Poznámky k postavení a historii SDS

Strana demokratického socialismu (SDS) nese své jméno od IV. sjezdu v prosinci 1997. Strana vznikla politickým sloučením bývalé Strany demokratické levice (SDL) a Levého bloku (LB) v červnu 1997, nejprve pod názvem LB-SDL. Současné postavení, perspektivy a vývoj SDS lze pochopit nejlépe na pozadí historie (post)komunistické levice.

Česká levice 1989-1999

Zjednoduąeně lze vývoj rozdělit do čtyř fází:

Od listopadu 1989 až do parlamentních voleb 1992: hledání nové tváře bývalé KSČ (nyní KSČM).

Reformně orientovaní komunisté měli větąinou lehkou převahu, ale přeměna strany byla pro mnoho bývalých členů KSČ (blízkých sociálně demokratické orientaci, mnohdy dokonce aľž ve směru „Blair-Schröder”) nedostatečná. Počet členů strany se proto rychle snižľoval, ze strany vystupovaly skupiny jako „Demokratické fórum komunistů”, „Demokratická strana práce” i mnoho jednotlivých členů. Markantním znakem této diskuse bylo první referendum o přejmenování strany, které se vyslovilo pro zachování přívlastku „komunistická” zhruba poměrem 60:40. Vedení strany (předseda strany Jiří Svoboda) mezi oběma tendencemi dovedně manévrovalo a uchovalo rovnováhu za stálého provádění vnitřní stranické reformy. Toto období končí dosti neočekávaným volebním úspěchem, k němuľž vedlo i založľení Levého bloku. Toto označení se pouľžívalo jednak pro volební koalici KSČM a DL (Demokratická levice, malé levicové uskupení, formálně politické hnutí), jednak pro volné seskupení levicových sdružľení a seskupení (často jen s jednotlivými členy), které slouľžilo jako zárodek vznikající levicové federace (pod faktickou hegemonií KSČM).

Od parlamentních voleb 1992 do olomouckého sjezdu strany (červen 1993): nástup tradicionalistů a ątěpení KSČM.

Po volebním úspěchu se aktivizovala řada členů strany, mezi nimi velké množľství oponentů reformního kurzu Jiřího Svobody. Zvláątě silní byli v Praze („Marx-leninská platforma”, znovupřijetí M. ©těpána do strany). Rovnováha se udrľžovala stále obtížľněji a bylo jasné, žľe Jiří Svoboda svou pozici na nadcházejícím sjezdu strany v Kladně nedokáľže obhájit. Vąe se (zdánlivě) změnilo po atentátu na Svobodu - v době sjezdu byl v nemocnici a delegáti mu vyjádřili silné sympatie. V pozadí vąak byly věci jinak - tradicionalisté si své postavení ve vedení strany posílili. (Prorokovat se to dalo ze zápasu o pojem „demokratický socialismus”, který byl po opakovaném hlasování z dokumentů vyąkrtnut.) Po návratu do normálního ľživota se Svoboda pokouąel tyto závěry změnit - to ale pouze zhorąilo jeho postavení ve straně. Rezignoval fakticky jeątě před sjezdem strany.

Od olomouckého sjezdu do parlamentních voleb 1996: nepřátelské ątěpení.

V lednu 1993 se rozdělilo Československo, a to do strany přineslo jeątě daląí napětí - určitý antagonismus mezi federálními (např. Svoboda, Grebeníček, Ransdorf, Mečl, Valenčík) a republikovými poslanci (politici Ortman, Hájek, Stiborová, Řezáč). Federální poslanci očekávali, žľe by měli být po rozdělení republiky transformováni na senátory (jak rozhodl federální parlament před rozdělením). Poslanci českého parlamentu vąak neměli chu»ť oslabovat svou moc a pracovat znovu jako „druhá liga”. Senát se stal prázdnou konstrukcí aľž do senátních voleb na podzim 1996. Pro KSČM byl tento problém obzvláą»ť těľžký: jako opozice bez reálné moci si strana nedokázala zajistit žľádné pozice v exekutivě (na rozdíl od vládních stran), a tak si stranická ąpička obsadila z psychologických důvodů volební listiny do federálního parlamentu. (Např. ODS poslala své ąpičky do republikového parlamentu.) Proto byla politická debata pro mnohé současně osobním střetem, a tak je sjezdové vítězství Grebeníčkovy skupiny rozčarovalo. Přímo na sjezdu se jedna skupina delegátů pod vedením prof. Mečla oddělila a vyhlásila své rozhodnutí vytvořit novou stranu. (Jeątě před sjezdem se uskutečnila separátní setkání obou skupin, přičemľž v obou dominovali bývalí federální poslanci.) Členové českého parlamentu (kteří chtěli držľet centristické stanovisko) byli překvapeni a nedokázali uspořádat protiútok. Nová vedoucí skupina byla orientována v zásadě politicky podobně jako lidé kolem Ortmana, ale protožľe získala své vedení s pomocí (umírněných) tradicionalistů, více mluvila o stranické disciplíně a ideové jednotě. Na druhé straně vyloučil sjezd z KSČM M. ©těpána (vlastně to bylo podruhé), který pak zaloľžil svou vlastní stranu (SČK, pak KSČ). Mečl a daląí (Valenčík, Masopust, Řezáč) vstoupili do DL, která se změnila v SDL.

