A.Vnitřní podmínky
V české společnosti působily historicky podmíněné, obsahově pokrokové, humanitní, svobodomyslné, sociálně angažované myšlenky a proudy, spojené s myslitelskými osobnostmi typu Jana Husa, Jana Amose Komenského, Františka Palackého, Tomáše G.Masaryka ad. Všechny v podstatě souzněly s obecným civilizačním a duchovním vývojem a tvořily základ našeho věkovitého evropanství.
Tyto ideje a jejich nositelé se střetávali s autoritářskými mocenskými pořádky, které usilovaly vnutit naší společnosti způsoby života a modely státu často odpudivé a škodlivé. Žádné násilí však nedokázalo pokrokové tendence překrýt, natož zničit. Ani v říši římské, ani v monarchii habsburské, ani za nacistické okupace, ani v období totalitně znetvořeného socialismu.
V tomto dějinném sledu se zrodilo v 19.století socialistické hnutí, a to ve znamení snahy zrovnoprávnit občany všech stavů a tříd, zavést všeobecné volební právo, uskutečnit sociální spravedlnost a jiná přirozená práva člověka. Programem hnutí se stala důsledná demokracie, k níž se ovšem vázala i vize revolučního zvratu jako krajní varianty úspěchu. Tu se podařilo realizovat v Rusku (1917), což podnítilo řetězovitý proces rozkolu v celém socialistickém hnutí, včetně českého. Vedle stran sociálně demokratických, zaměřených k vývoji cestou reforem, vznikly strany komunistické, orientované k přípravě násilné revoluce.
Začala nová etapa vývoje socialistického hnutí, organizačně nejednotného, svým způsobem oslabeného, avšak v rozrůzněnosti posíleného vznikem státu Sovětů a rozšiřující se sítí komunistických stran. KSČ, vzešlá z lůna sociální demokracie a působící legálně v demokratických poměrech ČSR, neměla vlastní zdroje bolševického radikalismu ani společenskou krizi těhotnou revolučním povstáním, což ji nutilo respektovat limity demokratické zákonnosti. Změnu nepřivodil ani nástup Gottwaldova vedení (1929), ovlivněného stalinskými poučkami, avšak bez reálné možnosti vymanit se z demokratických pravidel politiky v ČSR, ve své době respektovaném státním útvaru evropské úrovně.
Rozpínavost německého fašismu přivedla KSČ stejně jako sociální demokracii do jednotné fronty všech demokratů a socialistů k obraně republiky a vnesla nové prvky do teorie i praxe komunistů v období Mnichova a za druhé světové války. Revoluci bolševického typu nahradily cíle národní a demokratické, stvrzené rozkladem demokratických struktur po mnichovském diktátu a zničením čs.státu nacismem. Průběh druhé světové války s významnou úlohou SSSR, včetně osvobozování zemí okupovaných nacisty, posílil v č.veřejnosti socialistické ideje, zejména pozice KSČ. Její politika využívala tradičních hodnot a vnesla do programu Národní fronty syntézu národních, demokratických a socialistických prvků. Stát lidové demokracie měl pokojnými přeměnami cílit k socialistické budoucnosti.
Události února 1948 přivodily KSČ k politické hegemonii, která pod tlakem stalinské zvůle vyústila ve zvláštní formu sovětizace ČSR, při zachování některých zvláštností struktury státu a způsobů života lidu. Ani faktická diktatura strany nedokázala však přimět naši společnost zapomenout na humanistický odkaz minulosti, přestože se dopouštěla i hrubých násilností a krutých zločinů, zastíraných lživou demagogií o nutnosti zbavovat se vnitřních nepřátel v zájmu blaha lidu. Jakmile byl odsouzen stalinismus (1956) a odhaleny jeho zločiny, ztrácela KSČ svou nedotknutelnost, nemohla zabránit kritice z vlastních řad ani postupnému uvolňování rigidního režimu, jehož agresivita byla otupena.
