Demokracii povaujeme za řád svobody, v něm jedinci a kolektivy svobodně utvářejí v rámci zákonů svůj osud. Demokratická moc, obnovovaná po pádu diktátorského a byrokratického reimu reálného socialismu, musí být legitimována souhlasem občanů a jim také ústavně odpovědná. Občanská (politická) práva, je tento vztah upravují, uznává ČSSD za práva základní, nezadatelná a univerzální. Rovnost občanského statutu ruí politický význam jakýchkoli kvalitativních odliností (rodu, pohlaví, národnosti, rasy, vyznání, sociálního postavení atd.), ale má-li být efektivní v mocenských politických vztazích, nemůe být redukována na formální rovnost před zákonem. Mírnění nerovnosti či posilování rovnosti zároveň s překonáváním jakékoli diskriminace v politické oblasti chápe ČSSD jako svůj permanentní úkol, nebo na tom závisí uplatnění zásady, e veobecnosti práv má odpovídat veobecnost občanské odpovědnosti.
Demokracie je zaloena na principu větiny, ale ten nesmí být v zájmu svobody absolutizován. ČSSD odmítá jak nekontrolovatelnou moc meniny, tak vemocnost větiny. Přikládá proto kardinální význam pojetí lidských práv v ústavě a v Listině základních práv a svobod jako práv nezadatelných, nepromlčitelných, nezcizitelných a nezruitelných. Tím jsou vyňata z legislativní kompetence státu i lidu jako ústavního zdroje vekeré státní moci. Individuální a meninová práva a svobody jsou tak ústavně zabezpečeny před libovůlí veřejnoprávních i soukromoprávních autorit. Rovnost lidí v důstojnosti, svobodě a právech předpokládá svobodu od politického a sociálního útisku, od poniující a diskriminující závislosti na státní či soukromé moci, od vykořisování, nouze, nejistoty a strachu z budoucnosti, od nevědomosti a manipulačního zmatení. Tento trend k humanizaci společenských vztahů a k svobodné tvorbě individuální identity odpovídá dějinnému emancipačnímu poslání ČSSD. A nejen to, nebo struktura lidských práv (zahrnuje liberální demokratická a sociální práva i základní právní principy, je jsou podmínkou spravedlivého procesu) a jejich obecná závaznost umoňuje podle přesvědčení ČSSD deantagonizaci společenských vztahů, je je minimálně podmínkou sociálního míru a optimálně moností spolupráce a solidarity. ČSSD nevylučuje, e liberální idea svobody nevyčerpala dosud své monosti v organickém smíření svobody, rovnosti a bratrství.
Hodnoty svobody a důstojnosti člověka nejsou v pojetí ČSSD odvozeny z něčeho, co je vůči němu vnějí (např. z trní ekonomiky): tyto atributy plynou z jeho lidství. ČSSD se ztotoňuje s osvícenským příkazem, e člověk musí být pro člověka vdy účelem, nikdy jen prostředkem chápe ho jako nejvyí omezení svobody libovůle státní a soukromé moci, motivované univerzalitou lidské svobody a důstojnosti.
Mnohostrannost lidské aktivity rozkládá obecný pojem svobody. Kodexy lidských práv znají základní svobody a práva jako svobody rovnocenné a autonomní, vůči nim není abstraktní pojem svobody nadřazeným kritériem. Vechny se odvíjejí z rovnosti lidí ve svobodě a v důstojnosti, je zároveň vytyčuje rámec státní aktivity v této sféře.
Fundamentalistické (neoliberální) pojetí svobody, je solidarizující postupy státu mírnící sociální nerovnost atd. v souladu se sociálními, hospodářskými a kulturními právy vydává za zánik svobody a státní despocii, odporuje soudobé univerzalitě lidských práv a je pro ČSSD nepřijatelné. Odtrhuje toti jedince od společenství a svou podstatou je obranou parciálních privilegií závislost sociálních atd. práv na výkonnosti ekonomiky není dostačujícím argumentem pro zamítnutí principu solidarity či bratrství.
Svoboda, má-li být vpravdě univerzální, nemůe být neomezená omezení je rozhraním oddělujícím svobodu od anarchie, v ní právo ustupuje síle (omezení základních práv a svobod upravuje č. 4 Listiny základních práv a svobod: musí mít formu zákona a musí etřit jejich podstatu a smysl).
