V této kapitole budeme věnovat pozornost několika základním tématům týkajícím se rozvrstvení společnosti a z něj vyplývající sociální nerovnosti. Od vymezení klasických pojmů kast, stavů a tříd přejdeme k popisu změn v třídní struktuře soudobé společnosti a k objasnění pojmů sociální mobilita a legitimizace sociální nerovnosti.
Charakteristickým znakem každé společnosti je sociální stratifikace. To znamená, že společnost netvoří sociálně homogenní celek, nýbrž je vnitřně rozdělena do vrstev s odstupňovaným podílem na statcích, jež jsou ve společnosti ceněny a považovány za nedostatkové. Pokud je přístup k určitému statku zajištěn všem, nepůsobí tento statek jako stratifikační činitel. Podoba stratifikace každé společností má klíčový význam pro pochopení její celkové povahy, neboť stratifikace je odrazem toho, co je v dané společnosti považováno za nejvyšší hodnoty. Sociologové uvádějí mezi základními kriterii stratifikujícími společnost podíl na moci, velikost majetku a spolu s tím prestiž, chápanou zpravidla jako prestiž povolání.
Vymezit systém sociální stratifikace určité společnosti je neobyčejně složité. Je obtížné stanovit faktory, které hrají v sociálním rozvrstvení tak velkou úlohu a ještě obtížnější je tyto faktory měřit. Zatímco například v případě majetku či příjmu lze společnost rozdělit poměrně jednoznačně, měření podílu na moci je mnohem komplikovanější. V případě prestiže pak vstupují do hry čistě subjektivní postoje, které nemusejí odpovídat objektivně naměřeným hodnotám podílu na majetku a na moci.
Ve všech typech společnosti se vyskytuje nerovnost. I v těch nejprimitivnějších kulturách, v nichž neexistují majetkové rozdíly, existuje nerovnost mezi muži a ženami, mezi mladšími a staršími. Určité osoby mají vyšší status než jiné. Termínu sociální stratifikace se používá především k popisu sociální nerovnosti. Stratifikaci můžeme definovat jako strukturovanou nerovnost mezi různými skupinami lidí a pro názornost ji přirovnat ke geologickému vrstvení v zemské kůře, jemuž se hierarchické řazení jednotlivých společenských vrstev podobá. Můžeme rozlišit čtyři základní systémy stratifikací: otroctví, kasty a třídy.
Existence otroctví představuje extrémní formu nerovnosti, ve které jsou někteří jedinci doslova majetkem jiných. Právní podmínky otroctví se v různých společnostech lišily. Někdy byli otroci prakticky úplně bezprávní, jindy se svým postavením blížili služebnictvu. Někteří byli vzdělaní a působili jako státní úředníci, jiní provozovali řemesla. Ve starém Římě, jehož vládnoucí vrstvy měly přezíravý postoj k obchodu, mohli někteří otroci získat značný majetek. Systémy založené na nucené práci otroků nebyly příliš stabilní. Otrokářství bylo málo efektivní.
Jiný typ stratifikace vyjadřuje kastovní systém. Kasty jsou spojovány především s kulturami indického subkontinentu. Termín kasta pochází z portugalského slova casta, jež znamená rasu nebo čistokrevnou skupinu. Indové sami nemají žádný termín pro kastovní systém jako celek, ale užívají řadu slov označujících jeho jednotlivé části, z nichž nejvýznamnější jsou varna a džátí. Jako varna se označují čtyři kategorie seřazené podle své společenské prestiže. Pod těmito čtyřmi skupinami figurují nedotknutelní, jejichž postavení je ze všech nejnižší. Džátí jsou lokálně definované skupiny, v jejichž rámci se kasty konstituují.
