Komunistické straně Čech a Moravy právě končí dosud nejúspěšnější politický rok. V únoru by se bez její pomoci nestal Václav Klaus prezidentem a na konci léta byla u voličů stejně populární jako sociální demokracie. Nyní ji v některých průzkumech předstihla a za vedoucí ODS jí patří druhé místo. Filmový režisér Jiří Svoboda, který na počátku devadesátých let KSČM tři roky vedl, si však nemyslí, že by lidé skutečně chtěli, aby se komunisté podíleli na vládě. Sám se však toho, že by se jeho bývalí kolegové dostali k moci, obává.
hn: Vás netěší, jak strana, které jste předsedal, stoupá vzhůru?
Mně je to vcelku jedno. Důležité je, aby tato země do budoucna prosperovala tak, aby uspokojila moje děti. Která strana bude u moci nebo jaká koalice to bude, to je mi lhostejné.
hn: Skutečně není KSČM vaším favoritem v politice?
Já dnes fandím spíš osobnostem než politickým stranám.
hn: Čím si vysvětlujete, že nyní by dal komunistům hlas téměř každý pátý volič? To dělá KSČM svou politiku tak dobře?
Ne. Je to spíše důsledek chybného chování sociální demokracie. ČSSD
opustila směr, který sledovala pod vedením Miloše Zemana. Tehdy vyplnila
část politického spektra od středu až poměrně dosti doleva. Nyní je pro
voliče velmi nečitelná, protože přijímá jiná vnitrostranická a poté jiná
vládní rozhodnutí. Myslím tím například její sjezdový dokument k válce v
Iráku a pozdější taktické vládní chování. U voličů ji také poškozuje to,
že se posilují represívní složky - především velmi přibylo odposlechů a
zpravodajské techniky, což připomíná návrat zpátky před rok 1989.
Doby s rudou hvězdou
hn: Proč jste vůbec vstupoval do KSČ?
Nemám důvod se z toho komukoliv zpovídat ani to komukoliv vysvětlovat. Bylo to moje rozhodnutí a bylo takové.
hn: Byl jste osmnáct let členem komunistické strany. Považujete se za komunistu i po rozchodu se stranou?
Co je to rozchod? Člověk se rozchází se ženou, ne s politickou stranou, protože s tou neexistuje manželství...
hn: Když se vás ale někdo zeptá, zda jste stále komunista nebo ne, co odpovíte?
Všechno už to dávno prošlo sdělovacími prostředky, a kdo čte, tak ví, že jsem 25. června 1993 opustil všechny politické funkce.
hn: To je formální odchod z politiky. Komunistické přesvědčení vám zůstalo?
Teoreticky je skutečně možné být přesvědčením komunistou a nebýt přitom členem strany. Avšak ten čin, kdy uděláte krok opačným směrem, něco znamená a je výrazem něčeho.
hn: Čeho konkrétně?
Je to otázka názorového vývoje. Winston Churchill říkal, že člověk, který alespoň dvakrát za život nezmění politický názor, je hlupák. To je asi vše, co bych k tomu řekl.
hn: Na počátku devadesátých let jste společně s Miloslavem Ransdorfem přespával několik dní v parlamentu na protest proti návrhu postavit komunistickou stranu mimo zákon. Na oblečení jste měli tehdy našitou rudou hvězdu. To vám komunistické ideje ležely tak silně na srdci?
Tam šlo o kriminalizaci určitého politického názoru a jeho postavení na roveň s nacismem, což si myslím, že vskutku nejde. Nikde na světě to tak není. Byli bychom zemí velmi unikátní. Dodnes nic takového není, protože zdravý rozum zvítězil. Ta atmosféra ve společnosti není vůbec tak vyhrocená, jako byla tenkrát v roce 1990 nebo 1991.
hn: Dokázala by vás i dnes politika vyprovokovat k něčemu podobnému?
Musíte vzít v potaz, že jsem o třináct let starší a o třináct let jaksi dále ve vlastním vývoji. Z politiky jsem se ztratil a tím pádem mě ty věci nezajímají v takové míře, aby se mě bezprostředně dotýkaly.
hn: V parlamentu jste protestoval spolu s Miloslavem Ransdorfem. Měli jste k sobě ve straně blízko?
Ne. A pokud si všimnete, v poslední fázi to byl on, kdo na zasedání ústředního výboru opakovaně navrhoval mé odvolání z funkce. On je zajímavý rozsahem svých vědomostí i tím, že má politickou vizi, ale nemá zcela smysl pro realitu.
hn: Kde jsou vaše současné politické preference?
Každý, kdo se zabývá nějakou tvorbou, je z povahy věci vždy poměrně liberální. Tato orientace je asi každému umělci vlastní už proto, že nemá rád, když mu do toho jiní mluví a zasahují, a proto se do toho nesnaží zasahovat ani ostatním.
hn: Kdyby KSČM vyhrála volby, zůstalo by vám liberální prostředí pro tvorbu?
Platí, že nelze dvakrát vstoupit do téže řeky a že rok 1948 se těžko může opakovat v roce 2002. Vzhledem ke geopolitickému rozložení a vzhledem k tomu, jak se vyvíjí svět jako celek. Myslím si, že účast komunistů ve vládě znamená spíše odliv voličů v dalších volbách, což jasně ukázala situace například v Itálii nebo Francii. U nás by určitě nenastala perzekuce za vyslovené názory ani návrat do roku 1950.
hn: Na přelomu tisíciletí jste na konferenci O nápravě věcí obecných jmenoval několik slabin současné české společnosti, například velmi slabou schopnost sebereflexe a vůle k ní. Přitom jste vedl stranu, která má velmi problematickou minulost a dodnes se od ní nedokázala distancovat.
Vy trochu děláte z politické strany subjekt s kolektivním vědomím. Kdybyste si vyhledal usnesení KSČ od prosince 1989 až do roku 1993, kterých bylo asi dvacet, viděl byste, že tam distance od vší minulosti byla.
hn: Je ale v pořádku, že pak vede stranu Miroslav Grebeníček, jehož otec byl obviněn, že brutálně mučil politické vězně a až do své smrti se vyhýbal soudu?
To si musí vyřešit Miroslav Grebeníček. Já ho ani nevolil, ani jsem ho neodvolával. Pokud se podíváte na první tiskovku, kterou jsem měl, když jsem byl v Olomouci zvolen předsedou KSČM, navrhoval jsem, aby přebytečný majetek KSČM byl věnován právě na kompenzace politickým vězňům. Navíc můj první film po odchodu z politiky byl televizní Gen, který jsem natočil s nedávno zesnulým předsedou Ústavního soudu a někdejším politickým vězněm Zdeňkem Kesslerem. A musíte připustit, že když byl doktor Kessler ochoten Gen se mnou dělat, měl na mě asi nějaký názor.
hn: Dokázal byste dneska být s Miroslavem Grebeníčkem v jedné straně?
To už je pro mě jedenáct let vyřešené. Nic nového se tam nestalo.
hn: České společnosti dále vytýkáte absenci autentické křesťanské síly. Ale vy jste byl osmnáct let členem programově ateistické strany.
V knihách a publikacích, které vycházely v šedesátých letech, existovala velmi silná diskuse o sbližování marxistických a křesťanských pohledů na svět. Když si otevřete bibli, najdete tam, že snáze projde velbloud uchem jehly, než aby bohatý vstoupil do království nebeského. Minimálně ten respekt k chudobě, k autentickému životu v pravdě, ten křesťanství a marxismus spojoval.
hn: Promiňte, ale představitelé řeholních řádů, kteří byli komunisty vyhnáni z klášterů, vidí spojování marxismu a křesťanství jinak...
Nepochybně. Ale padesátá léta jsou známá, tam skutečně prostor pro žádné sbližování s nikým nebyl. V té době se ale objevovaly i justiční zločiny a byli popravováni i lidé, kteří byli přesvědčenými komunisty. Ta doba byla veskrze iracionální. A to, co se tehdy dělo, asi nelze aplikovat na dobu pozdější nebo na současnost.
hn: U koho dnes najdou chudí lidé větší zastání? U křesťanské strany, nebo u komunistů?
Myslel jsem to trošku jinak. V souvislosti s křesťanstvím a s církvemi se ve společnosti diskutuje především otázka majetku církví. Myslel jsem spíše na to, že je třeba, aby se církev daleko zřetelněji, jako je tomu třeba v Jižní Americe, vyjadřovala k obecným sociálním otázkám, k drogové závislosti, ke zrovnoprávnění heterosexuálních a jiných manželství. Aby si církev nenárokovala jenom pole, stavby, ale aby si nárokovala především roli duchovního majáku společnosti. A to si myslím, že chybí.
hn: Kdo se ale podle vás nejvíce stará o sociálně slabé?
To je těžké. Já sám nejsem chudý a moc chudých neznám, takže to nevím. Společnost je poněkud atomizovaná, takže to, o čem se mluví jako o společnosti solidarity, ať už o tom mluví komunisté nebo sociální demokraté, žádná politická strana tak úplně neprovozuje. Ale bezpochyby to dělají charitativní organizace, které stojí do značné míry mimo politický systém.
hn: Na současné společnosti se vám nelíbí ani prosazované rovnostářství a podezíravost vůči elitám. To je opět zvláštní pohled od člověka, který vedl komunisty.
To spolu vůbec nesouvisí. Já tvrdím, že v této společnosti, na rozdíl třeba od společnosti americké, si všichni myslí, že tomu, kdo má lepší auto, je třeba ho vzít. V Americe si lidé ale řeknou, že by měli více pracovat, aby si na něj vydělali. To nemá nic společného s komunismem ani s něčím jiným, to má něco společného s národní mentalitou.
hn: Levicové strany a komunisté především však stále ve svých programech deklarují, že není nic špatného bohatým ubírat a tyto statky přerozdělovat mezi chudší. Systémy štědrých sociálních dávek nebo milionářská daň jsou stavěné jako tresty pro bohaté.
Ano. Já jsem ale na ústředních výborech říkal, že není možné budovat záchranné sítě pro ty, kteří do nich budou padat a pak se v nich válet, ale že musíme motivovat lidi k tomu, aby pracovali a aby akumulovali bohatství. Jenom tak vzniká bohatství národa.
hn: Pokud to je pravda, měl byste teď mít při rostoucích preferencích komunistů z možné růžovo-rudé koalice KSČM a ČSSD obavy. Není to u bývalého předsedy KSČM neobvyklé?
To máte pravdu. Já se toho bojím. Jenže vstupem do Evropské unie ztratí tyto naše žabomyší spory na vážnosti. Předpisy, které se přijímají v Bruselu, budou závazné a úvahy o milionářských daních a podobných blbostech skončí.
hn: Už několikrát jste zdůraznil, že řadu let stojíte zcela mimo politiku. Nepřipomene se vám ale politika každý rok v prosinci, kdy vás v roce 1992 napadl maskovaný útočník?
Ne, to ne. Nemám na to žádné reminiscence, které by mě psychicky nějak deprimovaly. Co člověk přežije, to ho posílí.
hn: Souvisel tehdy útok s politikou?
Nevím, s čím jiným by mohl mít souvislost. Policie ale nic dodnes nevyšetřila. Předsedu strany však atentátník napadne obvykle z politických důvodů. Zřídkakdy je to třeba proto, že ho nemá rád jako souseda. Navíc to nikdo z mých sousedů ani nebyl.
Filmový režisér (mj. Zánik samoty Berhof či Skalpel, prosím!) a bývalý předseda KSČM se narodil v květnu 1945 v Kladně. Než začal v jedenadvaceti letech studovat na FAMU televizní a filmovou režii, pracoval jako řidič a skladník OPBH.
V roce 1973 natočil svůj první celovečerní film a o dva roky později vstoupil do KSČ. Po pádu komunistického režimu v listopadu 1989 vedl v letech 1990 až 1993 nástupnickou Komunistickou stranu Čech a Moravy. Na protest proti snahám postavit komunistickou stranu mimo zákon přespával několik dní v parlamentu s rudou hvězdou našitou na oblečení.
V prosinci 1992 ho ve dveřích jeho bytu napadl atentátník v karnevalové masce Veselého tanečníka a nebezpečně ho pobodal. Pachatele dodnes policisté nevypátrali. Půl roku po útoku Svoboda rezignoval na předsednickou funkci i členství ve straně a znovu točí filmy. V současné době dokončuje snímek Sametoví vrazi, příběh z první poloviny devadesátých let o vraždách podnikatelů na Orlické přehradě. (dam)
hn.ihned.cz 30. 12. 2003