Od počátku 60.let, mj. díky Chruščovově politice „détente“, sílily společenské tlaky na vedení KSČ, orientované na utváření svobodnější politické atmosféry v zemi. V přelomovém roce 1963 („milostivé léto“) se již uvnitř KSČ i mimo ni zřetelně formovaly ideové proudy směřující ke kritickým a nápravným analýzám politického systému, ekonomického vývoje i kulturního života. Následné pětiletí se vyvíjelo ve znamení cílevědomého úsilí zastánců reforem a souběžného obrodného pohybu v celé společnosti, podporovaného zvýšenou aktivitou tvůrčí inteligence jako obnovitelky našich i evropských tradic. Mezi nimi nechyběly ideje sociální demokracie a masarykovských humanitních ideálů. Protireformní postoj stranického vedení i výkonného aparátu nenalézal dřívější ohlas a podporu, naopak i zde docházelo k diferenciaci a uvědomění potřeby reforem.
Na rozhraní let 1967-1968 dochází ke zvratu, kdy reformní proud dosahuje sympatií většiny veřejného mínění a stává se určující silou společenského pohybu od pouhé částečné liberalizace k důsažnější demokratizaci celého politického systému a vůbec života. V tomto rámci se rodí též snaha přejít od unitárního státu k federaci dvou národních republik, české a slovenské. Představitel starých pořádků A. Novotný je vystřídán reformátorem A.Dubčekem v čele strany.
Nové vedení strany a státu, v němž převládli iniciátoři demokratické renesance socialismu, vytyčuje Akční program, obsahující sérii prvních reformních kroků: realizaci lidských práv a občanských svobod, svobody slova, dialogu, vědy a umění, přípravu změn v politickém systému a v národním hospodářství, nápravu křivd a rehabilitaci občanů postižených nezákonnostmi ad. To byl signál k průlomu do hradeb totalitní moci KSČ, na nějž měla navázat další závažná opatření připravovaná pro XIV.sjezd KSČ (září 1968), z něhož měly vzejít i nové personální sestavy stranických a státních orgánů schopných zabezpečit zdárný chod reforem. Cílem bylo pokusit se o model demokratického společenského uspořádání socialistického typu, otevřeného alternativním řešením základních lidských vztahů a podrobovaného stálému procesu zkoumání, analýz a reforem.
B. Vnější souvislosti
Výsledkem druhé světové války byla porážka koalice fašistických mocností a vítězství koalice spojenců v čele s USA a SSSR, jejichž zájmy a cíle, sourodé ve válce proti společnému nepříteli, rozešly se v podmínkách míru. Sféry mocenského rozpětí, dohodnuté za války, přeměnily se v oddělená seskupení, rozdělující Evropu na Západ a Východ, mezi nimiž se postupně rozvinula studená válka, stav nedůvěry, odcizení, soupeření kdo s koho. Západ spolu s USA zformoval politicko-vojenskou alianci NATO (1949) jako hráz proti vlivu SSSR na Východě. Mezi oběma bloky, přibližně stejně silnými, se udržovala rovnováha, avšak křehká. Svět si musil zvyknout, žít na pokraji války horké.
Po smrti Stalina (1953) prosazuje Chruščov politiku mírového soužití států bez ohledu na jejich vnitřní poměry. Sporné otázky se mají řešit jednáním a kompromisem. Soužití ovšem nemělo bránit soutěžení odlišných soustav, kapitalistické a socialistické, a to především v oblasti ekonomické výkonnosti a životní úrovně. Jako protiváha alianci NATO měla bezpečí a nedotknutelnost Východu střežit Varšavská smlouva (1955). Pro ideologické rozpory hledání kompromisu neplatilo, tam se měl nadále odehrávat nesmiřitelný zápas.
Odsouzení stalinismu na XX.sjezdu KSSS mělo v obou táborech velký ohlas. Na Východě propukají snahy vymanit se ze sevření totalitního systému, popř. i z blokové závislosti (Polsko, Maďarsko), v ČSR krize ani vzpoura nepropuká, avšak nastupuje relativně pokojná eroze prvků totality. Náznaky pokusu vyvolat vlnu kritiky podobnou sovětské, kde došlo k revizi nezákonných procesů a rehabilitaci obětí, neuspěly. Nezískaly dostatečnou podporu ani ve straně, ani ve veřejnosti, a Novotného vedení včetně aktérů tragických procesů 50.let dokázalo odsunout přezkoumání nezákonností do vleklé a polovičaté činnosti bezmocných komisí.