Poslanci českého parlamentu zaregistrovali stranu „Levý Blok” (vąichni byli zvoleni na kandidátce s názvem „Levý Blok”), zpočátku s myąlenkou, žľe tuto stranu pouľžijí jako „stínovou stranu” a žľe tak snad překonají výsledky sjezdu strany. (Proto měl LB tzv. „dvojí členství” a mnoho členů bylo současně členy KSČM.) Vztahy mezi oběma stranami se vąak záhy zhorąily - nepřátelské pozice byly typické pro vąechny. LB profitoval z nového zákona o stranách, protoľže se větąina poslanců hlásila k LB a protoľže se finanční podpora stran určovala na základě počtu poslanců. To byl hlavní důvod silně nepřátelského stanoviska ze strany KSČM - tahle „krádeľž” není zapomenuta dodnes. Velmi ąpatné byly ale i vztahy KSČM k SDL (ta přitom měla jen jednoho poslance, Řezáče, a tudížľ jen malou dotaci). KSČM se pokusila zpochybnit s pomocí bývalého předsedy DL L. Indrucha legalitu SDL a zhorąit tak její finanční situaci. Chladné vąak byly i vztahy SDL-LB; vedoucí funkcionáři SDL neustále bránili své „první místo” (historické, ale i jako „první liga”), zatímco představitelé LB žľili v iluzi, žľe oni (jako „televizní hvězdy”) SDL nepotřebují. SČK se distancovala od vąech (a opačně) a začala žľít na politickém okraji jako jediný dědic předlistopadové KSČ.

Neschopnost „reformních komunistů” v LB a SDL nalézt společnou řeč a vytvořit koaliční kandidátku měla osudné důsledky ve volbách, kde mnozí levicově orientovaní lidé ztratili ve stranické ąpičky LB a SDL důvěru. K tomu se přidal jeątě problém 5%-ního kvóra a následná obava, žľe hlasy propadnou (LB měl v průzkumech veřejného mínění kolem 4,3%, SDL pod 1%).

Po volbách 1996: knokaut po volební porážľce, KSČM sbírá nespokojené.

Těžľká volební poráľžka (LB 1,6%, SDL 0,16% hlasů) měla hluboké psychologické a praktické důsledky, zejména v LB, který do volební kampaně vloľžil značné finanční prostředky. V LB i SDL zněly stále silněji hlasy, které poľžadovaly přehodnocení stranické politiky, úzkou spolupráci a sjednocení. Přesto musely jeątě rok čekat a bojovat. Zklamání v LB bylo tak silné, žľe byli nejdůleľžitějąí funkcionáři skutečně paralyzovaní. SDL věnovala jeątě hodně peněz a energie do senátních voleb (pro něľž získala Jiřího Svobodu), ale bez větąího úspěchu. V mezidobí opustila spousta bývalých členů politiku, samozřejmě vąichni, kdo si s politickou činností spojovali své existenční plány. Po sjednocení následovalo jeątě dlouhé období pasivity a poté problematická volba V. Mohority do vrcholné funkce, která také odpudila mnoho členů. Nyní se snaľžíme napravit ty nejhorąí ąkody a vyuľžít současného zvýąení zájmu o politiku k tomu, abychom znovu navázali kontakt s bývalými členy a sympatizanty.

KSČM zaľžívá v posledních letech značný nárůst volebních preferencí. (Hlavní příčiny: ztráty ČSSD jako vládní strany, vymizení republikánů jako radikální opozice.) Proto také dochází uvnitř KSČM k renesanci pragmatického úsilí a existuje naděje, žľe se naąe vztahy zlepąí. (Nyní sice uľž nejsou nepřátelské, ale stále chladné.)

2. 2. 2000

Německý překlad naleznete ZDE.