Kastovní systém je velmi složitý a navíc se jeho struktura místo od místa mění, takže ve skutečnosti vytváří spíše volně řazenou soustavu nejrůznějších představ a praktik. Některé zásady jsou nicméně celé soustavě společné. Příslušníci nejvyšší varny, brahmáni, ztělesňují stav nejvyšší čistoty, zatímco nedotknutelní ten nejnižší. Bráhmáni se musí vystříhat určitých forem kontaktu s nedotknutelnými a jedině nedotknutelní smějí vstupovat do styku se zvířaty nebo látkami považovanými za nečisté. Existuje úzká souvislost mezi kastovním systémem a hinduistickou vírou v reinkarnaci. Pokud totiž jedinec nebude dodržovat rituály a povinnosti předepsané jeho kastě, ocitne se v příští reinkarnaci v nižším postavení.
Indický kastovní systém nikdy nebyl úplně statický. Je sice vyloučeno, aby se jedinec za svého života přesunul z jedné kasty do druhé, ale celé skupiny mohou změnit své postavení v kastovní hierarchii. V mimoindickém kontextu se pojem kasty užívá pro dvě nebo více etnických skupin, které jsou od sebe víceméně odděleny, a každá z nich usiluje o dodržování rasové čistoty. V takových situacích brání vzájemnému míšení mezi skupinami mocná tabu. Někdy mohou bránit míšení i zákony, jako tomu bylo v případě přísné rasové segregace, zakazující vzájemné sňatky i sexuální styk mezi bělochy a černochy.
Stavovský systém je spjat především s dějinami feudální Evropy. Feudální stavy byly tvořeny vrstvami, které měly vůči sobě navzájem různá práva a povinnosti, přičemž některé z nich byly zakotveny v zákonech. V Evropě představovala nejvyšší stav šlechta, urození. Druhým stavem byli kněží, kteří se přes své nižší postavení těšili řadě privilegií. Ti ostatní, jimž se začalo říkat třetí stav, tvořili heterogenní skupinu od nevolníků přes svobodné rolníky až po obchodníky, řemeslníky a měšťany. Na rozdíl od indických kast nebyly hranice stavů zcela nepropustné. Do jisté míry byl tolerován společenský vzestup jedince, ať už prostřednictvím sňatku, nebo povýšením do šlechtického stavu za služby prokázané panovníkovi, a někdy si mohl bohatý obchodník titul prostě koupit.
Stavy se v minulosti vyvíjely všude tam, kde existovala tradiční rodová aristokracie. Ve feudálních společnostech Evropy měly úzký vztah k lennímu vlastnictví půdy a sloužily proto spíše ke stratifikaci na lokální úrovni než v rámci celého státu, jak tomu bylo v centralizovanějších tradičních říších Číny a Japonska.
Třídní systémy se liší v mnoha směrech od otrokářských, kastovních i stavovských. Zpravidla lze uvést čtyři hlavní rozdíly.
Třídu tedy můžeme definovat jako rozsáhlou skupinu lidí, kteří mají obdobné ekonomické prostředky, což má .velký vliv na jejich způsob života. Základem třídních rozdílů jsou majetkové poměry a typ zaměstnání. V západní společnosti lze rozlišit tři hlavní třídy. Vyšší třídu tvoří zaměstnavatelé, bankéři, průmyslníci a špičkoví manažeři, zámožní lidé, kteří vlastní nebo přímo ovládají výrobní prostředky. Střední třídu představují bílé límečky, tedy úředníci a odborníci. Dělnickou třídu tvoří manuálně pracující.
Toto dělení odpovídá částečně standardnímu dělení tříd či sociálních vrstev, které se již koncem šedesátých let ustálilo v americké sociologii. Obvyklé rozlišování na vyšší, střední a nižší společenské vrstvy či třídy moderní industriální společnosti bylo ještě dále specifikováno tak, že se určila v rámci každé z těchto tří vrstev také podskupina vyšší a nižší. Začalo se tedy mluvit o vyšší vyšší a vyšší nižší, střední vyšší a střední nižší a tak dále. Základní dělení na vyšší, střední a nižší třídy tedy zůstává. Do nejvyšší jsou řazeni představitelé státní moci a velkého byznysu. Ti tvoří horní vrstvu vyšší třídy, zatímco spodní vrstvu vyšší třídy tvoří odborníci, vědci, inženýři, střední podnikatelé, obchodníci apod. Také střední třídy, vrstvy mají svoji horní a spodní vrstvu. K té horní jsou řazeni malí podnikatelé a manažeři, svobodná povolání apod. Spodní střední vrstvu tvoří úředníci, větší farmáři, vysoce kvalifikovaní dělníci. U nižší třídy jsou řazeni mezi představitele její horní vrstvy středně kvalifikovaní dělníci, nekvalifikovaní zřízenci a menší farmáři. Spodní vrstvu nižší třídy tvoří nekvalifikovaní dělníci, zemědělští dělníci a nezaměstnaní.
