...
Karel Kosík ... patřil mezi ty kritiky socialistického etatismu, kteří odmítali úvahy typu "podstata je dobrá, jen v té jevové stránce nám to neklape". Snažili se k humanistické podstatě socialismu probojovat analýzou deformované každodennosti. A Karel Kosík dokázal strhnout masku normálnosti, "přirozenosti" i režimu po listopadu 1989 ve své skvělé studii «"Konec dějin" a šaušpíler» (Lettre internationale 12/jaro 1994, 1994/1, s. 32-37). Smyslem československého experimentu ze šedesátých let bylo to, aby podstata nové dějinné iniciativy se začala pozitivně projevovat i v každodenním životě lidí, aby byl zpochybněn panující koncept společenské racionality ve všech jeho podobách, tedy byrokratického socialismu i kapitalismu období masové spotřeby. Patřím k pokolení, které tento experiment oslovil, možná i proto, že naše generace vstupovala do svého občanského života právě v této době a tím citlivěji vnímala atmosféru doby. Nejen pro Karla Kosíka, ale i pro mne "trvá jako záblesk a tušení jediné cesty, která může lidstvo zachránit před globální katastrofou, jako nesmělý náznak imaginace, z níž se jednou zrodí nové paradigma" (K. Kosík, s. 34). Zážitek začátku a tvorby něčeho nového ve mně zůstal navždy: stal se součástí mého života, mé práce, mých nadějí. Přesvědčení, že se ke své násilím přerušené cestě vrátíme, mne vedlo k tomu, abych se stal komunistou. Mnozí v této volbě, kterou jsem potvrdil i svým postojem po listopadu 1989 vidí naivitu. Ostatně dnes je v módě vidět i v komunistech roku 1968 naivní lidi, ale tehdy budili - na rozdíl od dnešních hvězd českého politického nebe - důvěru. Alexander Dubček se stal symbolem nové naděje: jeho bezelstný úsměv a optimismus jakoby symbolizovaly návrat původní síly hnutí. Přiznám se ale, že setkání s ním po červnu 1990 v československém parlamentu mi přineslo jedno z největších životních zklamání. Pochopil jsem, že symbol a skutečná historická postava jsou dvě různé věci. Mnozí protagonisté tehdejšího dramatu byli veterány komunistického hnutí: Josef Smrkovský, František Kriegel, abych jmenoval ty nejznámější. V čele KSČ stáli v tehdejších dobách i někteří lidé intelektuálně velmi zdatní jako Zdeněk Mlynář nebo Jiří Hájek. A vůbec v této souvislosti nezáleží na tom, jaké postoje "osmašedesátníci" zaujímali a zaujímají v době po roce 1989, dávno za svým zenitem. Oni sice již patří minulosti, ale výzva «osmašedesátého» nikoli. Mnozí zbývající "osmašedesátníci" po listopadu 1989 především usilovali o svou osobní rehabilitaci, zatímco skutečnou rehabilitací mohlo být jen úsilí o realizaci myšlenek "osmašedesátého" na nové historické úrovni. Přijali mýtus o návratu "normálního", "přirozeného" stavu, a tak svůj "osmašedesátý" prohráli znovu, po více než dvaceti letech, tentokrát zdánlivě definitivně. Tuto prohru pak triumfálně stvrdilo přijetí zákona o protiprávnosti komunistického režimu 9. července 1993: v zemi, kde je ústavou zaručena svoboda vědeckého výzkumu, se zákonem předepisuje výklad dějin! Jak dopadne tento pokus o mistrování dějin, je jasné. Stejně, jako mistrování dějin prostřednictvím «Poučení z krizového vývoje». Oba dokumenty si jsou ostatně velice podobné. Zůstala tu ale dosud nezvládnutá dějinná výzva "osmašedesátého" nezávislá na subjektivním mínění "osmašedesátníků" ("osmašedesátý" a "osmašedesátníci" nejsou totéž): a k té se hlásíme a pokládáme ji za nosnou i v dnešních podmínkách. Zakladatel futurologie, Ossip Karl Flechtheim nedávno v knize «Minulost ve svědectví budoucnosti» (1991) spatřuje v pražském jaru 1968 inspirující podněty pro tvorbu svobodného, humánního a ekologicky orientovaného socialismu, radikální alternativu k systému, který dnes ohrožuje přežití lidstva. Tím spíše by jeho dědictví mělo budit zájem v českém prostředí.