Liberální trní ekonomika a demokracie se mohou jak ukazuje Pinochetova diktátorská éra rozcházet na úkor práv a svobod závislejích účastníků trních vztahů. U z toho je zřejmé, e antietatismus ČSSD (limitování státních kompetencí) je kvalitativně odliný od neoliberálního antietatismu. Kritika etatismu staré sociální demokracie, který byl adekvátní reakcí na hospodářský liberalismus, nemůe tuto odlinost přehlíet.
Nový etatismus nové sociální demokracie je spjatý s úkoly státu danými hospodářskými, sociálními a kulturními právy, orientací na sociální a humánní dimenzi demokracie a její roziřování na dalí oblasti a sféry společenské aktivity. Inspirací je tu pro ČSSD Masarykova idea humanitní demokracie. ČSSD je odpůrcem obou extrémů, odmítá jak neúměrné zesilování státu, tak jeho neúměrné oslabování, uvolňující vliv mimoústavních silových ohnisek. Optimální rozsah státních kompetencí a funkcí je konec konců určen souhrnem jeho závazků a povinností, zakotvených v ústavě a v dalích stát zavazujících normách. Toto kritérium předchází jakoukoli ideologickou argumentaci, nebo ústava zavazuje stát k ideologické a religijní nestrannosti. ČSSD odvozuje charakter, strukturu a kompetence státu a jejich meze prioritně z principu lidských práv (z rovnosti lidí v důstojnosti, právech a svobodě), nikoli z dominace principů trní ekonomiky. Povauje proto nezbytnou míru státní autority za nepostradatelný nástroj, který se neomezuje jen na negativní funkce (vojenské policejní, justiční), nebo má i pozitivní tvůrčí úkoly plynoucí z étosu lidských práv (Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech).
Tato orientace ČSSD, z pozic jiné doktríny obviňovaná z etatismu a sklonu k sociálnímu inenýrství, je v plné shodě s hodnotovou strukturou lidských práv. Neznamená fetiizaci státu a moci, jejich povyování na hlavní cíl a hlavní prostředek. Podobné tendence povauje sociální demokracie za patologické a nepodceňuje jejich nebezpečnost. Vyvozuje ovem logický závěr z dějinné zkuenosti, e autoregulační trní mechanismy (neviditelná ruka trhu) samy o sobě společnost svobody a spravedlnosti nevytvářejí. ČSSD vychází z přesvědčení, e trní ekonomika nemá charakter přírodní objektivity, nýbr e je v dosahu lidské vůle a morálních soudů.
V postupující globalizaci je ČSSD součástí sil, je usilují o prioritu demokratické politiky před ekonomikou a o to, aby se nevymkla z inspiračního vlivu univerzálních lidských práv. Pro ČSSD je to podmínkou toho, aby reciproční zúení ( je není zánikem) státní svrchovanosti sílu integračních procesů nejen zachovalo, ale i zpevnilo zásady svobodné a spravedlivé společnosti.
Ústavní instituce a celý právní řád vycházejí z hodnot a principů, nezbytných pro demokratický právní stát, ale jejich tvar není ani dokonalý, ani konečný. Navíc ani politický, ani justiční provoz nevyuívají vech moností či povinností, které u dávají nebo vyadují. Tento stav není příznivý pro společenské uznání ústavních institucí jako takových, tj. uznání jejich smyslu a poslání v demokratickém řádu svobody. Personální prvek, nahodilý na rozdíl od instituce, překáí jejímu docenění. ČSSD z této situace vyvozuje dvojjediný úkol: usilovat o zkvalitnění a zkompletování institucionálního a právního systému na základě kritérií daných demokratickými hodnotami včetně začlenění do evropského a mezinárodního institucionálního a právního řádu. Druhé zacílení tohoto dvojjediného úkolu navazuje na Masarykovo pojetí demokracie jako způsobu ivota: přesahuje instituční a normativní kostru demokracie poadavkem intelektuální a morální kvality občanů. Je to úkol obtínějí ne stanovení pravidel a zřízení institucí, který vlastně nikdy nekončí. Předpokládá Masarykovými slovy permanentní revoluci hlav a srdcí. ČSSD vnímá aktuální potřebu celkové revize Ústavy České republiky, která vznikala na sklonku roku 1992 pod tlakem blíícího se rozpadu Československa jako kompromis nejrůznějích politických zájmů a představ tehdejího politického spektra, jemu dominovala pravicová politika. Za naléhavý úkol povauje ČSSD zakotvení referenda jako trvalé součásti ústavního pořádku tak, aby o základních otázkách vnitřní i zahraniční politiky státu mohli rozhodovat občané.
