Československo na cestě destalinizace (1953–1961)
Autor: Miloą Hájek <(at)>, Téma: 10. Části knih a dalších textů, Vydáno dne: 04. 03. 2006
Kapitola XI. samizdatového učebního textu Svět a Československo ve 20. století z roku 1988, který vyšel v únoru 1990 v Nakladatelství Horizont. Vedle Miloše Hájka se na textech podíleli Jarmila Ryšánková, Vojtěch Mencl, Milan Otáhal a Erika Kadlecová.Konsolidace hospodářství
Naléhavé požadavky denního života a otevřená nespokojenost si vynucovaly konkrétní stabilizační opatření. Především bylo nutné předejít ekonomické katastrofě obratem od vojenských a nadměrně tíživých investičních programů a rychle relativně zvýšit životní úroveň. Vedení strany se rozhodlo opustit původní plány a proporce pětiletky, omezit investiční práce a některé zastavit (Východoslovenské železárny, hrudkovny aj.) a zvýšit výrobu spotřebního zboží. Podniklo též řadu kroků k překonání kritického stavu zemědělství: byla zvýšena výroba mechanizačních prostředků, vzrostly výkupní ceny, družstvům byly sníženy povinné dodávky. Rolníkům byl umožněn odchod z družstev a Zápotocký prohlásil, že nová JZD by se měla zakládat jen „s tužkou v ruce“, což znamenalo vytvářet jen družstva životaschopná a rentabilní. Byly též zrušeny soupisy kulaků.
Nedostatky pragmatismu
Těmito kroky byl zastaven vývoj k ekonomické katastrofě a nastoupena cesta ke konsolidaci hospodářství. Bylo to ovšem pouhé pragmatické rozhodnutí vyvolané naléhavostí a vnějším vlivem. Neexistoval promyšlený další postup, chyběly osobnosti schopné vytvářet politické koncepce, neboť stalinistický režim dusil růst schopných vůdců. Pragmatismus byl hlavním charakteristickým znakem celého tehdejšího vedení – to platilo i o dvou hlavních představitelích, Antonínu Zápotockém a Antonínu Novotném, ačkoli šlo o lidi odlišného typu.
A. Zápotocký
Antonín Zápotocký, původním povoláním kameník, politicky vyrostl v sociální demokracii. Po založení KSČ patřil ke Šmeralově skupině, která byla svými levými oponenty označována za „historickou pravici“ a obviňována z oportunismu. Zápotocký byl však z tohoto proudu jediný, koho Gottwald v roce 1929 přibral do nového vedení. Na rozdíl od jiných předáků KSČ nepracoval od dvacátých let ve stranickém aparátu, ale v odborech. Byl lidovým tribunem, ve svých projevech byl ze všech vůdců KSČ nejlidštější, u lidí byl oblíben, měl starou dělnickou úctu ke vzdělání. Stalinistická teorie mu byla cizí, ale byl si vědom svých intelektuálních mezí a nepokoušel se jí oponovat, podřizoval se jí. Válku prožil v koncentračním táboře, po osvobození se stal předsedou Ústřední rady odborů.
A. Novotný
O dvacet let mladší Antonín Novotný byl důkazem, jak se může ve stalinistickém klimatu stát podprůměrný funkcionář hlavou státu. Původem kovodělník, za okupace byl vězněn v koncentračním táboře, po válce se stál vedoucím tajemníkem krajského výboru strany v Praze. Na tuto funkci nestačil, krajský výbor pracoval úspěšně především díky jiným, schopným členům svého předsednictva, jakými byli František Kriegel, František Vodsloň aj. Gottwald a vedení KS považovali Novotného za neschopného a chystali se ho odvolat. Kritiku Novotného ze strany vedení KSČ vyjadřovali především Slánský a Švermová. Po jejich zatčení se Novotný dostal nahoru a po Gottwaldově smrti se stal prvním tajemníkem ÚV. V nejvyšších funkcích bila Novotného neschopnost ještě více do očí. Na rozdíl od Zápotockého si svých mezí nebyl vědom.