Naše generace chtěla opakovat tehdejší cestu: dlouho před rokem 1968 zrály v KSČ reformní síly, rostly schopné kádry, připravoval se intelektuální potenciál pro destalinizační pokus z roku 1968. Stalinismus nepochybně nesl i v našich podmínkách vinu na tom, že emancipační cíle marxismu nebyly naplněny. Organický vývoj Čechů a Slováků k socialismu v návaznosti na domácí tradice byl přerušen a po létu 1948 již lze mluvit o postupné stalinizaci Československa a o mechanickém přejímání sovětského modelu, pro tu část Evropy, kde už byly rozvinuté základní struktury občanské společnosti, těžko přijatelného. A přece: nic nemohlo potlačit přínos obyčejných komunistů na všech úrovních společenského života, kteří nehledali privilegia a celou osobností se přimkli k myšlence sociálně spravedlivé společnosti.
Při oslavě 150. výročí narození Karla Marxe řekl Čestmír Císař: "Soudobé podmínky, jaké se vytvořily v Československu, nesnášejí dogmatické pojetí ideologie a politiky... Vynořil se nezbytný problém demokratizace a humanizace socialistického zřízení, problém hledat a najít novou variantu marxismu ...Socialismus nesplnil zcela naděje lidu a pracujících, dal jim pocítit všechny těžkosti spojené s revolučním přechodem, všechno fyzické i duševní napětí spojené s přestavbou společenského řádu a také tíži bloudění, chyb - ano i zrady ...O to naléhavěji potřebujeme nový rozvoj teoretického myšlení našich marxistů, tím více potřebujeme současnou revoluční teorii...". Tato potřeba je mnohem naléhavější dnes, než byla v roce 1968: potřebujeme moderní marxismus, který odpovídá problémům konce dvacátého století, novou teorii, která by se vtělila do nové ideologie a nového programového zaměření, tak, abychom přestali být otroky přežilých představ a 19. století...Jsem přesvědčen, že Marxův myšlenkový svět nevyčerpal svůj inspirující potenciál, že marxismus může mnohé přinést i lidem vstupujícím do 21. století. "Protože budujeme nový svět, musíme myslet nově" (Abraham Lincoln): nově myslet i v tom, co znamená Marx pro dnešek, hledat skryté a opomíjené vrstvy v jeho odkazu.
Naši předchůdci ze 60. let hledali nová řešení v teorii i v praxi, začali "znovuobjevovat dialektiku skutečného života a člověka s bohatstvím jeho myšlenek, citů a činností" a hlásili se k odpovědnosti za to, že nepochopili "nesprávnost toho negativního, co se přimísilo k pozitivním revolučním změnám ve společnosti i ve vědě" a vrátili se v akčním programu "k demokratickému duchu a prostředkům", jež vyžadují kritické myšlení, kritiku ideologií a dnes především kritiku skutečnosti. Karel Kosík tehdy ukázal na základy "systému všeobecné manipulovanosti" ať už na Východě či na Západě. Tento systém byl podroben v československém tisku tvrdé kritice a celý vývoj směřoval k vytvoření demokratické varianty socialismu, hodné domácích tradic. A to přes to, že někteří s tím spojovali hlavně své osobní ambice, jiní už mířili k opuštění socialistické cesty a další se snažili tím vykoupit z hříchů padesátých let. Pro charakter obrodného procesu, jak se tehdy říkalo, byl rozhodující většinový proud určovaný touhou většiny strany najít přiměřenou, moderní formu socialismu.
J.Opat napsal, že "návrat z této cesty neexistuje, leda do katastrofy...Předlednový socialismus náš lid odmítá. A dobrovolně se k němu vracet nebude". Návrat k byrokratickému a nedemokratickému řízení nebyl dobrovolný a skutečně vedl v nové geopolitické situaci nakonec do katastrofy.
...