by ve mně nevyvolával žádné námitky), avšak pojmenování Strana demokratického socialismu by bylo podvodem. Tento název je již zadán, je tradiční a všeobecně známou visačkou pro zcela jiné zboží, než jaké nabízejí komunisté. Občan, přirozeně očekávající pod tímto názvem stranu sociálně demokratického typu, by se cítil oklamán, kdyby pod ním nalezl stranu, usilující o systémovou změnu společenského řádu, o nahrazení kapitalismu socialismem; komunista by se zase cítil podveden tehdy, kdyby pod ním takovouto stranu nenalezl. Jaký má být nový název strany, pokud bude o jejím přejmenování rozhodnuto, je věcí další diskuse. Strana demokratického socialismu však rozhodně nemůže být považována za jedinou možnost.
Co je nesmiřitelné
Nejsou-li tyto úvahy chybné, pak si nedejme vnucovat představu, že strana se rozdělila na dvě nesmiřitelné skupiny, jejichž další spoluexistence v jedné politické organizaci je nadále nemožná. Nesmiřitelná jsou extrémní stanoviska, počet jejichž přívrženců zdaleka neodpovídá nápadnosti a hlasitosti jejich projevů. Jsou na okrajích hnutí, neštěpí je uprostřed a pro budoucnost strany nemohou být považována za osudově určující (ostatně jsem přesvědčen, že kdyby představitelé spolu věcně diskutovali o jednotlivých konkrétních sporných bodech jejich pozice, byli bychom dnes již mnohem dále). Ve straně ostatně nejsou také jen dvě názorové skupiny a jen jedno kritérium, podle něhož se rozlišují.
Jsem přesvědčen, že naprosto převažující část členů strany se shoduje, anebo je schopná se shodnout na myšlenkách, obsažených v kladenském programu i na jejich interpretaci. Jsem přesvědčen, že této většině jde o uskutečnění socialistických (komunistických) ideálů v podobě, nezkreslené léty studené války, nezralostí pokusů o jejich realizaci v nepříhodných podmínkách, slabostí jednotlivců ve hře mocenských sil, a že jí jde o jejich uskutečnění cestami, odpovídajícími moderní demokratické společnosti. Tato většina je snad dnes skutečně na křižovatce, jenže na takové, ze které nevede jen cesta doprava, anebo doleva, ale také kupředu. Měli bychom po ní jít.
Článek vyšel 13. 5. 1993 v Haló novinách v rubrice "Na okraj vnitrostranické diskuse v KSČM", která probíhala cca 2 měsíce. K vnitrostranické diskuse dal oficiální podnět "Dopis ÚV KSČM členům strany" z 6. března 1993.