V 60. letech se citelně zmírňuje napětí mezi velmocemi Západu a Východu, jedná se o částečné odzbrojení, O zmenšení jaderného nebezpečí, o kooperaci v činnosti OSN a jiných světových organizací. V západní Evropě se aktivněji rozvíjejí integrační procesy, zrychlují se pokroky vědy a techniky, začíná nová etapa hospodářského růstu a životní i kulturní úrovně. Východ se v duchu Chruščovových tézí o předehnání kapitalismu snaží překonat zaostávání, avšak RVHP není s to vytvořit výkonný a progresivní kooperační systém, jaký funguje na Západě. Spolupráci překáží byrokratické centrální plánování,které odmítá prospěšné tržní reformy jako neslučitelné se socialismem. Posléze sám Chruščov padá (1964) a je nahražen konzervativním představitelem protireformního sovětského aparátu, zainteresovaného na stabilitě politického kursu a svého mocenského postavení.
Mírové soužití se nadále uplatňuje, zůstává však rozporuplné a vize překonat produktivitu kapitalismu uhasíná. Západ nicméně přichází s novými prvky ve vztazích s Východem. Impuls ke změně dávají prozíraví politikové typu W. Brandta, kteří odmítají pokračovat v prodlužování studené války a chovat se k socialistickým zemím agresivně. Navrhují naopak otevřít s Východem otevřený dialog, navázat s jednotlivými zeměmi osobní kontakty na vysoké úrovni, ale i v oblastech společného zájmu na poli vědy, vzdělání, kultury, sportu, turistiky, v účelné míře podnítit i ekonomické vztahy. Nevyřčeným, avšak logickým důsledkem nové Ostpolitik bylo podpořit reformní až opoziční proudy na Východě a pomáhat erozi totalitní mašinérie.
V této mezinárodní konstelaci se nezbytně usnadňuje rozvoj čs. obrodného hnutí, uvolňují se pouta svazující zdroje tvůrčí iniciativy občanů všech oborů činnosti a prolamuje se i železná opona bránící dosud.užitečným kontaktům, výměně názorů a zkušeností. Úspěšný nástup reformních nálad a sil budí pozornost a sympatie na Západě, současně však vyvolává pochybnosti v SSSR a jiných sousedních státech. Odtud zřejmá zdrženlivost aktivity Západu vůči nám, která se zračí ve snaze ovlivnit rozumný postup reformátorů a neuspěchat změny, které by podnítily sovětské vedení k přílišným obavám či případným zákrokům.
Stupňující se společenský pohyb směrem k demokratizaci po lednu 1968, provázený živelně šířenou svobodou slova a sdělovacích prostředků, posléze i zrušením cenzurních postupů, způsobuje v Moskvě a dalších metropolích Východu nejen podezíravost, nýbrž i zřejmý odpor. Začíná období opakovaných a zostřovaných tlaků na Dubčekovo vedení KSČ a především na něho osobně, aby zakročilo proti radikálnějším skupinám, údajně pravicově orientovaným a tudíž kontrarevolučním, usilujícím o zvrat nazpět ke kapitalismu a o vytržení Československa ze socialistického tábora. Nátlak měl různé formy, v nichž důležitou úlohu sehrávala setkání na nejvyšší úrovni, ale i časté telefonáty, zásahy diplomatů, polemiky v tisku ap.
Reformní politika zakotvená v Akčním programu byla trnem v oku nejen konzervativních spojeneckých kruhů, nýbrž i českých a slovenských vyznavačů politiky tvrdé ruky, kteří se nikdy neoprostili od dogmatických pouček o diktatuře proletariátu, nepochopili oprávněnost zavržení stalinských metod, odmítali kritiku svých mylných postojů, ale i chránili své kariérní postavení zaštítěné údajnou obranou KSČ. Právě z těchto lidí si Moskva formovala svou pátou kolonu v řadách strany, podporovanou intenzivní pomocí velvyslanectví SSSR v Praze. Hlavní představitelé protireformní frakce působili i ve vedení strany a měli oporu nemalé části jejího ústředního výboru. O každý krok ve směru k plnění Akčního programu sváděli progresisté kolem Dubčeka vleklé souboje s touto frakcí. Otázkou je, zda neměli odhalit před celou veřejností jejich sabotážní počínání a politicky je znemožnit, místo marného přesvědčování a snahy získat je pro reformy.