Poslední procesy
Pragmatismus vedení strany se projevil především v politické oblasti. Na nátlak Zápotockého byl zmírněn policejní postih dělníků, kteří se zúčastnili demonstrací proti měnové reformě, a tím byla – poprvé a po sovětském vzoru – omezena dosud neohraničená pravomoc politické policie. Neznamenalo to ovšem, že by se jakkoli zpochybnily předešlé politické procesy. V tomto směru byli Zápotocký i Novotný bez politického bystrozraku. Ještě v dubnu 1954 proběhl v Bratislavě proces proti Husákovi, Novomeskému a jejich společníkům, kteří byli falešně obviněni ze slovenského buržoazního nacionalismu a odsouzeni k dlouholetým trestům vězení. V té době byl také popraven Osvald Závodský, vysoký důstojník Státní bezpečnosti a bojovník mezinárodních brigád ve Španělsku.
Manipulované volby
Změna klimatu a její meze se projevily i při volbách do národních výborů. Byly to první volby po šesti letech a předvolební kampaň přerostla v celonárodní diskusi o mnoha problémech veřejného života. Přestože Zápotocký prohlásil, že „ve volbách se nebude nic falšovat“, vydal Novotný několik hodin před volbami novou směrnici: falšovat volební výsledky. Tím vzniklo mezi oběma nejvyššími představiteli napětí.
V roce 1956 se již projevily dost výrazně kladné výsledky obratu z roku 1953. Ekonomicky i politicky se systém postupně stabilizoval. Snížily se ceny potravin a spotřebního zboží, rostoucí podpora JZD a státních statků umožnila nejen obnovit už od sklonku roku 1955 růst zemědělské výroby, která se již přiblížila k předválečné úrovni, ale i pokračovat v kolektivizaci. A tak do kritického roku 1956 vstupovalo Československo jako země, která dobu své největší lability již překonala.
2. Vliv XX. sjezdu KSSS na Československo
Diskuse v KSČ
Rozhodující úder Stalinovu mýtu zasadil Chruščov svým referátem na XX. sjezdu KSSS. Tento referát byl tajný, ale členové KSČ o něm byli stručně a vyšší funkcionáři podrobně informováni. Chruščovovo odhalení československé komunisty šokovalo. V mnoha organizacích by1 vytyčen požadavek svolání mimořádného sjezdu, který by projednal všechny závažné problémy, dal odpověď na otázku, jak to bylo s politickými procesy v Československu, a vytvořil záruky, aby se podobné věci nemohly opakovat. Mnozí komunisté se nespokojili s odsouzením kultu osobnosti, ale poznali nutnost změny systému.
II. sjezd čs. spisovatelů
V kritické vlně, která se na jaře 1956 zvedla, sehrál významnou roli II. sjezd československých spisovatelů. Postavil se za myšlenku přednosti objektivní vědecké analýzy před ideologií, požadoval svobodu umělecké tvorby a vědeckého bádání a vyjádřil nutnost hledat novou cestu k socialismu odpovídající československým podmínkám.
Také ve vedení strany probíhaly diskuse a hledala se nové orientace. Převládla však vůle udržet se u moci. Do organizací, které žádaly mimořádný sjezd, byli vysláni pracovníci aparátu a líčili tento požadavek jako útok intelektuálů proti dělnickému prezidentovi a dělnické třídě. Při nemalé oblibě, jíž se těšil Zápotocký, to mnohde nebylo bez úspěchu. Jedinou personální změnou ve vedení byl odchod nejvíce kritizované osoby – Alexeje Čepičky. V klíčové otázce – v postoji k politickým procesům – se vedení rozhodlo v zásadě setrvat na starém stanovisku a jen částečně ustoupit. Vedení KSČ po revizi procesů proti stranickým funkcionářům prohlásilo, že všichni odsouzení byli skutečně vinni, a pouze ty, kteří přežili, postupně během čtyř let amnestovalo, nikoli však rehabilitovalo. Pohnutky tohoto postoje byly zřejmé. Vedení KSČ se nechtělo vzdát moci ani obětovat autoritu mrtvého Gottwalda.
Nicméně tzv. monolitní jednota strany skončila, ačkoli se nadále deklarovala. V KSČ se zrodil opoziční proud, který postupně krystalizoval, sílil a brzy se začal nazývat progresivním. Stával se stále více protiváhou konservatismu a pronikal i do vedoucích struktur.
Boj proti tzv. revisionismu
Dominantní osobou vedení se stal Novotný, po smrti Zápotockého byl koncem roku 1957 zvolen i prezidentem republiky. Když vlna kritiky z jara 1956 opadla, přešlo vedení do ideologické protiofenzívy, jejímž heslem se stal boj proti revisionismu. Pod tento pojem se libovolně zahrnovaly všechny nepohodlné nové myšlenky. Pozice vedení se upevnila, a nejen administrativní cestou. Odsouzení kultu osobnosti, odchod Čepičky a větší tolerance ke kritikům byly přijaty s uspokojením. Autorita vedení pak přirozeně stoupla po maďarských událostech, které nejenže nahnaly hrůzu komunistům, ale byly většinou veřejnosti přijaty se znepokojením.
