Otázka účasti sdělovacích prostředků na soudním jednání vzbudila oprávněně pozornost veřejnosti i politiků. Své názory vyjádřil v této souvislosti i Jiří Dolejš ve svém článku Právo na informace a svoboda mlčet (Právo, 1.11.). Přišel v něm s tezí, že „nekomentovaný televizní přenos může jen ve velmi omezených případech ohrozit právo na spravedlivý proces“. Hájí ji ovšem pouze velmi chabě konstatováním, že „pravda musí být vždy k dispozici“, a spíše se obává, že „obdobné přenosy budou zdrojem divácké nudy“ podobně jako noční přenosy z parlamentu. Sám tím ale připomíná známou skutečnost, že se chování poslanců mění v závislosti na tom, zda jsou či nejsou přítomna média. Média totiž nejen informují, ale také současně formují. Formují vědomí lidí a v důsledku toho ovlivňují běh každodenního života. Jiří Dolejš to nepochybně ví. Zmiňuje však pouze poptávku ze strany občanů, zapomíná na poptávky jiné.
Nechci dávat do přímého příměru soud s Karlem Srbou a procesy s Marií Horákovou nebo s Rudolfem Slánským, ale cítím potřebu připomenout, že tehdejší přímé přenosy rádia měly obrovský vliv na veřejnost, a to právě onen formační a ne informační. Podílely se na vzniku vzrušené atmosféry, ve které pak soud rozhodl, jak rozhodl, i kdyby snad čistě teoreticky chtěl rozhodnout jinak. Nevím, jestli dnes ten či onen soudce přizpůsobí své jednání přítomnosti médií, ale právě proto musím být proti.
Ještě jednu poznámku je třeba přičinit – to co získám z televize, leže „na otomanu“, nebude samozřejmě pravdou, ale nebude to ani dobrá náhražka toho, když bych byl v soudní síni osobně. Budu dostávat podněty a pohledy, které pro mne někdo vybral. Vybral s přesvědčením, že buď právě to chci vidět, nebo ještě hůř, že někdo jiný chce, abych viděl právě toto. A o to nestojím a považuji to i za společensky škodlivé.
Kromě postoje k vhodnosti přítomnosti médií v soudní síni přináší článek ještě jednu informaci, o které lze s úspěchem pochybovat. Jiří Dolejš se v souvislosti s větší otevřeností médií v Německu vůči různým názorům zmiňuje o tom, že je německá PDS obdobou české KSČM. To ovšem není pravda – v německé Straně demokratického socialismu zůstaly pod jednou střechou různé platformy a proudy, přičemž ten nejsilnější by byl patrně Dolejšovým předsedou označen hanlivě za „sociálnědemokratizující“. Čtenářům bychom neměli mást hlavu. Ono je to s těmi příměry někdy dost složité.
Milan Neubert, 7. listopadu 2003