Krajské a obecní samosprávy, zakotvené v Ústavě, vytvořily organizační základy pro účast občanů na správě veřejných záleitostí. Princip subsidiarity rozhodovat na stupni, který je pro danou věc nejoptimálnějí spolu s finanční ústavou samospráv je zárukou jejich politické a společenské autority. Samospráva je součástí občanské společnosti, nikoli prodlouením či filiálkou centrální mocí, její decentralizace tvoří paralelní proces. ČSSD je připravena promítnout princip subsidiarity do obou dimenzí správy státu a věcí veřejných v národním měřítku stejně jako správy věcí evropských v rámci Evropské unie.
ČSSD nepovauje vzájemný vztah státu a samosprávy za konkurenční, nebo obojí mají stejný zdroj legitimity. Konflikty nejsou ovem vyloučeny, ale musí být podřízeny jednotné koncepci rozhodování, dané ústavou a zákony. ČSSD nepodléhá iluzím, e se snadno, bez trvalého a pozorného zřetele k praktickým zkuenostem z dovrování a fungování samosprávného systému, dojde k optimálnímu rozloení kompetencí, financování a k mnoha dalím aspektům vyvolaných ustavením této instituce.
ČSSD povauje zastupitelskou demokracii za nejvhodnějí formu lidovlády v moderní společnosti. Přikládá vak stejný význam jak zastupitelství, tak přímé demokracii, která předpokládá součinnost občanů na politickém rozhodování. Zastupitelství je svou podstatou reprezentací obecného zájmu, vyaduje tedy optimální zastoupení vech podstatných sloek občanské společnosti. Proto také ČSSD trvá na zachování poměrného volebního systému do dolní komory Parlamentu ČR. Odmítá reformu, která by poměrnost odstranila, ale připoutí diskusi o úpravách systému posilujících princip ochrany některých menin (například romské komunity).
Zároveň je ČSSD proti tendenci vedoucí k oligarchizaci zastupitelství, která ve svých důsledcích redukuje politická práva občanů na periodický volební akt. Povauje za ádoucí trvalou součinnost občanů na správě státu, je není myslitelná bez těch či jiných institucí přímé anebo participativní demokracie, které dávají mínění občanů politickou a právní relevanci (samospráva, laický element v soudnictví, přenos různých kompetencí na specializovaná občanská sdruení atd.). V referendu vidí ČSSD jednu z účinných vazeb mezi státem a společností, která prakticky stvrzuje význam občanského statutu. I referendum je ovem podrobeno stejným limitům jako zákonodárná moc: čeho ta nemůe v důsledku limitů dosáhnout, toho nelze dosáhnout ani referendem. Varování, e referendum by nakonec mohlo zahubit zastupitelský princip, není asi tolik důsledkem politologické negramotnosti, jako liberální nechuti k rovnocennosti občanů. Nejde tu o abstraktní úvahy o zneuitelnosti tohoto institutu, ale o jeho místo v naem ústavním řádu. V rámci naí ústavy nelze bez jejího předchozího zruení prostřednictvím referenda zruit demokracii a nastolit plebiscitní moc, legitimovanou lidovým souhlasem. Mocenské kompetence stanoví výlučně zákonodárná (ústavodárná) moc, referendem mohou být pouze potvrzeny nebo zamítnuty.
Naléhající potřeba modernizace a racionalizace státního i samosprávního provozu zvýrazňuje význam odbornosti. S ní jsou spojeny různé variace technokratického řízení státu, které jakoby archaizovaly tradiční politické principy a instituce, včetně svrchovanosti lidu. ČSSD je přesvědčena, e ádný technokratický dirigismus nemůe nahradit funkci politiky v tom, co je spojeno s pojmem obecný zájem, t.j. v takovém vyrovnávání různorodých zájmů, aby odpovídalo vizi spravedlivého a solidárního společenství. Povauje politiku za specifickou odbornost a přípravu pro politickou práci za součást odpovědné a perspektivní politiky. Demokracie nemůe existovat bez moci legitimované souhlasem občanů.