Po zkušenostech s osudem první pětiletky se hospodářská politika vyznačovala opatrností. Druhá pětiletka (1956–1960) počítala se vzrůstem průmyslové výroby o 54%‚ zemědělské o 27%; výroba výrobních prostředků měla stoupnout o 61%‚ výroba spotřebního zboží o 44%. Permanentní kampaň proti revisionismu ovšem vyvolala nová tabu, a to zejména ve sféře ekonomického myšlení, které stálo v té době před nemalými a vesměs novými, dosud neřešenými problémy, na něž bylo třeba soustředit pozornost.
Pokus o řešení v řízení ekonomiky
Brzy se začalo ukazovat, že ekonomická stabilizace, k níž došlo po roce 1953, bude jen velmi obtížně přecházet v efektivní růst. Jádro ekonomických problémů spočívalo v tom, že se v průběhu padesátých let vyčerpaly reálné možnosti extenzívního hospodářského růstu a současně se projevila krize dosavadních metod ekonomického řízení. Prvním pokusem o řešení byla řada opatření z roku 1958, která posílila pravomoc podniků a zdůraznila kvalitativní ukazatele proti ukazatelům absolutních objemů. Nedotkla se však centrálního direktivního řízení, zůstala pouhou reorganizací a nepřinesla očekávané výsledky.
Úspěšnější byl vývoj v zemědělství. Koncem pětiletky obhospodařoval již 88% zemědělské půdy socialistický sektor. Zvýšení výkupních cen a prodej zemědělských strojů, do té doby soustředěných ve strojně traktorových stanicích, družstvům přispěly k jisté, i když omezené stabilizaci JZD.
Nová ústava ČSSR
Růst výroby a životní úrovně ve druhé polovině padesátých let byl nesporný, nespočíval ovšem na pevných základech. Avšak Novotného vedení se domnívalo, že hospodářský růst je zásluhou jeho správné politiky. Tento pocit úspěšné činnosti našel výraz v nové ústavě. Byla přijata v červenci 1960 a konstatovala, že socialismus v Československu zvítězil. Změnila název státu na Československá socialistická republika. Proti ústavě z 9. května 1948 však nebyla krokem vpřed, neboť občanská práva v ní byla formulována mnohem obecněji. Nejslabším bodem nové ústavy byla úprava postavení a kompetence slovenských národních orgánů: sbor pověřenců byl zrušen, pravomoc Slovenské národní rady byla zúžena a omezena.
V nové ústavě se sice poprvé zakotvila vedoucí role KSČ, celkově se však v té době politické ovzduší zlepšilo, což se nejvýrazněji projevilo širokou amnestií politických vězňů.
Novotného diletantství se projevilo i v koncepci třetí pětiletky (1961 až 1965). Přes varování ekonomů prosadil Novotný její maximální variantu (růst průmyslové výroby o 58%), která nebyla reálná. Ačkoli již její start signalizoval nemožnost jejího splnění (velmi nepříznivý byl dopad roztržky s Čínou), trval Novotný na jejím pokračování až do dubna 1962, kdy byla tváří v tvář výsledkům zrušena.
Tento vážný neúspěch politiky konzervativního vedení vytvořil zároveň příznivou půdu pro progresívní ekonomy, aby se zamysleli nad celým hospodářským mechanismem a vystupovali s reformními návrhy, přičemž se zmenšilo riziko obvinění z revisionismu. Ale klima se nezlepšilo pouze pro ekonomy. Koncem roku 1961 se konal XXII. sjezd KSSS a zasadil stalinismu další ránu. Odhalení, která před šesti lety učinil Chruščov v tajném referátu, byla nyní pronesena řadou delegátů a veřejně. Do té doby se v Československu o Stalinovi ponejvíce mlčelo a kritika jeho činů a myšlenek se brzdila. Nyní se však vědcům, kteří se pokoušeli analyzovat stalinistickou teorii i praxi a najít socialistická východiska ze současné situace, jakož i všem dalším tvůrčím pracovníkům rozšířil prostor. Zbourání gigantického Stalinova pomníku v pražských Letenských sadech jakoby symbolizovalo uvolnění společenského ovzduší.