Reálná situace v zemi, plně ovládané souhlasem s demokratickým vývojem, umožňovala reformátorům neústupně trvat na principech socialistické obrody, u vědomí neschopnosti dogmatických frakcionářů narušit či dokonce zvrátit vývoj nesený milionovými masami. Jejich nadějí ovšem zůstávala Moskva a její partneři v Berlíně, Varšavě, Budapešti a Sofii. Ti se nakonec odhodlali vojensky proti Praze zakročit a učinit samostatnému reformnímu programu KSČ konec. Po vpádu armád pěti zemí na naše území 21. srpna 1968 následovala trvalá okupace sovětskými jednotkami a postupný útlum demokratizačního procesu, vynucený tzv. moskevským protokolem, ale především vytlačováním progresistů z řídících orgánů strany a státu a jejich nahražování lidmi oddanými záměru Moskvy vrátit čs.politiku do předlednové podoby, ba ještě více sladěnou s vůlí vládců v Kremlu. Po mnohaměsíční kampani odsuzování a vyhánění progresistů se podařilo přivodit pád Dubčeka vystřídaného G. Husákem a jeho politikou tzv. normalizace, která se rovnala obnově diktatury strany z 50.let, i s těmi politickými procesy, jen bez těch šibenic.
C. Odkaz čs.jara 1968
Rok 1968 se stal jednou ze světlých stránek čs.dějin. Zcela v duchu Palackého a Masarykova „smyslu našich dějin“ se mohutně vzepjalo přímo v lidových masách nadšení pro humanizaci vztahů uvnitř národa, a to v těsném srozumění a vzájemnou důvěrou s reformátory v čele politické scenérie. Přišel opět jednou okamžik, kdy se v každém člověku zrodil pocit spolutvůrce dějin. Specifika tohoto jevu je v unikátním hávu, neboť teoretickým i praktickým centrem dění byla komunistická strana, poprvé se v mocenské pozici ochotná zříci své monopolní moci a reálně popřít dogma o třídním boji a diktatuře v zájmu socialismu. Čs. jaro prokázalo, že existuje možnost demokratizovat politickou moc znetvořenou totalitními praktikami, a to cestou návazných reformních etap, kontinuitně realizovaných s podporou veřejnosti v každé etapě, tedy bez otřesů a škod.
Ve vědomí naší společnosti se nadějné perspektivy čs.jara staly konkrétní součástí tradiční pokladnice idejí humanismu, demokracie, občanské sounáležitosti, dialogu a tolerance, sociální spravedlnosti. Jako takové je mohla hydra tzv. normalizace oslabit, ne však zničit. Sehrávaly tvůrčí roli v mnohaletém odporu proti neomalené totalitě, přikazované jednotě v krajní uniformitě, popření práv a svobod. Byly to ony, kdo uchovávaly naději, že není dějinám konec, že se dočkají obnovy a vítězství. Až přišla hodina pravdy v listopadu 1989.
Iniciátoři potlačení čs. jara násilím se dopustili katastrofálního omylu, že zachraňují socialismus. Naopak, diskreditovali autentické socialistické ideály osvobození člověka ve svobodné společnosti. Podali důkaz, že totalitní varianta uplatňování sebelidštějších idejí nemůže obstát ve zkoušce dějin, musí dříve či později ztroskotat, a že demokratická varianta politického systému skýtá trvalejší základnu úspěšného společenského vývoje cestou permanentních reforem daných pokrokem civilizačních a kulturních činitelů lidského života.
Čs. obrodné hnutí přineslo zkušenost, že i v obtížných podmínkách autoritářského režimu, který ve snaze likvidovat třídní rozdíly vytváří svou politickou slepotou nové antagonismy uvnitř společnosti, je možné trpělivým myšlenkovým zráním a drobnou osvětovou prací dospět k podlomení opor moci, dosáhnout porozumění a sjednocení většiny lidu, připravit podmínky pro pokojný přechod k rozumným řešením společenských rozporů a harmonizace zájmů.
Ideje a zkušenosti čs.jara přispěly ke zpochybnění dogmatu o sovětské cestě a systému jako jediného modelu pro ostatní země, bez ohledu na jejich podmínky a úroveň vývoje daných osobitým dějinným procesem. Přispěly však paradoxně i k sebereflexi samých představitelů sovětského modelu a našly svůj ohlas v Gorbačovově glasnosti a perestrojce (1985). Ukázalo se však, že toto poznání přišlo příliš pozdě. Záměr odbourat přežilé byrokratické praktiky, neschopné zabezpečit zásadní změny kategoricky vyžadované moderními trendy vývoje a zahájit přestavbu s využitím předností demokratických principů a svobod, neuspěl. Starý systém byl natolik zchátralý, že ztratil schopnost zvládnout reformy v organizované kontinuitě a v podstatě se hroutil. SSSR jako unie republik se rozpadal a v bolestech se rodilo nové Rusko, nadále bohaté zdroji surovin a výrobními kapacitami i vojenskou vyspělostí, avšak zatížené traumatem velmocenského pádu a hledáním vlastní cesty k příštímu vzestupu.