4.2. Weberovo pojetí třídy, statusu a strany
Sociologické pojetí sociální stratifikace ovlivnil nejsilněji M. Weber, který zavádí ještě další stratifikační faktory, totiž status a členství v politických stranách. Weber vychází z Marxovy analýzy třídní společnosti kapitalismu. Přijal sice Marxův názor, že třídní příslušnost vyplývá z objektivně daných ekonomických podmínek, ale přikládal značný význam i těm ekonomickým faktorům, které Marx pominul. Podle Webera nezáleží třídní rozdíly jen ve vlastnictví nebo kontrole výrobních prostředků, jak předpokládal Marx, ale také na dalších ekonomických faktorech, které bezprostředně nesouvisejí s majetkem. Patří k nim především dovednosti, znalosti, osvědčení a kvalifikace, které mají zásadní vliv na to, jaké zaměstnání kdo ve společnosti získá. Odborníci například vydělávají a mají lepší pracovní podmínky než průmysloví dělníci. Jejich kvalifikace, vyjádřená tituly, universitními diplomy a dalšími získanými schopnostmi jim dává lepší postavení na trhu práce než těm, kdo takovou kvalifikaci nemají. Mezi dělníky samotnými pak mají vyučení nebo jinak kvalifikovaní šanci na vyšší mzdu než pracovníci bez kvalifikace.
Weber rozlišoval kromě tříd i dvě další základní formy stratifikace v moderní společnosti, které označil jako status a strana. První z těchto pojmů převzal z historie středověkých stavů, neboť německé slovo stand znamená stav i status. Ve Weberově teorii se za status označuje také rozdílná úcta či prestiž, které se jednotlivé sociální skupiny těší. Rozdíly ve statusu jsou často nezávislé na třídní příslušnosti a prestiž může být jak pozitivní, tak negativní. V moderní společnosti mají vysoký status například lékaři nebo právníci. Skupiny, které mají negativní prestiž, bývají často diskriminovány a Weber je označuje pojmem páriové. V Evropě tuto roli v minulosti sehrávali Židé, kteří byli vyloučeni ze řady zaměstnání a nesměli zastávat žádná oficiální postavení.
Bohatství sice za normálních okolností většinou propůjčuje lidem vysoký status, ale z tohoto pravidla existují i četné výjimky. Příslušníci staré aristokracie se těší značné úctě, přestože mnozí z nich svůj majetek již ztratili. A naopak jsou mnozí zbohatlíci často terčem opovržení.
Zatímco příslušnost k určité třídě je dána objektivně, status záleží na subjektivním hodnocení sociálních rozdílů. Třídní příslušnost je dána objektivně, je odvozována od majetku a příjmů, zatímco status od rozdílných životních stylů.
Podle Webera je významným aspektem moci vytváření politických stran, které mohou ovlivňovat sociální stratifikaci nezávisle na třídní příslušnosti a statusu. Pojem strana v širším smyslu znamená skupinu osob, která spolupracuje, protože má společný původ, cíle nebo zájmy. Marx měl sklon vysvětlovat jak rozdíly ve statusu, tak podstatu stran na základě třídního hlediska. Weber však dokládá, že ani jedna z těchto kategorií se nedá vysvětlit pouze třídními rozdíly, i když s nimi úzce souvisejí.