Odbornou a informační bází politiky (výkonné moci), je vyaduje permanentní modernizaci a racionalizaci, je státní správa, která je spolu se samosprávou součástí veřejné správy. Je vak zároveň institucí nejvíce náchylnou k byrokratizaci (nevýkonnosti, uzavřenosti, utajování, korupci apod.). Aby se umocnily její klady a minimalizovaly její patologické sklony uvolňované vnějími tlaky, povauje ČSSD za nezbytné stanovit přísná odborná a morální kritéria pro rovný přístup do státní sluby a prodchnout ji étosem sluby veřejnosti a úcty k lidským právům. ČSSD bude usilovat o takové odměňování a sociální jistoty státních zaměstnanců, je budou s to minimalizovat patologické tendence a posilovat jejich nezávislost a loajálnost k ústavě, zákonům a veřejnému zájmu bez zřetele k proměnám politického profilu vlád, udrovat transparentnost státní správy (zvrat od utajení k právu veřejnosti na informace) a bránit její přeměně v privilegovaný stav, degradující ostatní na druhořadé občany. ČSSD bude prosazovat vytvoření speciálního kolícího zařízení pro přípravu státních zaměstnanců, vědeckovýzkumné báze státní správy a dobudování správního soudnictví jako záruky zákonnosti státní správy.
Administrativa je kadodenností státu, s ní se občané nejčastěji setkávají a na základě této přímé zkuenosti si utvářejí představu o státu. Je vak i tou slokou státu, která umoňuje společnosti zmáhat krizové, anarchizující situace či katastrofy racionálně. Zvýit její vánost (proti jejímu neoliberálnímu sniování atd.) v demokratickém prostředí chápe ČSSD jako nezanedbatelný pedagogický úkol. Jako souběnost kritiky a modernizace.
Pojetí demokracie jako diskuse mezi vládnoucími a ovládanými, mezi soupeřícími politickými stranami atd. předpokládá, e vechny politické instituce jsou konfrontovány s míněními občanů a občanských sdruení. Podstatná je ovem forma této konfrontace není k ničemu monolog, v něm kadý slyí předevím sebe. Tak se projevuje arogance moci, dogmatismus a fundamentalismus, ale svádí k tomu i tradiční mentalita politické elity, víceméně imunní vůči hlasu a vlivu masové demokracie. Taková izolace moci od veřejného mínění se sice podílí na formování volebního chování (rozhodnutí), ale nedovoluje, aby se tato mínění podílela na rozhodování. ČSSD takový stav povauje za deficit demokracie a usiluje o takové formy diskuse, které přísluné instituce musí brát v úvahu povinně, případně k nim zaujímat souhlasná nebo zamítavá stanoviska (obdoby petičního práva, expertízy apod.).
Transparentnost státních institucí vyaduje oboustranný tok informací mezi nimi a občanskou společností. Ten si vak nelze představit bez přísluných mediálních moností obou stran, má-li jít o nezprostředkované informace. Neoliberální absolutizace nezávislosti informačních toků na státu zachází podle názoru ČSSD do krajností, je neprospívají pochopení a uznání hodnoty státu pro politické a národní společenství.
V rozsahu platného kodexu lidských práv je ochrana ivota, svobody a vlastnictví elementární funkcí státu. Má zajistit právní jistotu, tj. propočitatelnost reakce ostatních účastníků právních vztahů a státních institucí (správních, policejních, justičních atd.) na určitá chování a vytvořit pocit bezpečí, sebevědomí a sebeúcty občanů v jednání s představiteli státu. Takový stát, odpovídající podstatě právního státu, vyaduje odbornou a morální kvalitu represivních a justičních sloek i jejich optimální materiální vybavení. O naléhavosti reforem v této oblasti svědčí rozsah kriminality, organizovaného zločinu, mafiánství, korupce, prostituce, obchodu s drogami apod., který vyaduje i účinnějí nadnárodní spolupráci. ČSSD soudí, e klima jistoty, bezpečnosti a spravedlnosti úzce souvisí s adekvátní a časově přiměřenou reakcí na jakékoli protiprávní jednání včetně vykonatelnosti rozhodnutí, přirozeně s respektem k principu soudcovské nezávislosti a k právu na spravedlivý proces a také s dostupností soudní ochrany (soudní náklady).
