Českou společnost postavily dějiny po r. 1989 před úkol vypořádat se s náročnými transformačními proměnami. ČSSD se podílela na těchto procesech a vytvářela své pojetí transformace.
Zvládnutí takového procesu bylo a je obtížné i proto, že chyběly úspěšné zahraniční vzory, kapitálové i kvalifikační zdroje, které ho mohly usnadnit. Zlomovým obdobím byl r. 1992, kdy nastal posun politického těžiště doprava a nové mocenské elity, které se na jaře 1990 postavily do čela těchto přeměn, nekriticky přijaly strategii transformace, založenou na maximální liberalizaci, co nejrychlejší privatizaci a přísně restriktivní rozpočtové a peněžní politice. Přitom – kromě několika obecných formulí – nebyly s to vypracovat dlouhodobější politickou a společensko-transformační koncepci svého postupu. Tato bezkoncepčnost usnadnila vznik silné a vlivné vrstvy nových kořistníků, na nějž společnost reagovala nespokojeností, která je dodnes zdrojem mnoha potíží a bolestí.
Navíc v sobě „koncepční bezkoncepčnost“ konzervativně-liberální pravice, která prováděla transformační proces po svém, nesla rysy nesnášenlivosti k jakékoliv kritice, stálého zdůrazňovaní diferenciace na vítěze a poražené a měla výrazný podíl na rozbití Československa, které bylo selháním polistopadového demokratického vývoje a postavilo českou společnost před obtížný a nečekaný úkol, žít a rozvíjet se v rámci zcela nového státního útvaru – České republiky.
Pravice, která mezi lety 1992-7 bez zábran prosazovala svou, postupně vytvořila vršící se bariéru omylů, chyb a obtíží, jež nezadržitelně vedly naši zem do celkové stagnace. Specifickou roli v tom sehrála i většina medií, která se vzdala své proklamované aspirace na nezávislost a stala se alternativním aktérem pravicového vývoje.
Pravicové vlády odmítaly přijmout hospodářskou politiku státu, zaměřenou na podporu zvyšování konkurenční způsobilosti tehdy podkapitalizovaných podniků, strádajících pod břemenem předčasné liberalizace ekonomiky vůči zahraničí. Nesprávnou se ukázala zejména představa většiny pravicových ekonomů, že privatizaci ekonomických subjektů je třeba provést naráz, „jedním skokem přes propast“, a to i za tu cenu, že se uskuteční bez nezbytného právního rámce. Kupónovou privatizaci, která byla už sama o sobě krutým omylem, provázel i rozsáhlý přímý prodej podniků na bankovní úvěr, o kterém se často už předem vědělo, že nemůže být včas a zplna splacen. To vše, spolu s už zmíněným rozvratem bezpečnostních a soudních institucí a funkcí, ale i s jinými omyly, vyvolalo vlnu korupce, dosahující ohromujících rozměrů .
To, jakož i nechuť pravicových vlád dát společnosti možnost spolurozhodovat referendem o klíčových otázkách budoucnosti, vyvolalo vlnu narůstající občanské apatie. Národu byly vnucovány i takové skutečnosti, vůči kterým se zdvihal živelný odpor, pocity odcizení a nespokojenosti. Konzumní euforie parazitní vrstvy zbohatlických tunelářů kontrastovala s potížemi, jimž byla vystavena většina ostatních občanů.
Od počátku transformace se začaly ozývat ze strany sociální demokracie stále sílící varovné hlasy, ale média jim neposkytla prostor a až na několik výjimek nadále glorifikovala pravicovou politiku jako jedinou možnou cestu transformace.
Ideologie „jediné správné cesty“ odpuzovala – stejně jako před listopadem 1989 – stále více lidí, zvláště když narůstající hospodářské problémy přerostly v krizi, zatímco okolní země prožívaly vzestup. Hospodářská krize vyústila do politické a obě se v letech 1996-98 propojily do krize celospolečenské. Ta oslabila pozici pravice a vedla ke vzrůstu důvěry občanů k ČSSD.
Sociální demokracie zpracovala a předložila veřejnosti už v r. 1997 komplexní program překonání této krize a řadu opatření směřujících k dovršení transformace. Ve volbách do sněmovny v r. 1998 pro něj získala podporu takřka dvou milionů (32,31 %) voličů.
Podmínky, za nichž ČSSD převzala vládní odpovědnost, nebyly zvlášť příznivé. Její menšinová vláda měla k dispozici jen skrovný deficitní rozpočet. Navíc právě v této době dozrála kritická situace řady našich největších podniků a zejména bank, která hrozila rozvrátit stabilitu celé ekonomiky a vyvolat další vlnu jejího poklesu. V rozporu s původním záměrem nezbylo než narychlo a nemalými prostředky uhasit tento požár krizové recidivy a usměrnit k jejímu řešení nemalou část zdrojů, s nimiž vláda původně počítala pro naplňování svých klíčových programových cílů, zejména v oblasti školství, bytových, sociálních aj. programů. Vláda navíc plnila své úkoly v nepříznivé mediální atmosféře, kdy takřka všechny sdělovací prostředky – včetně veřejnoprávních – rozpoutaly proti nástupu naší vlády kampaň, někdy až nenávistnou.
Pravicová většina parlamentu navíc vládě ČSSD zablokovala řadu klíčových norem (zejména zákon o zavedení majetkových přiznání), bez nichž mohla jen s obtížemi zahájit akci Čisté ruce, namířenou proti minulé ekonomické kriminalitě.To nás velmi poškodilo, protože na její výsledky celá společnost netrpělivě čekala. Tímto krokem česká pravice udělala tlustou čáru za privatizačním rozkrádáním a legalizovala tak kořist tunelářů, etablovala novou vrstvu mafiánských zbohatlíků, jejíž beztrestná existence podrývala základy společenské morálky a společenského konsensu. Nakonec však ani tím se jí nepodařilo zabránit postihu alespoň části viníků.
Přes všechny potíže se podařilo uskutečnit podstatnou část našeho programu.
Přes tyto a další úspěchy se však ukazuje, že rozsah, složitost a obtížnost transformačního období i důsledky konzervativně liberalistické strategie transformace jsou větší, než aby je bylo možno plně zvládnout v časovém rámci jednoho volebního období. Proto jsme vypracovali dlouhodobý programový výhled, který určuje základní směry naší strategie pro budoucnost.
Především je třeba zvládnout výzvy globalizace, zahájené novou érou digitálně-informační revoluce, se všemi jejími nepominutelnými civilizačními důsledky, od nadějí po hrozby, ve smyslu rozšíření prostoru pro naše humanistické cíle.
Druhým naším strategickým cílem je začlenit ČR do EU jako její plnoprávnou, rozvinutou a stabilní součást. Toto začlenění nechápeme na rozdíl od konzervativců a liberálů jen jako vstup do největšího jednotného trhu světa, který by zabezpečil ČR ekonomickou stabilitu a potřebný růst, ale i jako účast na jedinečném procesu dobrovolného demokratického a mírového vytváření společenství evropských států.
Proto budeme spolu s ostatními evropskými sociálnědemokratickými a socialistickými stranami usilovat, aby se spolu s ekologicky orientovaným sociálnětržním hospodářstvím a vědeckým rozvojem postupně a soustavně uskutečňovala i politika plné zaměstnanosti, byl realizován kodex sociálních práv a jistot, systémy celoživotního vzdělávání, rozvoje kvartérního sektoru a cílevědomá přistěhovalecká politika spojená s bojem proti nacionalismu a xenofobii.
V organické jednotě s oběma předchozími záměry vytyčujeme i svůj třetí strategický cíl, směřující k dovršení transformačních proměn a rozvinutí nové éry solidárně humánního trvale udržitelného rozvoje naší země. Směry a cíle této politiky podrobně rozvíjíme v následujících kapitolách tohoto programového dokumentu. Jde v ní o:
Dosahováním těchto cílů chceme obnovit a dále rozvinout i některé pozitivní a specifické tradice a rysy českého národního charakteru, jejichž zdroje sahají až k dobám vzniku českého státu, reformace, osvícenství a národního obrození. Máme na mysli zejména českou pracovitost, houževnatost, schopnost a ochotu k inovacím, cit pro společenskou rovnost a poctivost, vůli k občanské zralosti a nechuť k jakémukoliv násilí a extremismu.
V kritických okamžicích historie český národ dovedl prokázat jednotu, vysoké morální kvality, obětavost a solidaritu, ale i rozvážné jednání. Nikdy mu nebyl cizí smysl pro stabilitu rodiny, originalitu vlastní kultury a vážnosti ke škole a vzdělávání.
Program směřuje k tomu, abychom tyto naše tradiční národní vlastnosti nejen oživili, ale i modernizovali jejich projevy tak, abychom byli schopni přidat do nově se tvořícího evropanství i náš český nezanedbatelný přínos.
K obsahu Dlouhodobého programu ČSSD - verze 6