Status a stranická příslušnost mohou být odvozeny od třídních rozdílů, ale může tomu být i naopak. Právě status a strana mohou změnit ekonomické postavení jedinců a skupin, takže mají vliv na jejich třídní příslušnost. Strany často apelují na zájmy, jež překračují hranice tříd a mohou být založeny například na náboženském nebo nacionalistickém programu.
Weberovy práce o sociální stratifikaci mají velký význam, protože ukazují, že se v životě lidí uplatňují i jiné faktory než pouze třídní. Většina sociologů se shoduje v tom, že Weberovo schéma představuje pružnější a komplexnější východisko pro analýzu stratifikace než Marxovo. Weberovy myšlenky se v sociologii dodnes široce uplatňují, i když většinou ve značně upravené podobě.
4.3. Třídní struktura vyspělé západní společnosti
Třídní analýza dnešní západní společnosti vychází z faktu, že většina lidí v západních zemích je na tom po hmotné stránce daleko lépe, než tomu bylo dříve. Chceme-li zjistit, do jaké míry a proč k tomu došlo, musíme se podívat na změny v distribuci majetku a příjmů, které proběhly přibližně v posledních sto letech.
Za majetek považujeme všechno, co jedinci vlastní, nemovitosti, půdu, akcie a cokoli, co lze prodat. Pojem příjmy označuje mzdu či plat v placeném zaměstnání a výtěžek z investic, například úroky nebo dividendy. Pro většinu lidí je zdrojem příjmů námezdní práce, ale někteří je získávají převážně z investic.
Spolehlivé informace o distribuci majetku se získávají jen obtížně. Zámožní lidé obvykle nezveřejňují údaje o celém rozsahu svého majetku. Jisté ovšem je, že bohatství je ve většině zemí soustředěno v rukou poměrně malého počtu lidí. Jednou z nejvýznamnějších změn v západních zemích za poslední století byl růst reálných příjmů většiny pracujících lidí. Reálné výdělky manuálně pracujících jsou dnes třikrát až čtyřikrát vyšší než tomu bylo na přelomu století. U kvalifikovanějších prací, zejména u odborných profesí a manažerských funkcí bylo zlepšení ještě o něco výraznější. Pokud jde o příjem na hlavu a rozsah zboží či služeb, jež lze za tento příjem pořídit, je většina lidí v západním světě nesrovnatelně zámožnější než kterákoli jiná většinová populace v dosavadní historii lidstva. Jedním z hlavních důvodů tohoto růstu příjmů byla rostoucí produktivita práce, na které měl rozhodující podíl vývoj průmyslových technologií.
Podíváme-li se na stratifikační škálu z dnešního hlediska, vidíme, že vyšší třídu představuje poměrně malý počet jedinců a rodin vlastnících značný majetek. Odpovídá to asi jednomu procentu populace. Uvnitř této skupiny jsou poměrně značné rozdíly mezi statusem tradičních bohatých rodin a zbohatlíků. Rodiny, které vlastní určitý majetek po dobu mnoha generací, se často dívají pohrdavě na toho, kdo zbohatl svým vlastním přičiněním. I když se obě skupiny za určitých okolností prolínají, bývá lidem, kteří se povznesli z chudších poměrů, často odepřen přístup do kruhů, v nichž se pohybují etablovaní příslušníci bohatých vrstev. Fakt, že majetek propůjčuje lidem moc, je předpokladem toho, že zástupci vyšší třídy mají blízko k mocenským prostředkům. Jejich vliv plyne dílem z přímé kontroly průmyslového a finančního kapitálu, dílem z přístupu k vedoucím pozicím v politické, vzdělávací a kulturní sféře.
K největším změnám došlo ve střední třídě. Termín střední třída zahrnuje lidi pracující v mnoha různých typech zaměstnání. Podle některých autorů k ní dnes náleží většina obyvatel vyspělých západních zemí, protože se v nich výrazně zvýšil poměr bílých límečků na úkor manuálně pracujících.
Střední třídy v západní společnosti tvoří tři podskupiny, které jsou dosti zřetelně vymezeny. První z nich je stará střední třída, tvořená drobnými nezávislými podnikateli a živnostníky, majiteli malých obchodů a soukromě hospodařícími zemědělci.
