Hoffmann, rok 1968 a současnost

Zdeněk Štefek

Trochu netrpělivě očekávám obvyklou mohutnou mediální bouři antikomunismu. Letos k ní přispěl i politický proces s Karlem Hoffmannem, na který reagovala řadou článků snad ve všech novinách. Svůj názor vyjádřil i Standa Holubec a nyní také já.

Ze začátku musím polemizovat se Standovým názorem, kdy tvrdí, že KSČM by neměla Hoffmanna ani pouštět do svého baráku. Já se naopak domnívám, že každý dnes politicky stíhaný či poškozovaný člověk by v sídle KSČM měl najít pomocnou ruku. Ostatně, co se týká Hoffmanna, toho nevyloučila v roce 1989 KSČM, ale KSČ…

A nyní již k roku 1968.

  1. Souhlasím s tvrzením, že vstup vojsk Varšavské smlouvy znamenal ránu mezinárodnímu komunistickému hnutí. Velká hra (ve které svou roli sehrál i Duček) však v té době byla již tak rozehrána, že podle mého již neexistovalo dobré řešení, ale jen celá řada řešení špatných. A vstup vojsk bylo nejlepší ze špatných řešení, tzn. s nejmenšími ztrátami materiálními i lidskými. Zejména pod hrozbou opakování Maďarska a občanské války. Kdo tvrdí, že se u nás nechystaly hony na komunisty, že se nepřipravovaly odbojné ozbrojené skupiny (které byly např. v Maďarsku vedeny i agenty CIA), ať si poslechne řadu pamětníků, kterým hrozili smrtí…
  2. Trochu budu polemizovat s mezinárodním rámcem, který Standa zmiňuje. Tvrdí, že příčinou vstupu byla Brežněvova doktrína. Podle mého byl prapůvodní příčinou zásahu bipolární svět, tedy svět rozdělený po válce kapitalistickými státy (ať již projevem ve Foultonu, vznikem NATO atd.). Že socialistické státy reagovaly na takovouto hrozbu vlastními doktrínami o obraně a společném postupu (Varšavská smlouva, Brežněvova doktrína atd.), je logické vyústění mezinárodní situace. Že v bipolárním světě až na výjimky neexistovala možnost vlastních cest, také. Ano, bylo to špatné, že nebylo možné jít vlastní cestou, která by však znamenala klín v jednotě socialistických zemí (viz Jugoslávie atd.) využitelný k útokům proti socialismu. Ale bylo to tak. A to věděl i Dubček, který byl o možnosti vstupu armád v případě pokračujících nepokojů informován včas a mohl tedy učinit řadu protiopatření.
  3. Normalizace. Souhlasím, že v době normalizační byla celá řada poctivých komunistů nespravedlivě persekuována, vylučována a podobně. Že nespravedlivě odsouzení komunisté jsou dnes naším přirozeným spojencem. Nicméně to není důvod, proč neobhajovat dnes politicky stíhaného člověka, byť by to byl člověk, který se na normalizaci určitým způsobem podepsal. A navíc - normalizace nebyla jen černá kaňka historie, byla to i doba obrovské bytové výstavby, pozitivní populační politiky, doba dalších výsledků ve vědě, technice (byť právě v normalizaci došlo k zaostávání růstu HDP za vyspělými západním státy), ale i ve sportu. Ani my nesmíme vidět svět černobíle.
  4. Odkaz Pražského jara - jaký odkaz? Odkaz koho? V té době zde bylo několik skupin, které měly vlastní představu dalšího vývoje republiky. Byly zde brežněvovské síly (říká se jim třeba konzervativci), byly zde síly leninské usilující o odstranění defektů socialismu (z nich vznikl např. LSM), síly, které chtěly jakýsi utopický vysněný socialismus (tzn. s popřením probíhajícího třídního boje a veškerého vývoje lidstva, tedy s popřením Marxe), a síly tzv. prokapitalistické (které chtěly změnit společenský systém na kapitalistický, podobně jako v roce 1989). Že síly prokapitalistické byly všemožně podporovány ze Západu, je jasné, stejně jako to, že získaly významné pozice ve sdělovacích prostředcích i ve státní správě. Pro své působení využívaly podobné taktiky jako např. OF na přelomu roku 1989/90, tedy pod záminkou boje za skutečný socialismus destabilizovaly mínění mas a způsobily zmatek a nejednotu komunistů. Naopak síly leninské byly v trnem oku nejen prokapitalistickým silám, ale i brežněvovskému křídlu, které si nadále chtělo svůj monopol vládnout uchovat. Řada umělců, filozofů, vědců, ale i prostých lidí navíc nalítla na prázdné fráze obdobně jako na fráze krvavého humanisty Havla.

Takže co si vzít konkrétně z roku 1968? Jestli si máme vzít z roku 1968 s sebou do KSČM polemická díla Kosíka, Rychty, Svitáka a dalších, díla, která se snaží přispět do společné pokladnice levice, pak s tím nemohu nic jiného než souhlasit. Ono se to tak děje, alespoň při práci v odborných skupinách se s těmito a jinými autory setkávám často. Ale velmi opatrně bych postupoval při hodnocení tehdejších politiků, z nichž řada svou pravou tvář ukázala teprve v roce 1989, kdy otevřeně přešla k největšímu nepříteli skutečné lidské civilizace.

www.ksm.cz, 23. srpen 2004