Americká okupace Iráku přináší řadu otazníků. Muselo k ní dojít? Je útok na tuto zemi a její okupační správa anomálie, nebo názorná projekce změněných geopolitických poměrů?
Studená válka se svou ideologizací a pod hrozbou sovětských tankových armád a jaderných raket zadržovala a zamlžovala podstatné různice.
ZAPRVÉ. Mezi USA a západní Evropou již dlouho existují výrazně rozdílné pohledy na styl diplomacie a užití síly. Francie využívala americké ochrany, ale v praxi se emancipovala, kdykoliv to bylo možné. Německo bylo považováno za spolehlivějšího spojence, jenže současný berlínský kurz vlastního úsudku pravděpodobně už nikdy nebude zcela opuštěn. „Zvláštní vztahy“ Velké Británie s Amerikou nejsou důsledkem vzájemné lásky, nýbrž analýzy reálného světa. Jinými slovy: neexistuje závažný důvod, který by měl evropské státy nadále škrtit v uplatňování jejich aspirací. Terorismus takovým důvodem fakticky není: islamisté, jimž jsou zákony geopolitiky mnohem jasnější než evropským osmašedesátníkům, Evropu prozatím šetří.
ZADRUHÉ. Podle orientalisty Coona představuje islám progresivní alternativu západního životního stylu, neboť „umožnil optimální přežití milionů ve stále chudším prostředí po dobu více než 1400 let. Za jasně formulovaným posláním stojí jemu vlastní militantnost“. Vše nasvědčuje tomu, že problém není řešitelný ekonomicky či pedagogicky. Většina islámských teroristů a guerillových válečníků se rekrutuje ze středních vrstev. Tomuto trendu čelí stárnoucí, slábnoucí a vrtkavá Evropa s nabídkou demokracie. Pro velkou část světa, kde se nikdy nevytvořila středostavovská buržoazie jako ústřední nositelka snášenlivosti, je demokracie prázdným pojmem. Evropa je cílovým rájem nikoliv proto, že nabízí demokracii, ale proto, že je prozatím bohatá.
ZATŘETÍ. Pojetí ozbrojených střetů se zásadně mění. Legalistické principy, kdy války či okupace musely splňovat formality mezinárodního práva, jsou mrtvé. Nóty o vyhlášení válečného stavu nebudou vládám dodávány, protože je nikdo nenapíše. Bude znám cíl agrese, ale útočník jen výjimečně. Vágní informace o povaze střetu budou dodávat vlivové agentury typu televize Al-Džazíra. Která západní televize by si šetřila - jako tento kanál - projev předního teroristy, obdržený v dubnu, na výročí 11. září?
ZAČTVRTÉ. Evropa je jako vojenský spojenec USA pro potřeby 21. století obtížně použitelná. Sociální stát znemožňuje věnovat zdroje do celkové mobility a expanze včetně té mocenské. Výdaje na zbrojení jsou velmi nízké. Evropské armády nejsou schopny zasahovat mimo území kontinentu. Evropa pokulhává ve zpravodajství, školí minimum jednotek „šitých“ pro poměry 21. století. Strategické koncepce reflektující tuto změněnou realitu jsou téměř výhradně americké či izraelské provenience. Jak uvádí více studií publikovaných v současnosti: když měl v 80. letech čtyřhvězdičkový německý generál přednášku ve Washingtonu, mělo cenu brát si na to dovolenou. Dnes by jeho doporučení vzbudila jen pousmání.
Mezinárodní společenství institucionalizované v OSN je dítětem osvícenských představ pokrokových intelektuálů. Woodrow Wilson, zakladatel Společnosti národů, věřil přinejmenším v rozum a kolektivní touhu lidstva po míru. Spolu s ním podstatná část tehdejších elit. Následující vývoj tyto naděje nepotvrdil. Společná touha po míru je i obtížně doložitelná. V Afghánistánu, v jihovýchodní Evropě, v Africe, na Blízkém východě a jinde nalezneme kultury vyznávající kult válečníka. Mír je pro ně taktikou či slabostí. Stejně jako freudovské koncepce o minimalizaci strasti a maximalizaci slasti, které se pokoušely dát uvedeným představám vědecké opodstatnění. Demografické trendy, v nichž mládne většina třetího světa, kultu násilí nahrávají. Závěr je prostý: rozum není dostatečnou zábranou, mír je relativní hodnotou. Spojené státy se staly hlavním cílem obtížně rozeznatelných protivníků. Tito lidé, jak ukazuje poučení z Afghánistánu či Saúdské Arábie, nejsou nutně reprezentanty nepřátelských vládních systémů. Vlády řady zemí třetího světa totiž kontrolují pouze velká sídliště a území klanově spjatá s hlavou státu a jeho administrativou. V ostatních částech těchto států vládne většinou zmatek. Pro teroristické organizace je to ideální; a jelikož nevytvářejí identifikovatelná vojenská tělesa, klasická armáda jim nemůže účinně čelit.
