Český a slovenský lid si znovu vydobyl právo svobody slova a přesvědčení, před očima užaslého světa svrhl bez prolití krve okovy zdánlivě všemocného byrokratického systému a rozhodl se spojit - poprvé v dějinách - vymoženosti socialismu s osobní svobodou a nezadatelnými právy každé lidské bytosti, věc Marxovu s věcí Masarykovou... Obrovsky těžký úkol! Jak zabránit, aby vybojované svobody nebylo zneužito? V době atomových zbraní, v době převahy supervelmocí, v době vše prostupujících a vše kontrolujících systémů a proorganizovaných institucí - lze vůbec prosadit opravdovou svobodu slova? A jak zabránit, aby její červánky nebyly podkladem tím mocnějšího ujařmení? Po pravdě řečeno - ani proti tomu, ani proti onomu nebezpečí není absolutních záruk: jako bylo zneužito touhy lidu po socialismu k vytváření nejuzavřenějších byrokratických systémů dějin, schopných drtit každý záchvěv individuální osobitosti, lze zajisté i touhy lidu po svobodě zneužít, nebo ji brutálně rozdrtit. ...
Demokracie, svoboda! Svoboda i pro mínění odpůrcovo, úcta k opozici, ochrana práv i menšiny žít a uplatňovat se...Vlastně - pokud se díváme na lidské dějiny jako celek - jsou to spíše vzácné, jen zřídka dosahované a zejména zřídka respektované hodnoty života: mnohem častěji a tradičněji a ve více koutech světa se lidé spíše podrobovali - a dosud podrobují - diktátu jedince či skupiny, vrstvy či „systému“, brutalitě moci buď otevřené či operující moderními manipulačními prostředky propagandy, polopravd, zneužívanými prostředky vědy a techniky... Chápeme-li demokracii, jak je to tradiční například v některých západoevropských zemích, to jest jako jistou ústavní, práva jednotlivců rozumnými zákony chránící formu politického života, tu nutno také konstatovat - tato demokracie byla v dějinách mnohokrát získána, mnohokrát ztracena. Zřejmě má v sobě cosi obrovsky přitažlivého, žádoucího, pro lidi cenného, bylo-li o ni tolikrát - i po veškerých nezdarech a zklamáních - znovu usilováno. Ale má v sobě zřejmě i určitou slabost, když mohla být tolikrát zase ztracena...
Český a slovenský lid dnes znovu prožívá jaro demokracie - mnozí takřka vychutnávají úžasný pocit osobní svobody, jejž již ani nečekali... Ale jak zabránit tomu, aby po jaru zase nepřišel studený podzim? Aby demokracie opět nebyla ztracena? Jak silné jsou ostatně její základy? Kolik máme skutečných demokratů, tj.lidí, pro něž je svoboda slova a úcta k člověku jiného přesvědčení jejich osobní vnitřní potřebou, a ne jen záležitostí právě se vytvořivší historické situace, ne jen přizpůsobením se jisté specifické konstelaci dějinných sil, ne jen ústupkem či vynucenou oklikou k příští opět připuštěné změně, k budoucímu monopolu moci - ať „zprava“ či „zleva“? ...
Ale snad právě skutečnost, že spojit demokracii a svobodu se socialismem a „východem“ bude tak nesmírně těžké, může se stát podkladem našeho úspěchu či aspoň naší jisté přípravy budoucího úspěchu: už Palacký věděl, jak je pro národ důležité vytyčit si určitý „národní úkol“, ale ne pro sebe, ne nacionalisticky, nýbrž „pro celek humanity“; upozorňoval také, že národ poměrně malý může cokoliv dobrého prosadit ne mocí, ale toliko „mravní silou“. Věděl také, že národ se znemravňuje pohodlnou bezproblematičností, a naopak že jej zoceluje a inspiruje, když „s odpory svými zápasí“. ...
(březen 1968)