(...)
Ve straně i ve státě docházelo stále častěji k jevům neslučitelným se socialistickými ideály, jevům, které diskreditovaly socialismus. Vytvořil se byrokraticko-centralistický režim, před nímž často varoval Lenin, a jehož hlavními rysy byly dogmatismus, subjektivismus a nakonec i diktátorský způsob vlády. Humanistické a demokratické hodnoty se velkou měrou převrátily ve svůj opak.
Popisujeme tento režim jako stalinistický. Ale bylo by chybou redukovat jeho vznik jen na Stalinovu osobu, ačkoliv k němu osobně výrazně přispěl. Řada faktorů, včetně omezení válečného komunismu, zaostalosti Ruska a absence tradic parlamentní demokracie, podporovalo vznik byrokratické vrstvy společnosti, která působila s pomocí státního aparátu, armády, bezpečnostních složek, hospodářské sféry a strany. Tato vrstva se rostoucí měrou oddělovala od lidí a jejich potřeb a začala vládnout absolutní mocí. Byrokracie měla zájem na zachování a nedotknutelnosti státního aparátu, protože mu vděčila za svou sociální existenci. Státní aparát tak sloužil k postupné přeměně demokracie sovětů na diktaturu byrokracie, k omezování občanských práv a k prosazování politiky násilnou cestou, která si vyžádala mnoho obětí, např. během kolektivizace.
Alternativní koncepce byly, stejně jako kritika socialismu nebo vedoucích osobností, považovány za „kontrarevoluci“ a „aktivity nepřátelských tajných agentů“. Jejich nositelé byli obviněni a potrestáni. Stalinistické represálie ve 30. a 40. letech, které způsobily smrt milionů lidí, vyznačují vrchol tohoto vývoje.
Změnil se také charakter a význam strany. Marx a Engels viděli v komunistické straně složku pracující třídy, která nemá žádné zvláštní zájmy odlišné od proletariátu a jejímž hlavním úkolem je rozpoznat podmínky a vývoj hnutí a současně důsledně reprezentovat zájmy pracující třídy.
Proti tomuto předpokladu byl vytvořen mocenský monopol strany nad státem, ekonomikou a dalšími společenskými sférami, který byl neustále za Stalinova vedení rozšiřován. Ve skutečnosti však byla posilována pouze moc byrokraticko-diktátorské vedoucí skupiny. Lenin vždy zdůrazňoval metodu přesvědčování jako hlavní přístup k politické práci, dokonce i pro vítěznou stranu ve státě. Nyní byl tento přístup nahrazen administrováním, nátlakem, psychologickým a fyzickým terorem a dokonce masovými represáliemi.
Lidské bytosti se staly pouhými objekty sociálního vývoje, zejména pokud jde o vývoj politického systému. Odbory a další organizace pracujících byly používány jako „převodní páky“ k podpoře diktatury, zejména k vytváření jejího pseudodemokratického obrazu.
Základní složkou systému byl kult Stalinovy osobnosti. Nebyla to ale ani příčina, ani hlavní charakteristika. Kult mrtvého Lenina, praktikovaný Stalinem, sloužil k odstranění Leninova pojetí socialismu a jeho učení. Stalinisté vždy sami sebe charakterizovali jako marxisty-leninovce. Ideologie, kterou pod tímto názvem šířili, měla zejména zakrýt rozpory mezi skutečnými hodnotami socialismu a stalinistickou realitou.
Proto byly zneužívány citáty klasiků a libovolně dosazovány, aby ospravedlňovaly současnou politiku vůdců. Některé z Leninových hodnocení a poznámek o určitých historicko-konkrétních situacích byly vytrhávány z kontextu a dogmaticky přenášeny do jiných podmínek. Toto falešné předstírání také patřilo k povaze stalinismu.
Stalinismus znamenal demoralizaci a úpadek intelektuálního života a lidských hodnot. Pod stalinistickými záminkami byly deformovány základní myšlenky a etický kontext marxistické filosofie a vědy. Proto vždy chybělo jedno: totiž že marxismus je především teorií humanismu. Pochopení toho, že marxismus a revoluční dělnické hnutí reprezentují a prosazují všeobecné lidské hodnoty a ideály, je rozhodující pro správné řešení všech otázek socialistické politiky. Realizace nutností a příležitostí je výslednicí tohoto postoje. Tato realizace spočívá v utváření socialistické politiky jako způsobu života, který zahrnuje nejširší možnou alianci mezi všemi silami lidí, nikoho nevylučující a vždy usilující o demokratický konsensus a kompromis, aby byly realizovány zájmy a potřeby všech lidských bytostí. O takovou alianci, vždy obsahující objektivní rozpory, nebylo čestně usilováno, ale byla zničena arogancí a monopolizací.
Transformace naší společnosti vyžaduje, abychom za sebou nechali stalinistickou interpretaci mocenské otázky. Vztah k politické moci byl redukován na pověru o možnostech státních mocenských nástrojů, stojících mimo oblast demokratické kontroly. Převládala iluze o možnosti v každém okamžiku kontrolovat společnost a její vývoj za pomoci centralizovaného vládního aparátu.
Tak byl odsunut hlavní politický úkol: zápas o dosažení demokratického konsensu se všemi silami lidí, který by se týkal základních otázek sociálního vývoje a sociální shody na společné strategii v jednotlivých otázkách praktické politiky. Politika byla primárně považována za nástroj administrativního použití moci.
(...)