Malé soukromé podniky jsou daleko méně stabilní než velké. Malé firmy a obchody často nemohou reálně soutěžit s velkými koncerny, supermarkety a komplexy restaurací. Jestliže se stará střední třída přesto nezmenšuje tak, jak předpovídali mnozí teoretici, lze to připsat velké zásobě uchazečů, kteří jsou ochotni zkusit štěstí v malém soukromém podniku. Za každého neúspěšného drobného podnikatele či živnostníka tak rychle přichází nová náhrada. Drobní podnikatelé a živnostníci bývají často politicky velmi vyhraněnou skupinou a trvale podporují politické strany krajní pravice.
Vyšší střední vrstva se skládá především z odborníků nebo pracovníků v řídících funkcích. Do této kategorie patří velký počet jedinců a skupin, jejichž názory a postoje lze jen nesnadno nějak zobecnit. Mezi zástupci odborných profesí však poměrně vysoké procento lidí zastává liberální názory v sociálních a politických otázkách.
Nižší střední vrstva představuje heterogenní kategorii, která zahrnuje nižší úředníky, učitele a další skupiny. Přestože se jejich pracovní podmínky a platy často příliš neliší od manuálních pracovníků, vyznačuje se většina z nich odlišnými politickými a sociálními postoji. Mnozí příslušníci nižší střední třídy se například identifikují se stejnými hodnotami jako ti úspěšnější, přestože sami v příjmech zaostávají i za lépe placenými manuálními pracovníky.
Dělnická třída je tvořena manuálními pracovníky a podobně jako střední se skládá z několika odlišných skupin. Její vnitřní členění se řídí mimo jiné mírou kvalifikace. Vyšší dělnická třída je tvořena kvalifikovanými dělníky a má lepší příjmy a pracovní podmínky než ostatní. Některé dovednosti náročných manuálních povolání sice v důsledku technického rozvoje ztratily na významu, ale ekonomické postavení kvalifikovaného dělnictva jako celku se nadále zlepšuje. V mnoha oborech mají tito pracovníci poměrně vysoké platy a jejich pracovní místa jsou méně ohrožena rostoucí nezaměstnaností než místa méně kvalifikovaných dělníků. Nižší dělnická třída se skládá z pracovníků nekvalifikovaných nebo jen částečně kvalifikovaných, jejichž zaměstnání jsou obvykle méně placena.
Další rozdíl mezi jednotlivými dělnickými povoláními spočívá v tom, zda dotyčný pracuje na plný nebo částečný úvazek a jakou má jistotu, že své zaměstnání neztratí. To lze ilustrovat na rozdílu mezi centrálními a periferními oblastmi hospodářství. Za centrální jsou považovány ty, kde dělníci pracují na plný úvazek, dostávají relativně vysoké platy a jejich pracovní místa nejsou dlouhodobě ohrožena. Naproti tomu v periferních oblastech jsou pracovní místa nejistá, výdělky nízké a mnoho dělníků pracuje jen na částečný úvazek.
Významnou demarkační čárou uvnitř dělnické třídy se stala v mnoha zemích hranice mezi etnickou většinou a znevýhodňovanými menšinami. Tato znevýhodněná skupina, označovaná termínem underclass, má výrazně horší pracovní podmínky i životní úroveň než většina populace. Mnozí z jejích příslušníků jsou dlouhodobě nezaměstnaní nebo svá zaměstnání rychle střídají.
