Marxovo pojetí „vědeckého pochopení“ společenské objektivní reality je třeba chápat v jednotě s „vědeckým vysvětlením“, s literární teoretickou interpretací pravdy.
V celém Marxově díle nenalezneme systematický výklad jeho metody bádání a výkladu. V jednom z dopisů Engelsovi píše, že by chtěl „základní principy své metody popsat na několika osmerkách“. Pro nedostatek času k tomu nedošlo a vědecký svět přišel o „teze o metodě“, které by byly zřejmě stejně převratné jako „teze o Feuerbachovi“. Toto teoretické vakuum se stalo podnětem k duševní ekvilibristice řady k marxismu se hlásících filosofů a změnilo se mnohdy, jak zejména vyplývalo ze sebekritiky sovětské filosofické fronty, v mlácení prázdné slámy.
Dosavadní vývoj kritického hodnocení Marxova teoreticko- metodologického odkazu přinesl dva extrémy: jednak absolutizaci trvalé platnosti metody a odmítáním teoretického obsahu jako zastaralého a jednak absolutizací obsahu (navíc po dobu, kdy Marx své spisy psal) a popírání metody jako scholasticky - hegelovské, moderní dobou, tj. vědecko - technickou revolucí překonanou. V dalším výkladu se pokusíme dokázat neplatnost obou extrémů.
Marxův vědecký přínos, jehož historický start započal kvalitativním zvratem ve filosofii, lze rozdělit do dvou vzájemně se podmiňujících a prostupujících okruhů, které svým obsahem tvoří jednotu: jednak objevy, které vysvětlují ekonomický a politický vývoj společnosti jako celku (historický materialismus) a jednak vědecké poznatky, které vyplývaly z jeho více jak čtyři desetiletí trvajících ekonomických studií (politické ekonomie).
V prvním případě jde o následující objevy: hybnou silou rozvoje lidské společnosti je rozvoj výrobních sil, který vede zákonitě ke změnám výrobních vztahů (zákon nutného souladu); s historickými formami výroby jsou spjaty společenské třídy, jejichž vztah v celém dosavadním vývoji lidstva vedl a vede k třídním bojům (otrokářství, feudalismus, kapitalismus); dějiny lidstva jsou tedy objektivně determinovány vývojem ekonomické základny, společenské formy výroby, jež určuje formu společenské nadstavby (politiky, ideologie, morálky); předchozí vztahy určují třídní charakter státu (jako institucionálně organizovaného násilí), jehož konečné odstranění je možno uskutečňovat nastolením lidové moci (Marx ve svém dopise Weidenmeierovi z roku 1852 hovoří o diktatuře proletariátu).
Ve druhém případě jde trvale platné objevy související s jeho ekonomickými studiemi, s jeho kritikou buržoazní politické ekonomie. Ty jsou především obsaženy v jeho životním, světově proslulém díle „Kapitálu“.
Hovoří-li se v současnosti o zastaralém, mrtvém Marxovi, pak se argumentuje jeho „Kapitálem“, který odráží kapitalismus předmonopolní, vývojem překonaný. Zapomíná se, že obecná podstata kapitalismu je bez ohledu na jeho vývojové fáze a formy zřejmá, že spočívá na vyvlastňování duševně a fyzicky pracujících námezdních dělníků o relativně (někdy i absolutně) stále větší část výdělků z jejich práce. Jde tady o trvalou platnost teorie nadhodnoty (vyúsťující do všeobecného zákona kapitalistické akumulace) obsažené především v prvním díle, dále o objevy týkající se teorie reprodukce (především vztah mezi I. a II. skupinou společenské výroby) ve druhém díle a konečně o trvale platný popis forem způsobu rozdělování výsledků kapitalistické výroby (zisk, pozemková renta) ve třetím díle.
Při hodnocení Marxova ekonomického odkazu se dále opomíjí jeho závěry o narůstajících prvcích nové vývojové fáze kapitalismu, poznatky, kterých teoreticky využil V. I. Lenin (Imperialismus jako nejvyšší stádium kapitalismu).
Před Marxovým vědeckým odkazem se dnes nesklánějí pouze přesvědčení marxisté, kteří berou za svůj Engelsům záměr, že Marxovo „určení překoná věky“, ale řada západních sociologů a ekonomů (W. Sombart, P. Baran, účastníci mezinárodního kongresu sociologů v Uppsale v roce 1978, francouzští sociologové u příležitosti výročí vydání Marxova Kapitálu v roce 1997 atd.).