Komunistická internacionála, které ve specifických otázkách stále více dominoval Stalin, posilovala v KS Německa vznik a pokračování sektářské pozice. Nechvalně proslavená teze o sociálfašismu je jedním z nejznámějších příkladů. Vliv stalinismu zabránil mnoha vedoucím německým komunistům, bez ohledu na jejich významné zásluhy, aby plně pochopili hodnotu občansko-demokratických vymožeností a aby pomohli utvořit nejširší možnou alianci se sociálními demokraty k překonání fašismu a války.
(...)
Hovoříme-li o našem vývoji, musíme brát v úvahu, že probíhal pod vlivem převahy sovětského vedení. Povahu a rozmanitost forem revolučního transformačního procesu, zahájeného osvobozením od fašismu, nelze vysvětlit jako pouhý přenos sociálního systému, jaký tehdy existoval a byl určován Stalinem, do dalších zemí. Jsou zde zásadní rozdíly, které se týkají, např. vývoje politického systému, cest a forem socializace výrobních prostředků a vývoje výrobních sil.
(...)
Narušení vývoje rozdílných cest k socialismu se stalo zřejmým v r. 1948, kdy se projevily příznaky jako monstrprocesy v lidovědemokratických státech nebo sovětsko-jugoslávská roztržka, iniciovaná Stalinem. Z těchto a dalších událostí byly odvozeny rezoluce, které diskriminovaly mnohé soudruhy. Navíc byly použity prostředky trestního práva.
(...)
Nové represálie se odehrávaly ve spojení s maďarskými událostmi r. 1956. Pokusy o obnovu socialismu mezi lety 1953 a1956 rychle skončily nebo byly zastaveny. Každému zkoumání příčin problémů bylo bráněno s pomocí argumentace: nesmiřovat se s žádnými nedokonalostmi a překonat je postupem vpřed. Tento přístup podporoval pokračující existenci nejvyšších vrstev vedení, které nebylo připraveno na zásadní obnovu.
(..)
Nekonzistentnost XX. sjezdu KSSS vyvolala dlouhodobé následky. Přetrvala interpretace, že kult osobnosti Stalina a s ním spojené zločiny byly cizí povaze socialismu a nikoliv rysy systému. Tato strategie byla zátěží, protože socialismus byl stále více nucen k obnově, jak byl stále více konfrontován s vědecké-technickou revolucí, s globálními problémy, s novými hnutími za občanská a lidská práva, a především s procesem OBSE.
V polovině 60. let se objevil produktivní pokus o nový systém ekonomiky, který se pokoušel překonat plánovanou ekonomiku a vést socialismus k ekonomice regulované spíše účinnými ekonomickými nástroji. Ale nový ekonomický systém se nemohl vyvinout bez otevření společnosti politickému a intelektuálně-kulturnímu životu. Avšak to, jak komunistické strany stále zakořeněné ve stalinistické tradici viděly samy sebe, blokovalo takové otevření. Bez obavy z následků se musíme zabývat tím pohledem na stranu, který ospravedlňoval její nároky na monopol v poznání a považoval dokonce privilegia za hotovou věc. S pohledem komunistických stran na sebe sama je spojena řada problémů, které si vyžádají další vědecké zkoumání.
Impuls Pražského jara a jeho produktivní potenciál pro společenství socialistických zemí nebyl pochopen. Kritika byla umlčena.
Začátkem 70. let vzbudil nové naděje VIII. sjezd SED, později přeceňovaný a využitý k založení kultu Honeckera; vyznačoval se rozdílným politickým stylem a propojením ekonomiky se sociální politikou.
(...)
Generální tajemník a politbyro nebyli schopni najít pozici, jakou by měla NDR zaujmout v otázce lidských práv, možností cestování, režimu na hranicích a pod. Bylo nevyhnutelné, že dialog navenek a jeho odmítnutí dovnitř, represálie proti disidentům a podobné problémy jen prohloubí trhlinu mezi stranou a lidem a způsobí hluboké rozpory.
Je také dále nutné znovu zhodnotit politiku naší strany v 70. letech se vší její nekonzistentností. Obnova naší společnosti si vyžádá kritickou a hlubokou analýzu úspěchů a chyb strany ve zmíněném období. Např. v oblasti ekonomiky ukazoval tehdejší vývoj, čeho lze dosáhnout socialistickou koncentrací, a současně, k čemu dojde je-li hospodářský vývoj naprogramován špatným směrem, který blokuje demokratizační procesy a ignoruje vědu.
Jinou význačnou charakteristikou deficitu teoretických základů byl totálně přehnaně zjednodušený obraz kapitalismu, který odpovídal starým ideologickým stereotypům a měl jen agitační význam, aniž by postřehl potenciál moderního kapitalismu.
Tyto faktory společně nakonec zapříčinily krizi a politický rozpad.
(...)
S ohledem na charakter našeho státu,jeho ekonomickou situaci a pozoruhodnou politickou stabilitu zde v NDR existovaly lepší podmínky pro reformy než v SSSR. Ale staré vedení orientované na moc to nemohlo pochopit a nedokázalo vážně usilovat o obnovu.
Všechna varování a požadavky byly ignorovány a potlačeny, kritičtí členové strany byli označováni za kverulanty a mnozí z nich byli vyloučeni ze strany. Honecker a jeho klika byli stále více izolováni od stranické základny a lidu, bránili se perestrojce a glasnosti a publikovali zfalšované statistiky odporující skutečnosti. To vyprovokovalo veřejný protest.
Přeložil Jiří Hudeček, 30. 1. 2005
Celý referát prof. Michaela Schumanna „Jednoznačně se rozcházíme se stalinismem jako se systémem“ na mimořádném sjezdu SED si můžete přečíst i v překladu Stanislava Holubce.
Čtenářům dále doporučujeme prohlášení předsednictva PDS k 50. výročí 17. června 1953 „Socialismus vznikne ve společnosti a ze společnosti“.