Žádná odpovědná vláda si nemůže dovolit přehlížet výše uvedená rizika, chce-li udržet status své země. Americkou ideologickou scénu tak logicky opouštějí idealisté a nastupují realisté. Novému realismu odpovídá i hledání přiměřených filozofických kategorií. Současné americké elity reflektující útočníky z 11. září 2001 začíná více zajímat sama podstata moci. Soudě dle citací, obrátil se nejeden realista a neokonzervativec k anglickému empirickému filozofovi Thomasi Hobbesovi (1588-1679), konkrétně k jeho spisu Leviathan. „Smlouvy bez meče nejsou než holá slova a vůbec nemají síly zjednati člověku bezpečnost. Proto není-li přese všecky přirozené zákony (které každý zachovává jen tehdy, i když má k tomu vůli, může-li to činit s jistotou) zřízena žádná moc nebo ne-li dost silná, aby bezpečnost zjednala, bude každý a také má každý spoléhati po zákonu jen na své síly a schopnosti k obraně proti všem ostatním lidem,“ praví Hobbes v této práci z roku 1651 (česky vyšla roku 1941 v Melantrichu pod názvem Leviathan neboli O podstatě, zřízení a moci státu církevního a občanského). Na jiném místě Leviathana Hobbes praví: „Úkol vladaře, ať je jím monarcha nebo sbor mužů, je dospět do toho cíle, pro který byl pověřen svrchovanou mocí, totiž starat se o bezpečnost národa. Je k tomu vázán přirozeným zákonem a musí se z toho odpovídat Bohu, původci onoho zákona, ale nikomu jinému.“ Amerika, jež se považuje za strážce slušných lidí, na taková slova slyší. Není-li možné potírat nové hrozby vždy a všude, je nutné potírat je tam, kde to lze. Irácký režim byl se svou politikou cílem jak legitimním (Husajnova podpora teroristických komand), tak transparentním. Okupace je celkově úspěšná - v zemi s tak obrovskou rozlohou, s odlišným náboženstvím, s různorodou populací a zpracovanou pětatřicetiletou diktaturou byly od května ztraceny dvě čety vojáků. Irák je oprávněnou a prozatím zdařilou demonstrací nových priorit a nového mocenského řádu.
Z pohledu řadového Američana čelí USA oněm novým formám násilí příliš osaměle. OSN se mu musí jevit jako nesmyslný podnik, který jeho zemi vytrvale poučuje, požaduje enormně vysoké příspěvky, ale neposkytuje protihodnotu. Nejsilnější evropské země se hodlají vydat sice legitimní, ale vlastní cestou. Slabší evropské země sice s Washingtonem sympatizují, nemohou však ignorovat své silné sousedy a jejich potřeby. Zbytek planety tvoří nestabilní, vrtkavé a zkorumpované režimy, které jsou přátelské (nebo alespoň ne nepřátelské), pokud se jim platí a americká Šestá flotila je na dohled... Je to nedokonalý svět. A nejsilnější země se v něm musí řídit nedokonalými pravidly. V praxi to neznamená nic jiného než ochotu jednat samostatně proti teritoriím, která představují nebezpečí pro národní zájmy USA. Tam někam míří představa o „ose zla“. Neokonzervativní administrativa, veřejné nálady, ale i vlivní intelektuálové, například Huntington, Kagan, Fukuyama či Kaplan, tomuto trendu poskytli nové sebevědomí a dlouho očekávanou morální jednotu. Spojené státy, ať se nám to líbí, či nikoli, mocensky dospěly. Nadále se budou řídit imperiální logikou. Jak ukazuje praxe, není se prozatím čeho děsit. Americký slon má svědomí, kterého se lze dovolávat. Války, které vede, jsou chirurgicky přesné a k civilistům ohleduplné. S vysokou mírou pravděpodobnosti nás čeká život řízený, alespoň střednědobě, novým a vcelku snášenlivým impériem. Bude to svět, ve kterém by nikdo jiný lépe nevládl.
Autor je politolog a publicista
Mladá fronta DNES, 27. 9. 2003, strana 3
Reakce Jana Rittera na článek ZDE.