- z hlediska gnozeologického (kategoriální odraz smyslově nepostižitelných společenských vztahů, projevujících se dosud jako vztahy věcí)
- i z důvodů objektivně existujících společenských překážek, jež plynou z ohrožených hmotných zájmů vládnoucích tříd, případně jim sloužících stranicko - politických vrstev, jak v oblasti moci zákonodárné tak i výkonné. Svobodné bádání v oblasti společenských věd je v třídně - antagonistických společnostech iluzí.
Navíc k tomu přistupuje obtíž poněkud odlišná od obou předchozích, jde o vztah společenské teorie a praxe, o náplň Marxovy myšlenky, že svět nestačí pouze vykládat, ale že je třeba jej změnit. Aby se teorie stala hybnou, materiální silou dějin, musí ovládnout masy. Vědecký výklad tedy musí být dvojjediný, teoreticky náročný pro jeho interprety a populárně - vědecký, srozumitelný.
Pro zmíněné bezprostřední aktéry dějin, pro lid, jehož jádrem vždy byli, jsou a budou ti, kdož svojí produktivní prací, ať již stále ještě fyzickou anebo duševní, vytvářejí základní materiální podmínku života: hmotné bohatství společnosti, společenský produkt (souhrn výrobních prostředků a spotřebních předmětů).
Uvedené tři spisy je třeba ve vzájemných souvislostech pokládat za teoreticky vysoce náročnou učebnici marxistické metodologie.
Marxovy rukopisy „Grundrisse“ zde tvoří hlavní článek, jsou jakousi surovinou k později z nich vytvořeného Kapitálu. Skutečnost, že se nám z Marxova teoretického odkazu zachovaly i jeho Grundrisse, je historicky šťastnou náhodou (byly objeveny po druhé světové válce v archívu německé sociální demokracie), která nám umožňuje nahlédnout do Marxovy „vědecké dílny“, je literárním ztvárněním jeho „ekonomické laboratoře“. Jsou zrcadlem Marxova způsobu bádání, jeho usilovné práce, kterou si dopodrobna osvojoval látku, výrazem úsilí analyzovat její nejrůznější vývojové formy, jakož i jeho usilovného pátrání po nejhlubších vnitřních souvislostech. („Ovšem, způsob výkladu se musí formálně lišit od způsobu bádání. Bádání si musí dopodrobna osvojit látku, musí analyzovat různé formy jejího vývoje a dopídit se jejich vnitřních spojitosti. Teprve když je tato práce dokončena, může být náležitě vylíčen skutečný pohyb.“ [K. Marx])
„Kapitál“ a „Teorie o nadhodnotě“ je třeba chápat z hlediska metodologického v jednotě. V prvním případě jde o logický, tj. o vnitřně skloubený pohyb kapitálu v jednotě samopohybu jeho podstatných a jevových stránek, odrážejících obecné momenty reprodukce, tj. výrobu (první díl), oběh (druhý díl) a rozdělení (třetí díl). Zatímco v prvním díle převažuje výklad vnitřních, podstatných stránek kapitálu (vztahů), ve druhém a ve třetím díle převažuje analytický popis jevových stránek pohybu kapitálu (věcí).
„Teorie o nadhodnotě“ představují, na rozdíl od „Kapitálu“, zobrazení vnější i vnitřní logiky pohybu kapitálu, historické zpracování látky. Všechny tři díly „Kapitálu“ a „Teorie o nadhodnotě“ tvoří ovšem jednotu, poněvadž podle Marxe „jde o historicko-literární zpracování látky, která je opakováním teoretické části (všech tří dílů Kapitálu) v historické formě“. (Marx v dopise Engelsovi 31. 7. 1865).
Z dosavadního výkladu současně plyne podstata Marxova pojetí historismu ve vědě (neodlučitelná jednota logického a historického a naopak); nejvíc sem patří i jeho ilustrace vývoje v podobě konkrétních historických událostí (viz poznámky prostupující celý Kapitál).
Základním předpokladem pro to, abychom plně pochopili Marxovu metodu bádání, je hlubší pohled do jeho zmíněné „ekonomické laboratoře“. Zde lze blíže poznat a sledovat sílu Marxem použité dialektické abstrakce (v jednotě s abstrakcí logickou), aktivní duševní zásah do logické a historické látky, vyvozování kategorií základních pólů vnitřních protikladů, odrážejících skutečné, vnitřně skryté příčiny pohybu, vývoje. Za určitý pokus přiblížit tuto formu Marxovy duševní produkce je možno pokládat stať „Základy vědecké metodologie v ekonomické teorii“ s podtitulem: K českému vydání Rukopisů „Grundrisse“ (Politická ekonomie č. 5, 1972, ročník XX, str. 389 - 410), jež vyúsťuje v souhrn základních Marxových teoreticko-metodologických principů (str. 406 - 407).
Zmínili jsme se již o povrchní, extenzivně zaměřené duševní produkci marxistických filozofů v oblasti metodologie (viz bod 2). Avšak i zde výjimka potvrzuje pravidlo; jde o zcela výjimečné filozofické dílo, které napsal jeden z nejvýznačnějších českých filozofů Jindřich Zelený: „O logické struktuře Marxova Kapitálu“ s podtitulem: Příspěvek ke zkoumání základních logických otázek současného marxismu (Nakladatelství ČSAV, Praha 1962, 238 stran). Ohlas díla byl nevídaný, bylo přeloženo do řady jazyků v rámci tehdejších socialistických zemí a po překladu do angličtiny (Macmillan 1965) nalezlo velký ohlas mezi filozofy a sociology (z přirozených důvodů už méně mezi ekonomy) na Západě.
Za hlavní obsah spisu je třeba pokládat to, o čem jsme se již zmínili: řešení otázky obsahového pojetí „vědeckého vysvětlení“ a „vědeckého pochopení“ u Marxe, jasné obsahové vymezení Marxovy kvalitativní, logické i historické, podle autora strukturálně-genetické analýzy, jež vyúsťuje v řešení otázky, má-li tento typ myšlení obecnou platnost (str. 183 a další).
Dílo je třeba pokládat za vědecké vysvětlení teze vyslovené ve „Filozofických sešitech“ V. I. Leninem: „Marx nám nezanechal logiku s velkým L, ale logiku „Kapitálu“.
Určitý pokus o kritiku, tj. pozitivní výklad možnosti aplikace strukturálně-genetické analýzy na socialismus, viz: K metodologickým otázkám politické ekonomie socialismu, SPN 1977, stran 180.
K závěrům o nutnosti vytvoření vnitřně skloubeného logického (kategoriálního) systému pro socialismus a dát tím solidní, skutečně vědecký základ pro hospodářskou praxi, došla i mezinárodní konference ekonomů ze socialistických zemí, kterou uspořádala Vysoká škola ekonomická v únoru 1988 v Solenicích.
V podobné situaci byla a dosud je politická ekonomie kapitalismu. Leninův důsledný, marxistický teoreticko-metodologický přístup vedl k ucelené teorii imperialismu (Imperialismus jako nejvyšší stádium kapitalismu) v logickém (pět rysů imperialismu) i historickém (polemika s nesprávnými názory) směru. Napsání uvedeného spisu předcházelo po vzoru Marxe historicko-literární zpracování látky (viz „Sešity o imperialismu“). Jinak vzhledem k tehdy nutné sociální objednávce, tj. stručné a populárně vědecké práce, nenavazuje Lenin do důsledků teoreticko-metodologicky na Marxe (na Kapitál). Tento názor zastávají i někteří ze současných západních marxistických ekonomů (Kemp).
Celkové logicko-teoretické a historicko-literární zpracování o soudobém kapitalismu na marxistické ekonomy stále čeká (viz blíže v rámci Klubu ekonomů zpracovaní tematika o superimperialismu).
Odhalil-li Einstein objevem a odhalením principu ekvivalence tajemství hmoty, pak Marx odhalením principu neekvivalence, spojeným s postavením a s reprodukcí pracovní síly, odhalil tajemství kapitalismu a spolu s tím i tajemství vývoje společnosti vůbec.
Zcela právem byli tedy v roce 1999 v anketách v USA a ve Velké Británii (New York Times, BBC) oba géniové označeni za největší myslitele tisíciletí.
Z uvedeného vyplývá, že společenské vědy měly svého Einsteina o půl století dříve než vědy přírodní. Z tohoto zorného úhlu se také jeví jako zanedbatelná epizoda z druhé poloviny předminulého století, kdy byl Marx všeobecně označován na „Darwina společenských věd“. Marx si tohoto srovnání zřejmě velmi cenil; poslal Darwinovi autorský výtisk Kapitálu s věnováním, který však adresát autorovi obratem vrátil. Příčiny této neomalenosti jsou jasné a proto je lze ponechat bez komentáře.
(text je koreferátem k diskuzi „Marxistická metodologie - minulost či budoucnost?“ konané dne 17. 2. 2004, viz Zpravodaj Klubu ekonomů, 2004, č.2, s.7 - 10, další texty věnované této problematice viz Marathon, 2003, č.5, 2004, č.2, č.3 aj. - http://www.valencik.cz/marathon)