Solidarita v době globalizační

Příspěvek na setkání Českého sociálního fóra

Začnu otázkou, co je to být solidární?

Solidární dnes znamená být svorný, vzájemně se podporující, vědomý si své příslušnosti k celku; stará latina nám v tomhle balení posílá myšlenku pevnosti a celistvosti. Bylo to ale až v 19. století, kdy tohle slovo začalo mít v Evropě význam podobný tomu dnešnímu, tj. solidarita jako vzájemná zodpovědnost mezi dvěma a více osobami.

Na počátku 20. století se pak stává „solidarita“ postupně synonymem třetího slova republikánského hesla - rovnost, volnost, bratrství. To je velmi důležitý okamžik - solidarita se tak odpoutává od omezení na rodinu, přirozený, možná geneticky zakódovaný moment v lidské bytosti. Solidarita v sobě postupně otevírá celospolečenský rozměr. Tím samozřejmě předpokládá existenci společnosti jako takové. Nemůže být v tomto smyslu solidární ten, kdo neuznává existenci společnosti. Redukuje-li někdo společnost jen na jednotlivce, redukuje většinou také solidaritu na charitu. Stačí se dnes podívat kolem sebe.

Skutečná solidarita se tedy teprve rodí. Není nám geneticky dána. Solidaritě se musíme učit, aby se stala postupně součástí společenského vědomí. Solidaritě se učí každý jedinec i společnost jako celek. První krůček udělal člověk už dávno, když založil první obec - polis. Další kroky jsou ale ještě před námi.

Proč je dnes solidarita tak důležitá? Proč se tahle myšlenka stále více vynořuje v myšlení lidí? Zdá se, že právě solidarita je nezbytnou podmínkou pro uskutečnění emancipace člověka a celé společnosti. Historie posledních 150 let ukazuje, že iluze lidí o možné úloze národního státu při jejich osvobození od jejich omezení kapitálem byly mylné. Ani reálně socialistický, ani sociální stát se nestaly dlouhodobým garantem skutečné emancipace občanů.

Posilování solidarity bývá vždy spjato s vlivem negativních zkušeností. Platilo to i pro bratrství - tedy solidaritu rodinnou. Ta patrně vznikala přirozenou selekcí - rodiny, které jí nedisponovaly, zanikly a reprodukovaly se pouze ty ostatní. Solidarita celospolečenská takovou cestou vzniknout nemůže. Společnost, která jí nebude disponovat, patrně zanikne, ale jiná vedle ní asi hned tak nevznikne.

Ve vzduchu se dnes vznáší otázka, jaká negativní zkušenost, jaký „otřes“ může zajistit, aby se stala solidarita neoddělitelnou součástí společenského života. Jak velké části společnosti se musí tento otřes týkat, jak hluboký zážitek to musí být, aby se jednalo o nezvratnou společenskou změnu. Vytváří současný svět kapitálu – nebo superkapitálu, chcete-li – podmínky pro vznik trvalé společenské solidarity? Já sám odpověď na tuto otázku neznám.

Loni zemřelý geniální český filosof Karel Kosík se ve své úvaze z roku 1993 „Pražské jaro, „konec dějin“ a šaušpíler“ vrátil k výroku Jana Patočky o „solidaritě otřesených“. Patočka si všiml toho, jak „frontový zážitek“ vynesl některé účastníky 1. světové války na samu hranici lidských možností, a kladl si otázku, proč se nestal „dějinným faktorem“, který by přeměnil svět? A sám si hned odpověděl: protože těmto jednotlivcům chyběla soudržnost a jejich zkušenost nepřerostla do „solidarity otřesených“.

Kosík se podobnýma očima podíval i na skupinu českých disidentů, kteří „štěrbinou svého dočasného vyřazení a pronásledování postřehli mnoho podstatného a prokázali občanskou statečnost“. Ale i z nich se stávají „po nástupu do vládních a veřejných funkcí, do sebe zahledění držitelé moci a nositelé zásluh, jejich obzor se zužuje, soudnost vypovídá službu, kritický duch usíná. Kritici dřívějších poměrů se mění v apologety přítomnosti, kterou považují za svůj výtvor a obhajují ji jako přirozený řád lidstva a nejlepší ze všech možných světů.“

A tak Karel Kosík dochází k závěru, že šlo zatím vždy jen o protest proti jedné podobě vládnoucího moderního paradigmatu. Že „ani frontový zážitek, ani mentalita postižených nemohly zachránit svět před propadnutím do bezduchého systému produkování a konzumování.“ A že úspěšná může být jen revolta a solidarita otřesených, kteří „popírají oprávněnost dnešního paradigmatu v podstatě a ve všech jeho variantách“. V tomto smyslu hází Kosík do jednoho pytle kapitalismus volného trhu, kapitalismus „sociálního státu“, „reálný socialismus“, usilující o „uspokojování stále rostoucích potřeb obyvatelstva“ a samozřejmě i dnešní svět superkapitálu.

