Lidé ze Strany demokratického socialismu jsou samozřejmě bytostmi politickými. Jejich hnacím motorem však prokazatelně není touha po moci a funkcích, ale neutuchající naděje, že je možné vybudovat spravedlivou společnost bez dominance kapitálu, společnost, která umožní každému jeho optimální osobní rozvoj směřující nutně ku prospěchu společnosti jako celku. Jsou to zároveň lidé, kteří si dobře uvědomují, že je jen velmi obtížné opustit zaběhané stereotypy a přijít s novou společenskou vizí, s projektem demokratického socialismu, který osloví většinu lidí a bude schopen naplnit jejich dávné představy o ideální spravedlnosti.
Tito lidé jsou zároveň zklamáni reálnou politikou sociálně demokratické i komunistické strany, nevidí žádné strategické snažení o společné hledání nového paradigmatu levice. "Hegemonem levice jsme my", zaznívá souhlasně na obou stranách barikády. Obrovským lidským potenciálem je plýtváno na válečné frontě mezi nimi, místo aby byly jejich síly sloučeny proti existující neoliberální ofenzívě. Nadnárodní kapitál zatím získává jednu pozici za druhou, lidé práce postupně ztrácejí, co si za dlouhé desítky let dokázaly generace před nimi vydobýt.
Vědomi si svých omezených možností, snaží se lidé z SDS, aby byly bariéry alespoň na některých místech prolomeny, aby byl na levici zahájen věcný dialog, který nakonec povede k vyhlášení společného projektu. Aby přispěli svou troškou do myšlenkové mlýnice, snaží se nezávisle formulovat i své představy o takovém projektu v rámci vlastní programové diskuse. Snaží se poctivě o přípravu projektu reálné utopie.
"Reálná utopie" zní jako contradictio in adiecto. Utopie jsou fantazie, morálně inspirované návrhy společenského života nespoutané realistickými úvahami o lidské psychologii a společenské proveditelnosti. Realisté se takovým fantaziím vyhýbají. Dávají přednost paličatým návrhům na pragmatické vylepšování stávajících institucí. Raději se přizpůsobí každodenní realitě, než aby popustili uzdu utopickým snům.
Projekt reálné utopie toto napětí mezi snem a praxí absorbuje. Je založen na přesvědčení, že to, co je pragmaticky možné, není formováno zcela nezávisle na našich představách, ale samo se podle našich vizí tvaruje. Samo sebe naplňující proroctví je mocnou historickou silou. Nezlomní optimisté říkají, že "kde je vůle, tam je i cesta", i největší pesimisté alespoň připouštějí, že bez "vůle" je mnoho "cest" nemožných. Pěstovat jasné chápání toho, co by člověku přinesly společenské instituce zbavené útlaku, je součástí tvorby politické vůle po radikální společenské změně vedoucí ke snížení útlaku. Životní víra v utopický ideál je patrně nutná k motivování lidi opustit daný stereotyp. Příliš vágní utopické fantazie nás však mohou přivést na scestí, mohly by nás povzbuzovat k nastoupení cesty, která nemá reálný cíl nebo která dokonce, dlážděna dobrými úmysly, vede do pekel. To co tedy potřebujeme, jsou "reálné utopie" - utopické ideály založené na reálných potenciálech člověčenství, utopické konečné cíle s dosažitelnými a ověřitelnými mezistanicemi.
Myšlenka, že lze racionálně transformovat společenské instituce, aby vzrostl blahobyt a štěstí lidí, má dlouhou a rozporuplnou historii. Radikálové vždy tvrdili, že zděděné společenské uspořádání není neměnným plodem přírody, ale měnitelným výtvorem člověka. Rozhodující je rozum a politická vůle. Společenské instituce pak mohou být navrženy tak, aby eliminovaly formy útlaku, které stojí proti aspiraci člověka na plnohodnotný život. To má být hlavním úkolem emancipační politiky. Obecná námitka konzervativců spočívala naopak v tom, že velké projekty společenské rekonstrukce skončily téměř vždy nešťastně. Společenské instituce sice nejsou perfektní, ale v zásadě fungují a poskytují minimální podmínky pro společenský pořádek. Vyvíjely se v procesu pomalých, postupných změn, kdy lidé upravovali společenská pravidla a praktiky podle měnících se okolností. Motorem tohoto procesu je systém "pokus a omyl", ne snad nějaký projekt a plán. Změny institucí se sice předem nevylučují, ale měly by mít jen částečný charakter, který nebude hromadným průlomem do existujícího společenského uspořádání.
Toto staré schéma rozdělení společenských úloh radikálů a konzervativců doznalo v poslední době velké změny. Radikální vize jsou ve společnosti předmětem posměchu, velké projekty jsou odmítány, a to i v levicové části politického spektra. Není to dáno ani tak ztrátou emancipačních hodnot, jako hlubokým cynismem, pokud jde o lidskou schopnost uvědomovat si tyto hodnoty v podstatném rozsahu. Paradoxně je to dnes konzervativní část politické scény, která přichází s rozsáhlými projekty restrukturalizace. Stačí si jen připomenout programy Světové banky či návrhy na šokovou terapii při transformaci plánovitých ekonomik do kapitalismu volného trhu.
Lidé ze Strany demokratického socialismu si toto všechno uvědomují a jsou proto přesvědčeni, že je nutno neprodleně zahájit široký dialog o radikálních alternativách k současnému společenskému uspořádání, že je třeba postavit se existujícímu cynismu, neoliberálním aktivitám a všeobecné nevíře v lidský rozum a pokrok. K této diskusi chtějí přispět i svým provokujícím Manifestem demokratického socialismu.
Milan Neubert, 13. 10. 2003