Pozornost mnoha sociologů se upírá ke změnám v třídní struktuře soudobé vyspělé západní společnosti. Podle některých autorů například vyšší třída dospěla dnes k takovému stupni roztříštěnosti, že jako ucelená kategorie již přestává existovat. V devatenáctém a dvacátém století byla příslušnost k vyšší třídě závislá na majetku, ať už šlo o průmyslové podniky, finanční ústavy nebo půdu. Dnes však už půda není významným zdrojem moci. V ekonomice dominují velké koncerny, které nepatří jednotlivcům. Mají tisíce akcionářů, jejichž vliv na vedení podniku je zanedbatelný. Skutečná moc přešla do rukou špičkových manažerů, kteří firmy vedou, ale nevlastní. Jsou prostě výkonnými úředníky nebo odborníky. Většina sociologů však názor o mizení vyšší třídy nesdílí. Vyšší třída mění svou podobu, ale přitom si zachovává své výsadní postavení. Skládá se z osob spojených určitou konstelací zájmů a mocí velkých podniků. Řídící pracovníci velkých koncernů sice nejsou jejich majiteli, ale často mají také možnost získat velký počet akcií, což je spojuje s podnikateli starého typu a finančními kapitalisty.
Růst počtu osob pracujících v těchto oblastech souvisí s významem velkých organizací v moderních společnostech. Svůj podíl na jejich rozmachu mají také ty oblasti hospodářství, v nichž se významně uplatňuje úloha státu, státní správa, vzdělávání, zdravotnictví a sociální péče. Odborníci, manažeři a vyšší úředníci vděčí za své postavení především svým kvalifikačním předpokladům. Většina z nich má v západních zemích dobré pracovní podmínky a jejich odstup platový se v posledních letech zvýšil.
Ve srovnání s minulostí dnes daleko větší počet lidí vykonává nemanuální zaměstnání. Zůstává však otázkou, zda se jedná o rapidní přesun ke střední třídě. Spíše se ukazuje, že dochází ke dvěma procesům. První z nich spočívá v tom, co se poněkud nepřesně nazývá feminizací rutinních nemanuálních činností, které dnes bývají častěji svěřovány ženám, a za druhé dochází ke snižování kvalifikace potřebné v mnoha zaměstnáních. Řada dovedností, které byly dříve po těchto pracovnících požadovány, už ztratila svůj význam, protože je zčásti nebo docela nahradily stroje.
Zabýváme-li se společenskou stratifikací, musíme vzít v úvahu nejen rozdílná ekonomická postavení či zaměstnání, ale i to, co se v průběhu času děje s jejich nositeli. Pro pohyb jedinců a skupin z jednoho socioekonomického postavení do druhého se používá termínu sociální mobilita. Vertikální mobilita představuje pohyb vzhůru či dolů po socioekonomickém žebříčku. Ti, kteří získávají vlastnictví, příjem nebo status se nazývají vzestupně mobilní a ti, kteří se pohybují v opačném směru, sestupně mobilní. V moderní společnosti se setkáváme také se značnou mobilitou laterální čili horizontální, tedy s přesuny do jiných čtvrtí, měst či oblastí. Vertikální a laterální mobilita se často kombinují. Pokud nás zajímá kariéra jedince a jeho vzestup či pokles na sociálním žebříčku, hovoříme obvykle o mobilitě intragenerační. Pokud se jedná o vzestup nebo sestup z hlediska postavení rodičů či prarodičů, mluvíme o mobilitě intergenerační.
Míra vertikální mobility ve společnosti je jedním z významných měřítek její otevřenosti, neboť ukazuje, nakolik mohou nadaní jedinci narození v méně zámožné rodině stoupat po socioekonomickém žebříčku. Sociologické výzkumy věnované sociální mobilitě se provádějí více než půl století a mnohé z nich přinášejí i mezinárodní srovnání.
Sestupná mobilita je v západních společnostech dnes menší než vzestupná. K sestupné mobilitě dochází nezřídka i v rámci jedné generace. Bývá pak spojena s psychickými problémy a obavami jedinců, kteří si nedokáží udržet životní styl, jemuž přivykli. Jednou z hlavních příčin sestupné mobility je propouštění. Především lidé středního věku, kteří ztratí práci, si jen těžko nacházejí nové zaměstnání. Nebo si nacházejí zaměstnání, které jim přináší nižší příjmy než v minulosti.