Program čs. reforem 1968 počítal s evolučním procesem modernizačních změn demokratickými prostředky. Vědomě respektoval generační přizpůsobení vymoženostem sociální jistoty prakticky všeho obyvatelstva a povahu lidské psychiky odolávat prudkým výkyvům způsobu života. Současně chápal potřebu co nejrychleji skoncovat s jakýmikoliv formami omezování práv a svobod každého občana v jeho profesních a osobních zájmech, využívání volného času včetně cestování, přístupu ke vzdělání a kulturním statkům, intelektuální a umělecké tvůrčí aktivitě aj. Správnost této reformátorské koncepce potvrdily omyly a škody způsobené politikou šokových skoků a živelných zvratů v období transformace 9O. let, jejíž dirigenti odmítli přijmout koncepci komplexu uvážených a na sebe navazujících etap, což vedlo k chaotickým přeryvům a škodám, avšak především k obětem pracujících vrstev.
V mezinárodním kontextu pomáhalo čs. jaro rehabilitovat socialismus a vůbec evropskou civilizaci a kulturu, postiženou krizemi a válkami i zvraty v minulém století. Podpořilo myšlenku jednoty našeho kontinentu bez dělících čar. Přihlásilo se k trvalému sepětí demokracie a socialismu, k vizi společnosti materiálních jistot a duchovního bohatství. Nabídlo inspiraci všem národům a lidem sužovaným mocenským útlakem, možnost najít z odpudivých poměrů východisko, nikoliv kopírováním našeho příkladu, nýbrž vůlí a houževnatostí řešit věci po svém, aniž ublížíme jiným.
Pokusy popřít význam či deformovat smysl čs. jara, zamlčovat či hanobit humanistické poslání socialismu, přelhat reálný chod dějin a vnucovat lidem nové dogma bezbřehého liberalismu přinášejícího opět nerovnost a útlak člověka člověkem, jsou počínáním vpravdě reakčním. Stejně tak snaha vyvodit z porážky obrodných reforem nereálnost programových změn či pomýlenost jejich aktérů je pouhým odrazem lží a pomluv, obsažených v pamfletu Poučení z krizového vývoje (1970). Kdo se hrubě mýlil a stával se hrobařem socialismu, byli právě autoři tohoto pamfletu. Jejich zhoubné postoje přebírají dnes noví odpůrci demokratického socialismu z řad okázalých antikomunistů, aby zamlžili humanistické stránky našich dějin a mátli občany halasnou demagogií podvodných hesel novoburžoazních receptů.
Čs. jaro má své čestné místo v dějinách naší země i celé Evropy, kde se podnes tento fenomén studuje a rozebírá s veškerou badatelskou vážností a politickým rozmyslem. Zaslouží si také doma pravdivou analýzu své dobové determinace, svých rysů i jisté nezralosti. Ideologicky motivované snižování jeho historického významu, překrucování objektivních faktů a příčinných souvislostí je neseno zájmem vymazat z mysli lidí jeho stále živé myšlenky a tlačit tak do zapomnění i jejich těsné sepětí s hlubokými kořeny v celé naší minulosti. V dějinách - a nejen našich - bylo nemálo idejí, programů a hnutí, které předběhly svou dobu, neodhadly zralost podmínek úspěchu a byly poraženy. Jejich nositelé se přesto stali zvěstovali a průkopníky příštích vítězství. Zažila to památka husitů, humanistů, obrozenců, proč by tomu mě1o být jinak s osudy demokratických socialistů.
Čestmír Císař, leden 2005
Čestmír Císař věnoval toto zamyšlení svým přátelům a členům Masarykovy dělnické akademie u příležitosti svých 85. narozenin. Blahopřejeme a přejeme co nejpevnější zdraví a svěžest myšlení.
Čtenářům doporučujeme přečíst příspěvek Čestmíra Císaře - K otázkám české levice, který přednesl na schůzce členů pražské organizace Strany demokratického socialismu 28. 3. 2000.