ČSSD proto iniciuje a podporuje reformy justice a s ní spjatých institucí, je směřují k tomuto cíli, i reformy trestů a vězeňství, které orientují k účinnějí prevenci, resocializaci a k znovuzařazení do společnosti. Zkvalitnění kontrolních institucí a reimu stíností (úřad ochránce lidských práv apod.) dostupnějího občanům, musí být trvalou součástí agendy ČSSD. Znepokojivý růst drogové závislosti a kriminality dětí a mládee, nezřídka spojený s okující krutostí a mravní otrlostí, klade otázku reformy hranice trestní odpovědnosti i výzvu k nalézání a uplatnění speciálních mechanismů prevence a resocializace. ČSSD si je vědoma, e reakce veřejnosti na erupci kriminality míří k zesílení trestní represe a k zpřísnění procesních pravidel apod. I kdy nevylučuje reformy v zájmu účinnějího postihování kriminality, bude usilovat o to, aby zůstaly v mezích humanitního pojetí demokracie a lidských práv.
ČSSD povauje zajitění bezpečnosti občanů, ochranu jejich práv a svobod, ivotů, zdraví a majetku za jednu ze základních rolí státu. Vytvoření pocitu bezpečí ve společnosti je předpokladem jejího harmonického rozvoje, ČSSD proto podporuje aktivní a důsledný postup bezpečnostních sborů proti závané hospodářské trestné činnosti, organizovanému zločinu ve vech jeho podobách, korupci, extremismu a hnutí potlačujícím lidská práva a dalím formám kriminality. ČSSD bude dále iniciovat dalí formy rozvoje situační a sociální prevence kriminality předevím s ohledem na znepokojující stav v oblasti uívání drog a některé projevy obecné kriminality.
Ochrana demokracie
Monost jejího zruení demokratickou, ústavní cestou (tzv. paradox demokracie) je konstrukcí naí ústavy (nepřekročitelným omezením státní moci) právně vyloučen. Pro extrémní případ protiústavního zruení těchto omezení lidských práv zakotvuje ústava právo občanů na odpor. V pojetí ČSSD umoňují základní práva a svobody reformní iniciativy a postupy demokracie nemůe znamenat nucenou permanentní reprodukci daného stavu, konzervativní pokoru před tím, co je dáno a co se můe měnit jen samopohybem, nikoli záměrným jednáním. Tyto iniciativy a postupy vak nesmí směřovat proti duchu lidských práv, proti jejich univerzální humanistické dimenzi.
ČSSD povauje za ústavní povinnost čelit vem skupinám, hnutím a ideologiím, které programově útočí proti tomuto univerzalismu lidských práv z pozic rasistické či jiné diskriminující doktríny a v souladu s tím i proti jejich politickoprávním zárukám. Zároveň je přesvědčena, e principy demokracie nelze chránit nedemokratickými metodami, je by se dotkly práv a svobod ostatních občanů.
Těitě obrany proti těmto tendencím spočívá v občanské společnosti, v demokratické ofenzívě demokratických sil. Represi (tj. omezení výkonu základních práv v souladu s ústavou) povauje ČSSD za krajní, ale nevyhnutelný prostředek v těch případech, které definuje Listina základních práv a svobod. Tedy v případech, kdy se definovaná nebezpečí a ohroení aktualizují nestačí tedy, jsou-li tato nebezpečí a ohroení jen latentní slokou doktríny.
Priorita základních práv a svobod před jejich omezením komplikuje politicko právní posouzení extrémů, nicméně dosavadní přístup k veřejně demonstrované negaci lidských práv přísluníky a stoupenci antidemokratických skupin povauje ČSSD za neúměrně liberální.
Objektivně působí v dobrém i patném smyslu jako vychovatelé. Úroveň kultury vysoké politiky stranickopolitických konfrontací, postupů, financování stran atd., atd. se vpisuje do občanského vidění a hodnocení politiky, a tím i do pojetí občanské angaovanosti a odpovědnosti. Dávné koncepce republikánských občanských ctností jsou beznadějně zatlačovány uměním pragmatického kalkulu. Obecně by mělo platit, e k funkcím politické strany (a státních institucí) patří výchova k občanství, v ní je parciálnost stranictví podřízena univerzalitě lidských práv a respektu k zájmům a potřebám společenství.
Ve sféře politiky se vlastně má dovrovat a zúročovat socializace člověka, zahájená v rodině a ve kole, v institucích, kde se budoucí občan prvně setkává s klíčovými principy společenského ivota s právy a povinnostmi, s vazbou odměny na výkon, trestu za neposlunost atd. Solidaristická orientace, zaloená na společenské podstatě člověka (protikladné tedy individualistické atomizaci), motivuje hluboký a trvalý zájem ČSSD o vechny socializační instituce, je formují intelektuální, morální a profesní profil demokratického občanství, vyznačujícího se úctou k lidským právům a demokratickému právnímu vědomí.
Obrat od státní regulace víry, smýlení a přesvědčení občanů k jejich morální a intelektuální autonomii byl obratem od mocensky udrované nedospělosti k lidské zralosti a odpovědnosti. Hlavní problém spatřuje ovem v obecném rozvoji vzdělanosti, nebo ta umoňuje kritickou prověrku doléhajících informací. Z tohoto důvodu povauje ČSSD za prospěné, aby se ohniska vzdělanosti univerzity, výzkumné ústavy apod., aktivně vklínily do duchovního proudění a velkých diskusí o klíčových problémech národního společenství, jeho duchovního a morálního stavu a perspektivách. Najít a uplatnit mechanismy kultivující svobodu projevu i odpovědnost této svobody je podle mínění ČSSD podmínkou demokracie jako způsobu ivota.
ČSSD povauje lidská práva (Listinu základních práv a svobod a mezinárodní smlouvy, je mají podle čl. 10 Ústavy ČR nadzákonnou platnost) za otevřený normativní systém, závazný a inspirativní pro demokratickou a emancipační politiku. Na jejich základě se v poválečném období rozvinula různorodá emancipační a protestní hnutí, směřující proti nebezpečným a kodlivým aspektům politiky vlád (mírové, ekologické a obdobné aktivity) a zjevným i skrytým (historií posvěceným) diskriminacím, ztěujícím uznání legitimity té či jiné meninové identity etnické, rasové, náboenské, sexuální atd. Byla polemická k legislativě, ke státním a sociálněekonomickým orientacím a postupům i k mentalitě a předsudkům větinového či dominantního společenství, je v praktikované diskriminaci odmítalo vidět nespravedlnost a nerovnost pokud jde o přístup ke vzdělání, k řídícím funkcím, ke stejné mzdě za stejnou práci, k azylantům, přistěhovalcům apod.
Ačkoli se tyto emancipační a identifikační vlny, je u nás po listopadu 1989 proběhly v zrychleném čase, neobely bez morálních a kulturních stínů (komercionalizace, kult násilí, pornografie, prostituce, drogy), ČSSD je předevím povauje za důsledek inspiračního vlivu lidských práv, který kvalitativně proměnil občanskou společnost, formy její aktivity a poměr ke státu i k mimostátním institucím. Odstraňování různých forem diskriminace, zvlátě tam, kde je jako samozřejmost vepsána do mentality společnosti (jako soubor civilizačních, nacionálních a obdobných předsudků v lepím případě a jako jejich povýení na vůdčí politické principy v horím případě), chápe jako jednotu legislativních a pedagogických postupů. V lidských právech vidí ČSSD nejen obranu proti rozpínavosti a nezákonným postupům státu, nýbr i obranu proti destruktivním důsledkům kriminality, společenských nerovností a závislostí v občanské společnosti. Demokratický právní stát je tedy hrozbou a ochráncem zároveň a obdobné zdvojení existuje i ve vztahu jedince a občanské společnosti (soukromoprávních institucí), kde se nerespektování lidských práv snadněji kryje pseudoliberální absolutizací svobody individua.
Ústavní princip občanské rovnosti, který se vznáí nad manifestací kvalitativních odliností (identit) v občanské společnosti, musí mít v tomto napětí nezbytnou míru reálnosti, nebo jen za tohoto předpokladu můe podle přesvědčení ČSSD účinně konkurovat nevázanosti a libovůli svobody silnějích a početnějích. Tím není ovem vyloučeno uplatnění nerovnosti (zvýhodnění) v zájmu rovnosti, nebo dosaení této hodnoty plynoucí z étosu lidských práv začíná zastavením jejího růstu (progresivním zdaněním apod.). V principu ústavní rovnosti je neodlučně zabudován princip tolerance. Kvalitativní pluralita občanské společnosti můe být zbavována destruktivních důsledků jen faktickou i kdy jen relativní, ale otevřenou v jejím směru rovností a faktickou tolerancí, která je dvojsměrná: jak větin vůči meninám, tak menin vůči větinám. ČSSD z této situace dovozuje nutnost takové politické kultury (politického stylu), v ní jsou rovnost a tolerance umocněny solidaritou, je je podmínkou vzniku a trvání politického národa jako osudového společenství. Evropská integrace, v ní je univerzalita občanského principu konfrontována i s mohutnými kulturně historickými státně národními identitami, je bez takové politické kultury nepředstavitelná. ČSSD přitom vnímá prostor lidských práv a svobod jako zdaleka nevyčerpaný a předevím v oblasti práv sociálních a kulturních je připravena k jeho dalímu roziřování v rámci českých zemí i Evropské unie.