Mnozí lidé v moderní společnosti jsou přesvědčeni, že každý může dosáhnout vrcholu, pokud dost tvrdě pracuje. Výzkumy však ukazují, že se to podaří jen málokomu. Odpověď na to, proč tomu tak je, je jednoduchá. I ve společnosti, v níž by neexistovaly žádné překážky a každý by měl přesně stejné šance dosáhnout nejvyššího postavení, by se to podařilo jen mizivé menšině. Vrchol socioekonomického uspořádání má tvar pyramidy a počet míst na samotné špici, zaručujících moc, status a bohatství je nutně omezený.
Ti, kdo mají bohatství a peníze, disponují také řadou možností, jak si své výhody udržet a přenést i na své potomky. Mohou svým dětem zajistit nejlepší možné vzdělání, které jim často umožní získat dobře placená místa. Většina těch, kdo se dostanou až na vrchol, startuje z výhodných pozic. Jejich rodiče jsou majetní lidé nebo příslušníci odborných profesí. Ze studií o lidech, kteří dokázali zbohatnout vyplývá, že velmi málo z nich začínalo opravdu z ničeho. Valná většina těch, kdo vydělali velké peníze, na počátku své dráhy zdědila nebo dostala alespoň skromné jmění, a to posléze rozmnožila.
4.5. Sociální nerovnost a její legitimizace
Žádná společnost nezaručuje faktickou rovnost všem svým členům, i když ne všechny jsou to ochotny přiznat. Každá společnost byla, je a bude diferencována do vrstev a skupin, které se liší svým podílem na statcích a službách, přístupem k moci a výší své prestiže. Tato situace je dána nedostatkovostí statků a služeb. Nastolení rovnosti by předpokládalo tuto nedostatkovost odstranit, což je nemožné. Každá společnost musí tento problém řešit, nemůže ho však nikdy, žádným řešením odstranit. Pokusy odstranit sociální nerovnosti ústí pouze do ustavení jiných forem nerovnosti.
Různé společnosti se liší nejen charakterem nerovností, které je vnitřně diferencují, ale především charakterem legitimací, tedy zdůvodněními, která se snaží učinit toto vnitřní rozčlenění přijatelným.
V tradičních společnostech jsou základem distribuce služeb a statků výhradně osobní kontakty mezi těmi, kteří k nim mají přístup, a těmi, kdo o ně usilují. Mocní disponují veškerým vlastnictvím společnosti prakticky neomezeně. Podíl na moci zpravidla předchází podílu na bohatství. Ten kdo má moc, získává přístup k materiálním zdrojům, které zčásti ostentativně konzumuje, zčásti rozděluje mezi ty, kdo jsou na něm závislí, což mu umožňuje jeho moc dále posilovat. Vzorec nerovnosti tradičních společností by tedy vypadal následovně: moc – majetek – vyšší moc. Hmotné bohatství je v těchto společnostech používáno z velké části neproduktivně, jednak aby symbolizovalo dosažené mocenské postavení, jednak aby ve formě darů rozšířilo klientelu mocného muže, a tím jeho moc dále zvýšilo.
Moderní společnost vztah mezi bohatstvím a mocí převrací. Oblast soukromého a veřejného je jednoznačně oddělena. Každý může pro svoje potřeby disponovat pouze s majetkem soukromým, který se snaží zhodnotit prostřednictvím trhu. V těchto společnostech zpravidla bohatství předchází moc. Ten komu se podaří nahromadit určitý majetek, získává výhodnější pozici k nátlaku na ty, kdo jsou pověřeni správou veřejných záležitostí. Tato pozice mu v principu umožňuje ovlivňovat ve větší či menší míře veřejné rozhodování v souladu s jeho zájmy. Tím mimo jiné zvyšuje své šance na hromadění dalšího majetku a upevňuje své pozice na trhu. Vzorec nerovností moderních společností by tedy vypadal následovně: majetek – moc – větší majetek.