Solidarita, nebo chcete-li bratrství, je dosud nejslabším hodnotovým souputníkem rovnosti a svobody. Všechny zatím existující společenské režimy dokázaly účinně podporovat jen svobodu nebo rovnost. Vždy jednu na úkor druhé. Solidarita však zatím nenašla účinnou podporu, i když jí měli všichni potentáti plná ústa.

Světové sociální fórum význam solidarity pochopilo. Všimněte si prosím, že o sobě v Chartě principů říká, že je procesem, který „povzbuzuje své účastníky zasazovat své akce do rámce celoplanetárního občanství a zařadit je do globální agendy změny - včetně metod, kterými zkoušejí vytvořit nový solidární svět.“ Že chce přijít s alternativami, které by zajistily „převládnutí globalizace solidarity jakožto nového stádia světových dějin.“

Zmínil-li jsem Chartu principů, neměl bych také opomenout její zásadu, že se „fóra se nesmějí účastnit zástupci stran či vojenských organizací. Představitelé vlády či legislativních složek, kteří uznají závazky této Charty, mohou být pozváni, aby se účastnily jako soukromé osoby.“ Říkám to proto, že jsem nejen zástupcem Společnosti pro evropský dialog, ale i představitelem malé neparlamentní Strany demokratického socialismu. Tím bych tedy onu zásadu porušil, nezávisle na tom, že mne sem žádný náš stranický orgán nevyslal.

Osobně si ale myslím, že pokud jde o současné politické strany a hnutí, sociální fórum by je mělo brát na vědomí, protože jsou objektivně součástí a mechanismem světa superkapitálu. A že by s nimi mělo spolupracovat. Na identitě politických stran přitom tolik nezáleží, už vůbec ne na jich sebeidentifikaci. Podstatné však je, jak může ta či ona politická strana přispět v procesu sjednocování různorodých sil proti sílícímu superkapitálu, jak bude napomáhat procesům emancipace a solidarity. To je podle mne rozhodující kriterium.

Tady musím připomenout pár starých Marxových slov. Ano, toho člověka, který byl nejdřív po své smrti tak říkajíc kanonizován a prohlášen za svatého náboženstvím 20. století, které si říkalo marxismus-leninismus, a který byl naopak poté zařazen mezi „bezvýznamné filozofy“ 19. století. Marx již do Stanov I. internacionály napsal, že „osvobození dělnické třídy musí být jen dílem dělnické třídy samé … a že ... je oním velikým cílem, jemuž každé politické hnutí musí být podřízeno jakožto prostředek“.

Proto jsem toho názoru, že vedlejším kritériem pro ochotu Sociálního fóra spolupracovat s politickými subjekty by měla být doložená schopnost a programová ochota daného politického subjektu zrušit sebe sama po splnění své „historické úlohy“.

Když už jsem se zmiňoval o Karlu Kosíkovi, myslím, že byl nebo alespoň chtěl být optimista. Byl přesvědčen, že „základní změna může vyrůst z kritického uvažování o tom, jaké osvobozující možnosti v sobě tají zcela moderní útvar, jímž je symbióza vědy, techniky, ekonomie.“ A snažil se dodat optimismus i svému okolí. Proto taky skončím jeho slovy z konce úvahy „Lumpenburžoazie a vyšší duchovní pravda“ z roku 1997:

„Prožili jsme vítězství únorové i listopadové. Jedno otevřelo cestu k diktatuře partajní byrokracie, druhé uvolnilo prostor také pro loupeživou lumpenburžoazii. Ale únorem, srpnem, listopadem politický kalendář českého národa nekončí. Před námi se rýsuje vítězný prosinec.“

Díky za pozornost.

Milan Neubert, 25. září 2004
("prošedivělá" část z časových důvodů nezazněla)