Ačkoli během dvacátého století dolo v postavení en ve společnosti k obrovskému pokroku, mnohé neoprávněné nerovnosti stále přetrvávají. eny jsou nedostatečně zastoupené v mocenských a rozhodovacích procesech, dostávají mení mzdu ne mui, stávají se obětmi (domácího) násilí, nesou valnou část odpovědnosti za péči o děti či staré rodiče a o domácnost.
ČSSD bude v souladu s politikou Evropské unie prosazovat důsledné uplatňování vyrovnávání příleitosti (metody genderového mainstreamingu). V praxi to znamená nejen zavádět taková opatření, která otevřou enám cestu k paritnímu postavení ve vech významných společenských aktivitách, ale také uplatňovat hledisko rovných příleitostí ve vech existujících politikách, strategiích a plánech.
ČSSD si je vědoma, e prosazování rovnosti en a muů ve společnosti je sloitou civilizační výzvou a e země, která nedokáe plně vyuít schopnosti svých en, se odsuzuje k zaostalosti.
Radikální fragmentace občanské společnosti spjatá s novými formami občanské iniciativy, je je důsledkem mnohotvárných emancipačních revolucí, klade spolu s radikální strukturální proměnou sociálního rozvrstvení (redukcí dělnictva a rolnictva) poadavek hledat a uplatnit adekvátní formy a prostředky sociální a politické integrace. Úbytky státní svrchovanosti podmíněné nadstátní integrací a vnitřní samosprávní decentralizací státní správy se netýkají podstaty daného problému, vnáejí vak do vnitřní politiky jeho nadstátní (evropský, globální) rozměr. ČSSD tu vidí dva základní problémové okruhy.
Z prvního plynou otázky, zda je jetě oprávněn či zda je jetě vůbec moný pojem obecného blaha (zájmu apod.) jako klíčová funkce státu. A zda můe být obecné blaho formulováno státem, jsou-li jeho dominantním hybatelem politické strany. ČSSD vychází z přesvědčení, e záporná odpověď by znamenala popření existence společnosti, uznání priority individualistické atomizace a tím i oprávněnost rezignace na monost organické integrace, respektující jak princip individuality v duchu lidských práv, tak společenský rozměr individua. Z hlediska ČSSD tato organická integrace předpokládá, e politická strana (koalice stran), je je demokratickým aktem povolána k státnímu významu, musí být jako reprezentant vůle realizovat určitou podobu obecného blaha otevřena vůči celé občanské společnosti a vemu, co je vpravdě (z hlediska ústavy a lidských práv) univerzální, i kdy solidarita plynoucí z této univerzality se jednotlivých členů společnosti dotkne nestejně v důsledku prohlubování rovnosti. Jinak řečeno, stranickost (jako korporativní, parciální negace uvedené univerzality) je v rovině státní vůle patologickým jevem. Lze říci, e jen ty strany, které jsou schopny této univerzality, odpovídají pojmu politické strany. Zde přichází ovem ke slovu jak racionalita politiky, tak morální étos lidských práv. Strany, v nich je jetě uchováno vědomí emancipační mise, nejsou a nemohou být imunní k morálním impulsům vycházejícím ze situace společenských vyděděnců, uraených a poníených.
Z druhého okruhu vyplývá otázka, co je sférou (objektem) politiky a kdo je (můe či má být) jejím aktérem. Jde tu o problém relace mezi akčním radiem politického rozhodování a kontroly a autoregulačními trními mechanismy, doplněnými korigujícími nezávislými institucemi. íře emancipačního projektu ČSSD je taková, e se nemůe zříci poučena historickou zkueností i současnými trendy trvající nerovnosti pozitivních funkcí státu, nově ovem definovaných v duchu lidských práv a ekonomických trendů, je jsou materiálně-organizační bází jejich naplňování. ČSSD ne_sdílí neoliberální iluzivní touhu po konci politiky ani z národního, ani z regionálního a globálního pohledu. Z ústavní univerzality občanství dovozuje ČSSD univerzalitu politických aktérů. Tzv. nepolitickou politiku chápe jako politickou permanentní angaovanost a odpovědnost občanů, jejich aktivit a organizačních struktur, je nejsou na rozdíl od politických stran právně včleněny do ústavního politického provozu (s příslunými výjimkami jako je petiční právo apod.). Financování stran státem je odůvodněno (jako princip) tím, e spojují občanskou společnost se státní mocí prostřednictvím zastupitelství, e disponují integrační potencí a pedagogickými nástroji k výchově k odpovědnému a rozumějícímu občanství. Obě tyto vrstvy politiky se vzájemně podmiňují.
ČSSD usilující o demokratickou součinnost občanů nemá důvod klást princip zastupitelské demokracie proti aktivitám skupin a sdruení občanské společnosti a vytýkat jim v neoliberálním smyslu absenci legitimity. Naopak usiluje o participaci, za její legitimní a zavazující zdroj povauje v Ústavě zakotvený princip svrchovanosti lidu. Proto také trvá přes nezbytnou adaptaci k mediální, informační a marketingové revoluci na komunikativním charakteru strany, neztotoňuje se s tezí o zastaralosti masových stran, zbytečnosti stranického tisku a vůbec metod na vech úrovních přímé komunikace se společností.
ČSSD neztrácí ze zřetele, e občanská společnost snadněji podléhá rozvánění a extremismu (nebo opačně: znechucení, apatii), zvlátě tehdy, je-li konfrontována s arogancí moci a mocných či s nestoudností bohatství a ziskuchtivosti (drastické rozdíly v odměňování, ivotním stylu apod.). Nezapomíná, e v základech moderní demokracie je zabudován emancipační vklad třídního boje, racionální vize spjaté s vánivým morálním protestem. Soudobé smíření liberálního, demokratického a sociálního dějinného úsilí vytvořilo novou situaci, která motivuje sklony k zamítání klasického rozliení politických orientací na pravici a levici a dokonce k trestněprávnímu postihu třídní nenávisti, je je povahou věci zaměřena proti niím vrstvám, nebo bohatství je asociální i racionálně, podle principů odlidtěné politické ekonomie. Je nepochybné, e rozliení (demokratické) pravice a levice zaniká v případě reálného ohroení otevřené společnosti, ale takové případy nepatří do kadodennosti. V kadodennosti otevřené společnosti se manifestuje, jak je patrné v soudobých snahách o odzbrojení sociálního státu. Jejich konfliktnost je ovem právně podřízena reimu lidských práv, který koriguje rozpínavost obou politických křídel a orientuje je středově.
Proces internacionalizace a univerzalizace lidských práv chápe ČSSD jako nezbytný základ k mírové koexistenci, spolupráci a vzájemné solidárnosti států a národů, její absencí v mnichovanství byly nae národy těce dotčeny. Proto bude usilovat o to, aby eticko-právní zásady mezinárodního práva měly prioritní postavení v naem právním systému a aby Česká republika měla aktivní podíl na mezinárodních smluvních a institucionálních zárukách a obranách lidských práv. ČSSD uznává prioritu základních a nezadatelných práv a svobod před státní svrchovaností, ale nepřehlíí, jak zdlouhavě a obtíně Evropa dospívala k jejich uznání a jaké úsilí muselo být vynaloeno k poráce totalitarismů, které je zneuznávaly nebo které chtěly definitivně vykořenit evropskou emancipační ideu. Proto ČSSD přikládá velkou váhu vnímavosti k výchozí politické a historické situaci a kulturní identitě rozvojových zemí, nebo jejich podcenění vyvolává komplikující obranné reakce, zvlátě je-li spojeno se selektivním přístupem, diktovaným konjunkturálními mocenskými zájmy.
Zároveň ČSSD povauje za nevyhnutelné, aby zásahy do svrchovanosti států, motivované kvalitativním poruováním lidských práv, byly perfektně opřeny o nesporná fakta a nesporné právní normy. Zvládání integračních procesů evropského, globálního tak, aby se nevymkly z humanizační a emancipační perspektivy, vyaduje podle mínění ČSSD jejich permanentní korekci z hlediska étosu lidských práv. Nemělo by dojít k tomu, e jejich odkládání v důsledku zaostávání globalizace politiky a politickoprávních institucí posílí bariéry proti jejich komplexnímu ustavení, zvlátě proti jejich demokratizující a socializující dimenzi.
K obsahu Dlouhodobého programu ČSSD - verze 6