Nejpropracovanější sociologickou teorii způsobů legitimace nerovností vypracoval Max Weber. Za nejzásadnější sociální nerovnost považuje Weber nerovnost v přístupu k moci. Tato nerovnost je v průběhu dějin zhruba konstantní, mění se jen způsoby, jimiž je ospravedlňována. Ospravedlněnou, legitimovanou moc nazývá Weber panstvím. Rozlišuje tři typy panství, které nejsou myšleny jako následné vývojové fáze, ale jako tři čisté typy, které se v minulosti i v přítomnosti navzájem volně kombinují.
Charismatické panství spočívá na víře v mimořádné kvality a nevšední vlastnosti vůdce. Může se jednat právě tak o náboženského proroka jako o válečnického hrdinu, politického demagoga či mimořádně schopného odborníka. Tento člověk vládne mimořádnou silou své osobnosti a může překračovat tradici i psané zákony. Vládne tak dlouho, dokud je víra v jeho mimořádnost dostatečně silná. Protože zpravidla razí velmi radikální myšlenky, jsou jeho požadavky stěží slučitelné se všedním, každodenním životem. Delší trvání bývá pro charismatické panství zhoubné. Mění se buď v tradiční panství, nebo v panství legální. Velkým problémem charismatického panství se stává charismatikova smrt. Následovníci se snaží vyvinout způsoby přenosu charismatu. Po ekonomické stránce je charismatické panství nestabilní.
Tradiční panství je rovněž založeno na osobních vztazích mezi vládcem, jeho správním aparátem a ovládanými, není však produktem krize jako panství charismatické. Je naopak silně konzervativní. Spočívá ve víře v posvátnou závaznost jednou ustavených mocenských vztahů mezi jednotlivci a celými rody. Toto panství má mnoho podtypů, patriarchalismus, patrimonialismus, feudalismus a jiné. Všechny mají společné, že postavení pánů se zakládá na tradici a tradice též omezuje jejich libovůli. Tradiční panství není příznivé kontinuitní hospodářské činnosti, pánova libovůle znemožňuje těm, kdo by chtěli podnikat, dlouhodobou kalkulaci. Jsou navíc nuceni dávat své majetky k dispozici politickým a vojenským potřebám moci. Hospodářství v tomto typy panství stagnuje, i když ojediněle je možný závratný vzestup úspěšného spekulanta či dobrodruha.
Panství legální spočívá na víře v platnost neosobních zákonů. Tyto zákony se vztahují stejně tak na držitele moci, jako na její objekty. Poslušnost se týká právních norem, nikoli osob, které právo vykonávají. V tomto smyslu se jedná o panství neosobní. Osou tohoto panství je byrokracie, která plní vůči státu podobné funkce, jaké plnili patrimoniální úředníci vůči svému pánovi. Byrokracie spravující stát podle neosobních předpisů ukončuje libovůli tradičních panovníků. To je důležité zvláště z hlediska hospodářské činnosti, neboť podnikatelé mohou svoji činnost racionálně kalkulovat se znalostí všech platných norem a předpisů. Byrokracie demokratizuje společnost, neboť zaručuje všem rovnost před správními rozhodnutími, anuluje privilegia a odbourává lokální zvláštnosti. Samotná byrokracie se však může změnit v privilegovanou kastu uzurpující nová práva stavovského typu.
Weberova teorie panství ukazuje, že žádný způsob legitimace existujících nerovností není dokonalý. Charismatické panství je účinné pouze pokud si stoupenci vůdce dokáží udržet nekritický obdiv vůči svému vůdci. Zcela běžné prostředky každodenního života si dříve nebo později vynutí ústupky od původních ideálů. Tradiční panství se může reprodukovat v nezměněné podobě po mnoho generací. Existující nerovnosti jsou chápány jako přírodní nutnost. Toto panství však není nikdy imunní vůči pochybnostem, uzurpacím a charismatickým hnutím. Konečně panství legální vychází z popření nerovnosti mezi lidmi jako rovnoprávnými občany státu. Byrokracie, která má přímo v popisu práce tuto formální rovnost respektovat, se lehce sama mění v privilegovanou vrstvu, zneužívajíc svého strategického postavení ve správě moderních společností.
KONCEPTY A ZÁKLADNÍ POJMY: