Debatujeme o tom - asi deset lidí - už dlouhou dobu. Vycházíme z potřeby obnovit vnitrostranickou diskusi, zajistit pravidelnou výměnu informací mezi vládou, poslaneckým klubem a ústředními orgány strany a samozřejmě členstvem. Chceme do budoucna zamezit tomu, abychom museli některé vládní kroky vysvětlovat způsobem, který naráží na nepochopení i našich vlastních voličů. Bylo by dobré debatovat na mimořádném zasedání klubu o možnosti založit neformální pravidelný Diskusní kruh sociálních demokratů, kde bychom se věnovali všem citlivým problémům od zahraniční politiky přes daně obecně až ke zdražení kultury.
Je třeba také položit otázku, zda ústupky, které musíme dělat v koaliční vládě, jsme schopni svým voličům dostatečně vysvětlit, a zda jsme se nedostali do situace, kdy nadhodnocujeme význam každodenní politické praxe nad věrnost programu.
V jednom z návrhů provolání o založení Diskusního kruhu se výslovně uvádí, že nejsme institucionalizovanou frakcí nebo opozicí ani takovou ambici nemáme. Jde nám o to, založit Diskusní kruh, kde by žádná témata nebyla tabu. Tím by se bezpochyby uvolnilo napětí, které je ve straně.
Pro mě soc. demokracie je levicová strana a vstoupil jsem do ní právě proto, že jsem levicově zaměřený. Odmítám myšlenku, že každý, kdo je levicově zaměřený, je automaticky v opozici vůči vedení levicové strany.
Tento dopis chtěl i dramatičtějšími výrazy poukázat na závažnost situace a na potřebu diskuse. Mohu vás ujistit, že autoři dopisu a chystaného provolání se nesnaží vyzývat k diskusi z důvodů, že by chtěli dosáhnout personálního zemětřesení nebo obsadit nějaké posty. Jsem si ale vědom, že i o těchto otázkách se ve straně diskutuje, ale tato skupina by chtěla soustředit pozornost na nutnost chování ČSSD jako strany sociálně citlivé.
Je to špatně položená otázka.
Jak jsem vyrozuměl z dosavadní diskuse, je shoda na potřebě transparentnosti soc. dem. politiky, ale není shoda na tom, zda podpořit Vladimíra Špidlu, nebo Stanislava Grosse, nebo někoho jiného. To není ani důležité v této chvíli.
Alexandr Mitrofanov
Právo, 11. 2. 2004